Praha a změny stereotypů. První semestry, pondělí až pátek v matičce všech měst a jen krátké víkendy doma. Stereotyp jižního města. Konec studia a opačná situace, jsem zvyklý na týdny doma, venčení kima, zatápění před polednem, oprašování sněhu z auta. A náhle zase praha. Dotek předchozích pěti let života v černé kaluži na Koněvce. Jiného života. Fascinuje mě přemýšlení to všech těch „naposled“, co kolem mě proplouvají.
Lítačku už dávno nemám, potřeboval jsem si koupit lístek na šalinu a vyrazit do Alzy pro disk a ramky. Jednička mi jede za tři minuty, krásně stihnu trafiku a pojedu. Už zdáli vidím stažené rolety. Kurva! Další trafika je na konci bloku, rychle k ní. Z ní dělníci cosi vynášejí, vevnitř vše zakryté igelity, vůně čerstvé barvy, zavřeno. No totok?! Kde si mám jako koupit jízdenky, není tu ani automat! A jednička přijíždí k zastávce. Přešlapuji na místě, s rukama v kapsách ji nechávám odjet a vydám se pěšky k další zastávce, kde je automat na lístky. Otázka přesvědčení.
Konzultační hodiny vedoucího diplomky od čtyř hodin, dvacetiminutové čekání na jejich úder. Přišel jsem brzy a posadil se s vytištěnou diplomkou, četl si ji a přemýšlel, co budeme řešit. Ve znepokojivém tichu celého patra byla za dveřmi jasná jeho přítomnost. Nezaklepal jsem dříve, počkal jsem na čtvrtou hodinu. Otázka přesvědčení.
Procházení školou, beze spěchu. Focení jejích zákoutí na mobil. Loučení?
Čekání na vlak v Tichu, desetiminutové zpoždění, zima a mokro. Holka s (obřími) deskami na výkresy, poryv větru by ji povalil. Prázdné příjemné kupé, materiály ke zkoušce. Příběh lidstva pana Váni. Spánek a dvě ostýchavě šeptající holky, Hrabalova Libeň. Realita prahy. Kluci na koleji.
Připojte váš komentář