Před sedmou ráno

Právě jsem dosnídal, dopil kafe, přitáhl si klávesnici – a místo do pošty se přepnul na blog. Je čtvrtek ráno, tma za oknem začala přecházet do tmavě modré, na všem leží čerstvý sníh. Pracovat budu celý den. Pracovat i „pracovat“.

V pondělí jsem ve dvě se vším sekl, a sedl na autobus (kurva ten si taky jezdí jak chce, zase jsem musel sto metrů běžet, když jsem ho viděl z druhé strany dojíždět) k našim, tam zatopil, a jen co přijel táta z práce, tak jsme vyrazili do city pro materiál na další sádrošování. V prodejně jsme byli sami, šli jsme najisto, a stejně tam strávili hodinu. A to jsem si i do seznamu vypisoval kódy produktů a u pokladny to sypal z rukávu, že to prodavač ani nestíhal ťukat do klávesnice. Serepetičky jako různé druhy šroubů a „natloukaček“, tmelu, pásek, závěsů, spojek … a venku u skladu pak naložit 12 desek a hafo všelijakých plechových profilů. V hustém sněžení. Za tmy jsme to u nás složili do garáže, a byl večer.

V úterý jsem měl úkol – nakoupit vatu na odpolední zateplení jedné šikminy. Na těch 10 metrů čtverečních, kde bude jen zateplení mezi krokvemi, tu pokud možno nejlepší (a nejdražší). Furt jsem dumal, jestli vyrazit s vozíkem, nebo bych těch 5 balíků nacpal do oktávky. Tak jsem si nejprve zavolal, a zjistil, že tu vatu stejně nemají – v síle 120 mm. No kurva. Takže někdy od desíti dopoledne jsem řešil možnosti, až jsme došli k tomu, že bychom mezi 12–13 cm vysoké krokve mohli dát 160 mm vatu (která byla k dispozici). Vyrazil jsem pro ni, nacpal ji do oktávky, a odvezl domů, a pak ještě pro elektrikářské krky zase do city. Dvě hodiny v tahu. Pak dorazili naši, ponatahovali jsme zbývající káble a krky, a zateplili šikminu. To byl kurva rozdíl, tahle vata proti té, kterou jsme zateplovali první půdu. Tvrdý obdélník držící tvar, stačí ho zatlačit mezi krokve (v jednom člověku), a on tam zůstane. U té horší vaty ho tam dva lidi museli držet, a třetí rychle drátkovat. Jenže je taky rozdíl dát za metr 50 Kč nebo 150 Kč. 

Pak jsme se pustili do zateplování stropu dvanáctkou vatou, na kterou pak přijde osmnáctka odstrojená z druhé šikminy. Naši v pokoji řezali vatu podle rozměrů, co jsem zeshora hulákal přes respirátor a sádroš, táta mi ji nosil do druhé půdy, já si ji nosil nad pokoj a štimoval mezi trámy … v podmínkách připomínajících plazení se jeskyněmi. 

A bylo hotovo, já si oklepával kolena, a koukal na naše, kdy se začnou chystat k odjezdu, a oni že musíme odstrojit ještě tu druhou již (moc) zateplenou šikminu, a tu osmnáctku vatu dát na tu dvanáctku právě položenou na strop. Wut, ještě dneska? Vždyť táhle na sedmou, a tohle už si klidně v pohodičce udělám já zítra! Nope, jdeme na to, ještě je čas. A tak začalo cvakání kombinaček a moje pracně zadrátovaná půda se oddrátovala a vrstva vaty se dala bokem, a začala tahat na půdu jako předtím, a podvlíkat pod pochozí trámy do druhé vrstvy na položenou dvanáctku. A bylo půl deváté a bylo hotovo. Takové tradiční úterý.

Ve středu jsem si objednal profi průmyslový vysavač, který tu bude pár let sloužit jak otrok. A celý den dumal, jestli ještě z té druhé šikminy neodstrojím u tu první vrstvu „horší“ dvanáctky, a nenakoupím tu lepší, a nevyměním to tam. A dumám nad tím i celou dobu od probuzení. Hodina dvě práce.

No budu dumat dál. Za okny se rozednilo, jdu pracovat. Vydělávat vatu na vatu.

před týdnem | Ze života | 0 komentářů

Hořící mládí

Volala máma, že v souvislosti s reorganizací obýváku by chtěli dát některé staré skříně do mého bývalého pokoje, odkud by se dal pryč můj velký psací stůl. Můj pokoj už to není, letos jsme tam nepřespávali ani jednou, takže ať si s ním dělají co chtějí. Jen když tam bude postel, pokud někdy zavítáme přespat. Ale ten masivní stůl s osmi zásuvkami… vzal bych si jej sem k nám, a dal si ho do dílny, ideální „ponk“, místo toho rozhrkaného, co tu stojí už asi padesát let a pomalu se propadá do podlahy, jak mu červotoči užírají nohy. To bude pracovní plocha, to bude úložného prostoru, to se budou organizovat hřebíky, kladiva, šroubováky …

Jenže to se nejdříve musí něco udělat s tím, co je v těch šuflatech nyní. 

Moje mládí.

Když loni máma vyklízela jiné skříňky, které mně se sestrou dlouhé roky sloužily jako „školní“ na sešity, učebnice a vše kolem, tak jsem zamáčkl slzu a až na pár drobností vše poslal do kotle / sběru papíru. Co s tím také? Deset let jsem na to nesáhl, a proč bych to někdy později dělal? Sešit matematiky z kvinty … 

Ve stolu byl ale mix všeho možného osobního. Malá dřevěná skříňka, poklad na zámeček, a v ní … ani za ty roky nevím, co všechno. Mám ji od mala. Plechová krabička od čaje, a v ní cetky, co kdysi měly nějaký význam. Šufle plné drobností, papírů, srandiček, sešitů, šufle skript z vejšky (kam se vyhazují knížky?), šufle plné písemek z gymplu (stovky…), které jsem vždy poskládal do zadní kapsy džín, a doma hodil do šuflete, šufle plné alb se známkami a balík s desítkami obálek a dopisů z mého dopisovacího období, šufle jiných ptákovin. Člověk by u toho mohl sedět a probírat se tím vším, ale zatvrdil jsem své srdce a vše to sortýroval do plastů, do směsného odpadu, do krabice na spálení, a do krabice „na půdu“. Ale i přes zatvrzené srdce na mě padal splín. Sešity pokreslené ptákovinami, různé psané blbosti ještě ze základní školy, ale pak také první deníky, se záapisy nadepsané spešl formátem data, které jsem dokázal i po těch letech dešifrovat … třináct mi tehdy bylo. Divoká puberta na gymplu, mladá duše rozervaná celým světem a šedivá mračna nad krajinou … držel jsem to v ruce, sem tam prolistoval, hanbil se studem a trapností a doufal, že se mě ivka nezeptá, co to je. Do plamenů. Co s tím? Budu si to někdy pročítat? A co hůř, budu chtít, aby se v tom vrtal někdo jiný, až bude šmejdit po letech na půdě? Uff, rozhodně ne. Neotevřel jsem ty sešity dvacet let, pak tedy do plamenů. Poznámkové bloky počmárané vzpomínkami ze školních výletů, zájezdů, z dovolených, i jen z čekání na autobus v city, offline blog psaný propiskou, ještě než to bylo cool, a než to potom přestalo být cool. Vzpomínky na zážitky kolem holek z jiných tříd, které mi už podle jmen ani nevyvstaly ze vzpomínek. Tak důležité to pro mě bylo, a tak moc je to pryč. Mezi tím neumělé básničky, pokusy o jiné psaní … špatný básník své básně z mládí vydá, ten dobrý je spálí, vyvstalo mi na mysli. Neměl jsem odvahu se do nich ani začíst. Zamilovaný pubertální kluk. Do plamenů! Popsané papíry, po pár slovech poznávám přepisy nočních intimních sms konverzací s dávnými kamarádkami, v duchu se červenám a taky se stydím číst dál. Do plamenů! Tohle bych TEPRVE nechtěl, aby četl někdy někdo jiný … 

Šufle za šufletem se vyprázdňovalo, v plastové krabici na půdu sem tam něco přibylo, v kamnech hučelo. A pak jsem prázdná šuflata odnesl tmou do dílny, a depresivně poloprázdnou plastovou krabici nachystal „k archivaci“. Ležel na mě splín. Ale co bych s tím vším dělal? Probíral se starými písemkami? I Bára jich za ten večer prozkoumala víc než já za tu dobu, co se v tom šufleti vršily. Bylo třeba do toho říznout, a řízlo se, a dnes už mě to tak nepálí. Krabicí plnou papírů pomalu krmím krb, sem tam se podívám, co z mého mládí právě shoří, a víc to neřeším.

Však taky musím sednout na bus, dojet za tátou, a vyrazit s novým seznamem sádrošového materiálu do city. Vyložit, zítra zateplit jednu šikminu, a odstrojit část vaty z druhé, tu přesuneme na rovný strop nad místností, ale tam už musí být položená spodní dvanáctka vata, a tedy i ponatahovaná elektřina … o dřině z víkendu nemá smysl ani psát nic víc než že v sobotu od devíti do osmi večer na nohou (omítání příček a různých rohů a natahování elektřiny, pak tři hodiny uklízení), v sobotu stěhování nábytku u našich, pak reorganizace dílny s dovezeným stolem, pak výměna zámku ve vratech do garáže, pak chystání falešného stromu pro krmítko, aby mohla Bára z obýváku pozorovat ptactvo, pak dvě hodiny sezení a přebírání šuflat … dnes jsem nevstal, prospal jsem se, a do teď jsem stejně udělal prd, a po obědě už ani neudělám.

před týdnem | Ze života | 4 komentáře

Hlídám Báru

… protože máma vyrazila na dámskou jízdu. Maminy si chtějí v pátek vyrazit z kopejtka, a tak mi bylo demokraticky oznámeno, že budu v pátek večer hlídat. Bylo to na mě vrženo někdy tuším v úterý, kdy jsem celý vydřený došel z patra, umyl se, padl na gauč s lahváčem,… a za odměnu „V pátek jdeme na víno, budeš hlídat!“. Odfrkl jsem si, ale v paměti to držel. No a dnes je ten slavný den, a Báru jsem uspal ještě než ivka odešla. A tak tu mám veget, noťásek, vínečko, v televizi Válku světů…

Pokračování tohoto článku »»»

před třemi týdny | Ze života | 0 komentářů

Bouráme

Zateplování zpomalilo. Na obou půdách se zateplilo první vrstvou vaty, a šlo se na druhou … což bylo ještě o nějaký ten řád větší peklo. Pás vaty dlouhý 4,3 metru a metr dvacet široký, ve třech lidech nějak přikládat ke krovům a snažit se jej uchytit provizorně drátky, a pak lépe a finálněji, ale stále tu všude převiselo (gravitace, mrcha) a nešlo to dodrátkovat, protože tam bylo třeba napojit další pás … peklo, peklo, peklo. Pak už to bylo hotové (po pár dnech), vata všude vyboulená, cik cak, no bědný pohled … nastala fáze finálního drátkování, kdy jsme přes celou šířku půdy vatu zajistili horizontálními nafest napnutými drátky od štítu ke štítu, které sloužily hlavně k zafixování krokvových držáků, aby se ani nepohly, a mezi nimi jsme pak už vázali drátek do malý ixek a všelijak jinak, aby byla vata co nejvíce utemovaná a nečučela ze stropu do prostoru. To už jsem si dělal sám , hodiny a hodiny na půdě, v respirátoru, ruce dorasované od ukrutného dotahování dátků co největší silou, aby byly co nejvíce napnuté a vata tak co nejméně prověšená … 

Zbývala druhá půda, kde byla jen první vrstva izolace mezi trámy. Nojo, jenže tam chci mít časem pracovnu. A časem znamená tak za rok za dva. A dávat tam teď pracně druhou vrstvu vaty, když by se třeba už na jaře nebo v létě zase sundávala, aby se mohl udělat sádrokartonový obklad? No, vzhledem k tomu, co je to za strašnou práci, tak raději za zimu protopím o pár stovek na plynu víc, a necháme to jen částečně zateplené. 

Takže půdy by byly… sice ještě polovinu té první finálně dodrátkovat, ale to už můžu kdykoli, netřeba se s tím honit hned teď. A co tedy dále? Shodit strop v budoucím dětském pokoji a udělat tam sádrošový strop ještě přes zimu? Jeden den táta přijel, odpojilo se světlo, a i když jsem se na to moc netvářil, tak zatáhl za kábl a během chvíle byla ve stropu díra … staré dobré dřevěné desky, k nim přibytý palachový rošt, a ten nahozený omítkou. Bejvávalo. Pokoj nachystaný na demolici stropu, už byla tma, a tak že táta příští den přijede a budeme pokračovat. A my s ivonkou večer došli k tomu, že bychom ten plánovaný děcák rozšířili vybouráním příček na obou stranách do zbytečně rozlehlých půd po stranách. Protože když už se bude dělat sádroš, nová elektřina, nové omítky … tak to přece zase za rok nebudeme rozbíjet, abychom vybourali příčky. A když to neuděláme teď, před „nastěhováním“ dítěte/dětí … tak kdy? Nikdy. A tak jsme seděli s vínem v obýváku, dohadovali se o tom, bára spala, a na mě padala deprese, že aby bylo možné tento plán realizovat, tak bude třeba zase odstrojit celou tu finálně zateplenou a zadrátovanou polovinu půdy, se kterou jsme se dva týdny dřeli (aby se tam mohl onen výklenek a šikmina zasádrokartonovat). 

Jak u blbejch. Zateplíme rovné stropy. Nojo, ale vždyť tam začneme s rekonstrukcí, a všechny stropy budeme shazovat a dělat sádroš. Tak to necháme, a jdeme zateplit šikmé půdy. Zatepleno, ta větší kompletně, ta menší částečně, tam se udělá brzy sádroš. A tak tedy uděláme nový strop v budoucím děcáku, aby se na něj mohla dát finální vata. Nojo, jenže tam chceme časem vybourat příčky, a to by tedy chtělo udělat rovnou. Nojo, jenže to jsme neměli zateplovat tu část půdy, do které se děcák bude rozšiřovat, protože tam teď nemůžeme dát sádroš … prostě se postupně postupovalo od jedné věci k druhé tak nějak organicky, neudělal se přesný promyšlený plán. Prostě byl právě čas se tomu věnovat, tak se do toho šlo. A teď si připadám jak idiot.

Až se mi to ani nechtělo psát na blog. Té kurevské zkurvené práce, ty desítky hodin v respirátoru, ruce zhrublé a prsty rozedřené od natahování stovek metrů jednadvojky drátku na deset metrů široké půdě, oči i přes brýle plné prachu z minerální vaty, usínání na gauči v devět večer a ploužení se druhý den jak mátoha … a copak já, ale tá práce, co tu odvedl táta s mámou? … a tak za pár dní vezmu kombinačky, a polotinu toho všeho zase odcvakám. 

Doprdele to jsem se zase nasral. No. Strop začneme osazovat příští pondělí, do té doby musíme vybourat dvě příčky, odklidit cihly, nachystat vedení nové elektřiny … strop už je pryč, z pokoje se dívám do střechy. A venku mrzne.

A práce jak na kostele.

před čtyřmi týdny | Ze života | 0 komentářů

Zateplujeme

Toho se zase za ty tři týdny událo … vezmu to letem světem. Pustili jsme se do plánovaného zateplení střechy a půdy. Máma s tátou to sami promysleli, naplánovali, a nakoupili nám vatu „jako dárek“. Než jsem měl já čas na to sednou a začít zjišťovat, co to obnáší, tak už bylo vše zařízeno … až si připadám blbě, že se v tom všem jen vezu (nejen finančně). Druhý týden tedy skáču kolem tohoto. A to jsme během chystání toho všeho naznali, že než zateplíme (křivé palachové) stropy nad prvním patrem, tak bude nejlepší je všechny shodit, a udělat plánovaný sádrokarton. Protože položit tam mezi trámy izolaci, vše doladit, a za rok za dva to všechno zase rozhodit kvůli novým stropům … to by bylo na houvno. Zateplujeme tedy prvně šikmé půdy v prvním patře, a na stropy nad patrem zatím izolaci jen volně položíme. Jednu místnost (strop) máme v plánu co nejdříve, a zbylé dvě asi až na jaře. Ale to se všechno uvidí.

Moje dny tedy probíhají tak, že se mezi 5:55 a 6:15 vyhrabu z postele, do odpoledne sedím u práce, pak vletím do montérek, narazím kšiltovku čelovku pracovní brýle a dýchací masku, a hurá na půdu – buď s tátou pokračujeme v zateplování, nebo mám úkoly k dokončení, než táta další den zase dorazí. A pak je tma, před domem jen v trenkách vyklípám prach z oblečení, a zničený se jdu umýt, vypít pívo, najíst, a vracím se od osmi do cca desíti k práci. Hodinu s ivonkou sedím u televize/mobilů a vína, a pak jdeme spát. Báru si beztak někdy ani nepochovám. Ale dnes jsem ji hlídal celý den a jsme největší kámoši a parťáci. Poklad.

Co mě baví je naprosto překvapivá spojitost mezi zateplováním a prolejzáním jeskyní. Teď musím sem tam dělat v tak stísněných místech a pozicích, že se mi jasně vybavuje plazení a škrábání se tam někde desítky metrů pod zemí v prasklinách Vintok. Ať už si muset lehnout do prachu půdy na záda někde pod trám, a natahovat se pro konec pásu vaty, nebo se nacpat do 40cm široké škvíry za jiným trámem, a tam zatloukat stovku hřebík do spáry mezi cihlama,… 

Chytám krtky. Teď v pátek jednoho, v sobotu druhého, a v neděli se na tom samém místě objevil třetí. K neuvěření. První dva jsem vykopl a odnesl 100 metrů od domu za silnici, ale ten třetí je zkušený mazák, první vykopnutí přežil, a od té doby je sakra opatrný. Když na něj čekám, tak se nic neděje, a pak přijdu druhý den, a na dvou metrech je sedm krtečáků jako himaláje. Ale ty pudeš, kamaráde. Stejně tak jsem začal v dílně chytat myši, když jsem si všiml, že mi serou všude po ponku a nářadí. Tři dny, tři kusy v pastičkách. Ještě piluji správné nastavení pasti s propadlištěm.

Sbírám ořechy. Statný ořech už úplně zežloutl a listí se z něj sype jako zlatý déšť, ale nejdříve opadalo snad 90 % ořechů … Před dvěma týdny, když naši přivezli zakoupenou vatu, mi jich máma pár posbírala a nadšeně kvitovala, že alespoň nějaké máme, že oni na stromě nemají ani jeden. Do té doby jsem si jich nevšímal, ale od té doby je sbírám jak vzteklej, vždy po pár kusech, když se jdu ráno podívat ven, odpoledne naložit kočárek do auta, podívat se do schránky, … už mám pod radiátory pěknou zásobu. Vořechy jak menší slepičí vejce. Ještě vymyslet, co s nimi. 

Před domem jsem měl hromadu hlíny a různého bordela a sutě z půdy/stropů … plné kusů cihel a tašek, ale zase takové spíš hlínovité. A tak jsem se tím jal vyrovnat terén na hraně pozemku, abych tam mohl zasadit posledních deset tújí, co jsme si dovezli na vytvoření stěny proti čumilů od silnice. Kolečko za kolečkem jsem převozil, přebral, poslední část jsem najemno přesel, vytvořil na hranici pozemku odpovídající hranu (byla tam proláklina), na to vše navezl kompost a jinou regulérní hlínu, a teď už tam jen osadit túje. Čtyři hodiny házení lopatou bez zastavení. Pro někoho dřina, pro mě nedělní odpoledne.

No … zítra v poledne zajet k našim pro průmyslový vysavač, rychle vysát na půdách prach a nepořádek, než dorazí táta s mámou na druhou fázi zateplení (po 12cm vatě pojedeme druhou vrstvu 18cm vaty). Takže do tmy zase na půdě, kdoví co v pátek, v sobotu s chlapama do lesa, pak hned zase zateplovat … asi se blíží tuhá zima.

před měsícem | Ze života | 0 komentářů

Nezabil jsem!

Ta chuť vítězství! Fanfáry se rozezněly nad trávníkem, když jsem to mrštné zvíře vykopl z vlahých hlubin všeobjímající matky Země, a šoupl ho do studeného a prázdného kýblu vyhnanství.

krtek-nahled

Chlapec pištěl a kvičel, ale pak se uklidnil a schoulil u kraje kýblu, až jsem si říkal, jestli není nějak zraněnej. Snad ne. Odnesl jsem ho za silnici do šáší, k ostružinám, kde už opodál krtečák byl, tak tam bude mít kámoše (nebo soka). A na trávníku bude klid.

před dvěma měsíci | Ze života | 0 komentářů

Když jsem sundal pracovní rukavice ...

… tak vyšly první hvězdy. V sedm večer už se zkraje října venku pracovat nedá. Bez čelovky. Ve čtyři hodiny jsem to u klávesnice zapích, a šel do montérek. A mikiny. A bundy. Od rána tu fičí jak na severní točně, břízou cloumá vítr a její lístky roznáší po okolí. A já se jal rozebrat kovový přístřešek na dřevo. Nebo spíše „regál na palety“, který předchozí majitelé využívali na uskladnění dřeva. Hnusná kovová oranžovočerná konstrukce z jeklů, ze které jsem poslední dřevo minulý týden odvozil, a nyní tu už jen strašila. Asi ji rozeberu a někde zašiju … a ještě k tomu je podestlaná rozpadlou lepenkou, kterou můžu frknout hned v sobotu do svozu nebezpečného odpadu (aspoň doufám). O důvod víc se do toho rozebrání konečně pustit, stejně to chci teď na podzim udělat, a co pak se starou lepenkou?

… chtěl jsem popisovat celý zdrouhavý proces, ale k čemu to. Nezastavil jsem se, toť vše. Vše rozšroubovat, odskládat bokem, zajistit rázík polínek dřeva původně o onu konstrukci původně opřený, vytrhat a očistit do hlíny zarostlou IPU, jekly a vše ostatní odnosit a uskladnit za dřevník, a finálně zajet s grilem do dílny. Už za tmy. Jeden by neřekl, že to bylo na tři hodiny práce. Ještě jsem zašel zavřít bránu, a vracel se šerem k domu se zářícími okny. V koupelně se svítilo, ivonka tedy už koupala malou, já si sundával rukavice a na temně modrém nebi zářily první hvězdičky. Zítra mají být čtyři stupně … říjen. Brzy mi bude … hm, kolik je mi vlastně let? Třicet dva mi bude. 

před dvěma měsíci | Ze života | 0 komentářů

Nedělní rozbřesk

V 5:55 je v ložnici skoro tma, ale za žaluziemi už přece jen svítá. Stále ještě. Kdybych nešel spát relativně brzo (22:01), tak bych z postele asi nevylezl, ale po osmi hodinách odpočinku po vydřené sobotě to už docela šlo. A tak kávička, odpovídání na e-maily, buchtička, sledování rozbřesku …

Na víkend se sešly dva projekty – túje a dřevo. Švagrová nám v Brně domluvila „túje za nákupku“, čtyřicet kousků, co si chceme zasadit na jedné hranici pozemku (k silnici). Mohli jsme pro ně jet v sobotu (celý den), nebo nejpozději v pondělí (odpoledne). Sobota dopoledne by kvůli provozu byla lepší. Jenže táta taky celý týden řezal dřevo, a nařezal tři kubíky polínek i pro nás. A na sobotu domluvil po velkých peripetiích velký firemní vozejk za auto, na kterém bych to nadvakrát snadno převezl. Hm. Noco, sobota je dlouhá, času dost.

V pátek jsem končil tenhle vymagořený pracovní týden ve tři, a na čtvrtou hodinu se domluvila procházka na pívo s Bárou a ivončinými rodiči. Takže hodina času, během které musím stihnout jednu věc – nachystat na sobotní odvoz staré dřevo, co tu zbylo po původních majitelích. Cca metr kulánků (které nemám jak nařezat) a velkých sukatých polen (které bych sekerou nepoštípal, i kdybych se posral). Vznikl tedy plán, že až přivezu jeden vozejk polínek a složím je, tak naberu všechno toto staré dřevo a zase jej zavezu tátovi, který jej časem zpracuje. Fajn. Jenže v sobotu to bude muset švihat, tak musím toto dřevo nachystat jen na rychlé naložení, ne se s ním vozit přes půl pozemku. A tak jsem za tu páteční hodinku musel stihnout odskládat všechen bordel, co se na to staré dřevo nanosil, a na kolečku jej převozit k bráně. Za tři čtvrtě hodiny na turborychlost jsem měl hotovo, a odměnil se třemi jedenáctkami na vycházce s rodinou. Což se v třeskuté bolesti hlavy projevilo i následující den …

Sobota. Po osmé ráno jsme vyrazili s Bárou dolů k babičce a bezostyšně jim ji na půl dne šoupli, a jeli na Brno pro túje. Provoz byl stejně úúúúplně na hovno, celé Brno odjíždělo na chatičky. Za hodinu jsme byli v zahradnickém areálu, vše vyřídili a do oktávky naskládali čtyřicet 60–70cm sazenic v koflíkách, a spěchali zase zpátky. Dobře o půl dvanácté byly túje vyskládány za dům, a bez zastavení – po ujištění, že Bára nezlobí – jsme vyrazili k našim pro dřevo. Za tátou do firmy pro vozejk, hurá s ním k domu. Tam čekala hromada polínek, takže hurá na ni, za dohledu sousedů, co se chystali na sobotní grilovačku. Každé jedno polínko vzít do ruky, a dát na kolečko, o 15 metrů dál ho zase vzít do ruky a hodit na vozejk. Ten se naplnil, zbývala menší polovina hromady, fajn, jedeme. U domu jsem i s tím kurvatěžkým vozejkem umně zacouval tak, aby byla hromada co nejblíže k okénku do sklepa, a zase jsme každé jedno polínko vzali do ruky a vyhodili z vozejku. Lupl jsem prášek na bolest hlavy, naložili jsme všechno staré dřevo (ani se všechno nevešlo!), a jeli zpátky. Za našiho domem jsme staré dřevo vyskládali a vyvozili, a navozili zase všechna polínka. Sousedi nám zatím ugrilovali stejčky, nedali se odmítnout, chvilku jsme tedy poseděli a popovídali, ale čas běžel a práce bylo ještě hafo. Za domem jsme polínka zase složili na hromadu, uklidili vozejk pod zámek, a byly tři hodiny. Ivonka jela pro Báru a jejicho, že se pojedou podívat na fotbal, a já se pustil do uklízení dřeva. Každé jedno polínko jsem nyní vzal zase do ruky, dal na kolečko, popojel deset metrů k okénku do sklepa, každé jedno polínko vzal zase do ruky, a hodil jej okýnkem do tmy. A takhle v tahu bez zastavení dvě hodiny. Ke konci už jsem měl co dělat a musel se pořádně soustředit, abych se polínkem trefoval skrz okýnko a neomlátil rám. V pět hodin bylo dřevo uklizené, tři kubíky polínek „pod střechou“. Ještě zbývalo poštípat ale deset velkých starých špalků, co jsem si tu nechal z toho starého dřeva a co vypadaly, že pod mojí fiskarskou povolí. Některé šly snadno, ale dva roky suché špalky břízy tedy nejsou ke štípání moc svolný. Ale naložil jsem těm kurvám jak Gerendáš, a bylo. Jo, když dělám se dřevem, tak jsem sprostej až haňba! Pouklízel jsem, sklidil jsem všechen vercajk, a cca v šest šel domů. Otevřel jsem si plzeň, a jen tak seděl u stolu.

Dneska už to bude relax den … tedy poté, co naložím zbytek starého dřeva, zajedu s ním k našim, vyskládám ho, pak vymetu vozejk, zavezu ho tátovi do práce, pojedu zase domů … taky by to chtělo dokončit terénní úpravy, když už tu máme túje, ať zbytečně neotálíme se sázením. Taky se musím stavit k babičce přeladit jí satelit … mohl bych taky rozebrat kovovou konstrukci, ve které bylo původně staré dřevo a která tu teď nehezky straší … dřevo ve sklepě by se taky mohlo přeskládat, ať to není halabala hromada … jojo. Víkend na vsi.

před dvěma měsíci | Ze života | 0 komentářů

Zase facha

Ochladilo se, léto je definitivně pryč. Včera jsem zatopil v krbu, byl jsem nějaký prochladlý a vyšťavený … křoviňákem jsem posekal meze, letos naposledy. Pak jsem ještě prošel trávník a vypelčil z něj pampelišky a jiné velké lopuchy, co tam na jaře určo nechci vidět. Tak proč je nezlikvidovat hned na podzim. 

Ale s ochlazením se také dá vylézt na strop, a začít jej chystat na zateplení. Přes léto bylo pod střechou asi 700 stupňů, ale nyní už to jde. V sobotu jsem nasadil čelovku, dýchací masku, a šel na to. Poskakoval jsem po trámech, a snažil se zaméct a vybrat co nejvíce bordelu napadaného na desky mezi ně – a tyto zespoda přibité desky tvoří strop místností v patře. Takže kdybych stoupl na ně (místo trámů), tak se buď propadnu do místnosti, a nebo v ní minimálně brutálně popraská strop. Tož bojovka. A tyto prostory chceme vyplnit zateplovacími pásy, ale ne v současném stavu, kdy je tam po rekonstrukci střechy předchozími majiteli napadán strašný bordel – jak z břízy vedle domu (očividně z ní padala semínka právě když byly shozené tašky), tak kusy tašek, betonu, a především stovky starých vosích hnízd. A šedesát let prachu. To vše chce holt uklidit, než se tam položí zateplení. Po pár minutách zametání je vzduch nedýchatelný, díky bohu za masku s filtry.

V sobotu jsem tam byl tuším tři hodiny a vynesl šest kýblů bordelu, cca polovina stropu byla uklizená, tři hodiny dřepění. Když jsem si po dvou hodinách donesl pivo, tak jsem ho musel pít stylem „nadechnout se v masce – sundat masku – napít se piva – nasadit masku – polknout – vydechnout – nadechnout se“. Bez masky se vůbec nedalo dýchat, okamžitě pálení a šimrání v plicích.

Dnes jsem pokračoval, po celém dni nepříjemné práce. I to se někdy stává. Web tak graficky extravagantně navržený, že mi to grafik snad udělal naschvál, aby byl „co největší problém“ ho nakódovat. Nakreslit web široký 1900 pixelů zvládne každý, ale já pak musím vymyslet, jak to má fungovat na mobilu širokém 360 pixelů. To už je grafikovi putna. Grrr. A tak jsem s tím ve čtyři sekl a šel zametat strop. Byla to dřina, podmínky pekelné, vzduch nedýchatelný … ale odreagování parádní.

Zítra jede ivonka do práce, budu mít na starosti malou. Tak copak spolu stihneme udělat, holka.

před třemi měsíci | Ze života | 2 komentáře

Zabil jsem

Zabil jsééém – v lese jéléna – bez nenávistíííí – bez jméééna –  když přišééél – dolů k řécé pííít… Skupina Jelen, písnička Jelen. Můj objev tohoto léta, dokonce slyšeni naživo „na fesťáku“. Jenže o tom jsem psát nechtěl.

Zabil jsem krtka. Chráněného tvora. Nikoli toho, se kterým se džentlmensky škádlím za domem a neustále mu splachuju kupky zpátky do děr, ale toho, co se náhle objevil na okraji trávníku (což mě fest sejří). Spíš než hromádky dělal chodbičky pod trávou a úplně to tam zryl, vždy jsem to chodil zašlapávat, krtečák udělal snad jen dvakrát. Ale dnes se do něj opřel, a už jsem nesl dva kýble vody, když jsem si všiml, že se hlína pohnula. Ha! Opatrně jsem kýble položil, a vycouval pro motyčku. Jenže co s ním? Táta krtka vždy vykopl (teda když se zadařilo), odchytil do kýblu a odnesl pryč z pozemku k vzdálenému lesu … ale kam bych ho zanesl já, obklopen pozemky sousedů? A v kýblech mám vodu. Dřepěl jsem u hromádky, nic se nedělo, jen se ozývalo občasné … chroupání? Myslel jsem si, že to vítr hýbe s plotem, ale náhle se společně s chroupnutím zatřásl trs trávy vedle krtečáku. A znovu. Je tam. Postavil jsem se, s nervozitou v kolenou, a zaťal motyku naprosto přesně, s drnem se vyvalil na světlo boží obrovský krásně sametově černý krtek, dopadl do trávy a bylo to rychlejší než já nestihl se ani pohnout motyka se zhoupla znovu přimáčknuté černé tělíčko znehybnělo v zeleném moři trav. A bylo. V tu chvíli mi to bylo tak kurevsky líto… co v tu chvíli, pořád je mi to líto. Přece jen je něco jiného nekompromisně zabít vosu, a velkého hbitého krtka snažícího se zachránit si život. Dřepěl jsem u něj, a pohřbil ho do země pod vykopnutý drn, ten vrátil zpět a vše kolem uhladil, krtečák rozmetl. Nikdo by nic nepoznal.

Tedy, za předpokladu, že bych tam v rohu trávníku záhy nevztyčil malý dřevěný křížek. 

A tak si říkám, co udělám, až takto přijdu na toho prvního krtka? Už jednou jsem z okna pozoroval jeho nadzvihující se krtečák, a jen lenost mi zabránila v pokusu o jeho chycení. Co tentokrát? Zase ho zabiju? To už určitě ne. Pokud se mi ho podaří chytnout, tak ho můžu přece v kýblu zanést za silnici, do křoví. Sice je to okraj lesa, žádná zelená louka, ale bude mít svobodu. A život.

Pořád musím myslet na to, jak táta krtka chytil, a odnesl pryč, aby mohl dál žít. Jak mi to teď imponuje. Přece pro Báru nebudu „ten, co zabíjí krtky“. Musím být lepší. 

před třemi měsíci | Ze života | 0 komentářů