Poslední půlhodina vánočních svátků

Je neděle pozdě v noci, jsem u stolu ve svém pokoji, což je opravdu vzácný okamžik. Ve svém pokoji většinou pouze přespávám, protože jsem za a) s ivonkou někde v tahu nebo za b) u počítače, který mám ovšem v „pracovně“, mohu-li tak onu místnost nazvat Ale dnes jsem začal s učením, válel se na posteli s materiály do hospodářských dějin a nakonec tu pokračoval i v učení na druhý předmět dějin již z monitoru noťasu. Nevím, co jsem se naučil, ale přečetl jsem dobrých 100 stran A4. Vzal jsem to od podlahy.

Včerejšek začal mrazivým ránem s blankytnou oblohou. Inu vzal jsem ivonku, naložil ji do rakety a jeli jsme se podívat k místní ledové stěně a pak na blízké kopečky nad přehradou. Slunce svítilo, bylo teplo a přitom mráz, stromy obalené jinovatkou a sněhem, modré nebe, u našich nohou celá jihovýchodní vysočina… krása. Celý zbytek dne se ivonka učila a já tak nějak čumákoval, až byl večer a my šli k mirdovi hrát Activity2. Skvělá hra. Ivonka tyhle společenské dělej-ze-sebe-idiota hry vůbec nemusí, ale hrála se mnou v týmu a já byl performer, zatímco ona pouze hádala mnou předváděné pojmy. No nasmáli jsme se dost Poker po půlnoci již vzhledem k ospalosti a opilosti za moc nestál, tak jsme se sbalili a vyrazili domů, přičemž jsem za chůze mrazivou nocí zlikvidoval poslední metrové prskavky, co jsem měl a divokou manipulací s nimi tvořil zajímavou fire show Jeden by neřekl, že bude-li s prskavkou neustále divoce točit, bude hořet asi tak 3× déle než kdyby ji jen držel a koukal na ni.

Dnes jsem zavezl ivonku domů a po sněhu spěchal zpátky, abych stihl sraz s kluky a šel s nimi bruslit. Takhle rychle jsem po sněhu ještě nejel. Ale zase nejsem idiot a s přihlédnutím k mé zvýšené citlivosti k riziku jsem jel jistě a opatrně. Ale rychle Na rybníku jsme vydrželi přes hodinu, házeli po sobě sněhové koule a všelijak blbli, a hlavně se snažili vyhýbat dírkám, ve kterých rybáři chytají pstruhy. V čerstvě vysekané by si bruslař zlomil nohu, na zamrzlých se zase házely brutální držky. Domů jsem došel zpocený jak pes. Uvařil jsem si kafe, sedl k učení a seděl u něj až do 23:15.

Zítra do prahy… akční týden začíná. Pokud se chytnu za koule a půjdu na všechny plánované termíny, tak mi zbude na zbytek ledna už jen jedna zkouška. Respektive, jedna semestrální práce. Aplikace v C#. Skvělé.

4. 1. 2009, Ne 23.39 | Ze života | 0 komentářů | 20x

Bilantaine 2008

No jo … první slova posledního textu letošního roku. Pravděpodobně. Je brzy ráno, téměř devět, ačkoli se snažím vstát už od sedmi hodin. Zatím se mi povedlo pouze zatopit. Ale to taky není zlé, neboť venku je krásný mráz –8°C. Popel z kotle jsem vynášel frajersky jen v džínách a tričku a pod pantoflemi mi skřípala ojíněná zmrzlá tráva. Líbilo se mi to.

A tak si otevřu archiv blogu, případně archiv fotek, abych věděl, co jsem letos všechno prožil.

Leden
Leden není třeba moc řešit. Už prvního jsem tuším jel do Prahy, abych stihl do 4. ledna vytisknout, svázat a odevzdat bakalářskou práci. Pak už mě až do 23. ledna nečekalo nic než učení na státnice, které jsem toho dne úspěšně složil a hodinu na to již byl přihlášen na magisterské studium (tedy na inženýra). Zbytek měsíce jsem doháněl pracovní záležitosti, které jely během učení po druhé koleji, koukal na objevený The Big Bang Theory. Také jsem stále čekal na sníh, abych mohl vytáhnout sáňky. Nic. Alespoň jsem v prosinci bruslil.

Únor
Únor se od ledna moc neliší. Další státnice tedy neskládám, to ne, ale zima je taková tradiční bez sněhu, takže chodíme pracovat do lesa a jeden den je tak krásně, že vytáhnu s peťákem kolo a vyrazíme na projížďku. Ale slavnou akcí byla návštěva prasečáku, jednoho známého diskoklubu (hádejte, co v jeho budově původně bylo). Některé účastnící se slečny vyřadily pár dalších alkoholových kombinací ze svého nápojáku a ještě půl roku se o tom vykládalo No a pak začala škola, 12. února. To jsem se také po delší době viděl s jakubem, co nás vytáhl do několika pražských hospod, ale na N2N nakonec nedošlo. A hágen mě naučil poker texas hold'em a já štafetu předávám dál Hráli jsme tři hry vždy od desíti do jedné hodiny a pokud se nemýlím, tak jsem je vždycky všechny oškubal A když jsem se rozhodl dělat něco pro své zdraví a začít chodit plavat, kleklo mi na krk pěkně brutální nachlazení. S horou papírových kapesníků a plným nosem jsem se také zaregistroval v pražské Městské knihovně a stal se jejím čtenářem. Nebo jak to nazvat.

Březen
Nachlazení pomalu ustupovalo, ale od kýchání jsem měl tak strhané břicho, že jsem dva dny nemohl prakticky jíst, aniž by se mi neudělalo zle. Podíval jsem se do Blafničky, a také se se sestrou a hágenovou partou zúčastnil Žižkovské Beer Rally. Zážitek jak víno. S ivonkou jsme jednoho dne vyrazili do místního vyhnálova do hospůdky, kde neměli ani presovač, ale zato jsem si při vycházce na tamní kopec připadal nějak divně a i když mě podezřívali ze simulování, teploměr doma odhalil krásnou horečku. S antibiotiky stál také slavný jídelní ples za houby, musel jsem řídit, lidí tam bylo jako psů a já se pak styděl za to, jak jsme to všem opěvovali a on to byl letos takový propadák. Tak jsme si trochu té glorioly užili na bakalářské promoci, což byla fešná sláva včetně hágenova fotbalového pokřiku při vyvolávání mého jména děkanem Byla tam i ivonka a rodiče a já se stal oficiálně prvním vysokoškolákem v naší rodině. A opět chlapská práce v lese…

Duben
… začal divočinou největší, posledním derby Sparty a Slávie na jejím starém stadionu. Uprostřed kotle jsme společně s desítkou zahraničních studentů zažili utíkání před policejními dělbuchy a jiné rozšafnosti. Paráda. Pomalu již také začalo jaro a vše se oblékalo do svěží zelené, chodilo se do lesa a lesní půda nám pod nohama doslova rozkvétala. Zajeli jsme na chatu za sestrou, která si pozvala své trhlé kolegy/ně z práce v Praze a páchala s nimi různé nepřístojnosti, tak jsme tam nemohli chybět Vlaky na prahu jezdily stále přes Nymburk, opačným směrem konec konců také, a pak jednoho dne… začalo jaro. Celou cestu z prahy ke kolínu jsem stál na chodbě u okna, oranžové brýle, hřející slunce, vonící vzduch a svist větru. Tradiční školní problémy, seminárky, semestrálky,…

Květen
… a jeho krásná rána končící všelijak. Při dofukování kol vlečky před odjezdem pro dřevo do lesa explodovala část porouchaného kompresoru a jedna z odletujících kovových částí tátovi rozsekla ruku (a to se stalo asi to nejmenší co mohlo…). Svěží jarní ráno se změnilo v krvácející otevřenou zlomeninu a táta strávil měsíc v nemocnici, podstoupil snad desítku narkóz a do práce se mohl vrátit teprve na podzim. Trvalé následky snad nebudou navždy trvalé, ale nyní nemá v zápěstí sílu. Nezatne ruku v pěst. Táta se nudil v nemocnici, já seděl v čele stolu a snažil se jej co nejlépe zastat, práce v lese nebo kolem domu nijak neubylo. A do toho všeho klepala na dveře Paříž, náš vánoční dárek rodičům. Táta letět nemohl, máma by bez něj neletěla a nyní jsme měli zaplacený let i pobyt za hrubejch pár tisíc a bylo nutné to řešit. Že od půli května probíhalo ještě zkouškové, to asi nemusím dodávat. Jediným reálným řešením pařížského problému bylo nahrazení mámy a táty peťákem a ivončinou sestrou a letělo nás v původním termínu nás pět s tím, že máma s tátou a sestrou se tam podívají v září, kdy už bude táta snad ok. Takže uprostřed zkouškového jsem si zaletěl do paříže a byl to trip, na který se nezapomíná. Můj blok koleje se rekonstruoval, odstěhoval jsem se z něj už mezi asijskými dělníky rozebírajícími opuštěné pokoje a o den později z prahy odjel. 25. května můj první inženýrský semestr skončil, zkouškové jsem měl za sebou za dva týdny (a víkend mezi nimi strávil v Paříži) a začalo léto.

Červen
Červen svištěl Vysočinou jak já na svém kole k ivonce. Bylo krásně, já měl volno, jezdil jsem na kole jako už dlouho ne. Od nás k ivonce a zpátky, každou jízdou jsem danou trasu na jih jezdil rychleji a rychleji. Táta již byl z nemocnice doma, jen ob dva či tři dny jezdil na kontrolu a převazy a já byl jeho pravou rukou ve všech činnostech kolem domu. Kdybych ve škole neskončil tak brzy a musel sedět u učení, tak by to bylo o něčem naprosto jiném. Takhle jsem se napracoval jako nikdy dříve, a přitom, když na to vzpomínám, na ty tři hodiny s křoviňákem, v propoceném oblečení, k smrti unavený… tak je celá ta vzpomínka zalitá slunečním svitem a pocitem dobře odvedené práce. Léto. Letní výletní sezónu jsme zahájili výletem do Javořických jeskyní a protože jsem si ještě v semestru dokázal strhnou mateřské znamínko na zádech, nechal jsem si je před dovolenou pro jistotu (společně s tukovou bulkou) odstranit – u moře by taková jizva nemusela dělat dobrotu. Také se naše rodina rozrostla o dvě úžasná koťátka… z nichž jedno spáchalo během měsíce sebevraždu skokem ze schodů.

[už píšu dvě hodiny]

Červenec
… pokračoval v duchu, který jsem v červnu nezmínil. A to že s koncem školy začalo mé letní programátorské utrpení. Bylo třeba vytvořit e-shop. Velký e-shop. Nic jednoduchého pro deset položek, ale pořádné řešení s variantami jednotlivých produktů, desítkami kategorií, podrobnou registrací,… vstával jsem před osmou téměř každý den, kochal se svěžími letními rány a pak zatahoval žaluzie, aby mi slunce nesvítilo do monitoru. Práce to nebyla špatná, jen špatně placená. Fixní cena a narůstající požadavky, ve výsledku jsem měl hodinovou sazbu asi tak 20 Kč. Dovolená v Primoštenu přišla v pravou chvíli a byla super. S ivonkou ve vlastním apartmánu, poprvé sami na opravdové dovolené. Pak jsme jezdili na koupák, grilovali, chodili na akce jejích kamarádů, což mě mnohdy moc neoslovovalo a koncentrace tichých domácností byla čím dál vyšší, až jsem zatloukl hřebík do rakve letní pohody rozhodnutím, že pojedu s vojtou a peťákem na tři dny na Písňáky.

Srpen
Srpen začal trampským výletem pod stan, což byl také jeden z vrcholů léta. Jezdil jsem k ivonce dál na kole, ona ráno chodila do práce a já se tak mnohdy ranním údolím vracel domů, s klukama jsme na jih začali jezdit na pivo a utopence (15 km do hospody ). Tolikrát jako letos jsem kolo pod vlivem neřídil. Ale alkohol v rozumné míře působí jako zajímavý doping. Táta se odjel s mámou na týden rehabilitovat, sestra byla v praze, opět jsme s ivonkou doma sami úřadovali. A také jsme na kopci spáchali grilování kuřat. Párky si v přírodě opeče kde kdo, ale s husákem se dvěma naloženými kuřaty do lesa moc lidí nechodí Popravdě, narozdíl od nudných dní semestru se o prázdninách dějí věci každý den. Ale je zbytečné to tu vyjmenovávat.

Září
… bylo klidnější. Léto končilo, my dál jezdili na kole na jih do hospody nebo s ivonkou po okolí, já trávil chladnoucí rána s kávou u počítače a dál pracoval. Neboť práce na e-shopu přešla plynule v práci na informačním webu pro jeden slavný republikový rybářský počin, takže databáze týmů, databáze úlovků, statistiky, mapy… práce bylo dost. A na poslední týden před začátkem školy ivonka naplánovala výlet do Českého ráje. To když já s kluky skákal do vody na Písňákách a ona seděla naštvaně doma, tak si tuto akci vymyslela. Počasí už nebylo nic moc, občas sprchlo, ale našly se i krásné dny a bylo tam uprostřed lesů a skal naprosto nádherně. Skalní vyhlídky jsou můj fetiš. Domů jsme se vraceli přes prahu, kde jsem převzal kolej a nastěhoval se na Céčko, kdysi luxusní blok, nyní již lehce zdezolátnělý. Pokoj byl hlavně obydlen celoročně a uklízení ke koníčkům jeho obyvatel určitě nepatřilo. Začátek zimního semestru je těžký i bez toho. Začal jsem poslouchat Amy MacDonald, po roce odhalil původ výkonnostních problémů mého noťasu a posledního září jsme s ivonkou její loňské vítězství na rybářských závodech neobhájili 

Říjen
… a tradiční výlet do Vrbna pod Pradědem. Tentokrát jsme si i na Praděd vylezli. A táta šel poprvé od května do práce. Také bylo třeba na zimu připravit zahrádku, pomáhal jsem tedy tátovi vozit hnůj, rýt, uklízet, no párkrát jsem si pěkně mákl. Semestr se pomalu rozjížděl a já to znechuceně pozoroval. Pokud jsem nebyl ve škole, seděl jsem u práce a pokoj na koleji mě deprimoval. Po měsíci v praze jsem neznal nic než cestu do/ze školy a od/k vlaku. Podzim… na konci měsíce přijela do prahy ivonka a šli jsme na muzikál Tajemství. Jo a bylo mi 24 let.

Listopad
Kluci nás na oslavu mých narozenin vzali na večeři a pak do IMAXu na U23D. A pak škola, práce, ježdění vlakem, doma jen na otočku, snad jsem ani nebyl na procházce v podzimním lese. Letos mi to nevyšlo, prakticky jsem ani nefotil. Ale zajímavou akcí bylo čekání ve frontě na lístky do DJC od půl třetí v noci. A hned týden nato vyrazil hágen s jejich bandou do Moravského krasu a cestou zpět přespávali u nás, takže jsme je protáhli po hospodách tam u ivonky a ještě se stihli kochat neskutečnou sněhovou nadílkou S hágenem jsme pak také zapíjeli u Churchilla jednu povedenou prezentaci, ve větší sestavě šli na cestovatelskou besedu o Islandu a na konci listopadu již zbývaly jen tři týdny školy.

Prosinec
Vánoční měsíc začal účastí na šesté Žižkovské Beer rally, kde jsem stihl ztratit a záhy nalézt doklady/peněženku. Co problémů bych si před Vánoci připravil, lepší nemyslet, fuj. Následující víkendy jsme s ivonkou jezdili do Brna nakupovat Vánoční dary a prakticky celý můj výdělek za poslední čtvrtletí roku padl na dárky. Letos jsem to pěkně rozjel. Aby nebylo srandy málo, tak na mě děda přepsal jeho sedmnáct let starého Peugeota 205 Říkám mu Raketa a je to ideální invazní vozítko na ježdění po okolí. A také mě poprvé za šest let stavěli policajti a dejchal jsem jim do mašinky. Poslední týden školy utekl, přijela za mnou na tři dny ivonka, courali jsme po Praze a byli v Divadle Járy Cimrmana, já tam pak zůstal až do pátku a poslední hodinu zimního semestru psal nepříjemný test. A pak již jen cesta vlakem na vysočinu, a … Vánoce.

Silvestr je až zítra, ale těžko si najít tři hodiny času na sepsání této bilance. Je to sice již několikaletá tradice, ale jsem rád, že je to za mnou.

Jen si letos mnohem tíživěji uvědomuji, jak rychle ten čas letí.

30. 12. 2008, Út 11.22 | Ze života | 2 komentáře | 63x

Vánoční týden jak má být

Celé dny jsem nic nedělal, nebylo tedy o čem psát. Dny před Štědrým dnem jsem bojoval s touhou jít konečně zabalovat ten kopec darů, co jsem nakoupil, ale tím si vždy krátím štědrodenní odpoledne a ani letos tomu nebylo jinak. V pondělí a v úterý jsem si hrál s RS2, abych mohl novou verzi vydat jako vánoční dárek pro stovky lidí, co na ni čekají … nebo spíš desítky A pak už byl Štědrý den, já si užíval klid, ranní zimu a lehounké sněžení, odpolední zabalování dárků, podvečerní procházku do lesa a … Štědrý večer. Možná jsou to poslední Vánoce, které trávím se svou rodinou. Příští rok už budu třeba jen s ivonkou.

Po pohádce jsem obepsal kluky a vyrazili jsme do vesnice na štědronoční trip, který se před rokem zvrhl do pěkné božohodní kocoviny, takže letos jsem s sebou víno nebral. Jenže peťák vzal rum, mirda vínovici… ale až na tři zahřívací loky jsem víc nepožil.

Zbytek týdne s ivonkou, štěpánská oslava s jejími prarodiči, v sobotu taneční zábava tam u nich. Byl jsem donucen tam jít, ačkoli i průstřel hlavy tupou veverkou je větší prdel než poslouchání těch hudebních neznabohů hrajících už sto třicet let stejně zbytečně nahlas. Pokud se při hudební projekci chvěje podlaha, je něco špatně. A pokud to není hudebním projevem, ale statikou staré budovy, tak to na dobré náladě taky nepřidá. Nebylo to tak zlé, měl jsem tam vojtu, peťáka a mirdu a byla sranda, ale… raději bychom si povídali. Což tedy nešlo.

Ačkoli jsme ve dvou vypili skoro tři litry vína, v neděli jsem poskakoval jako junák a hlava mě nebolela. Nepančovaný müllerek neškodil. Odpoledne jsem k ivonce přijel i s našimi na obpůlroční rodičovskou schůzku a zase se pilo až do večera. A i když není důvod, tak je to pořád nějaké frisco, vínko, svařák, punč… a člověk nemá dne, kdy by nepil. Teď tu sedím nasucho a asi si pro nějaké studené bílé dojdu.

To byl vánoční týden v rychlíku. Škola už klepe na dveře.

29. 12. 2008, Po 22.35 | Ze života | 2 komentáře | 46x

Tak, kucí a děvčata...

Štědro-odpolední vycházka na zasněžený kopeček se nekonala, muselo se to obejít bez sněhu. Zato tam místní zemědělec na podzim pásl své stádo staročeského strakatého plemene a to tam zanechalo pořádnou nadílku 

(Každému snad došlo, v čem je ta prskavka zapíchnutá  )

24. 12. 2008, St 17.18 | Ze života, Obrázkově | 2 komentáře | 109x

Předvánoční týden za mnou, vánoční týden přede mnou

Za celý týden se toho stalo hodně, ale nebyl čas o tom psát. V pondělí jsem do prahy dorazil i s ivonkou, která tam zůstala až do středy, takže jsem měl jiné starosti než vysedávat u počítače nebo nedejbože třeba chodit do školy. Hned v pondělí jsme vyrazili do Paladia, abych jí tu šílenost ukázal na vlastní oči. Podařilo se nám tam i najíst, ale nebylo to nic snadného. Očividně tam mají problémy s počtem návštěvníků (malým). Z Náměstí republiky jsme prošli po Celetné na Staromák a kochali se stromečkem, popíjeli svařák (tak jsem si hubu ještě nespálil) a pojídali trdlo. Nebyla zima, lidí tam taky moc nebylo, táhlo na devátou. S dalším svařákem jsme došli až na Karlův most a zkoumali, jak postupuje jeho oprava. Taky už tam skoro nikdo nebyl… vrátili jsme se na staromák, koupili třetí svařák a vydali se k Václaváku. V jedné z těch luxusních ulic před námi najednou ve skupince dospěláků v kabátech rozruch, Zloděééj! Policieee!, hned jsem přidal do kroku, abych byl na místě činu co nejdříve Ale ona ta skupinka vyrušila nějakého idiota, jak se s pomocí šroubováku snažil dostat do nějakého luxusního auta zaparkovaného před luxusním obchodem (vedle Pizeria Giovanni). Bylo tak luxusní, že jsem nepoznal ani jeho značku. Zloděje jsem už neviděl, utekl. Zajímavé. Podívali jsme se na kluziště na Ovocném trhu a došli na Václavák. Cesta šalinó na kolej utekla a bylo dobře k jedenácté, když jsme přijeli na pokoj. Ještě jsme se podívali na díl Dr. House, který nám ten den v televizi utekl a k jedné jsme šli spát.

21. 12. 2008, Ne 11.50 | Ze života, Praha | 5 komentářů | 97x

Takže narovinu, děti...

… mám takové práce, že bych měl mít ruce zabořené do klávesnice až po lokty, ale místo toho chci krátce blognout. Jak je to možné? Inu ivonka mi dá večer opušťák, neb má zítra ráno zkoušku, takže já budu od sedmi doma a budu moci pracovat jak mourovatej. Nyní si tedy užívám okamžiku, kdy mám chvilku času.

Nejdříve vtipné události z pátku, kdy jsme s hágenem prezentovali velice zábavnou prezentaci a rozhodně publikum pobavili – samozřejmě na úkor prezentované informační hodnoty Ale čtvrthodinové prezentace ostatních valících na nás tabulky, procenta a čísla jak lavinu sněhu nevedly k ničemu jinému než že jsme serfovali a na dění u projektoru zvysoka… nedávali pozor. Na obědě jsem tentokrát docela zaspal, na nádraží vyrazil později než obvykle a táhl podstatně těžší cestovku (dárky, dárky, dárky). Tradičně jsem zamířil přes koleje rovnou na poslední nástupiště (zkratka asi o 10 minut) a šel do podchodu k hale (krajní). Ten byl ovšem oplocený červenobílou páskou Zákaz vstupu stejně jako další, prostřední … inu, přelezl jsem koleje na předposlední nástupiště, jehož vstup do podchodu byl bez pásky a sešel do něj. Nikdo nikde. Neobvyklé. Mířím k hale a vidím, že další vchody jsou také zatarasené páskami. Stále nikde nikdo, jen moje kroky v místech, kudy se většinou valí stovky lidí k vlakům. Další zákazy vstupu… došlo mi, že rekonstrukce hlaváku se přesunula dál a já jdu nyní místy, kde budou od pondělí zuřit sbíječky. Vchod do haly naštěstí nebyl zatarasen neprostupnou stěnou z obrovských kartonů či dřevotřísky, jak je tomu na jiných místech, ale jen přenosnými zábradlíčky, takže jsem se přes ně do haly lehce dostal. Ale dobrý pocit to nebyl Cestou na Vysočinu jsem zkoukl dva díly Family Guye a proháněl mašinky v OTTD.

Před týdnem jsem v sobotu vyrazili na nákupy, tradici jsme nezměnili a jeli znovu. A opět mlha od Vysočiny až do Brna. Svištěli jsme mlhou, viditelnost nebyla tak špatná, ale místy to stálo za to. Na Hradecké (ten tah od Globusu do centra) jsme frčeli dobrých 110–120 km/h v levém pruhu a najednou všude brzdová světla, výstražné blinkry a já stál na brzdách na nejzazší míře, kdy ještě nepůjdou kola do smyku (ABS ve felicii? to určitě). Ubrzdil jsem to já a ubrzdili to ti za mnou, takže všechno dobře dopadlo, ale taky by to zúžení do jednoho pruhu mohli ti debilové označit trochu dříve … dát značku 100m před místo, když se kolona tvoří půl kiláku od něj, to je fakt inteligentní.

V Ikey jsme moc dlouho nebyli, ale dary se tam také nakoupili, v Globusu jsme byli déle a užili si pěkný předvánoční šrumec. Další 3500,– v tahu a jeli jsme domů Sestřenice Leona slavila patnáct let a chystala se velká oslava, takže jsem se po dlouhé době opět viděl se všemi příbuznými z máminy strany pohromadě. Rozhodl jsem se řídit, takže si táta, máma a ivonka dávali do nosu a já pil vodu společně s nealkoholickým vínem, které abstinující teta (hostitelka) vždy propaguje. Nakonec, proč ne, chutnalo to napůl jak šáňo a vinea, vínová limonáda. A sranda byla, zůstali jsme tam snad čtyři hodiny, šestnáct lidí v malém obýváčku Na cestu zpátky jsem se těšil, rád jezdím na sněhu/ledu, ale sníh nenapadl a vyjma mostků nebylo ani namrzlé. Ale řídilo se mi blbě, špatně jsem viděl detaily na silnici a nebyl si jistý, jestli je to jen nocí a tmou nebo opravdu vidím hůř než dřív. Ale v noci moc nejezdím, tak to byl možná nezvyk. A uprostřed takového rozjímání dvě fosforeskující vesty, stříbrná oktávka s modrožlutými proužky a červená plácačka. Moje první silniční kontrola v životě! Jupí! Stavěli v tak blbé zatáčce uprostřed jedné vesnice, až jsem si nejdříve myslel, že je tam nějaká bouračka, ale nebyla a už jsem hledal doklady. Jeden mi je zkoumal, druhý – tak jako v každém filmu – obcházel auto. Kimča jej zpoza zadního skla nehnutě pozoroval, takže si na něj zaťukal, jestli je živý a ne plyšový a máma je promptně schovala do náruče. V tu chvíli jsem si ani neuvědomil, že to není povolené a že by měl být navlečený ve spešl popruhu a přikurtovaný k sedadlu. Zafoukal jsem si do mašinky a modlil se, aby to údajně nealkoholické víno bylo opravdu Alkoholfrei a sklenička martini z přípitku před čtyřmi hodinami byla opravdu pryč. Dech jsem měl díkybohu čistý jak slovo boží, druhý policista mi připomněl, že pes by neměl být takhle na volno a mračítka na předních světlech jsou také zakázaná, ale vrátili mi doklady a mohli jsme jet dál. Tak jsem byl po šesti letech řízení poprvé stavěn policisty. Už jsem opravdu velký kluk 

A teď? Teď mám tak hodinku na práci… tak do toho! Go go go!

14. 12. 2008, Ne 10.48 | Ze života | 2 komentáře | 92x

Chmury na duši a Nirvana s Guns 'n' Roses náhodou v playlistu

Spal bych, ale protože jsem v jedenáct vypil půl litru čaje, tak v usnutí moc nevěřím. A Nirvána se už odehrála. Vystřídal ji Michael Jackson. Notyvole.

Vstával jsem až po ivonce, ta se vydala na jih do školy a já o chvíli později autobusem na sever domů. Údolí v mlze, doma (logicky) nikdo až na kimču, já u počítače. Na práci málo času, na učení nechuť, nutnost sbalit se do prahy…

Prostě se dnes nestalo nic zajímavého až na to, že cestou do Prahy jsem se musel stavit u sestřenice a jejího muže (oba mého věku), abych s ním sepsal povinné ručení k tomu mému novému invaznímu vozítku. V tomto oboru podniká, bude z toho mít nějakou tu desetikorunu (doslova). Musel jsem se dopravit do city, sednout na courák, jet do bigcity, přesednout na rychlík, dojet do kolína, přesednout na cityelefanta, dojet do městečka za kolínem a tam už jsem byl před nádražíčkem vyzvednut, abych tam byl za hodinu opět dovezen a jiným cityelefantem odvezen ku praze. Čtyři vlaky během jedné cesty… asi poprvé v životě.

U šárky a toma to bylo fajn, jsou těhotní a čekají dítě, tak se řeč točila hlavně kolem něj. Neviděl jsem je od posledních Vánoc. A přitom šárka byla od dětství moje kumpánka ve všech rošťárnách, co jsem u babičky tropil. Jako třeba že jsme se schovávali našim sestrám, které pak brečely a babička nám vynadala. To byly časy…

Nevím, jestli to tak je, ale přišlo mi, jako by byli rádi, že se u nich někdo zastavil, že moc návštěv nemají. Až se kvůli tomu cítím provinile, přes jejich městečko jezdím dvakrát týdně a stavil jsem se u nich za ty roky teprve podruhé. A tak ta necelá hodinka utekla jako voda.

Poprvé tento semestr jsem vystoupil na Libni, přes kterou jsme ještě donedávna ani nejezdili a když tama nyní jezdíme, tak nestavíme. A pak už jen kolej, večeře, práce, pověšení dvou vánočních řetězů… zítra vyrazím po dárcích.

9. 12. 2008, Út 23.30 | Ze života | 0 komentářů | 73x

Vánoce jsou za dveřmi a dárky v igelitkách v pokoji

V sobotu byl velký den. Hodně se toho událo a nebudu tě trápit a vezmu to chronologicky. Takže večer jsme šli na hokejový zápas.

Ale ráno začalo (na sobotu každopádně) brzy o půl deváté a v devět jsme již s ivonkou vyráželi do brna do největší IKEY v republice. Sestra před nedávnem vymalovala pokoj, položila nový koberec, přestavěla nábytek a narazila na potřebu nového stolu. A tak prošla katalog Ikey a zadala mi, co všechno mám koupit. Desku stolu, nohy, židli, skříň s šuflátky (tak my na Moravě říkáme zásuvkám), poličky na stěnu. Ivonka hodlala kupovat vyloženě vánoční dary, já měl od mámy nakázáno koupit nám k nám peřiny z dutých vláken – já se vyspím pod čímkoli a zima mi není, ale ivonka je expert na jektání zuby ve všech možných tóninách. A tak jsme se v tom obrovském obchodě kochali a kochali… a koupili vše, co jsme měli / chtěli. Na pokladně jsem nechal 5 400,–. Další cesta vedla do centra, do Vaňkovky. Oběd v přecpaných fastfůdech a pak už do obchodů. V oblečení jsme strávili času víc než by mi bylo libo, ale také se tam nakoupilo hafo dárků a ten dobrý pocit z využitého dne všechno vyvážil. Když jsem minulé úterý vyrazil nakupovat dárky a po dvou hodinách se vrátil na kolej s prázdnou, moc nadšený jsem nebyl.

8. 12. 2008, Po 15.59 | Ze života | 0 komentářů | 109x

Tak jsem se zúčastnil dalšího ročníku Beer Rally

Jedeme kolem nějaké řeky, snad Sázavy. Na Západ teče, tak by to mohla být ona. Ve vlaku je zima, sedím tu jen v tričku a za okem se pomalu šeří. Cestou na Východ je soumrak ještě rychlejší. Je mi mizerně a bolí mě hlava. Ale málokdo se mi může divit.

Včera jsme se opět zúčastnili Žižkovské Beer Rally. Od sedmi do jedenácti musí soutěžní tým obejít sedm vybraných hospod a v každé si dát jedno pívo a pak dorazit do té cílové pro potvrzení výsledku. Za dvě minuty sedm jsme již byli ve škole a hledali místo, kde budou sídlit organizátoři – po dvou změnách v tom byl naprostý hokej. Nakonec jsme je vystopovali, jak lepí na sloupy a stěny šipky, takže jsme je pronásledovali až k odpočívadlu ve Staré budově a jako první tým tak vyráželi do terénu. Neměli jsme ambice zvítězit, ale každá minuta navíc se hodí. Jako startovní hospodu jsme si vylosovali putyku „U Pižďucha“, která byla pro osm lidí opravdu malá Ale štamgasti na odchodu nám uvolnili stůl a první runda se už nesla na stůl, razítka do hracích karet, společné foto… a pak už to šlo jak na běžícím pásu. U Petra Štítného, Restaurace Spirit, Nad Viktorkou, U Sadu, A Club a Boulder v síti. Všude jsme potkávali další týmy, proto mnohdy v menších krčmách neměli ani půllitry a když jsme si nechali poručit třetinky, tak zase došlo pívo V A Clubu jsem do sebe to pívo už musel tlačit a v Boulderu to byla naprostá krize. Tam už byl taky jediný volný stůl ten fotbálkový, takže jsme si zahráli i fotbálek, ale s hágenem jsme se shodli, že už je to opravdu špatný. Takovou krizovku jsem minule snad neměl, nevzpomínám si na ni. To bylo tím výtečným utopencem U Sadu, neměl jsem se jím tak cpát, najezený jsem byl z koleje. Inu, v Boulderu jsem nakonec přestal dávat pozor i na svůj foťák, který jsme vždy někomu dali, aby nás všechny vyfotil, ale když jsem si na něj zase vzpomněl, stál na vedlejším stole. Byl nejvyšší čas dojít do Belzepubu, cílové hospody, blížila se jedenáctá. Cestou jsme našli značku Práce na silnici a nesli ji tam s sebou, až jsme opravdu za pět minut jedenáct dorazili, tak jako minule Z minulého roku jsme měli průkazky, kam se dávají razítka za účast a po nasbírání tří dostane účastník tričko. Aspoň myslím.

5. 12. 2008, Pá 17.38 | Ze života, Praha | 6 komentářů | 145x

Jsem brutální vrah ve třetí světové válce

A just ještě jednou blognu! Protože tento víkend se mi zdály dva naprosto bezkonkurenční sny.

První byl relativně normální, náš dům, moje vesnice, normální dny. Ale náš soused, jehož pozemek sousedí s naší zahrádkou a který je tuším z Brna, si začal naši zahrádku nárokovat. Chtěl ji. A když jsme mu ji nechtěli prodat, začal nám způsobovat problémy. Když to došlo tak daleko, že na ni nechal popadat dráty vysokého napětí a my se po ní nemohli ani pohybovat (říkám, sen), bylo třeba jednat. Stál jsem vedle něj, v hlíně našel starý tupý příborový nůž, chytl jej za hlavu a zaryl mu čepel nože do krku. Ještě dnes si vybavuji ty pocity, jak jsem musel zabrat co nejvíce, protože jsem věděl, že mám jen pitomý příborák a přitom mu potřebuji přetnout tepny. A byl jsem úspěšný. Krev cákala velmi věrohodně a bez reptání se přede mě složil právě když na náš pozemek přicházelo příbuzenstvo na návštěvu. Rychle jsem jeho tělo zakryl jakousi dekou, ale pořád někde koukala noha nebo prsty, až jsem byl odhalen… a na útěku. Jel jsem autem kdesi po Vysočině, ujížděl před svou tragédií a uvědomoval si, jak je to … odsouzeníhodné. Nechci přijmout odpovědnost za svůj čin, a ujíždím pryč. Vrátil jsem se… abych zkusil příbuzenstvo přemluvit, aby to zůstalo naším tajemstvím. Nakonec, také dobře věděli, co to bylo za parchanta. Zvláštní.

Druhý sen se opět odehrával v našem domě a naší vesnici (zasněžené), kdy se přes ni stáhla německá vojska ustupující před ruskou armádou a nastalo bezvládí, kdy tam nebyla žádná mocnost. Každopádně, byla to současnost, takže asi třetí světová válka. Chodili jsme kolem domu, Němci sotva odjeli a my se připravovali na příjezd Rusů, ale měli jsme strach a nevěděli co čekat. S šeříky jsme je vítat nehodlali. Bylo by neprozíravé jen tak vybíhat k tankům. A najednou tanky přijely a projížděly kolem, všichni jsme se schovali v domě, jen táta zůstal venku déle, běžel k nám a já si všiml, jak ho jeden střelec na projíždějícím tanku zpozoroval, zvedl zbraň a mířil na tátu běžícího sněhem k nám a mně se i ve snu sevřely vnitřnosti strachy, že mi zabijí tátu, ale Rus vyhodnotil situaci správně a zbraň zase sklonil. Ve válce musíš střílet první, pak přežiješ. Naštěstí ne tentokrát. Úplně jsem ten hysterický strach cítil. Byli jsme v domě, sledovali venkovní dění. Na protějším kopci, v sedle mezi dvěma vrcholky, hořely tři posedy. Relativní ticho mezi dvěma armádami pominulo a všude se ozývalo dunění, výbuchy… ale všechno bylo tak nějak mimo, v domě jsme se cítili v bezpečí, netýkalo se nás to. Dokud za ohlušujícího rachotu údolím neproplula obrovská raketa mířící přímo do protějšího kopce nad fotbalovým hřištěm. Stál jsem za oknem a uvědomoval si dvě věci – tak velká raketa nese určitě jadernou hlavici a hlavně mezi ní a naším domem je jen půl kilometru vzduchu. Lehl jsem si na zem a křičel na ostatní, ale ti (máma, sestra, ivonka) zůstali stát. Střela detonovala a já cítil její sílící žár, ale drtivý výbuch se nedostavil. Ostatní stále stáli u oken, stejně jako lidé venku. Všichni stáli a dívali se na místo, kde bych čekal kráter po raketě, ale nic tam nebylo. Za chvíli se lidé kolem domu bez jakéhokoli slova vydali k fotbalce, k místu výbuchu. Ze všech směrů, automaticky, bez emocí, vzrušení, klidně, vyrovnaně, šli tam. Jako by je tam něco volalo, lákalo… jen já, co jsem výbuch neviděl, jsem stál a nechápal, co se děje. Najednou se rozhýbali i naši a holky, že prý tam musejí jít. Snažil jsem se je přesvědčit, že nesmí, že jde o nějaký druh kontroly nad jejich činy, ale nenechali se přesvědčit. Všichni chtěli jít k místu dopadu, jen já ne. A nemohl jsem nic dělat.

Alespoň že jsem se probudil. Vždy mě udivuje, jak silné lze během snu cítit emoce. A také, že si přitom mnohdy i uvědomuji, jak je to divné, protože je to přece jen sen. Psychoanalytici, poslužte si.

4. 12. 2008, Čt 00.14 | Sny | 3 komentáře | 127x