Poslední půlhodina vánočních svátků
Je neděle pozdě v noci, jsem u stolu ve svém pokoji, což je opravdu
vzácný okamžik. Ve svém pokoji většinou pouze přespávám, protože jsem
za a) s ivonkou někde v tahu nebo za b) u počítače, který mám ovšem v
„pracovně“, mohu-li tak onu místnost nazvat
Ale dnes jsem začal
s učením, válel se na posteli s materiály do hospodářských dějin a
nakonec tu pokračoval i v učení na druhý předmět dějin již z monitoru
noťasu. Nevím, co jsem se naučil, ale přečetl jsem dobrých 100 stran A4.
Vzal jsem to od podlahy.
Včerejšek začal mrazivým ránem s blankytnou oblohou. Inu vzal jsem
ivonku, naložil ji do rakety a jeli jsme se podívat k místní ledové
stěně a pak na blízké kopečky nad přehradou. Slunce svítilo, bylo teplo a
přitom mráz, stromy obalené jinovatkou a sněhem, modré nebe, u našich
nohou celá jihovýchodní vysočina… krása. Celý zbytek dne se ivonka
učila a já tak nějak čumákoval, až byl večer a my šli k mirdovi hrát
Activity2. Skvělá hra. Ivonka tyhle společenské
dělej-ze-sebe-idiota hry vůbec nemusí, ale hrála se mnou v týmu a
já byl performer, zatímco ona pouze hádala mnou předváděné pojmy. No
nasmáli jsme se dost
Poker po půlnoci již vzhledem k ospalosti a opilosti za moc nestál, tak jsme
se sbalili a vyrazili domů, přičemž jsem za chůze mrazivou nocí
zlikvidoval poslední metrové prskavky, co jsem měl a divokou manipulací
s nimi tvořil zajímavou fire show
Jeden by neřekl, že bude-li s prskavkou neustále
divoce točit, bude hořet asi tak 3× déle než kdyby ji jen držel a koukal
na ni.
Dnes jsem zavezl ivonku domů a po sněhu spěchal zpátky, abych stihl sraz
s kluky a šel s nimi bruslit. Takhle rychle jsem po sněhu ještě nejel. Ale
zase nejsem idiot a s přihlédnutím k mé zvýšené citlivosti k riziku
jsem jel jistě a opatrně. Ale rychle
Na rybníku jsme vydrželi přes hodinu, házeli po sobě
sněhové koule a všelijak blbli, a hlavně se snažili vyhýbat
dírkám, ve kterých rybáři chytají pstruhy. V čerstvě vysekané
by si bruslař zlomil nohu, na zamrzlých se zase házely brutální držky.
Domů jsem došel zpocený jak pes. Uvařil jsem si kafe, sedl k učení a
seděl u něj až do 23:15.
Zítra do prahy… akční týden začíná. Pokud se chytnu za koule a půjdu na všechny plánované termíny, tak mi zbude na zbytek ledna už jen jedna zkouška. Respektive, jedna semestrální práce. Aplikace v C#. Skvělé.
4. 1. 2009, Ne 23.39 | Ze života |
0 komentářů | 20x
Bilantaine 2008
No jo … první slova posledního textu letošního roku. Pravděpodobně. Je brzy ráno, téměř devět, ačkoli se snažím vstát už od sedmi hodin. Zatím se mi povedlo pouze zatopit. Ale to taky není zlé, neboť venku je krásný mráz –8°C. Popel z kotle jsem vynášel frajersky jen v džínách a tričku a pod pantoflemi mi skřípala ojíněná zmrzlá tráva. Líbilo se mi to.
A tak si otevřu archiv blogu, případně archiv fotek, abych věděl, co jsem letos všechno prožil.
Leden
Leden není třeba moc řešit. Už prvního jsem tuším jel do Prahy, abych
stihl do 4. ledna vytisknout, svázat a odevzdat bakalářskou práci. Pak už
mě až do 23. ledna nečekalo nic než učení na státnice, které jsem toho
dne úspěšně
složil a hodinu na to již byl přihlášen na magisterské studium (tedy
na inženýra). Zbytek měsíce jsem doháněl pracovní záležitosti, které
jely během učení po druhé koleji, koukal na objevený The Big Bang
Theory. Také jsem stále čekal na sníh, abych mohl vytáhnout sáňky.
Nic. Alespoň jsem v prosinci bruslil.
Únor
Únor se od ledna moc neliší. Další státnice tedy neskládám, to ne, ale
zima je taková tradiční bez sněhu, takže chodíme pracovat do lesa a jeden
den je tak krásně, že vytáhnu s peťákem kolo a vyrazíme na
projížďku. Ale slavnou akcí byla návštěva
prasečáku, jednoho známého diskoklubu (hádejte, co v jeho budově
původně bylo). Některé účastnící se slečny vyřadily pár dalších
alkoholových kombinací ze svého nápojáku a ještě půl roku se
o tom vykládalo
No a
pak začala škola, 12. února. To jsem se také po delší době viděl
s jakubem, co nás vytáhl do několika
pražských hospod, ale na N2N nakonec nedošlo. A hágen mě naučil poker texas hold'em a já
štafetu předávám dál
Hráli jsme tři hry vždy od desíti do jedné hodiny a pokud se nemýlím,
tak jsem je vždycky všechny oškubal
A když jsem se rozhodl dělat něco pro své zdraví a
začít chodit plavat, kleklo mi na krk pěkně brutální nachlazení.
S horou papírových kapesníků a plným nosem jsem se také zaregistroval
v pražské Městské knihovně a stal se jejím čtenářem. Nebo jak to
nazvat.
Březen
Nachlazení pomalu
ustupovalo, ale od kýchání jsem měl tak strhané břicho, že jsem dva
dny nemohl prakticky jíst, aniž by se mi neudělalo zle. Podíval jsem se do
Blafničky, a také se se sestrou a hágenovou partou zúčastnil
Žižkovské Beer Rally. Zážitek jak víno. S ivonkou jsme jednoho dne
vyrazili do místního vyhnálova do hospůdky, kde neměli ani presovač, ale
zato jsem si při vycházce na tamní kopec připadal nějak divně a
i když mě podezřívali ze simulování, teploměr doma odhalil krásnou
horečku. S antibiotiky stál také slavný jídelní ples za houby, musel jsem
řídit, lidí tam bylo jako psů a já se pak styděl za to, jak jsme to všem
opěvovali a on to byl letos takový propadák. Tak jsme si trochu té glorioly
užili na bakalářské
promoci, což byla fešná sláva včetně hágenova fotbalového pokřiku
při vyvolávání mého jména děkanem
Byla tam i ivonka a rodiče a já se stal
oficiálně prvním vysokoškolákem v naší rodině. A opět chlapská
práce v lese…
Duben
… začal divočinou největší, posledním
derby Sparty a Slávie na jejím starém stadionu. Uprostřed kotle jsme
společně s desítkou zahraničních studentů zažili utíkání před
policejními dělbuchy a jiné rozšafnosti. Paráda. Pomalu již také začalo
jaro a vše se oblékalo do svěží zelené, chodilo se do lesa a lesní půda
nám pod nohama doslova rozkvétala. Zajeli jsme na chatu za sestrou, která si
pozvala své trhlé kolegy/ně z práce v Praze a páchala s nimi různé
nepřístojnosti, tak jsme tam nemohli chybět
Vlaky na prahu jezdily stále přes Nymburk, opačným
směrem konec konců také, a pak jednoho dne… začalo jaro. Celou cestu
z prahy ke kolínu jsem stál na chodbě u okna, oranžové brýle, hřející
slunce, vonící vzduch a svist větru. Tradiční školní problémy,
seminárky, semestrálky,…
Květen
… a jeho krásná rána končící všelijak. Při dofukování kol vlečky
před odjezdem pro dřevo do lesa explodovala část porouchaného kompresoru a
jedna z odletujících kovových částí tátovi rozsekla ruku (a to se stalo
asi to nejmenší co mohlo…). Svěží jarní ráno se změnilo
v krvácející otevřenou zlomeninu a táta strávil měsíc v nemocnici,
podstoupil snad desítku narkóz a do práce se mohl vrátit teprve na podzim.
Trvalé následky snad nebudou navždy trvalé, ale nyní nemá v zápěstí
sílu. Nezatne ruku v pěst. Táta se nudil v nemocnici, já seděl v čele
stolu a snažil se jej co nejlépe zastat, práce v lese nebo kolem domu nijak
neubylo. A do toho všeho klepala na dveře Paříž,
náš vánoční dárek rodičům. Táta letět nemohl, máma by bez něj
neletěla a nyní jsme měli zaplacený let i pobyt za hrubejch pár
tisíc a bylo nutné to řešit. Že od půli května probíhalo ještě
zkouškové, to asi nemusím dodávat. Jediným reálným řešením
pařížského problému bylo nahrazení mámy a táty peťákem a ivončinou
sestrou a letělo nás v původním termínu nás pět s tím, že máma
s tátou a sestrou se tam podívají v září, kdy už bude táta snad ok.
Takže uprostřed zkouškového jsem si zaletěl do
paříže a byl to trip, na který se nezapomíná. Můj blok koleje se
rekonstruoval, odstěhoval jsem se z něj už mezi asijskými dělníky
rozebírajícími opuštěné pokoje a o den později z prahy odjel.
25. května můj první inženýrský semestr skončil, zkouškové jsem měl
za sebou za dva týdny (a víkend mezi nimi strávil v Paříži) a
začalo léto.
Červen
Červen svištěl Vysočinou jak já na svém kole k ivonce. Bylo krásně, já
měl volno, jezdil jsem na kole jako už dlouho ne. Od nás k ivonce a zpátky,
každou jízdou jsem danou trasu na jih jezdil rychleji a rychleji. Táta již
byl z nemocnice doma, jen ob dva či tři dny jezdil na kontrolu a převazy a
já byl jeho pravou rukou ve všech činnostech kolem domu. Kdybych ve škole
neskončil tak brzy a musel sedět u učení, tak by to bylo o něčem
naprosto jiném. Takhle jsem se napracoval jako nikdy dříve, a přitom, když
na to vzpomínám, na ty tři hodiny s křoviňákem, v propoceném
oblečení, k smrti unavený… tak je celá ta vzpomínka zalitá slunečním
svitem a pocitem dobře odvedené práce. Léto. Letní výletní sezónu jsme
zahájili výletem do
Javořických jeskyní a protože jsem si ještě v semestru dokázal
strhnou mateřské znamínko na zádech, nechal jsem si je před dovolenou pro
jistotu (společně s tukovou bulkou) odstranit –
u moře by taková jizva nemusela dělat dobrotu. Také se naše rodina
rozrostla o dvě úžasná koťátka… z nichž jedno
spáchalo během měsíce sebevraždu skokem ze schodů.
[už píšu dvě hodiny]
Červenec
… pokračoval v duchu, který jsem v červnu nezmínil. A to že s koncem
školy začalo mé letní programátorské utrpení. Bylo třeba vytvořit
e-shop. Velký e-shop. Nic jednoduchého pro deset položek, ale pořádné
řešení s variantami jednotlivých produktů, desítkami kategorií,
podrobnou registrací,… vstával jsem před osmou téměř každý den, kochal
se svěžími letními rány a pak zatahoval žaluzie, aby mi slunce nesvítilo
do monitoru. Práce to nebyla špatná, jen špatně placená. Fixní cena a
narůstající požadavky, ve výsledku jsem měl hodinovou sazbu asi tak
20 Kč. Dovolená v Primoštenu přišla
v pravou chvíli a byla super. S ivonkou ve vlastním apartmánu, poprvé sami
na opravdové dovolené. Pak jsme jezdili na koupák, grilovali, chodili na akce
jejích kamarádů, což mě mnohdy moc neoslovovalo a koncentrace tichých
domácností byla čím dál vyšší, až jsem zatloukl hřebík do rakve
letní pohody rozhodnutím, že pojedu s vojtou a peťákem na tři dny na
Písňáky.
Srpen
Srpen začal trampským výletem
pod stan, což byl také jeden z vrcholů léta. Jezdil jsem k ivonce dál
na kole, ona ráno chodila do práce a já se tak mnohdy ranním údolím vracel
domů, s klukama jsme na jih začali jezdit na pivo a utopence (15 km do
hospody
). Tolikrát
jako letos jsem kolo pod vlivem neřídil. Ale alkohol v rozumné míře
působí jako zajímavý doping. Táta se odjel s mámou na týden
rehabilitovat, sestra byla v praze, opět jsme s ivonkou doma sami úřadovali. A také jsme na
kopci spáchali grilování kuřat. Párky si v přírodě opeče kde kdo, ale
s husákem se dvěma naloženými kuřaty do lesa moc lidí nechodí
Popravdě, narozdíl od
nudných dní semestru se o prázdninách dějí věci každý den. Ale je
zbytečné to tu vyjmenovávat.
Září
… bylo klidnější. Léto končilo, my dál jezdili na kole na jih do hospody
nebo s ivonkou po okolí, já trávil chladnoucí rána s kávou
u počítače a dál pracoval. Neboť práce na e-shopu přešla plynule
v práci na informačním webu pro jeden slavný republikový rybářský
počin, takže databáze týmů, databáze úlovků, statistiky, mapy… práce
bylo dost. A na poslední týden před začátkem školy ivonka naplánovala výlet do Českého
ráje. To když já s kluky skákal do vody na Písňákách a ona seděla
naštvaně doma, tak si tuto akci vymyslela. Počasí už nebylo nic moc, občas
sprchlo, ale našly se i krásné dny a bylo tam uprostřed lesů a skal
naprosto nádherně. Skalní vyhlídky jsou můj fetiš. Domů jsme se vraceli
přes prahu, kde jsem převzal kolej a nastěhoval se na Céčko, kdysi luxusní
blok, nyní již lehce zdezolátnělý. Pokoj byl hlavně obydlen celoročně a
uklízení ke koníčkům jeho obyvatel určitě nepatřilo. Začátek zimního
semestru je těžký
i bez toho. Začal jsem poslouchat Amy MacDonald, po roce odhalil
původ výkonnostních problémů mého noťasu a posledního září jsme
s ivonkou její loňské vítězství na rybářských závodech
neobhájili 
Říjen
… a tradiční výlet
do Vrbna pod Pradědem. Tentokrát jsme si i na Praděd vylezli. A táta
šel poprvé od května do práce. Také bylo třeba na zimu připravit
zahrádku, pomáhal jsem tedy tátovi vozit hnůj, rýt, uklízet, no párkrát
jsem si pěkně mákl. Semestr se pomalu rozjížděl a já to znechuceně
pozoroval. Pokud jsem nebyl ve škole, seděl jsem u práce a pokoj na koleji
mě deprimoval. Po měsíci v praze jsem neznal nic než cestu do/ze školy a
od/k vlaku. Podzim… na konci měsíce přijela do prahy ivonka a šli jsme na
muzikál
Tajemství. Jo a bylo mi 24 let.
Listopad
Kluci nás na oslavu mých narozenin vzali na večeři a pak do IMAXu na U23D.
A pak škola, práce, ježdění vlakem, doma jen na otočku, snad jsem ani
nebyl na procházce v podzimním lese. Letos mi to nevyšlo, prakticky jsem ani
nefotil. Ale zajímavou akcí bylo čekání ve frontě na lístky
do DJC od půl třetí v noci. A hned týden nato vyrazil hágen s jejich
bandou do Moravského krasu a cestou zpět přespávali
u nás, takže jsme je protáhli po hospodách tam u ivonky a ještě se
stihli kochat neskutečnou sněhovou nadílkou
S hágenem jsme pak také zapíjeli u Churchilla
jednu povedenou prezentaci, ve větší sestavě šli na cestovatelskou besedu
o Islandu a na konci listopadu již zbývaly jen tři týdny školy.
Prosinec
Vánoční měsíc začal účastí na šesté Žižkovské
Beer rally, kde jsem stihl ztratit a záhy nalézt doklady/peněženku. Co
problémů bych si před Vánoci připravil, lepší nemyslet, fuj.
Následující víkendy jsme s ivonkou jezdili do Brna nakupovat Vánoční
dary a prakticky celý můj výdělek za poslední čtvrtletí roku padl na
dárky. Letos jsem to pěkně rozjel. Aby nebylo srandy málo, tak na mě děda
přepsal jeho sedmnáct let starého Peugeota 205
Říkám mu Raketa
a je to ideální invazní vozítko na ježdění po okolí. A také mě
poprvé za šest let stavěli policajti a dejchal jsem jim do mašinky. Poslední
týden školy utekl, přijela za mnou na tři dny ivonka, courali jsme po
Praze a byli v Divadle Járy Cimrmana, já tam pak zůstal až do pátku a
poslední hodinu zimního semestru psal nepříjemný test. A pak již jen
cesta vlakem na vysočinu, a … Vánoce.
Silvestr je až zítra, ale těžko si najít tři hodiny času na sepsání této bilance. Je to sice již několikaletá tradice, ale jsem rád, že je to za mnou.
Jen si letos mnohem tíživěji uvědomuji, jak rychle ten čas letí.
30. 12. 2008, Út 11.22 | Ze života |
2 komentáře | 63x
Vánoční týden jak má být
Celé dny jsem nic nedělal, nebylo tedy o čem psát. Dny před Štědrým
dnem jsem bojoval s touhou jít konečně zabalovat ten kopec darů, co jsem
nakoupil, ale tím si vždy krátím štědrodenní odpoledne a ani letos tomu
nebylo jinak. V pondělí a v úterý jsem si hrál s RS2, abych mohl
novou verzi vydat jako vánoční dárek pro stovky lidí, co na ni čekají …
nebo spíš desítky
A pak už byl Štědrý den, já si užíval klid, ranní zimu a lehounké
sněžení, odpolední zabalování dárků, podvečerní procházku do lesa a
… Štědrý večer. Možná jsou to poslední Vánoce, které trávím se svou
rodinou. Příští rok už budu třeba jen s ivonkou.
Po pohádce jsem obepsal kluky a vyrazili jsme do vesnice na štědronoční trip, který se před rokem zvrhl do pěkné božohodní kocoviny, takže letos jsem s sebou víno nebral. Jenže peťák vzal rum, mirda vínovici… ale až na tři zahřívací loky jsem víc nepožil.
Zbytek týdne s ivonkou, štěpánská oslava s jejími prarodiči, v sobotu taneční zábava tam u nich. Byl jsem donucen tam jít, ačkoli i průstřel hlavy tupou veverkou je větší prdel než poslouchání těch hudebních neznabohů hrajících už sto třicet let stejně zbytečně nahlas. Pokud se při hudební projekci chvěje podlaha, je něco špatně. A pokud to není hudebním projevem, ale statikou staré budovy, tak to na dobré náladě taky nepřidá. Nebylo to tak zlé, měl jsem tam vojtu, peťáka a mirdu a byla sranda, ale… raději bychom si povídali. Což tedy nešlo.
Ačkoli jsme ve dvou vypili skoro tři litry vína, v neděli jsem poskakoval jako junák a hlava mě nebolela. Nepančovaný müllerek neškodil. Odpoledne jsem k ivonce přijel i s našimi na obpůlroční rodičovskou schůzku a zase se pilo až do večera. A i když není důvod, tak je to pořád nějaké frisco, vínko, svařák, punč… a člověk nemá dne, kdy by nepil. Teď tu sedím nasucho a asi si pro nějaké studené bílé dojdu.
To byl vánoční týden v rychlíku. Škola už klepe na dveře.
29. 12. 2008, Po 22.35 | Ze života |
2 komentáře | 46x
Tak, kucí a děvčata...
Štědro-odpolední vycházka na zasněžený kopeček se nekonala, muselo se
to obejít bez sněhu. Zato tam místní zemědělec na podzim pásl své stádo
staročeského strakatého plemene a to tam zanechalo pořádnou nadílku 

(Každému snad došlo, v čem je ta prskavka zapíchnutá
)
24. 12. 2008, St 17.18 | Ze života, Obrázkově |
2 komentáře | 109x
Předvánoční týden za mnou, vánoční týden přede mnou
Za celý týden se toho stalo hodně, ale nebyl čas o tom psát.
V pondělí jsem do prahy dorazil i s ivonkou, která tam zůstala až do
středy, takže jsem měl jiné starosti než vysedávat u počítače nebo
nedejbože třeba chodit do školy. Hned v pondělí jsme vyrazili do Paladia,
abych jí tu šílenost ukázal na vlastní oči. Podařilo se nám tam
i najíst, ale nebylo to nic snadného. Očividně tam mají problémy
s počtem návštěvníků (malým). Z Náměstí republiky jsme prošli po
Celetné na Staromák a kochali se stromečkem, popíjeli svařák (tak jsem si
hubu ještě nespálil) a pojídali trdlo. Nebyla zima, lidí tam taky moc
nebylo, táhlo na devátou. S dalším svařákem jsme došli až na Karlův
most a zkoumali, jak postupuje jeho oprava. Taky už tam skoro nikdo nebyl…
vrátili jsme se na staromák, koupili třetí svařák a vydali se
k Václaváku. V jedné z těch luxusních ulic před námi najednou ve
skupince dospěláků v kabátech rozruch, Zloděééj! Policieee!,
hned jsem přidal do kroku, abych byl na místě činu co nejdříve
Ale ona ta skupinka
vyrušila nějakého idiota, jak se s pomocí šroubováku snažil dostat do
nějakého luxusního auta zaparkovaného před luxusním obchodem (vedle
Pizeria Giovanni). Bylo tak luxusní, že jsem nepoznal ani jeho značku.
Zloděje jsem už neviděl, utekl. Zajímavé. Podívali jsme se na kluziště
na Ovocném trhu a došli na Václavák. Cesta šalinó na kolej utekla a bylo
dobře k jedenácté, když jsme přijeli na pokoj. Ještě jsme se podívali
na díl Dr. House, který nám ten den v televizi utekl a k jedné jsme
šli spát.
21. 12. 2008, Ne 11.50 | Ze života, Praha |
5 komentářů | 97x
Takže narovinu, děti...
… mám takové práce, že bych měl mít ruce zabořené do klávesnice až po lokty, ale místo toho chci krátce blognout. Jak je to možné? Inu ivonka mi dá večer opušťák, neb má zítra ráno zkoušku, takže já budu od sedmi doma a budu moci pracovat jak mourovatej. Nyní si tedy užívám okamžiku, kdy mám chvilku času.
Nejdříve vtipné události z pátku, kdy jsme s hágenem prezentovali
velice zábavnou prezentaci a rozhodně publikum pobavili – samozřejmě na
úkor prezentované informační hodnoty
Ale čtvrthodinové prezentace ostatních valících na nás
tabulky, procenta a čísla jak lavinu sněhu nevedly k ničemu jinému než
že jsme serfovali a na dění u projektoru zvysoka… nedávali pozor. Na
obědě jsem tentokrát docela zaspal, na nádraží vyrazil později než
obvykle a táhl podstatně těžší cestovku (dárky, dárky, dárky).
Tradičně jsem zamířil přes koleje rovnou na poslední nástupiště
(zkratka asi o 10 minut) a šel do podchodu k hale (krajní). Ten byl ovšem
oplocený červenobílou páskou Zákaz vstupu stejně jako další,
prostřední … inu, přelezl jsem koleje na předposlední nástupiště,
jehož vstup do podchodu byl bez pásky a sešel do něj. Nikdo nikde.
Neobvyklé. Mířím k hale a vidím, že další vchody jsou také zatarasené
páskami. Stále nikde nikdo, jen moje kroky v místech, kudy se většinou
valí stovky lidí k vlakům. Další zákazy vstupu… došlo mi, že
rekonstrukce hlaváku se přesunula dál a já jdu nyní místy, kde budou od
pondělí zuřit sbíječky. Vchod do haly naštěstí nebyl zatarasen
neprostupnou stěnou z obrovských kartonů či dřevotřísky, jak je tomu na
jiných místech, ale jen přenosnými zábradlíčky, takže jsem se přes ně
do haly lehce dostal. Ale dobrý pocit to nebyl
Cestou na Vysočinu jsem zkoukl dva díly Family Guye
a proháněl mašinky v OTTD.
Před týdnem jsem v sobotu vyrazili na nákupy, tradici jsme nezměnili a jeli znovu. A opět mlha od Vysočiny až do Brna. Svištěli jsme mlhou, viditelnost nebyla tak špatná, ale místy to stálo za to. Na Hradecké (ten tah od Globusu do centra) jsme frčeli dobrých 110–120 km/h v levém pruhu a najednou všude brzdová světla, výstražné blinkry a já stál na brzdách na nejzazší míře, kdy ještě nepůjdou kola do smyku (ABS ve felicii? to určitě). Ubrzdil jsem to já a ubrzdili to ti za mnou, takže všechno dobře dopadlo, ale taky by to zúžení do jednoho pruhu mohli ti debilové označit trochu dříve … dát značku 100m před místo, když se kolona tvoří půl kiláku od něj, to je fakt inteligentní.
V Ikey jsme moc dlouho nebyli, ale dary se tam také nakoupili, v Globusu
jsme byli déle a užili si pěkný předvánoční šrumec. Další 3500,–
v tahu a jeli jsme domů
Sestřenice Leona slavila patnáct let a chystala se velká oslava, takže
jsem se po dlouhé době opět viděl se všemi příbuznými z máminy strany
pohromadě. Rozhodl jsem se řídit, takže si táta, máma a ivonka dávali do
nosu a já pil vodu společně s nealkoholickým vínem, které abstinující
teta (hostitelka) vždy propaguje. Nakonec, proč ne, chutnalo to napůl jak
šáňo a vinea, vínová limonáda. A sranda byla, zůstali jsme tam snad
čtyři hodiny, šestnáct lidí v malém obýváčku
Na cestu zpátky jsem se
těšil, rád jezdím na sněhu/ledu, ale sníh nenapadl a vyjma mostků nebylo
ani namrzlé. Ale řídilo se mi blbě, špatně jsem viděl detaily na silnici
a nebyl si jistý, jestli je to jen nocí a tmou nebo opravdu vidím hůř než
dřív. Ale v noci moc nejezdím, tak to byl možná nezvyk. A uprostřed
takového rozjímání dvě fosforeskující vesty, stříbrná oktávka
s modrožlutými proužky a červená plácačka. Moje první silniční
kontrola v životě! Jupí! Stavěli v tak blbé zatáčce uprostřed jedné
vesnice, až jsem si nejdříve myslel, že je tam nějaká bouračka, ale
nebyla a už jsem hledal doklady. Jeden mi je zkoumal, druhý – tak jako
v každém filmu – obcházel auto. Kimča jej zpoza zadního skla nehnutě
pozoroval, takže si na něj zaťukal, jestli je živý a ne plyšový a máma
je promptně schovala do náruče. V tu chvíli jsem si ani neuvědomil, že to
není povolené a že by měl být navlečený ve spešl popruhu a
přikurtovaný k sedadlu. Zafoukal jsem si do mašinky a modlil se, aby to
údajně nealkoholické víno bylo opravdu Alkoholfrei a sklenička
martini z přípitku před čtyřmi hodinami byla opravdu pryč. Dech jsem měl
díkybohu čistý jak slovo boží, druhý policista mi připomněl, že pes by
neměl být takhle na volno a mračítka na předních světlech jsou také
zakázaná, ale vrátili mi doklady a mohli jsme jet dál. Tak jsem byl po
šesti letech řízení poprvé stavěn policisty. Už jsem opravdu velký
kluk 
A teď? Teď mám tak hodinku na práci… tak do toho! Go go go!
14. 12. 2008, Ne 10.48 | Ze života |
2 komentáře | 92x
Chmury na duši a Nirvana s Guns 'n' Roses náhodou v playlistu
Spal bych, ale protože jsem v jedenáct vypil půl litru čaje, tak v usnutí moc nevěřím. A Nirvána se už odehrála. Vystřídal ji Michael Jackson. Notyvole.
Vstával jsem až po ivonce, ta se vydala na jih do školy a já o chvíli později autobusem na sever domů. Údolí v mlze, doma (logicky) nikdo až na kimču, já u počítače. Na práci málo času, na učení nechuť, nutnost sbalit se do prahy…
Prostě se dnes nestalo nic zajímavého až na to, že cestou do Prahy jsem se musel stavit u sestřenice a jejího muže (oba mého věku), abych s ním sepsal povinné ručení k tomu mému novému invaznímu vozítku. V tomto oboru podniká, bude z toho mít nějakou tu desetikorunu (doslova). Musel jsem se dopravit do city, sednout na courák, jet do bigcity, přesednout na rychlík, dojet do kolína, přesednout na cityelefanta, dojet do městečka za kolínem a tam už jsem byl před nádražíčkem vyzvednut, abych tam byl za hodinu opět dovezen a jiným cityelefantem odvezen ku praze. Čtyři vlaky během jedné cesty… asi poprvé v životě.
U šárky a toma to bylo fajn, jsou těhotní a čekají dítě, tak se řeč točila hlavně kolem něj. Neviděl jsem je od posledních Vánoc. A přitom šárka byla od dětství moje kumpánka ve všech rošťárnách, co jsem u babičky tropil. Jako třeba že jsme se schovávali našim sestrám, které pak brečely a babička nám vynadala. To byly časy…
Nevím, jestli to tak je, ale přišlo mi, jako by byli rádi, že se u nich někdo zastavil, že moc návštěv nemají. Až se kvůli tomu cítím provinile, přes jejich městečko jezdím dvakrát týdně a stavil jsem se u nich za ty roky teprve podruhé. A tak ta necelá hodinka utekla jako voda.
Poprvé tento semestr jsem vystoupil na Libni, přes kterou jsme ještě donedávna ani nejezdili a když tama nyní jezdíme, tak nestavíme. A pak už jen kolej, večeře, práce, pověšení dvou vánočních řetězů… zítra vyrazím po dárcích.
9. 12. 2008, Út 23.30 | Ze života |
0 komentářů | 73x
Vánoce jsou za dveřmi a dárky v igelitkách v pokoji
V sobotu byl velký den. Hodně se toho událo a nebudu tě trápit a vezmu to chronologicky. Takže večer jsme šli na hokejový zápas.
Ale ráno začalo (na sobotu každopádně) brzy o půl deváté a v devět jsme již s ivonkou vyráželi do brna do největší IKEY v republice. Sestra před nedávnem vymalovala pokoj, položila nový koberec, přestavěla nábytek a narazila na potřebu nového stolu. A tak prošla katalog Ikey a zadala mi, co všechno mám koupit. Desku stolu, nohy, židli, skříň s šuflátky (tak my na Moravě říkáme zásuvkám), poličky na stěnu. Ivonka hodlala kupovat vyloženě vánoční dary, já měl od mámy nakázáno koupit nám k nám peřiny z dutých vláken – já se vyspím pod čímkoli a zima mi není, ale ivonka je expert na jektání zuby ve všech možných tóninách. A tak jsme se v tom obrovském obchodě kochali a kochali… a koupili vše, co jsme měli / chtěli. Na pokladně jsem nechal 5 400,–. Další cesta vedla do centra, do Vaňkovky. Oběd v přecpaných fastfůdech a pak už do obchodů. V oblečení jsme strávili času víc než by mi bylo libo, ale také se tam nakoupilo hafo dárků a ten dobrý pocit z využitého dne všechno vyvážil. Když jsem minulé úterý vyrazil nakupovat dárky a po dvou hodinách se vrátil na kolej s prázdnou, moc nadšený jsem nebyl.
8. 12. 2008, Po 15.59 | Ze života |
0 komentářů | 109x
Tak jsem se zúčastnil dalšího ročníku Beer Rally
Jedeme kolem nějaké řeky, snad Sázavy. Na Západ teče, tak by to mohla být ona. Ve vlaku je zima, sedím tu jen v tričku a za okem se pomalu šeří. Cestou na Východ je soumrak ještě rychlejší. Je mi mizerně a bolí mě hlava. Ale málokdo se mi může divit.
Včera jsme se opět zúčastnili Žižkovské Beer Rally. Od sedmi do
jedenácti musí soutěžní tým obejít sedm vybraných hospod a v každé si
dát jedno pívo a pak dorazit do té cílové pro potvrzení výsledku. Za dvě
minuty sedm jsme již byli ve škole a hledali místo, kde budou sídlit
organizátoři – po dvou změnách v tom byl naprostý hokej. Nakonec jsme
je vystopovali, jak lepí na sloupy a stěny šipky, takže jsme je
pronásledovali až k odpočívadlu ve Staré budově a jako první tým tak
vyráželi do terénu. Neměli jsme ambice zvítězit, ale každá minuta navíc
se hodí. Jako startovní hospodu jsme si vylosovali putyku „U Pižďucha“,
která byla pro osm lidí opravdu malá
Ale štamgasti na odchodu nám uvolnili stůl a první runda se
už nesla na stůl, razítka do hracích karet, společné foto… a pak už to
šlo jak na běžícím pásu. U Petra Štítného, Restaurace Spirit, Nad
Viktorkou, U Sadu, A Club a Boulder v síti. Všude jsme potkávali další
týmy, proto mnohdy v menších krčmách neměli ani půllitry a když jsme si
nechali poručit třetinky, tak zase došlo pívo
V A Clubu jsem do sebe to
pívo už musel tlačit a v Boulderu to byla naprostá krize. Tam už byl taky
jediný volný stůl ten fotbálkový, takže jsme si zahráli i fotbálek, ale
s hágenem jsme se shodli, že už je to opravdu špatný. Takovou krizovku
jsem minule snad neměl, nevzpomínám si na ni. To bylo tím výtečným
utopencem U Sadu, neměl jsem se jím tak cpát, najezený jsem byl z koleje.
Inu, v Boulderu jsem nakonec přestal dávat pozor i na svůj foťák, který
jsme vždy někomu dali, aby nás všechny vyfotil, ale když jsem si na něj
zase vzpomněl, stál na vedlejším stole. Byl nejvyšší čas dojít do
Belzepubu, cílové hospody, blížila se jedenáctá. Cestou jsme našli
značku Práce na silnici a nesli ji tam s sebou, až jsme opravdu za pět
minut jedenáct dorazili, tak jako minule
Z minulého roku jsme měli průkazky, kam se
dávají razítka za účast a po nasbírání tří dostane účastník
tričko. Aspoň myslím.
5. 12. 2008, Pá 17.38 | Ze života, Praha |
6 komentářů | 145x
Jsem brutální vrah ve třetí světové válce
A just ještě jednou blognu! Protože tento víkend se mi zdály dva naprosto bezkonkurenční sny.
První byl relativně normální, náš dům, moje vesnice, normální dny. Ale náš soused, jehož pozemek sousedí s naší zahrádkou a který je tuším z Brna, si začal naši zahrádku nárokovat. Chtěl ji. A když jsme mu ji nechtěli prodat, začal nám způsobovat problémy. Když to došlo tak daleko, že na ni nechal popadat dráty vysokého napětí a my se po ní nemohli ani pohybovat (říkám, sen), bylo třeba jednat. Stál jsem vedle něj, v hlíně našel starý tupý příborový nůž, chytl jej za hlavu a zaryl mu čepel nože do krku. Ještě dnes si vybavuji ty pocity, jak jsem musel zabrat co nejvíce, protože jsem věděl, že mám jen pitomý příborák a přitom mu potřebuji přetnout tepny. A byl jsem úspěšný. Krev cákala velmi věrohodně a bez reptání se přede mě složil právě když na náš pozemek přicházelo příbuzenstvo na návštěvu. Rychle jsem jeho tělo zakryl jakousi dekou, ale pořád někde koukala noha nebo prsty, až jsem byl odhalen… a na útěku. Jel jsem autem kdesi po Vysočině, ujížděl před svou tragédií a uvědomoval si, jak je to … odsouzeníhodné. Nechci přijmout odpovědnost za svůj čin, a ujíždím pryč. Vrátil jsem se… abych zkusil příbuzenstvo přemluvit, aby to zůstalo naším tajemstvím. Nakonec, také dobře věděli, co to bylo za parchanta. Zvláštní.
Druhý sen se opět odehrával v našem domě a naší vesnici (zasněžené), kdy se přes ni stáhla německá vojska ustupující před ruskou armádou a nastalo bezvládí, kdy tam nebyla žádná mocnost. Každopádně, byla to současnost, takže asi třetí světová válka. Chodili jsme kolem domu, Němci sotva odjeli a my se připravovali na příjezd Rusů, ale měli jsme strach a nevěděli co čekat. S šeříky jsme je vítat nehodlali. Bylo by neprozíravé jen tak vybíhat k tankům. A najednou tanky přijely a projížděly kolem, všichni jsme se schovali v domě, jen táta zůstal venku déle, běžel k nám a já si všiml, jak ho jeden střelec na projíždějícím tanku zpozoroval, zvedl zbraň a mířil na tátu běžícího sněhem k nám a mně se i ve snu sevřely vnitřnosti strachy, že mi zabijí tátu, ale Rus vyhodnotil situaci správně a zbraň zase sklonil. Ve válce musíš střílet první, pak přežiješ. Naštěstí ne tentokrát. Úplně jsem ten hysterický strach cítil. Byli jsme v domě, sledovali venkovní dění. Na protějším kopci, v sedle mezi dvěma vrcholky, hořely tři posedy. Relativní ticho mezi dvěma armádami pominulo a všude se ozývalo dunění, výbuchy… ale všechno bylo tak nějak mimo, v domě jsme se cítili v bezpečí, netýkalo se nás to. Dokud za ohlušujícího rachotu údolím neproplula obrovská raketa mířící přímo do protějšího kopce nad fotbalovým hřištěm. Stál jsem za oknem a uvědomoval si dvě věci – tak velká raketa nese určitě jadernou hlavici a hlavně mezi ní a naším domem je jen půl kilometru vzduchu. Lehl jsem si na zem a křičel na ostatní, ale ti (máma, sestra, ivonka) zůstali stát. Střela detonovala a já cítil její sílící žár, ale drtivý výbuch se nedostavil. Ostatní stále stáli u oken, stejně jako lidé venku. Všichni stáli a dívali se na místo, kde bych čekal kráter po raketě, ale nic tam nebylo. Za chvíli se lidé kolem domu bez jakéhokoli slova vydali k fotbalce, k místu výbuchu. Ze všech směrů, automaticky, bez emocí, vzrušení, klidně, vyrovnaně, šli tam. Jako by je tam něco volalo, lákalo… jen já, co jsem výbuch neviděl, jsem stál a nechápal, co se děje. Najednou se rozhýbali i naši a holky, že prý tam musejí jít. Snažil jsem se je přesvědčit, že nesmí, že jde o nějaký druh kontroly nad jejich činy, ale nenechali se přesvědčit. Všichni chtěli jít k místu dopadu, jen já ne. A nemohl jsem nic dělat.
Alespoň že jsem se probudil. Vždy mě udivuje, jak silné lze během snu cítit emoce. A také, že si přitom mnohdy i uvědomuji, jak je to divné, protože je to přece jen sen. Psychoanalytici, poslužte si.
4. 12. 2008, Čt 00.14 | Sny |
3 komentáře | 127x