6. den polární výpravy - přes Vesteråleny zpět do Kiruny

Poslední den našeho pobytu v Norsku jsme hodlali projet souostroví Vesterålen, které je na sever od Lofot, ze kterých jsme předchozího večera přejeli trajektem. Na sklonku dne jsme chtěli naše putování změnit v cestu domů a vrátit se do Kiruny. Na čase příjezdu do Švédska nezáleželo, tak jako tak už bychom mohli přespat jenom v autě.

Ráno jsme v chatce posnídali, sbalili se, vše napakovali pod modrým nebem do auta a vyrazili jsme na sever. Patrně to byl první jasný den u moře (v Kiruně bylo jasno pořád). A tak zatímco přejezd Lofot byl zahalen těžkými mraky, případně vánicí, putování po Vesterålenech bylo opravdu vizuálně úchvatné. Za volantem jsem hned od rána seděl já a ivonka byla zabalená na sedadle spolujezdce, aby mohla pěkně koukat na cestu a minimalizovala se tak možnost, aby se jí udělalo nevolno jako den předtím, kdy ležela na zadních sedačkách. Naším prvním cílem byla vesnička Nyksund. Ta byla zajímavá tím, že se z ní v 70. letech stalo město – respektive vesnice – duchů. Prostě tam nikdo nezůstal … třicet let tahle obec chátrala vystavená jen živlům a samotě, až ji začali mladí Evropané opravovat. Fotka z doby, kdy tam nikdo nežil. Tak tam jsme ze Sortlandu zamířili. A nadšeně hýkali při pohledu na okolní zasněžené hory zalité ranním sluncem, podpírající modrou oblohu …

Fred byl ovšem z autoturistiky jak na jehlách a pořád navrhoval nějakou procházku, tak jsme zastavili ve vesničce u zamrzlého fjordu (jezera?) a prošli se přes ni. S ivonkou jsem se pak vrátil k autu a zbytek výpravy dojel a naložil. Ale o kousek dál se otevřel nádherný výhled, tak jsme opět zastavili a zatímco já s ivonkou zůstal v autě, sestra s Fredem a Danem sešli k moři a šumovali kolem opuštěných boud na břehu malé zátoky. A když jsem se na ně za chvilku podíval znovu, Fred s Danem už křižovali hladinu na ukořistěné cizí loďce a unášení větrem a proudem se dohadovali, jak se asi používají pádla. Pak se celí od vody vrátili a pokračovalo se dál. Čím blíže k Nyksundu, tím zajímavější cesta. Časem se z ní stala jednoautovka vinoucí se serpentinami kolem pobřeží a to byla opět parádní jízda. Troubení do zatáček, vyhlížení aut v protisměru … popravdě, kdo by tama jezdil, pokud je podle průvodce v Nyksundu přes zimu jen pět stálých obyvatel (nebo tak nějak)? Ale i tak jsme tuším dvě auta potkali a opatrně se vyhýbali. Až jsme do té bohem zapomenuté rybářské vesničky dorazili a ani značka zákazu vjezdu s nějakým norským textem nás nemohla zastavit (mě by možná i zastavila, ale ostatní ne). Taky kdo by nás tam pokutoval, že? :)

Fakt tam nikdo nebyl. Já osobně jsem neviděl jedinou živou duši až na hejna racků, jednoho přestárlého psa a … tuleně. Opravdu. Toho jsme spatřili poté, co jsme obešli celé přístaviště (zábava na pět minut) a vyhledali podnik jakéhosi Němce, Rooms & Coffee, který byl kupodivu zavřený. A zatímco jsme se opatrně opírali o zábradlí nad vodou, z hladiny se kousek od nás vynořila plešatá hlava tuleně. Shocking, protože takové zvíře fakt nikdo nečekal :)

Racci tam křičeli, budovy pomaličku chátraly, všude svištěl vítr a na obzoru vřelo moře vlnami narážejícími do útesů. A nikde nikdo. Jeden domeček s kouřícím komínem. Holky se vrátily do auta a my kluci se rozhodli zdolat kopec nad Nyksundem. Nebyla to skála, ale (zdůrazňuji) kopec porostlý vřesem a travními drny a po ztrácející se pěšince jsme brzy vylezli až na vrchol, kde jsme se důkladně zvěčnili. Bylo tam nádherně. Modré nebe nad hlavou, všude slunce, žlutohnědá tráva a ostrůvky sněhu … a z moře přicházející sněhová vichřice, těžké mraky sunoucí se po vodě stále blíž a blíž. Z kopce (festovní „větrné hůrky“) jsme tedy spěchali a Dan si na sněhu lehce zvrtl kotník :( To nepotěší. Vyhnuli jsme se starému psovi mezi domy, prošli kolem „prodejny velrybích kostí“ a odjeli z této podivné osady. Ale z mého pohledu to byl asi jeden z top zážitků celého výletu. Neskutečné místo.

Z Nyksundu jsme odjeli právě v okamžiku, kdy do jeho přístavu vplouvala nějaká moderní rybářská loď. Ale my spěchali na jih, ještě jsme před sebou měli dlouhou cestu. A tak jsem to pálil po tajících silnicích, neboť do ledu je pokrývajícího se opíralo odpolední slunce a místy to byla fakt sranda. Vrátili jsme se do Sortlandu a v místním Coopu opět nakoupili nějaký proviant. Při proplétání se centrem jsem se dostal do situace, která mě za celý řidičský život ještě nepotkala – na ypsilonové neznačené křižovatce jsme se sešli tři auta najednou a všichni jsme si navzájem dávali přednost zprava. A nikdo nejel. Inu, měl jsem největší auto, takový menší kamion, a tak jsem jel :) Respekt je respekt.

Ivonka pociťující nedostatek jakékoli zeleniny si za nekřesťanské peníze koupila zeleninový salát v krabičce, což sestru inspirovalo ke koupi pomerančového džusu, abychom do sebe dostali nějaké vitamíny. Přejeli jsme most na východní ostrov a vyrazili na sever do Andenes, odkud se prý vyjíždí za pozorováním velryb. Co kdyby?

Pozoruhodný dopravní detail … kdykoli pod norskou silnicí (tedy alespoň na onom ostrově) vede nějaký odvodňovací kanál, je tam snížený asfalt. Nebylo by to překvapivé, kdyby ono snížení nebylo prakticky pravidelné, jako by to byl záměr a ne nepředvídané „sednutí“ zeminy. No a že tam těch kanálů bylo … sníženiny se objevovaly bez varování a já většinou jen stihl křiknout „Díra!“, pak jsme do ní vlítli, všichni jsme nadskočili, ivonce nadskočila zelenina, kufry vzadu aspoň o půl metru a frčeli jsme dál. No a sestra za těchto podmínek otevřela džus a rozlévala jej do svého plechového cestovního hrnku. Jak trefně poznamenal Dan, byl to naprostý danajský dar, protože mimo vypití obsahu hrníčku byl problém jej v něm při přejetí nějaké díry vůbec udržet :) A co smíchu z toho bylo :) Já holt nechtěl brzdit, protože efekt z pomalejšího přejezdu díry by smazal efekt z prudkého zabrzdění. Často jsme taky zastavovali kvůli focení a při rychlejším rozjezdu (kdy nás pořád dojížděl nějaký autobus, což na oné silnici nebyla žádná sranda) a řazení až na pětku to taky pěkně cukalo :) Ale nikdo se snad ani nepolil.

Narazili jsme na další vesničku s názvem Å (wtf?), ve které jsme odbočili z východní strany ostrova na západní, přejeli vnitrozemím a na sever k Andenes pokračovali po západním břehu (mapa je za odkazem na začátku textu). To již těmito nehostinnými a opuštěným místy řídil Fred, který mě u jedné benzínky vystřídal. Narazili jsme na úžasné písčité pláže a koukali z nich na v dáli zapadající slunce za hradbou všemožně barevných mračen. Já chtěl pro jednu fotku dojít blíže k moři, tak jsem vyšplhal na cosi mezi silnicí a mořem a ony to byly kupodivu zmrzlé písečné duny porostlé vegetací. Několik metrů vysoké, strmé, mezi kterými se fantasticky běhalo, přeskakovalo, sníh smíchaný s pískem, dlouhá suchá tráva… božské!

Před Andenes jsme projížděli podivnými areály tvářící se jako satelitní střediska a odpaliště raket, až jsme byli v podezřele moderně vypadajícím městě a nechali se vést starým majákem vykukujícím nad střechy domů. A tam, u paty starého opuštěného majáku nad pobřežím plným útesů jsme byli nejseverněji z celé naší cesty. Šedesát devět stupňů a devatenáct minut severní šířky. Sever … již padal večer, mračna nad mořem hrála všemi barvami, vichr fičel a všude spousty sněhu. Vrátili jsme se k autu a čekali na courajícího se Freda, zatímco se Dan dobýval do miniaturního bagru sledován z blízkého domu nedůvěřivým obyvatelem. Ten z nás pak už nespustil oči, dokud jsme neodjeli. Dost možná jsme opět parkovali v nějakém „průmyslovém areálu“ :)

Po východní straně ostrova (a lepší silnici) jsme svištěli na jih, v Boženě již byla naťukaná Kiruna a příjezd byl odhadován na dvě hodiny v noci. Bylo by lepší dojet tam co nejpozději, protože co uprostřed noci v Kiruně? Za jízdy v autě bylo aspoň teplo. Ale navzdory tomu na to Fred zbytečně šlapal a letěl přes obce i stovkou, z čehož mi vstávaly vlasy hrůzou. Průvodce detailně rozepisoval ostražité norské policisty i situace, kdy je na šíleného řidiče upozorní ostatní účastníci provozu, aby ochránili sebe a logicky i jeho. Seděl jsem s ivonkou vpředu, měl to všechno z první ruky a když jsme pak nějakým tunelem proletěli opět stovkou a jen horkotěžko se míjeli s autobusem a dvěma kamiony za ním, opotil jsem se až na prdeli a zařekl se, že pokud mám být tam na dalekém severu za ivonku a sestru zodpovědný, pak musím mít běh událostí (= volant) logicky ve svých rukou. Sice jsem tím asi naštval Dana, který na zadních sedadlech spal a připravoval se na noční jízdu do Kiruny, ale zbytek cesty až do Kiruny jsem od posledního tankování benzínu někde před Evenes odřídil sám. Unavený jsem nebyl, i když jsem řídil od rána až někdy do čtyř hodin, lupl jsem do sebe kafe a opět (jako pokaždé ten týden) si spálil jazyk. Protože to byla naše první jízda za tmy, tak jsme také konečně zjistili, jak zapnout přídavné reflektory, se kterými tam na severu jezdí úplně všechno, co má kola (a superzářící kamiony jsou kapitola sama pro sebe). Ty byly asi třikrát silnější než obyčejná dálková světla a parádně osvětlovaly cestu před vozem. Holt když je v na severu část roku prakticky pořád noc, tak je to potřeba.

V autě hrálo potichu rádio nebo Abba, ivonka vedle mě také nespala a co se dělo za námi jsem moc nevnímal, soustředil jsem se na silnici, až najednou záře reflektorů zalila stádo sobů pasoucích se na úzkém pruhu trávy mezi silnicí a mořem uprostřed nějaké přímořské obce. Sestra vyskočila s foťákem, ale tito plaší tvorové hned zdrhli. Ale viděli jsme soby! Konečně, po těch milionech výstražných značek „Pozor sobi!“. Před Narvikem jsme odbočili do hor a nechali Atlantik za zády. Cesta do hor byla samý led, kolem jen a jenom sníh, relativně ještě i dost aut, mohlo být kolem jedenácté hodiny. Na vozovce pokryté ledem byly vyjeté takové ty stopy, jako by tam projel nějaký tank a zůstaly po něm stopy pásů. Auto na nich drnčelo, jako by se mělo každou chvíli rozpadnout a desítky kilometrů byla moje jediná starost udržet se koly mimo plochy těchto nerovností. On už to pak nebyl moc problém, aut ubylo a pokud nějaké jeho, pak bylo vidět už z dálky a já si to mohl šněrovat po celé šíři silnice a hledat nejlepší povrch (jako to ostatně v noci dělám naprosto normálně). Vtipné bylo, že jakmile jsme překročili hranice Švédska a začali sjíždět do vnitrozemí, původně zamlžená okna rychle zamrzla a citelně se ochladilo! Překvapivé. Konec působení moře v reálu.

Svištěl jsem kolem jezera Torneträsk, desítky minut nepotkal žádné auto, reflektory osvětlovaly stovky metrů silnice a široké okolí kolem ní, živáčka bych viděl s nádherným předstihem, takže nebyl problém jet průměrnou rychlostí mezi osmdesáti a devadesáti kilometry za hodinu. A náhle začala sestra vzadu jančit, až jsem se vyděsil, že se někomu něco stalo, ale ona na obloze cosi zahlédla. Záře? Polární záře? Vyskákali jsme za auta a opravdu, nad západním obzorem se něco zeleně vlnilo, rychle jsem povypínal všechna světla (byla to docela fuška) a ještě se stihl podívat na poslední zbytky tolik proslaveného, ovšem rychle mizejícího úkazu. Tak jsme ji nakonec viděli. Polární záře. Pár kilometrů od Abiska, kde je vyhlášená pozorovatelna polární záře. Věděli, kde ji postavit.

Do Kiruny ještě zbývalo nějakých 120 kilometrů, a tak jsem zařadil pětku, chytl volant a jel. Byla to skvělá cesta! Jestli jsme potkali pět aut, tak je to moc a nikde kolem ani živáčka. Až na dva polární (bílé) zajíce a nakonec i losí samici, ze které jsem se strachy málem posral, když jsem ji spatřil kráčet po krajnici. Ne proto že bych se s ní mohl srazit, na to byla moc daleko, ale díky podivné pomalé chůzi, kdy mi při mé paranoi nejdříve skočilo na mysl , že to musí být něco mimozemského. Funny. Losice se došla schovat mezi břízky u silnice a tam předstírala neexistenci, tak jsem lehce pocouvl a osvítil ji našimi výkonnými reflektory. Stoicky to přehlížela, až se nakonec rozešla a zmizela ve tmě. Byli jsme nadšení, během cesty nazpátek jsme viděli jak soby, tak i losici a polární záři. Mohli jsme si odškrtat pomyslný seznam. A opět monotónní frčení polární krajinou po skvělé silnici, uprostřed nicoty míjení s nákladním vlakem vezoucím z Kiruny železnou rudu až do Narviku a pak oranžová záře na obzoru společně s komíny a obrovskými mračny zplodin z nich a z dolů stoupajících a zahalujících spící důlní město.

Byly dvě hodiny v noci. Měl jsem jsem v plánu dojet až na parkoviště před letištěm (kde jsme si auto vyzvedli), zaparkovat na stejném místě, zapojit jej do tamní zásuvky a celou noc jej vyhřívat přídavným elektrickým topením. Ale to se pak Fredovi moc nezdálo, poukazoval na mizernou výkonnost topítka a příliš rušné místo. A tak jsme se vraceli po silnici k městu, našli vhodnou odbočku do lesa (snad k ranveji), u kraje auto odstavili, oroštovali topení na max a nechali až do rána běžet motor. Byl jsem z toho nervózní jak Laponec na Sahaře, ale jiná možnost nebyla, pokud mělo být v autě stále teplo. Sklopil jsem si sedadlo, ivonka si ustlala na dvojsedadle spolujezdce, ostatní se vzadu taky nějak poskládali a brzy jsme usnuli. Alespoň já rychle (tuším), už jsem byl vyčerpaný jak sviňa.

A tak jsme od půl třetí do půl deváté spali v nastartovaném autě v březovém lese u kirunského letiště a probudili se do dalšího mrazivého a jasného švédského dne, našeho posledního na severu. Auto za tu noc spotřebovalo nějakých šest litrů benzínu, pokud se dobře pamatuju. Tedy 200 Kč za nocleh, 40 Kč na jednoho :) Nyní bylo třeba se nasnídat a nějak se zabavit do jedné hodiny, kdy jsme měli odlétat.

Ranní okouzlení z jasného dne a nádherných hor

obrazek

Zastávka u zamrzlého fjordu

obrazek

Piráti ukořistili fregatu a vyrazili na moře

obrazek

Doplňování sušáků tresek z vysokozdvižné plošiny

obrazek

Neohrožený řidič s milovanými brýlemi ;)

obrazek

Vzrušující serpentiny nad mořem

Přístaviště v Nyksundu … opuštěné

obrazek

Přístavní „podloubí“ v Nyksundu … opuštěné

obrazek

Dan se kochá Nyksundem (opuštěným) a kopcem za ním

obrazek

Úspěšný prvovýstup (fičelo tam, viz moje džíny)

obrazek

Nyksund z výšky (v záběru je tak 80% domů)

obrazek

Další úchvatná panorámata cestou do Andenes

obrazek

Fascinující hora

obrazek

Snaha propadnout se po pas do závěje … nevyšla

obrazek

Písečné duny před Andenes

obrazek

Romanticky bouřlivé pobřeží

obrazek

Skorospolečná fotka pod andeneským majákem

obrazek

Zpáteční cesta

Ze zpáteční cesty žádnou fotku nemám. Protože byla tma.

Průběh výletu den po dni:

před osmi roky | Cesty Obrázkově Video | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.