Přesně pět týdnů jsem nic nenapsal, jak mi hgn zprávou přes mesík v sobotu dopoledne či kdy připomněl … a ono moc co psát není. Také není „kdy“ psát, i kdyby bylo co. V pracovním primetimu mi to na mysl moc nepřijde, takže si zvesela bloguju nejčastěji o víkendových ránech, která mám „pro sebe“ a úplně se vždy těším, jak si nařídím budíka na sobotní šestou ranní, uvařím si kávu, sednu si k pc, blognu si, podělám něco práce, a až to začně dole šramotit, tak sejdu z výšin a zapojím se do rodinného života.
Jenže s tím je od začátku roku konec. Adam neustále bojuje se světem, jen co se sebral z přesvánoční bronchitidy, tak mu začaly růst zuby. Takže řval i když byl v teplíčku, vyspaný, nakrmený, a vysraný. Samozřejmě nárazově, ne celé dny v tahu. Do toho mu v souvislosti se zuby vystřelovala teplota a horečka. A také se tu stále točila nějaká rýma či co, což malému miminu na spokojenosti nepřidá. Pak už byl konečně chvíli natolik v pořádku, abychom ho mohli snad bez rizika naočkovat. Což mu zase na pár dní lehce „zvedlo mandle“ … a prostě tím vším chci dojít k tomu, že vlastně dost špatně spí. Jdeme mezi desátou a jedenáctou spát, Adam se v jednu vzbudí na jídlo, pak třikrát za noc zaječí ze spaní, jako by do něj někdo vrazil nůž (a přitom spí), a nebo taky patnáckrát zabrečí po vypadlým dudinovy, někdy je třeba ve dvě vyspaný a ivka ho hodinu opatruje v obýváku, jindy se v pět ráno zase řevem dožaduje krmení, a pak se neklidně vrtoší do šesti půl sedmé … noc za nocí, den za dnem. To mezi nás pokaždé ještě vleze Bára se svým spánkem havarovaného vrtulníku. Ivka jede na automatiku vyhořelé matky, já povětšinou o ničem nevím, řvoucí Adam mě probere až když z kuchně pípá varná konvice a ivka chystá mlíčko.
No a tím se chci konečně dostat k tomu, že o víkendech, kdy mám budík na 6:30, abych si vstal a doháněl práci, se akorát trefuji do času, kdy je Adam „vyspaný“ a natěšený na někoho, kdo se mu bude věnovat. A tak se nad ivkou slituji, Adama si odnesu do obýváku, zjistím provozní info (kdy naposledy jedl, v jakém stavu je plína,…), a jdu se mu věnovat, zatímco matka má nárok na nějaké dvě tři hodiny nepřerušovaného spánku. S Ádou se od tmy dívám na televizi, minulý víkend jsem zkoukl Na hromnice o den více, jinak koukáme na M.A.S.H., Raymonda má každý rád, dokumenty … Adam je třeba hodinu vzhůru, pak mu udělám mlíko, na hodinu půl hodinu usne, já mezitím koukám na tv nebo sjíždím reddit, kolem deváté cvaknou dveře od ložnice a pomaličku se přišourá Bára v pyžámku a zůstane stát za pootevřenými prosklenými dveřmi do obýváku. Musím jí regulérně říct, ať jde za náma, jinak by za těma dveřma snad stála ještě teď. Celá rozespalá k zulíbání roztomilá rozvrkočená blondýnka s dudynem se upeleší vedle mě na gauči, a všichni tři si tam vegetíme, dokud kolem desáté nevstane i máma. V sobotu, v neděli. Někdy i v pátek.
No a tím se KONEČNĚ asi dostanu k tomu, že v ten čas, kdy nejčastěji bloguju, mám poslední týdny naprosto jiný program. Mohl bych si dojít nahoru pro noťas a na gauči si něco sepsat, zatímco se bude Adam zlobit na hračky na dece přede mnou, ale tam je zase ten druhý faktor – že není o čem psát. Nic se neděje. Mimo galejí kolem dětí.
Práce moc, času málo. Ivka vozí Báru do školky, což znamená, že cca o půl osmé musím sejít dolů a případně se ujmout Adama, aby se mohla mladá paní vypravit. Většinou jdu ale otevřít bránu, a nachystat auto (oškrábat led, vytopit přímotopem,…), odházet trochu sněhu z cesty, napadl-li … kolem osmé holky jedou, takže jsem s Adamem. Někdy se ivka vrátí obratem, jindy ještě nakoupí a přijede později, a z mého pracovního rána zmizela hodina času jako mávnutí kouzelným proutkem. Némlich to samé odpoledne, kdy se cca o půl třetí jede pro Báru, a tak jdu opět dolů starat se o Adama. Těch případů, kdy spal a já ho mohl mít jen na chůvičce, těch moc nebylo … v drtivé většině se vzbudil ještě než ivka venku nastartovala auto. No a pak se blíží pozdní odpoledne večer, kdy je ivka už pomalu KO, koupání dětí a jejich večerní program, a kdybych já řekl, že si půjdu na dvě hoďky ještě k práci a nechám ji v tom pekle samotnou, tak … no, hezky to nedopadne.
Na kole jsem vyjel naposledy v srpnu. A to jsem měl ty zimní vyjížďky v mínus pár stupních tak rád. A když už si řeknu, že bych na tu hodinku snad někdy vyjet mohl, aby mi taky nešvihlo, tak si uvědomím, že jsem si loni roztrhl zimní cyklokalhoty, a dal je mámě na zašití … a stále to nedopadlo. A bez nich vyjížďka nepřipadá v úvahu. Třeba na to ještě dojde.
Rekonstrukce stojí stejně jako všechno ostatní. Když už jsem se jeden den vážně chystal jít vytrhat prkna z podlahy budoucího děcáku (co na to čekají už čtvrt roku), abychom mohli udělat podlahu novou z OSB desek … tak to prostě nejde, pokud se dole Adam chystá na spaní, a jde si s ním lehnout i vyřízená ivka. To prostě nejde. Vůbec netuším, jak by to vypadalo, kdyby nebyl leden únor, ale jaro léto v plném proudu, kdy jsem ve tři vypadl z domu, natáhl pracovní rukavice … a dokud jsem v devět večer z vytahaných ruk nepustil konve na zalejvání, tak se nezastavil.
Tak, právě jsem si ukrojil hodinu času z pracovního dne. Je osm, ivka s Adamem jede po deváté na rehabilitaci, Bára tento týden do školky nejde, a tak budu buď hlídat, nebo pojedeme všichni, pak se stavíme na nákup, vrátíme se v poledne, oběd, bude půl jedné jedna, a pracovní den pomalu za mnou … a hypotéka se neptá.
Další faktor, co mi trochu bránil cokoli psát je ten, že mi bylo jasné, že to vždy vyzní jako reklama na antikoncepci … a já nechci své bezdětné obecenstvo odrazovat 🙂 Položili bychom za ty naše dva sviště životy … jen to občas vypadá, že se to právě děje.
Připojte váš komentář