Natržené odpoledne

Ivka potřebovala po obědě jet k doktorovi, tak se jí hodilo, že Bára usnula sama na posteli ještě před obědem … a po deseti minutách vylezla z ložnice právě když ivka chtěla odjíždět. Takže slzavé údolí a zhroucení světa a tatínku vyřeš si to. Nic nezabíralo, prostě byla Bára ukňučená po mamince, která ji opustila, a moje snaha o cokoli ji jen vytáčela. Až teda nakonec zase na posteli usnula, úplně naštorc. Tak jsem ji tak nějak přikryl, a lehl si vedle ní, a během chvíle usnul taky. A spal bych až do večera, kdyby to šlo … takže teď táhne na čtvrtou, já si akorát zvládl vypít kafe … venku je škaredě a zima, lehce mrholí.

Minulý týden bylo hlavní akcí stěhování kotlů ze sklepa / kotelny. Kotlů? Ano, dvou kotlů. Jeden tam stál v rohu už asi tak třicet let, a další byl připojen na topení, ale nepoužívaný, a jen tam reznul. Topíme plynovým kotlem, a tento jsme akorát tak vyhřívali (a sklep s ním). Požádali jsme si o kotlíkovou dotaci s tím, že tento kotel zlikvidujeme, a naopak pořídíme moderní plynový kondenzační kotel, neb ten plynový kotel má už také ale 15 let. A tak jsem se na to celý týden chystal – uklidit sklep a „vyčistit“ cestu k němu, z obou kotlů vybrat co nejvíce bordela a sazí, špajz a police za dveřmi do sklepa přenosit pryč, aby nepřekážely,  dostat do sklepa 200litrový sud na vodu a večer před akcí vypustit topení … a pak muset jít ještě pro 100litrový sud, protože ve výsledku je v topení asi neuvěřitelných 250 litrů vody. Super, ohřívat to plynem … no a pak přijel táta s chlapama, na vozíku velký rudl a céóčko, rozbrušky … kotel se odřízl od trubek, očesal o co šlo, aby byl co nejlehčí, a pak jsme tu původně 250kilovou krávu ve čtyřech lidech soukali pro úzkých a brutálně prudkých schodech s jednou 180stupňovou zatáčkou ze sklepa nahoru, a pak zase po ale šesti prudkých schodech dolů z domu ven. Na topení se navařil ventil, aby se dalo uzavřít, zatím jsme vysoukali starší (a menší) kotel, a už se jen čekalo, až bude vaření hotovo. Poprvé svár tekl, podruhé taky, potřetí už ne. Já mezitím nachystal grilování pstruhů jako odměnu pro pracanty, taťka je vždycky vychvaluje jako nejlepší rybu, co kdy jedl … vtipné bylo, že chlapi seděli na terase u stolu, já zády k nim griloval, ivka potírala pstruhy čmajou z oleje a bylinek, nijak se s tím nepárala, gril prskal a syčel, a pak blaf, a olej skapaný na plechové dno začal hořet. Sakryš. Zavřel jsem kryt. Otevřel, pořád to hořelo. Zhasl jsem hořáky. Olej hořel dále, z grilu začal stoupak kouř černý jak dým nad hořící skládkou pneumatiky. Rychle jsem pstruhy odsunul na kraj, a značně nervózní přemýšlel, co dělat. Nalít vodu jsem tam tedy nehodlal, takové rady si může ivka příště nechat od cesty. No kurva teda, co dělat??? Naštěstí se plameny nechaly prudkými fouknutími pod rošt postupně uhasit … pstruzi se mohli servírovat, a já mohl konečně povolit strachy staženou prdel. Chlapi si ani ničeho moc nevšimli :-D Pstruzi byli výborní. Chlapi odjeli, a já se jal uklízet … do půl desáté jsem se nezastavil, protože kdybych se zastavil, tak už bych to nerozhýbal. Snažil jsem se čerpadlem dopustit do topení zpět původní vodu, ale to šlo tak do poloviny objemu, pak už to čerpadlo neutáhlo. Dopuštění tedy z vodovodního řádu, a odvzdušňování všech radiátorů … no škoda slov. Dělal jsem kolem toho ještě celé páteční odpoledne. 

A to jsem ještě potřeboval posekat trávu, protože na sobotu jsme si po letech konečně sezvali mé kamarády na grilovačku. Vyčistil jsem očuzený gril, vše nachystal, dovezl od našich židle, od babičky plastový stůl, pak ještě malý skákací hrad pro děcka … ve tři přišel déšť a krásně se osvěžilo a ochladilo, akce měla začínat po čtvrté hodině. Tak se tu všichni sešli, posadili, ugrilovaly se dvě rundy masa, a pak začal další slejvák jak prase. Já vůl se půl dne uklízím s dílnou, abychom tam v případě deště pronto zapluli i se stolama a židlema a nerušeně pokračovali, ale všichni se furt schovávali pod párty stanem, kde na ně pršelo ze všech stran, a pak už to bylo jedno. Po dešti jsme seděli až do tmy, ale bylo celkem chladno. Nebýt toho deště, tak to byl super večer, takhle to drobnou pihu na kráse mělo :-)

V neděli relax a po-akční úklid, povracení nábytku a spol, a odpoledne odvoz auta k mechanikovi. Přestala chladit klíma, každoroční bolest škodovek s původními netěsnícími chladiči klimatizace. Takže každý rok jsem ji nechával doplňovat, a letos už konečně raději nechal vyměnit celý chladič, plus další serepetičky kolem. Zase šestka v čoudu.

A teď je středa pozdě odpoledne, od oběda jsem udělal nula nula nic, zítra hlídám Báru … 

před týdnem | Ze života | 0 komentářů

Je krásně

Je krásně, a já si otevřel blog, protože jsem si chtěl zaznamenat uplynulý víkend … ale nějak se mi to přes pondělí dovedlo vykouřit z hlavy, proč vůbec. V pátek jsme šli do hospody, na tři píva, Bára na trampošku. V sobotu jsem vstal brzy a šel pracovat, a ještě za ranní rosy natrhal pár květů bezu na výrobu domácí bezové limonády. Pětilitrová sklenice, čtyři pět květů, jeden citron, trocha kvasnic, 300g cukru, den nechat kvasit, a pak šup do ledničky. Poprvé byla výborná, loni jsem ju všechnu vylil do hajzlu. Letos je prý dobrá, říkala ivka. Musím ochutnat. A tak jsem se v sobotu ráno bavil s limonádou, a uvažoval o výrobě vlastního bezového sirupu, typické „bezovky“. Ten se u nás dělal od dětství, a já pil prakticky jen to. Když jsem přesídlil k ivonce, tak jsem si jej také vozil … jenže s jejich vodou ze studny mi kupodivu bezovka nechutnala. Nebylo to ono, obzvlášť pokud mi v džbánku u PC zteplala. Tak jsem začal pít jakýsi pomerančový sirup. Pak jsme se přestěhovali, a tady v domečku jsme připojený na stejný vodovod jako u našich, na stejnou vodu. A zase piju bezovku, kterou si musím dovážet od mámy a spoléhat, že ji letos zase udělá. No ale … koupili jsme to tu i s bezem, ten kvete jak ďas … a máma teď dělá jakousi bezovku, co není třeba zavařovat (pod víčkem lahve se zaleje rumem, aby vydržela) … co kdybych si tedy sirup vyrobil sám?! Pár dní jsem o tom uvažoval, a to sobotní ráno si všiml, že už bez odkvétá, květy se sypaly na zem jako sníh. Rychle jsem telefonicky zkonzultoval postup a potřebné ingredience, a šlo se na věc. Vytáhl jsem hliníkové štafle a natrhal padesát květů, ale pak už bylo pozdě se do něčeho pouštět, odložil jsem je tedy do chladu, a vrhl se na grilování oběda. Slunce pálilo jak sviňa. Ufňačená Bára šla spát (asi byla unavená), já asi něco dělal, ale už si nevzpomenu co. Odpoledne jsme se vydali procházkou k tchánovi „na dvě píva“, pěkně po rovince kolem řeky. Báře jsme vzali motorku (odrážedlo), ta pak samozřejmě vyžadovala „bežku“ (koloběžku), ale nakonec sedla na motorku a suverénně před námi valila skoro kilometr. Strašně roztomilý. U dědy a babi jsme si oddechli –

Jo už vím, co jsem po obědě dělal! On mi totiž kurýr přivezl ten plastový domeček pro Báru! Vyšlo to akorát před oběděm, Bára zkoumala velkou krabici, netušila, co v ní je, pak šla spát a já se pustil do sestavování. Cože, dle návodu je to práce pro dva lidi na hodinu? Ale piču … no hořce jsem zaplakal. Tak nasraný a a vytočený jsem dlouho nebyl. V jednom člověku se to fakt sestavit nedalo, začínalo to sestavením dvou velkých plastových dílů „do rohu“, nacvakat ale čtyři dlouhé lištičky, a ty sešroubovat. A nacvakni si rovnou lištičku na okraj plastové stěny prohlé do luku. Jako věřím, že z výrobní linky ten díl sjel krásně rovný, ale po vytažení z krabice, co se válela bůhví kde … no škoda mluvit. Pak přišla konečně ivonka, a se dvěma rukama navíc už to šlo. Ale za tu půl hodinu, kdy jsem na to byl sám, jsem se v desetistránkovém návodu neposunul z prvního obrázku. Domeček jsme stihli sestavit, a Bára byla absolutně nadšená, a nechtěla z něj vylézt. A vyžadovala, abych v něm byl vlezlý taky. No a pak jsme tedy vyrazili k dědovi, a když jsme tam po hodince vytáhli telefon a domeček všem ukazovali, tak se Bára najednou šprajcla a „domu, domu“. Když si vzpomněla, že má doma svůj domeček, tak chtěla okamžitě z „ráje u babičky“ domů :-D Vtipné. A tak jsme šli domů, do domečku :-) A večer jsem naložil květy na bezovku.

V neděli zase brzy z postele, vyřídit práci, a v 8:15 jsem již stál nad mezí s lopatou v ruce, a zavážel „hrubý“ svah navezený hlínou z výkopu cesty pěknou svrchní hlínou, a poté do ní sel trávu. Už se konečně blížím ke konci. Po desáté jsme vyrazili na nedělní kačenu k našim. Mohli jsme si sedět pod pergolou, o Báru se starala máma nebo táta… pohoda :-) Snědli jsme kachnu, a holky šly zkusit spát. Nevěděli jsme, jestli tam Bára usne, a jistotou bylo přemístit ji do auta a jet na nějaký výlet, aby prospala cestu tam. No a hodinu někam jet, v tom hicu … naštěstí holky usnuly. Seděl jsem s našima pod pergolou, a probírali jsme všechno možné. Pak se Báře napustil bazének, já zase vlezl do čerstvě (= ledově) napuštěného bazénu, pak i za Bárou do bazénku, dal si pívo … no parádní odpočinkové odpoledne. Vrátili jsme se domů, Bára zaplula do domečku, a já do pracovního a šel pokračovat s hlínou. Úplně to lákalo zakončit týden v hospodě, ale raději jsem chtěl konečně něco pořádně udělat – a tak jsem do půl osmé vozil hlínu, sel trávu, a pak bylo hotovo. Tak ještě zalít čerstvě zasetou trávu, pak támhle ten truhlík na vysokém parapetu, jo taky borůvky, nakvetlé jahůdky támhle na svahu, kurňa, to už můžu hadicí zalít i túje … zamykal jsem dílnu někdy o hodinu později. Ještě jsem nevečeřel, ale nejdříve – bezovka! Květy (…) už byly 24 hodin ve vodě, takže vymačkat, přecedit do velkého hrnce, nasypat 4,5 kila cukru, a míchat a míchat … to už ivka uspávala Báru, a já se snažil být co nejtišší. Stáčení do lahví muselo počkat na ráno, do toho už jsem se fakt pouštět nechtěl. Však jsem taky zapomněl na bezovou limonádu, co už na parapetu krapínek přesluhovala. Takže ještě zpracovat tohle, zavřený v koupelně nakloněný nad vanou, abych nedělal hluk v kuchyni … a nakonec i tohle bylo, dvě petky do ledničky, desátá odbíjela, a já si šel pro to zasloužené pívo, krajíc chleba a „rybičky“. Dlouhý víkend … a ještě jsme šli s ivonkou ven na terasu, poprvé letos. Bylo dvacet stupňů, skoro úplněk, ticho a klid. nad hlavami nám proletěla zařící ISS, sem tam netopýr, probírali jsme všechno možné… 

Hm, tak nebylo marné si připomenout, o čem ten víkend byl :-) Včera jsme venku seděli také, to bylo dokonce 24 stupňů. A měsíc ještě větší, a zase letěla ISS … 

před čtyřmi týdny | Ze života | 0 komentářů

Víkend na Šumavě

K Vánocům jsme dostali poukaz na víkendový pobyt v Kašperských Horách na Šumavě. Ať si s ivonkou někam vyrazíme, bez Báry. No, nakonec nejjednodušší řešení bylo vyrazit i s Bárou. Z relaxačního víkendu se tedy stala potenciální noční můra a „za trest“. Už jen představa 280 kilometrů s 2,5 letým dítětem v autě. 280 kilometrů. S dítětem. V autě. Čtyři hodiny, kdybychom jeli v tahu. No OK, budeme zastavovat, někde nakoupíme, někde se najíme, někde se projdeme v parku. Osa na HavlBrod, Humpolec, Tábor, Písek, Strakonice, Kašperky … a tak jsme ve čtvrtek dopoledne vyrazili – do slejváku. Ve kterém jsem i v pláštěnce nakládal auto. A pršelo a pršelo až někam do Tábora, takže nějaké zastavování a procházení se nepřipadalo v úvahu. Bára to naštěstí brzy zapíchla, a pak dvě hodiny spala, zatímco jsme se mezi kamiony plazili směrem k Šumavě. V rozkopaných Strakonicích jsme kolem třetí zastavili na oběd, a Bára tam v restauraci vylezla na nějaký schodek, a promptně z něj padla na hubu. Klepla pusou do země, krev na zubech, hysterický řev, na který se nemohla v křeči ani nadechnout … srdcezastavující představa, že si tam ze sekundy na sekundu rozmlátila přední zuby, a výlet obratem skončil. Naštěstí se asi jen nějak kousla do rtu nebo něco, za chvilku bylo vše v pořádku, a ládovala se hranolkama. Pak už byla vzhůru, a zbývalo nějakých 40 kilometrů. No jet ještě o pět kilometrů dál, tak už by to nedala. A byli jsme před butik hotelem NebesPán na kašperském náměstí. 

Pokračování tohoto článku »»»

před měsícem | Cesty Ze života | 0 komentářů

Zasazeno, zalito

Zapršelo. Po týdnech. Lehce. Ale zapršelo. A tak mi to zalilo o pár hodin dříve zasazené měsíční jahody a medvědí česnek. Medvědí česnek mě napadl tak nějak náhodou … letos jsme na něj nestihli ani vyrazit, a pak jsem si někde všiml, že je možné jej normálně pěstovat doma. Jooo? Tak jo! A dokonce pro něj mám ideální stinné vlhké místo u kompostu, pod bezem nebo šeříkem, i na jeho oblíbené severní straně. Tráva je tam tak svěží, že by jeden litoval, že nemá králíky. Jenže. Nevysázím si něco přesně v místě, kde jezdím nonstop s kolečkem, nosím koš s trávou od sekačky, atd. Ale hned vedle pod nízko skloněnými větvemi šeříku straší stará hromádka písku zakrytá rozpadlým igelitem … kdybych ji zlikvidoval, měl bych ideální místo pro medvědí česnek. Takže typická „práce kolem domu“: úkol A vygeneruje úkol B. Půl kolečka hezkého písku jsem odvezl Báře do pískoviště, kolečko písku s hlinou rozvezl kolem stání pro auto, tam se to pod hlinou časem ztratí, něco jsem naházel na kompost … pak to celé zrýt, prokypřit, pohrabat, a zasadit ale 12 sazeniček medvědího česneku. A zalít.

Měsíční jahody (takové ty jakože lesní) nám rostly pod třešní, jenže toto místo je nyní pod půl metrem hlíny z cesty. Dvě lopaty jsem si před zasypáním vykopl a transplantoval je jinam s nadějí, že se ujmou, a ujaly se. A tak mi začalo vrtat hlavou, že to možná není takový problém, něco pěstovat. Že se to zakope do hlíny, a pak si to roste samo bez pomoci :-) Objednal jsem si u švagrové sazeničky jahod, a začal přemýšlet, kam s nimi … a proč ne vlastně zase pod třešeň? Když se jim tam dařilo celé ty roky předtím? Což vygenerovalo zase úkol, že bylo třeba finalizovat tamní mez, navézt kolečka hlíny, zapravit, zasít trávu, atd. A pak vhodně vysadit deset sazeniček jahod. A zalít.

Vožení písku a zapravování meze jsem dělal ve středu, včera ve čtvrtek jsem již jen sázel. S bouřkovými mračny všude kolem, ale na vyprahlý pozemek svítilo slunce. Lehce pršet začalo až za soumraku. Tak aspoň ta trocha vláhy. 

před měsícem | Ze života | 0 komentářů

Ach ty dětské nemoci ...

Naposledy (v neděli ráno) jsem fňukal, že na mě leze nějaká rýma. Během toho rána u PC jsem posmrkal tři balíčky papírových kapesníků. Ivka byla také nalomená, pálil ji nosohltan, rýma … oba jsme to chytli od Báry, kterou něco takového přepadlo po čarodkách. Od brzkého rána jsem venku „zapravoval meze“. Svah z vykopané jílovité hlíny, jejíž hrudky přes zimu tak akorát ztvrdly na šutr, zavážím malou vrstvou „top“ svrchní hlíny, co jsem si před rokem růčo odkopal ze stání pro auto. V tom snad tráva růst bude … pohrabat, sesbírat největší kamínky, vytrhat největší plevel, dovézt kolečko hliny, smíchat jej se substrátem, pomalu po lopatách „naklást“ na svah, aby mi všechno akorát nesjelo pod něj. Zasít trávu, pohrabat jemnými hrábkami, poplácat naplocho lopatou, zalít konvou … mám toho tak polovinu.

No, a během této práce jsem se předkláněl k zemi, z nosa mi kapala voda,… odpoledne jsme šli procházkou kolem řeky za babi, Bára testovala novou koloběžku a úplně profi na ní uháněla před námi. U babi jsem vypil dvě píva a posmrkal balíček kapesníků. Peklo. Ale pravé peklo začalo v noci – nemohl jsem dýchat nosem, dýchal jsem pusou, v krku mě pálilo … když jsem se (co chvíli) probral, tak jsem se mohl udusit, jak jsem měl „všude vyschlo“ … a ráno jsem to někdy za úsvitu raději vzdal a vstal. Blbě se mi polykalo. No super. Díval jsem se do zrcadla, svítil si do krku, co tam uvidím … a uviděl jsem tam, že „krční čípek“, taková ta malá volovina uprostřed horního patra, je docela velká … vlastně tak velká, že se mi až skoro válí po jazyku, a při polykání ji „připolykávám“. Notykrávo! Při zakášlání, kdy se čípek rozlítal po celé hubě, se mi navalovalo, jako kdybych měl vražený pírko v krku. A to jsem málem zapomněl na brutální bolest zad … před osmou ráno jsem zavolal tátovi, že s tímhle jim do lesa dle slibu pomoct bohužel nepřijedu. Holky k deváté vstávaly, já Báře nachystal mlíčko, a pak si ještě zalezl za ivkou do postele … a probudil se v jedenáct. Naobědval jsem se, Bára šla spát, šel jsem také … a vstával o půl paté. Večer už jsem byl funkční, bylo třeba zalít zasetou trávu … no pekelný den, pekelná dvoudenní virózka.

Sváteční úterý jsem chtěl zasvětit neustále hořící práci u PC, ale po ranní procházce kolem domu jsem to přešaltroval na práci venku. Bylo hezky. Po obědě jsem do meze zasadil tři zlaté deště. Taková ptákovina, a stejně tím člověk stráví hodinu a půl. A vyrazili jsme na výlet na kopečky, do kavárny, procházka k rybníku s dětským hřištěm … a vymýšlení strategie, jak Báru donutit jej opustit bez hysterického záchvatu. Protože v autě byl nechaný dudu a Yša, tak jsme ji přesvědčili, že pro ně do auta zajedeme, aby se mohli jít taky klouzat na klouzačku a točit na kolotoči … no a u auta že pojedeme domů, aby mohla zavolat babičce, že byla na výletě a měla zmrzlinu a zákusek, pak jiné „lákadlo“ na těch deset metrů mezi autem a domovními dveřmi … … uff. Člověk volí slova jako kdyby odjišťoval bombu.

před měsícem | Ze života | 0 komentářů

Dobitej jak pes

Je neděle ráno, slunce ještě nevylezlo nad les. Budík jsem měl na půl sedmou, o půl šesté jsem se probral sám. Spal jsem jak dřevo od desíti večer, takže „vyspanej“. Ale teď tu sedím, bolí mě v krku, smrkám, bolí mě celé tělo. V pátek večer jsem tátovi zavolal, jestli nebudou přes víkend něco dělat se dřevem … „no, zítra budu sám štípat, nikdo tu nebude“. Tož a bylo to jasné. V osm ráno jsem sedl na kolo a vyrazil proti proudu k našim. Jelo se hůře než minule, pofukoval (převážně) protivítr… a opět jsem měl v nohách páteční sečení. Dorazil jsem, po deváté jsme začali štípat, jednu vlečku, druhou, se třetí už pomohl strejda. U štípačky je to tak pro dva, třetí už tam překáží a nemá co dělat. Tak jsem šel místo mámy sekat trávník. Jako bych toho sekání neměl dost :-) Pak přijely holky, sedli jsme si pod pergolu a relaxovali… a já vyrazil s náskokem na kole zase domů. Unavený jak pes. Ale záhy se ukázalo, že se vítr neotočil, a navíc ještě zesílil. Co byl ráno protivítr, to byl nyní parádní vítr v zádech. Šlapal jsem do toho a na jedné rovince to metl 38 km/h, tedy cca o 10 kilometrů rychleji, než je tamní obvyklá udržitelná rychlost (= po kilometru se nepoblit). Krása. Kdybych nebyl unavený, ale odpočatý a ve formě, … tak bych to zkusil úplně vydřít. Ještě po dvou třetinách trasy jsem měl průměrnou rychlost 31 km/h, a to jsem jel „úplně normálně“.

Ale dnes mě vše bolí, a leze na mě nějaká rýma … u štípačky jsem si pustil poleno na nárt, bolí to jak čert při každém kroku. Na druhé noze mě bolí už týden pata od minulého pátečního sečení. Jsem unavený. Ale je neděle, a je třeba ji využít.

před měsícem | Ze života | 0 komentářů

Páteční únava

Je pátek. Jsem unavený, oči mě bolí … jenže je 5:43 ráno. Ač mám vždy budík na 5:30, málokdy se z postele vytáhnu před šestou, a tentokrát tu sedím už od půl paté. Bára se o čarodkách asi nějak nastydla, v noci je neklidná a ufňukaná. Rozruch v ložnici  mě probral v jednu, pak ve čtyři … to rozpálené dítě dostávalo nurofen, a já si říkal, že už můžu klidně vstávat. Aspoň si nadělám a dříve s prací seknu … je pátek, je třeba posekat trávník. A třeba si schrupnu s Bárou po obědě.

Skončil duben, byly čarodky … místo nějakého scuknutí s dlouho neviděnými kamarády jsme šaškovali na „čarodkách pro děti“, které náš spolek pořádal. Byl jsem z toho otrávený už dopředu, z mnoha důvodů. Kolem domu práce jak nasrané, v práci práce jak nasrané, a akorát dělat celý den kokota někde na place… dopoledne chystat, odpoledne chystat, do večera tam být, v noci vše uklízet. Jak to ráno šlo, tak jsem vyběhl s křoviňákem a posekal meze, pak se jel chystat plac. Vrátili jsme se na Bářino spaní, já běžel v tempu a poledním slunci shrabat posekané meze. A jelo se zase na plac … celé to nějak proběhlo, zbytečné se rozepisovat, ale když jsem chtěl v deset večer začít sklízet volné lavice a stoly (pár minut poté, co ivka odjela domů), kde už nikdo neseděl, tak mi bylo řečeno, že to ještě necháme, abychom jakože nevyháněli ty ostatní lidi, co tam ještě zůstali. Boha!!! Byla to dětská akce od čtyř hodin, pro děti, je deset večer! Nevěřícně jsem odešel stranou a neuvěřitelně nasraně zíral do planoucí čarodky a hodlal se jim na nějakou pomoc při uklízení placu někdy po půlnoci zvysoka vysrat, a jít pěšky domů. Ty dva kilometry … za 20 minut jsem doma. Měl jsem čelovku, ale žádné reflexní pásky… pak přijela švagrová, poprosil jsem ji o odvoz, a byl fuč. A s úklidem se začalo, když se pak o pár minut později vrátila. Končili ve dvě. Takže tak.

Akorát jsem se zase vytočil …

Začal jsem finalizovat terénní úpravy, co mi tu od kopání cesty stojí – nahrnuté a navýšené meze vedle cesty, samá jílovitá hlína. Hezčí svrchní hlína smíchaná se substrátem, rozhrabaná po mezi, travní semeno, zalít … ještě je to na dlouho, a došel mi substrát. Ale dnes budu asi jen sekat trávník.

před měsícem | Ze života | 0 komentářů

Víkend

Bylo krásně, měli jsme se krásně, tak se mi chce poznamenat si to. Ačkoli bych měl v pondělí o půl osmé ráno dělat úplně jiné věci než psát na blog …

V pátek jsem měl práce až nad hlavu, pracoval jsem na jedné malé zakázce „na zkoušku“, ze které jsem slíbil během dne podstatnou část dokončit. Za okny pálilo slunce, tráva rostla centimetr za hodinu … a já ji potřeboval ještě v pátek posekat. Bušil jsem do klávesnice, až z ní písmenka lítala, po čtvrté odeslal všechny informace k onomu webíku, zahodil klávesnici a letěl do pracovního. Posekl jsem úplně vše, trávník před domem, i „louku“ za domem, kolem terasy, kde trávíme nejvíce času, to vzal „na dvojku“, tedy o stupeň nižším střihem … hodinu a půl za sekačkou. Ale není nic krásnějšího než zastřižený trávník. Ještě jsem ani nestihl vyčistit sekačku, a dorazily holky natěšené na grilovaný buřt. O víkendu jsme chtěli udělat první grilování, a tak bylo třeba vyzkoušet, že gril funguje :-) Jen jsem po roštu prohnal čtyři opíkací párky, vše fungovalo, buřty byly výborné, snad lepší než z ohně … Bára k nim dostala „nově objevený“ kepuč, seděla na židli, bradu tak tak nad úrovní stolu, a ládovala se … ho, hlavně tím kepučem. Večerní relax, ale nic naplat, „duben, ještě tam budem“, i přes denní horko je po západu slunce pěkná zima.

A v sobotu do lesa, sázet stromky. Což byl logistický problém – kdybych jel autobusem, tak k našim dorazím až před devátou, ale chlapi chtěli vyrážet už v osm. Ono by to tak nevadilo, protože ženské měly vyjet autem později, tak bych přijel až s nimi. Jenže! Problém bych měl zase odpoledne – buď by pro mě musely přijet holky, kterým by se to v danou chvíli nemuselo hodit, nebo by mě museli hodit naši … a za hodinku dvě k nám jet znovu, na ono grilování. Začalo z toho vycházet, že naprosto nejlepší by bylo, kdybych ráno vyrazil na kole, dal si 12 kiláčků „na zahřátí“, šel se sedřít do lesa kopáním děr pro stromky, a pak si dal 12 kiláčků „na vyklusání“, a doma měl čas nachystat grilování. A tak se to i zrealizovalo – jen mě v sobotu v šest ráno trochu zaskočilo těch venkovních šest stupňů. Kurňa! Vždyť já se budu muset navléct jako při zimních vyjížďkách! Co na tom, že dopoledne už bude 20 stupňů, teď mě čeká 12 kiláků poctivým ranním chladem. Takže komplit zimní ohoz, mrazuvzdorné rukavice, do baťohu letní oblečení „na odpo“, a vyjel jsem. A s pátečním sečením v nohách jsem na prvním kopečku plival krev a myslel si, že se budu muset vrátit a počkat na autobus. Rozšlapal jsem to, nefoukal protivítr, a už to pak šlo. Po pár kilometrech jsem kuklu pod helmou vyměnil za čepici, mrazuvzdorné rukavice za „jarní“ rukavice, vykasal rukávy softšelky, abych se trochu ochlazoval, a šlapal kolem řeky dál. U našich jsem byl před osmou, ale stejně jel až později s holkama autem. Tak jsem si vydechl a dal čaj. Jak jsem psal, šlo hlavně o to, abych se mohl odpoledne vrátit po své ose a být za půl hodiny doma.

Zasázeli jsme ale 200 stromků, ve dvou dvojicích, já vykopal menší polovinu děr a byla to poctivá fuška, na vyprahlém svahu pod poledním sluncem … k obědu buřta, a naložit dvě vlečky největších metrů, a hurá domů. Pomohl jsem je ještě složit, a sedl na kolo, a s brekem začal šlapat. Byl jsem vyšťavený, a taky mě bolela prdel nezvyklá na sedátko. Ale po proudu se jelo dobře, takže můj plán vycházel … tedy až na to, že jsme s prací skončili až kolem půl čtvrté, a já měl půl hodiny na návrat, a pak už jen půl hodiny na chystání grilča … však už mě ivka uháněla, s obavou, jestli neležím někde ve škarpě s infarktem. Holt nebyl čas dát ani echo, že už jsem na cestě domů. 

Nachystalo se sezení, dorazili od ivky, tedy " babinka děda a míša", a pak naši, tedy „babinka děda a míša“, gril zaržál a … no, hodinu a půl jsem u něj stál zády ke společnosti, a moc si to grilování tedy neužil … a pak to všechno ještě hodinu uklízel. Hned jsem si vybavoval věci, co jsme loni během sezóny řešili jinak, a na čem jsme se měli domluvit lépe, … třeba jak jsme došli k tomu, že zeleninu a plátky brambor je nejlepší udělat nejdříve, pak ji dát bokem, a pak udělat naráz maso, a ne to mít na grilu namíchané a ten mít pořád otevřený a otáčet plátek brambor za plátkem, a všechno teplo luftovat ven. A deset jiných věcí, které to grilování zbytečně komplikovaly … no mohlo to být lepší. Holky pak šli domů, já to pomalu pouklízel. Pak dvakrát usnul na gauči, a do betle padl jak do vln.

A nedělní sluníčko se dralo žaluziemi, potichu jsem se vytratil z ložnice někdy po osmé a těšil se, jak si uvařím kafe, namažu krajíc chleba a půjdu si sednout na terasu, kochat se rosou na (krásně posečeném) trávníku. Ale ještě jsem neměl nachystáno a už z ložnice slyšel Báru. Kurnik. Ale ta si vyzunka svoje mlíčko, mámě jsem nachystal snídani také, zatímco se dala trochu do pucu, a v devět jsme seděli na terase všichni. Ráno jak víno. Pak jsem se převlékl do pracovního, něco málo pouklízel, a blížilo se poledne, takže znovu zasyčel gril a udělali jsme si na nich k obědu dva pstroužky. Lahoda. To už ale slunce fest pálilo. Uložili jsme Báru, ivka relaxovala, já čistil gril, a přemýšlel, co budu dělat, až pojedou holky ven. Uklízel jsem dílnu, vyrejpal pár pampelišek, zpod šeříku vystříhal stovky … no, nově rostoucích šeříků. Pak se holky vrátily, a vydali jsme se s babi na pívo. Bára řádila na trampolíně, kterou měla v neděli vpodvečer jen pro sebe, za chvíli dorazil i děda, a hezky jsme ten víkend zakončili. Já tedy ještě za šera zalil vše, co se zalít dalo, a s nadějí vyhlížím pondělní déšť … ale zatím to moc nevypadá.

před dvěma měsíci | Ze života | 2 komentáře

Jaro v tempu

Tak dnes jsem si myslel – podobně jako minule – že budu u PC už ve tři. Vzbudil jsem se a nemohl zabrat, přemítal, jak by mi to asi nabouralo den, kdybych šel pracovat už ve tři. Doklepal bych to k poledni a pak bych šel s bárou na hoďku spát, tak bych to pak do večera snad nějak dal. Ale vstávat ve tři? No zkusil jsem to raději ještě dospat, a povedlo se. A v 5:45 se šlo na věc. Ještě s kafem jsem se nějak nachomýtl na mountfield web, že bych si zkusil objednat olej do sekačky (kterou jsem si u nich před lety koupil), a kterého už nemám ani kapičku. Jé, a tohle by se mi ještě hodilo, a tohle taky! Půl hodiny pryč, ale olej mi dovezou až před barák. Za 129 kaček nebo kolik, neber to. Než se táhnout hodinu na opačný konec Brna …

Sekačku jsem poprvé rozzuřil v sobotu. A to už jsem měl v těle dopoledne lese, klouzání v bahně po pátečním dešti. Kdybychom už neměli všechno dřevo (kmeny) stahané na ideální místa, tak bychom si s traktorem ani neškrtli. S vojtou jsme kalačem a klínama rozštípali 4 obrovské metry jasanu, které bychom ani nedokázali naložit na vůz (ani nakulit ke štípačce), pak se různě rozřezávalo to, co ještě rozřezané nebylo … a jelo se domů, byl to takový kratší výpad. Tátovi jsem pomohl u domu naložit obrovskou hromadu větví z pokácené vrby, kterou odvezl do lesa a mě máma za holkama. Já už měl u domu nachystaný vozík s hromadou svých větví (už druhý), svezl jsem ho i s holkama k tchánovi, vyložil holky, vyložil větvě, které děda na zahradě spálí (aniž by si zapálil barák nebo sousedy jako by hrozilo u nás), a fičel na benzínku pro benzín do sekačky. Sobota večer, ale tu trávu ještě musím posekat! V neděli se tráva neseká, tečka. Vyjel jsem se sekačkou, připevnil nabroušený nůž, nalil olej, nalil benzín, na čtyři zatáhnutí holka chytla, a za hodinu byl pozemek zkultivovaný. A já KO.

A jak se nám pak v neděli na zastřiženém trávníku krásně sázely švestky … přesadil jsem škumpu za barák, do její díry zasadil jednu švestku, pak vykopal druhou o kus vedle, fikl tam druhou švestku … bára mi celou dobu strašně moc pomáhala, strávili jsme venku celé dopoledne. Na noc hlásili déšť, takže jsem večer ještě rozházel po trávě hnojivo, holky zapravovaly různá místa substrátem a sely trávu …

V pondělí jsem konečně zasadil tři nové borůvky, s tím mi bára také pomáhala, což ostatně musela, neb máma jela cvičit, takže jsme s bárou do sedmi úřadovali venku. Ale borůvky jsou konečně v zemi! Ještě kolem nich vybudovat dekoračněobrubníkovou ohrádku z kamení, na hlinu netkanku, vysypat říčními oblázky … to možná dneska.

Včera po obědě jsem se šel podívat za slunící se ivkou ven, kde si užívala chvilku bez (spící) báry, a naznal, že by to chtělo konečně uříznout suchou část staré švestky (2/3 stromu). Celou se mi ji kácet nechtělo, protože nám trochu kryje terasu od sousedů … obzvlášť nyní, kdy začala obrážet z kmene i někde v metru dvou výšky, aby kompenzovala mrtvou korunu. Vytáhl jsem žebřík, a začal ji z koruny obřezávat, až byla opelčená jen na zdravou část. Vypadá tedy pěkně zmrzačeně, ale uvidíme, jak bude prospívat dál. Skácet ji můžu vždycky (prakticky neplodila).

No a zase hromada větví … takže jsem odpo přistavil vozík, větvě na něj narval (ale schovával si ty tlustší kusy – na těch si opečeme buřty), a přetáhl jej na druhou stranu pozemku, kde od loňského jara skladuji všechny z cesty vykopané kořeny a jiné větvě, a taky větvičky, co nonstop opadávají z břízy tyčící se opodál. Původně to byla hromada hlíny, na kterou jsem vršil dřevěný odpad … myslel jsem, že je to velká hromada hliny, a trochu klacků, ale byla to malá hromada hlíny, a na ní hora klacků. Takže jsem hodinu tu horu vršil na vozík a děsil se, jak to budu převážet. Ale nadvakrát se mi fakt jet nechtělo. Když se to sešlapalo a brutálně stáhlo provazy, tak už to náhle vypadalo jako celkem obyčejný náklad … ale stále o dost vyšší než já :-D S dotlačením vozíku k autu mi musela pomoct ivka, už to byla váha. A přitom vše absolutně suché … hodit do té hromady sirku, tak vyšlehne 10m plamen a za pět minut není co řešit. Opět jsem to svezl i s holkama dědovi dolů, který už měl předchozí „zásilky“ spálené, zachránil si život jedním pivem, a jeli jsme zase domů. Sedli jsme si na schody na poslední sluníčko, ale já za pár minut vstal, došel si pro kýbl a nůž, a jal se z trávníku pelčit rašící pampelišky. Nesnáším je! Nechci je tu! Klidně budu hodinu v podřepu křižovat trávník a plnit kýble touhle rostlinnou rakovinou … tuším, že první rok jsem z trávníku odvezl snad ale tři kolečka vyrejpaného mlíčí. Letos už to jde jen po kýblech … 

No a když jsem pak už po sedmé „na vyklusání“ zaléval různé stromečky v mezi, tak jsem si všiml, jak se tam hemží 1cm dlouzí slimáci.

Ach jo.

před dvěma měsíci | Ze života | 0 komentářů

Svítá a prší

Těch kapek skadké šumění, zní na dlažbě i na střechách, mé nudící se srdce sní, o melodickém šumění… Verlaine a jeho Zapomenutý popěvek, který jsem se kdysi na gymplu musel naučit  do „literatury“, a pomatuji si ho dodnes. I když tedy v mírně modifikovaném znění, jak jsem si nyní ověřil na netu. Njn, taky je to dobře 15 let.

Občasného nárazu kapky do parapetu jsem si všiml v polobdění, kdy jsem se převaloval na posteli a ve tmě dumal, jaktože nespím. Jasně, ivka před chvílí brala fňukající Báru z její postele mezi nás, ale budík mi ještě nezvonil, venku je tma jak v pytli … proč jsem vzhůru? Nevěděl jsem. Otočil jsem se na bok, na druhý … nezabíral jsem. Odvážil jsem se podívat na budík. No ty krávo, 3:56. A pak jsem zaregistroval to ťukání kapek na parapet (a vyprahlý pozemek). Prší? Opravdu po týdnech sucha prší?! Poloslepý jsem mhouřil na appku s meteoradarem a obrovskými srážkami přes celou Moravu, a učitě mi z toho houpl tep, protože jsem se probral ještě více. Konečně doprdele prší! Úplně mě to, ehm, lehce vzrušilo. Respektive jsem byl ve stavu, kdy jsem věděl, že mohu s klidem vstávat a jít pracovat. Ve 4.03. Ve 4:25 jsem už seděl u pc. To, že nejede internet, jsem zjistil už při čištění zubů, kdy jsem uviděl malý vykřičníček u wifi indikátoru. Neuvěřitelný. Takže na mobilních datech, bez streamované hudby, bez brouzdání po ptákovinách. Zatím profrčelo 100 MB, za hodinu a půl.

To mizerné spaní asi souviselo s včerejším lesem. Ivka byla v práci, já tedy babysittil Báru. Spali jsme bez rozpaků až do devíti, pak snídali, chvíli si hráli s kostkama, malovali vodovkama, a o půl jedenácté šli ven na pískoviště. Doufal jsem, že si tam bude Bára vrtat lopatkou a já budu moci něco kolem udělat, práce je kolem domu víc než dost. Ale madam samozřejmě musela u všeho asistovat. Na jedné mírné terénní úpravě jsem hrábkami uhraboval hlínu, až jsem měl hromádku drobných kamínků shrabaných z horní vrstvy … samozřejmě mi musela přijít s lopatkou pomoct ji nabrat do kýblu. Pak jsem onu kyprou hlínu pomalu ušlapával, samozřejmě v ní musela ve svých bílých botkách také běhat. Njn. Musel jsem se s tím pomocníkem smířit :-) Tak jsem si vzal pytlík hnojiva na túje, Báře naplnil konvičku vodou a šli jsme hnojit a zalívat túje. Já svědomitě hnojil stromky, Bára zalívala cokoli, co jí přišlo pod ruku … od drnů trávy po kalhoty a boty. Ale že by tedy nalila trochu vody k nějaké té tújce … to jsem si pak musel obstarat sám, jemné zalití pár konvemi, aby se hnojivo tročišku „načalo“. A doufal, že předpovídaný déšť v noci opravdu přijde … je tu sucho jak sviňa. Vše v rozpuku, ale voda není. Bára šla spát,  já na hodinku k počítači tak maximálně odpovědět na emaily … a nervózně jsem očekával návrat ivky, neb jsem potřeboval vyrazit k našim a jet s chlapama do lesa, jak jsem jim slíbil. První autobus už ujel, ještě bych mohl jet dalším, ale to už by chlapi seděli v traktoru a já teprve vystupoval z autobusu. Ivka byla na cestě, domluva tedy byla, že mě k našim hodí autem a pak si s Bárou pojedou po svých. Nakonec jsme po různých peripetiích vyráželi cca pět minut před druhým autobusem, ale u našich jsem byl samozřejmě mnohem rychleji než tou místní vyhlídkovou jízdou aka ČSAD.

A jelo se do lesa, něco potahat, něco rozřezat, něco naložit … takové sucho, takové brutální sucho. Za traktorem se prášilo, že se dýchat nedalo, a do toho ještě začalo fičet tak, že ač v údolí, tak se nám nad hlavami koruny vzrostlých olší a jasanů klátily a co chvíli někde vedle nás spadla větvička … a my hleděli do korun a vyhlíželi pád nějaké větší větve. Taková pětikilová „větvička“ padající z 20 metrů … o den dříve jeli chlapi do lesa, a když tam přijeli, tak přímo na fleku, kde se kácelo letošní dřevo, vyvrácený jasan, co při pádu zlomil 30 cm olši na tři kusy jak špejli. Takže když fouká, tak tam stromy padají … a my kokoti tam jedeme ve vichru pracovat. Ale vrátili jsme se ve zdraví. Za holkama jsem dorazil někdy po osmé, dal jedno pívo, naznal, že potřebuju ještě další, a dovolil si ho. Vypil jsem litr tekutiny, a když jsem se chtěl před spaním vyčurat, tak nic. Ani kapka. Byl jsem vyschlej jak ta uježděná hlína v lese. A sedřenej. Kupodivu se mi pak těžko usíná, celé tělo mě bolí, únavou bych padl … ale když tedy padnu do postele, tak nic. A podobně divně jsem se cítil ráno v ty čtyři hodiny, jako bych byl vzhůru kvůli nějakému internímu neklidu z únavy. A taky se mi už mírně chtělo na záchod po těch dvou pivech, což ale není nic, co by mě v noci vzrušovalo. Muset jít v noci na záchod, to se mi stane max párkrát do roka. To se spíš ráno probudím a do koupelny se musím došourat v předklonu, abych to vůbec vydržel … ale rozhodně mě to neprobudí :-)

Rozbřesk jede, nebe šedivé … jaj, jak já se těším, až si to půjdu ven obejít, nadýchat se čerstvého vlahého rána a obhlédnout bečky, kolik do nich napršelo.

před dvěma měsíci | Ze života | 0 komentářů