Blíží se víkendový odpočinek?

Představa odpočinkové soboty mi teď v pátek ráno přijde směšná :-) V sobotu se přece maká od rána do večera, narozdíl od všedních dní a jejich pracovních odpolední! Ale na současném „hlavním projektu“ (cestě) možná nebude právě do čeho píchnout, bude technologická pauza. Což nemění nic na tom, že hned vedle cesty je v hromadách pár desítek koleček hlíny na rozvození všude možně.

V pondělí večer mi navezli do cesty první 4 tuny makadamu, hned do díry za bránu. Druhý den jsem ji rozprostřel tak, aby se do výkopu cesty dalo traktorem sjet, zbylou část dovystlal geotextilií, a objednal si další tři fůry štěrku. Sice řidič při sklápění vozíku chytře popojížděl vpřed, aby to nevysypal na jednu velkou hromadu, ale i tak to pak vyžadovalo dobře dvě hodiny rozprostírání lopatou a rozvážení všude možně. S tím mi naštěstí pomáhal ivonky táta, zatímco máma dohlížela na Báru. Sám bych to dělat nechtěl, nabírat makadam lopatou … to je trest, který bych nepřál ani nepříteli. Večer byla cca 15cm vrstva štěrku rozprostřena po celém výkopu.

Pokračování tohoto článku »»»

před dvěma týdny | Ze života | 2 komentáře

Za oknem tma a podzim

Poslední srpen byl horký letní den s krásnou nocí, kdy jsme s ivonkou seděli až do půlnoci venku na terase, a s prvním zářím přišlo ochlazení a po třech týdnech také konečně déšť. V sudech a gabčíkovu ani kapka vody, při každém dni betonování obrubníků (a následném umívání míchačky a nářadí) jsme spotřebovali přes 200 litrů vody, k tomu polévání přibývajícího betonu pár konvemi vody několikrát za den … a dva kubíky dešťovky byly pryč. 

Google music mi pouští :music: Texas – Summer Son, jako snad ještě za dob gymplu či kdy … a za okny se tma pod mraky barví do šedomodra. Rozednívá se. Je neděle, a já vstával v pět hodin. Včera jsem byl tak udřený, že jsem šel spát v devět, jen co Bára trochu zabrala a já ji šramotem neprobudil … takže poctivých sedm hodin spánku, jaj! Tedy hybaj vstávat do tmy … a psát na blog :-D 

Pokračování tohoto článku »»»

před třemi týdny | Ze života | 0 komentářů

Šedesát metrů obrubníků

Můj ty bože, to byly ale dva týdny … dovolená na maltě, jen co je pravda. O víkendu před dvěma týdny jsem dofinalizoval výkop pro novou kanalizaci a svod dešťovky, v pondělí či kdy pak přijel táta a položili jsme obě potrubí, já pak až do šera vše zahazoval a hutnil desetikilkou. A ve středu ráno táta přijel zase, a rozhrčela se míchačka, a hrčela šest dní. Táta si vzal dovolenou a dělali jsme od rána do večera, za vydatné pomoci mámy. Ve třech to odsýpalo, každý jsme měli své úkoly. Založit obrubník, to je x kroků – správná hloubka v zemi, dejme tomu 40 čísel. Obrubník má 25 na výšku, takže prostor pro 15 čísel kamení a betonu. Je třeba tedy vybrat správné šutry na dno, které budou tak akorát vysoké, aby na ně přišlo ještě 5 čísel betonu a pak obrubník. Kdyby nějaký šutr čouhal, tak se tam už nevejde obrubník. Já šel míchat beton, máma skládala vhodné kameny, táta je namočil vodou, já přijel s kolečkem betonu a naházel tam odpovídající vrstvu, která se ušlapala a upravila do vhodné výšky, aby se tam mohl usadit obrubník. Ten máma mezitím „nalajnovala“, za každé strany nakreslila linky jako nápovědu pro tátu, jak moc má být zabetonovaný (aby to mělo nějakou štábní kulturu). My dva obrubník (25 kg) vzali a usadili na místo, a zkontrolovali, jestli je po celé délce tak akorát 1 cm nad provázek, a není-li třeba někde ještě třeba podhodit betonem nebo naopak ubrat. Pak se začal gumovou palicí stloukat, aby si sedl přesně do provázku, dorazili jsme jej k předchozímu obrubníku, vodováhou zkontrolovali vertikální rovinu, a prohlásili ho za „dobrej“. Z obou stran se obskládal vhodnými kameny (máma a já), ty se namočily, já tam začal prát beton, máma ho trochu hutnit, táta finalizovat žlicou. Já už mezitím míchal další míchačku, máma začala pokládat další úsek kamení,… skoro každý den jsme se s vozíkem dvakrát otočili do jezeda k hromadě polního kamení, a dobře po půl tuně si odvezli (po důkladném přebrání). 

No dřina. Já vstával (se pokoušel) v pět, abych stihl něco málo dořešit s prací, po osmé jsem šel ven a vše nachystal, aby po příjezdu táty a mámy bylo možné jen zapnout míchačku a začít to valit. Navozit zásobu cementu, dopustit sud vody, vyvozit z dílny všechny ty lopaty, palice a další nářadí … a tak prohloubit základy pod budoucími obrubníky. Kvůli tomu ze mě pot tekl ještě před příjezdem táty :-D Končívali jsme v pět šest, já ještě dobře hodinu vše poklízel, a pak pomalu umíral na gauči … 

Pokračování tohoto článku »»»

před čtyřmi týdny | Ze života | 0 komentářů

Byli jsme na dovolené

Ivonka mi někdy před dvěma týdny oznámila, že kamarádka by zamluvila chatu v Jeseníkách, a několik rodin by nás tam vyrazilo na dovolenou. Já se smál, že ani smykem. Práce mám, že nevím, co dříve, na pozemku složené obrubníky a dlažba, táta se akorát vrátí z dovolené a můžeme na to nastoupit, … a zase si odjedu já. Stejně tak jsem si moc nedovedl představit, jak budeme s bárou fungovat x dní někde jinde. A navíc na chatě, kde ve výsledku bude pět dospělých a osm dětí… od ročního až po puberťáky. Nakonec pouze já s ivonkou jsme byli kompletní rodina, ostatní tam jeli vždy po jednom jen s dětmi. Ti dva s nejstaršíma dětma se tam také jeli hlavně pelešit a nevěrně si vyšukat mozek z hlavy, a celá dovolená a účast nás ostatních byla jakási zástěrka. Jupi jou.

Nakonec jsem jel. Chata ušla, pozemek kolem fajn, hned vedle terasy tenisový kurt obehnaný plotem, kde děcka pod snadným dohledem řádila a neměla se kam ztratit. Jenže za domem mimo dohled do země zapuštěný magnet … pardon, bazén. Kdykoli se Bára nebo další dvě malé děti ztratily z dohledu, musel někdo během pár vteřin vyskočit a jít se podívat, kde jsou. Do toho jekot a ryk starších dětí vymýšlejících skopičiny, … hlučná zábava nás dospělých u krbu až dlouho do noci, když se děcka konečně uklidnila, resp. přesunuly své řádění do chaty.

Pokračování tohoto článku »»»

před měsícem | Cesty Ze života | 4 komentáře

Svatá Anna, je chladno

Vyplatí se v sobotu vstávat v šest, abych si sedl k PC a napsal něco na blog? No asi ne. Myslel jsem si, že budu pracovat, ale žádné drobnosti mi tu nezůstaly, pouze dlouhodobější zakázky, kde hodina práce nic nevyřeší… a stejně: spát dlouho je plýtvání drahoceným časem! Já se úplně klepu, abych už mohl jít věn něco dělat, ale ivonka dumala o sobotním výletu, tak musím být opatrný a případně souhlasit s nějakým rodinným odpolednem. Mám ale také zajet nakoupit, a to už bych to mohl trochu protáhnout do stavebnin a koupit kolínko mezi kanalizační trubky, kterými mám pod zemí svedenou dešťovku … jedna z tisíce věcí, co tu čeká.

Před těmi cca dvěma týdny jsme téměř každý večer seděli až do (půl)noci venku na terase. Malá někdy mezi osmou a devátou zalezla do postýlky, a my se potichu vyplížili s flaškou vína a skleničkami na terasu, zapálili svíčky a koukali na nebe. Nebo do displejů. Nebo probírali, co a jak s budováním cesty, dlažbou, atd. Večer za večerem, ačkoli dobře oblečení – tropické noci tu zatím nebyly … no a na tento týden se ochladilo a pršelo tak, jako za celé jaro ne. Jestli už teď nejsou v lesích půlmetrový hříbky, tak nevím kdy teda.

Pokračování tohoto článku »»»

před měsícem | Ze života | 0 komentářů

Léto letí

Léto … tak na dnešek hlásí 21 stupňů, na sobotu déšť a 19 stupňů. Rozpačitý start prázdnin, a půlka července v tahu. Ani se nic zvláštního neděje. Stání pro auto je celkem hotové, položená zámkovka. Řešíme podobu dřevěného přístřešku / pergoly, jaké trámy na něj … protože z jedné strany bych jej chtěl mít úplně otevřený, bez středového podpěrného trámu, pro pohodlné otevírání dveří / vystupování. Jenže pětimetrový nosný trám bez podpěry, to už je zase trochu speciální situace. Jak silný, aby se nezlomil? Jak silný, aby se neprohnul? Zjišťujeme informace. 

Stání hotové, tak není co otálet a je třeba začít budovat příjezdovou cestu, cca 30 metrů k silnici. Povede po svažité hraně pozemku, na jedné straně se do něj cca 40–50 cm zakousne, na druhé jen minimálně. Navalit kamení, pak makadam, šedesát metrů obrubníků. Táta domlouvá bagristu, aby to přijel vykopnout, ale ten se kroutí, že nemá čas, a že neví kdy atd atd. A tak jsem si včera plivnul do dlaní, a začal terén odkopávat růčo :-D Ale spíš jen takové „vesnické fitness“, kdepak reálný záměr, že těch třicet metrů prokopu ručně. Ovšem těšil jsem se na to celý den. Holt když nemám co na práci, tak si musím nějakou vymyslet (zděděno po tátovi). Vesele jsem si kopal a nakládal kolečko, odvážel hlinu na hranu pozemku a dumal, jak přesně odhadnout, do jaké hloubky se až dostat … když už se s tím kopu, tak ať jsem pokud možno přesný. Zaměřené to máme, tak jsem na těch 30 metrech zkusil natáhnout provázek, který se sice lehce prověsil, ale očividně jsem byl skoro 15 čísel „nad“. No ty krávo! To jako to, co mám skopané do skoro roviny a jsem přesvědčený, že je to „tak akorát“, je potřeba ještě o patnáct čísel odkopat??? Tak aspoň vím, co budu dnes dělat, že. Jenže to ivka bude chtít jít na pívo (a madam na trampolínu) … 

Při přemýšlení o dlažbě stání a příjezdovky se také táta zamyslel nad tím, že by se mohl rozbít starý hnusný rozbitý betonový za metr široký chodníček, co je kolem celého domu, a vydláždit jej také zámkovkou … ale především se těch kusů betonu „zbavit do cesty“, narvat je pěkně na dno pod štěrk. Nápad dobrý, ale bude to znamenat, že ten chodníček (po kterém také dost chodíme na terasu) je třeba rozbít ještě než se zabetonují obrubníky a položí dlažba na příjezdovce. Pak je otázka, jestli tedy nejdříve neudělat nový chodníček, než začneme s finalizací cesty :-D Bude to jen pochozí, takže žádný brutální výkop nebo navaleného betonu pod obrubníky. K smíchu, jak si přiděláváme práci :-) A to jsem ještě minulý týden na několika místech rozebral propadlou zámkovku na terase, a trochu ji předláždil. A je jako nová, propadliny jsou pryč! A do toho ivku napadl skvělý nápad, že bychom mohli tuhle očividně nekvalitně založenou terasu (nerovnosti jsou na více místech, ale ne tak zřejmé) rozebrat a zámkovku z ní použít na cestu (typické šedé dlaždice 10×20), a tam si položit novou hezčí dlažbu. Tohle by mě asi nikdy nenapadlo, ale hned jsem se pro to nadchnul! Ono to tedy znamená, že sice „ušetřím“ 27 m2 zámkovky do cesty po cca 150 Kč za metr čtvereční, ale bude třeba koupit 27 metrů jiné minimálně dvakrát dražší. Ta, co se mi líbí, začíná na nějakých 350 Kč. Což máme krásných 9 450 Káčé jen za dlažbu. S nějakými 11 metry na chodníček jsme na třinácti litrech, obrubníky jsou naštěstí celkem za hubičku, cement ovšem nikoli, a kamenivo pod dlažbu je sice od místního prodejce levnější než jinde, ale při těch množstvích to taky narůstá. Včera jsem si nechal přivézt sedm tun písku do betonu (obrubníky do cesty), a s Bárou za ručičku jej pak vyrazil procházkou zaplatit… a během chůze začal počítat. Táta si minule kupoval 4 metráky, platil 108 korun. Takže to jeéé … nějakých 250 za tunu. Mně přivezli sedm tun, to jeéé … kurva, to je přes sedmáct set, a já vůl si vzal peněženku se šestnácti stovkami! No, ještě že jsem si to spočítal pár kroků od domu, s Bárou ty procházky nejsou žádný vítr. Dva litry za „pitomej písek“.

Teprve osm ráno, holky ještě spí. Nevím, jak dlouho už vstávám až v 5:55, ale poslední dva tři týdny jsem přezbrojil budík na dřívějších 4:55. Vlastně když jezdila ivka do práce, tak jsem měl buďajz na 4:54. O tu minutku bych to mohl nostalgicky stáhnout. Přece jen je ráno klid, nikdo mě neruší a ještě po mně nic nechce. Když pražáci přicházejí do kanclů, tak já už si vařím druhou kávu a hledám, co bych si dal na sváču. 

před dvěma měsíci | Ze života | 0 komentářů

Klid před bouří

Je čtvrt na osm ráno, a od Západu se na meteoradaru blíží bouřková smršť. V noci tu už pršelo … ááá, první hrom. Bude to peklíčko. V noci tu už pršelo, ale ráno jsem vstával do slunce. Vyšel jsem ven, prohlédl si, kolik napršelo, ale zatím nic moc. Slunce je pryč, setmělo se, stromy venku se zlověstně kývají ve větru.

A já bych měl místo remcání do blogu pracovat, protože tenhle týden jsem tomu moc nedal. V pondělí ráno objednán a dovezen makadam pod dlažbu … komplikovaně jsem počítal, že ho bude potřeba 2,7 kubíku. Což vychází při objemové hmotnosti 1.3 tuny na metr kubický na slabé tři a půl tuny (prodávají to tu na váhu). Jenže oni všechno počítají „krát jeden a půl“ … takže čtyři tuny. V úterý měl být pěch, ale nebyl, a tak se šlo do lesa. Na louce brodění metrovou trávou a kopřivami … vynášení suchárků do kopce na cestu. TAKHLE jsem se neudřel za celé jaro. Ve středu byl pěch, takže se jelo pěchovat makadam … jenže jsem ho měl v obrubnících složeného moc, cca o tu tunu. A bylo třeba jej vyvozit pryč. Neexistuje horší práce, než se snažit lopatou nabírat makadam … to prostě nejde. Pěchování nezabralo ani deset minut, ale odvozit 10 koleček toho štěrku … uff, otřásl jsem se a naskočila mi husí kůže, když jsem si to vybavil. Ve čtvrtek ráno do stavebnin pro dlažbu, kam mi táta dovezl z práce půjčený vozík (jenom nenašli techničák). Koupeno 900 ks zámkovky, kvůli nosnosti vozíku (750 kg) nutno rozskládat na tři jízdy. Naštěstí tam měli jednu paletu rozebranou, stačilo pár kusů doskládat do 300 a naložili mi to na vozík na paletě (se slibem, že ji vrátím). Ještě než jsem vyjel, tak mi táta volá, ať na ně počkám  v jedné obci po cestě, že mi tam hodí ten techničák od vozíku. Za chvíli jsem tam byl … a pak tam PŮL HODINY čekal. To mi teprve volal, že techničák nikde není, že ho nikdo nemůže najít, a chtěl znát číslo vozíku … a pak mi alespoň dovezl zelenou kartu, ať mám aspoň něco. Byl jsem pár minut od domu, za tu dobu bych se na to místo snad stihl i vrátit s vyloženým vozíkem. Ufff. Zajel jsem až ke stání, a těch 300 ks dlažby růčo vyskládal. Po dvou kusech 150× dřepnout nebo se ohnout. Pro druhou várku, kterou jsem si musel takto už i naskládat, jela ivka s bárou se mnou, třeba bude bára v klidu a ivka mi bude moct pomoct. No a když tam dorazíme, tak vidím zase rozskládanou paletu … mám podezření, že tamní „šéf“ na place (co zákazníkům vydává materiál) se nudil a v mezidobí mi tam 300 kusů přeskládal na volnou paletu. Takže holky ani nevystoupili z auta, a už jsme fičeli zpátky. Pomohly mi to složit, i bára operující ve vozíku – protože pokud je na pozemku vozík, tak ona musí být v něm, jinak hystericky řve – a zpátky jsem fičel zase sám, protože tam zůstala půlka palety, kterou si zase raději nechám naložit destou, i když to znamená, že pak budu muset jet sólo jen vrátit paletu. Holky mi to pak opět pomohly složit, a byl čas oběda. Po něm jsem hned skočil do auta a s vozíkem fičel pro 4–8 štěrk pod dlažbu, nadvakrát osm metráků. Fešácky jsem si couvnul až ke stání, a vyházel to do něj. Tempo 9000 hození lopatou za minutu, neboť madam už byla vyspaná a holky se chystaly ven … a já jim blokoval auto, samozřejmě. Odhodil jsem lopatu, schoval vozík do garáže, a jen jsem se nechal svézt dolů ke tchánovi, který měl v lordně 60 vykuchaných pstruhů (na uzení) nachystaných na propláchnutí v řece. A tak jsem je s ním propláchnul v ledové vodě Svratky, a doma jsme se pak pustili do nakládání … nařezat hřbítky, osušit, nasolit, trochu česneku, pořádně to zapít. Bylo pět hodin, měli jsme hotovo, já nakoupíno, a jelo se domů. Ivka poté vyrážela na cvičení a já hlídal báru. A po návratu šel ještě sbírat slimáky … fakt. dlouhej. den.

A nyní je pátek ráno, bouřka přešla, za chvíli vyrazím vrátit vozík, a ještě pomoct tátovi cosi kamsi převézt … 

před třemi měsíci | Ze života | 0 komentářů

Stání pro auto roste

Tři týdny od výletu do Prahy jsou pryč, a je tu nedělní ráno, kdy holky ještě spí … málokdy se „nechám spát“ i já, vrcholem víkendové lenosti je pro mě nařízení budíku až na 7:10. A tak jsem si potichoučku uvařil kávu a připravil chleba s máslem a medem, a vyšel na terasu nasnídat se při východu slunce. Jen kvůli tomu se vyplatí si nařídit budík. 

Před dvěma týdny v pondělí se šlo na věc, písek navozený, čtyři metráky cementu, sedmnáct metrových obrubníků … zaměřovali jsme, natahovali provázky, pečlivě vodováhovali, chystali šalování, a pak se konečně rozhrčela míchačka. A do oběda nám došel písek :-) A to jsme se do betonu snažili prát kamení, co to šlo. Odpoledne jsme si dovezli vozík písku a pokračovali dál, a dodělali dvě strany obrubníků. Uff. Táta odjel, já hodinu vše uklízel, umýval, v 18:04 skočil do sprchy a od 18:10 hlídal Báru, neb ivka odjížděla na večerní cvičení, a to stylem „slon v porcelánu“ … místo aby se tiše vytratila a Bára si nevšimla, že jí odjíždí maminka, tak se hlasitě rozloučila, a já se pak dvacet minut snažil to hysterické štěně utišit. V úterý jsem pak navozil při třech cestách tunu a půl písku (jeden kubík), abychom mohli ve čtvrtek pokračovat. Vrhli jsme se na to už v sedm ráno, protože ve dvě musel táta odjíždět, a makali jak šroubci. A je hotovo, základ stání pro auto by byl, s takovými betonovými základy pod obrubníky, že by tam mohl parkovat i tank.

To byl totiž trochu ten „problém“ – když jsme to tu úplně původně zaměřovali ještě na neporušeném trávníku, v mírném svahu, tak mi bylo řečeno, ať v nejnižším bodě ještě uberu 15 čísel hlíny, a odkopávám v rovině zbytek svahu. Na opačné straně stání už jsem byl 40 čísel pod úrovní trávníku, a obrubníky jsme nechali 5–10 čísel nad terénem (částečně se kolem dosype hlína). Ve výsledku mám tedy nyní obetonovaný skoro 50 cm hluboký „bazén“.  A ten je třeba až na posledních cca 20 cm vyplnit kamením (pak hrubý štěrk, jemný štěrk, dlažba). A to, kde sehnal a jak k nám dovézt TOLIK kamení, to řešíme už měsíce. Při ploše 3×5 metrů a výšce cca 30 cm se bavíme o cca 5 kubických metrech kamení, což je klidně 7–8–9 tun šutrů. Kamení by celkem bylo, totiž lesy, v nichž děláme dřevo, bývala dříve pole, jsou tam tedy hromady kamení, co naši předci ručně vyrvali půdě Vysočiny a odnosili je na hromady. Jenže tohle kamení by se muselo naložit na vlečku, dvacet minut s ní jet z lesa tak jako se na jaře jede 50× se dřevem, kamení složit před domem našich (4–5×), pak by se musel půjčit traktor s pořádným vozem, vše růčo naložit, a absolvovat 12 km cestu ke mně, „nějak“ sem s 10 tun vážící vlečkou zacouvat na pozemek (proti svahu), a vyklopit ji. Každá z fází toho plánu má své problémy, ale kamení se platí zlatem, a kamení zdarma je kamení zdarma. 

Když jsme ale – už loni – jezdili s v ozíkem pro písek do blízkého areálu sousesídího s jézédé, tak si tam táta všiml obrovské hromady polního kamení, co jezeďáci nějak vybírají z polí, a sváží jej. Tátovi zasvítily oči, protože kamení budeme potřebovat mnógo, a tohle byla ideálka. Zjišťoval jsem, jestli by se to kamení dalo koupit, a předběžně to měl přislíbené. A když došlo na lámání chleba a díra ve stání se třásla na tuny a tuny kamení, tak jsem si toto pondělí ráno zavolal, jestli bych si tedy konečně mohl to kamení koupit, i s přivezením na nějakém traktoru. Domluvili jsme se na druhý den, ale za hoďku mi volají zpátky, jestli jsem doma, že se cestou kolem zastavili u brány a zkoumají, jak by se ke mně dalo zajet traktor … a že by mi to z areálu navozili raději rovnou ve žlici jejich „maniťáka“. No jsem všemi deseti pro, hrňte mi to sem! Vehementně mě přesvědčovali, že mi to z něj budou sypat rovnou do díry, ale to jsem se bál toho, aby nějaký padající kámen nepoškodil obrubníky (to by mě fakt nasralo), a druhak to chci trochu skládat (velké šutry dolů, menší nahoru). A o hodinu později jsem měl vedle stání takovou hromadu polního kamení, že jsem ji pak celý den mlsně obcházel jako nové naleštěné auto. Je to hodně velký rozdíl, řešit transport kamení jak jsem popsal výše, a nebo jen ukázat prstem „Tady mi to složte!“ , a mít za hodinu dostatek kamení na místě (při 50 Kč za tunu, tedy ~350 Kč celkem).

V úterý hromada trochu opršela, ve středu jsem se na ni vrhl, a začal to na kolečku vozit do díry a trochu to tam skládat, aby to bylo nafest a ne nějaké rozviklané. Ve čtvrtek pokračování, a v pátek bych měl hotovo, kdyby mě nepřijel navštívit Vojta na kole, a my pak později nešli spláchnout týden do hospody. Ale hromada kamení je skoro pryč, a v díře by ještě bylo třeba (už jen drobného). No bude devět ráno, dnes to asi dorazím, neděle neneděle. Než začne pršet …

Tak to byly mé poslední dva týdny. Před týdnem v neděli jsem si je spestřil první vyjížďou na kole po třech měsících a šesti dnech. Když jsem vyjížděl naposledy, tak v softšelce a do sněhu. Nebál jsem se toho a šlapal jsem do kopců, a pak se vracel „po červené“ do údolí. Krása, krása. Ale nezvyklý zadek jsem si tak otlačil, že další dny nebylo na ježdění ani pomyšlení … no a to už jsem měl stejně kamení, takže jsem skákal kolem něj.

Holky vstávají. Lenory jedny.

před čtyřmi měsíci | Ze života | 0 komentářů

Víkend v Praze

Strávili jsme víkend v Praze. Sestra má volný byt (trajdá kdesi po Nepálu), potřebovala také zalít kytky, také jsme od ní někdy dříve dostali lístky do ZOO, a tak jsme vyrazili. Jaké to bude jsme netušili, tři hodiny jsme Báru nikdy v autě nedrželi, také bude muset spát v cestovní postýlce, s kočárkem jsme po Praze také nikdy necestovali … a i když hned po vyjetí na hodinku usnula, tak pak před námi pořád delší část cesty ještě zbývala. I proto jsem se snažil jet v rámci možností co nejrychleji, ale předjíždění bylo nějaké líné … až mi pak došlo, že máme auto kvůli těm dvěma dnům naložené až po střechu, a vezeme pěknou váhu. Odnosit to na byt bylo také výživné. Zabydleli jsme se, a vyrazili na Parukářku na večerní pívo a na tamní dětské hřiště. Musel jsem se ještě vrátit na byt, nešlo mi odemčít rozhrkané vstupní dveře do domu, a křup, a klíč se v zámku zlomil. Notypičo! Zůstal jsem stát před zamčeným domem a uvědomil si, že máme z ničeho nic fakt problém. Naštěstí o pár ulic vedle bydlí sestřina kamarádka Lucka s rezervními klíči (měla jí dojít zalít kytky, kdybychom si my výlet rozmysleli). Mám ale číslo jen na její druhou kamarádku Terku, volám tedy jí, mluvím s ní po letech, vysvětluji naši situaci a ona mi záhy číslo posílá. Volám Lucce, vysvětluji, že potřebujeme její klíče, a ona mi smutně odpovídá, že je ve vlaku, očividně na cestě z Prahy pryč … tak, to by bylo. Jedinou možností se stává to, že se dozvoníme na nějakého souseda, ten nás pustí do domu, a pokud možno nám půjčí svůj případný rezervní klíč od vstupních dveří, abychom tam mohli přes víkend fungovat. Pak volá (přes Viber) sestra z Nepálu, že má ještě jedny klíče na bytě, stačí tedy, když nás někdo nyní pustí do domu… tak namátkou na někoho zvoním, a jsem nakonec vpuštěn, a klíče v bytě nacházím. No to by bylo.

Jdeme na véču do italské restaurace v átriu hotelu Olše (Olšanka?), kde se to s Bárou nakonec zvrhne v to, že jeden z nás sedí opuštěný u stolu a druhý jí dělá garde v átriu, kde je kašna s vodou, květinky, dekorační oblázky … ta moc sedět nechce.

V sobotu jedeme do zoo. Původně jsem chtěl jet autem, abychom se nemuseli třikrát naloďovat s kočárkem do MHD, ale to bychom pak ze zoo museli jet zpátky na byt zaparkovat, a nikoli vyrazit někam dál do Prahy. Ale kdybych tušil, jak budou busy a metro nacvaklý, tak bych to asi zvolil. Cesta tedy výživná, protože ten den do zoo vyrazila celá Praha :-) A ty fronty u vstupného … jak se pak hodí, když máte dva lístky v ruce, díky ségra! ;) Jen jsme prošli turnikety a byly v areálu. Zoo. Zvířata, příroda, davy lidí. Bára z toho na větvi až tak moc nebyla. K obědu jsme si dali buřta a grilovaný hermelín, opět na přeskáčku, protože Bára začínala v kočárku zabírat a bylo třeba s ní pořád jezdit, pokud možno mimo hluk občerstvovacího plácku. Nakonec jsme se mým skvělým plánováním ocitli na stezce po úbočí jakéhosi kopce (s lanovkou), kde byl klid a krásný výhled na Prahu, takže tam si Bára chrupkala v kočárku a my zkoumali město pod sebou. Pak ještě spodní část, gorily atd, a vyrazili jsme pryč, na Letnou. Jenže bylo zřejmé, že město už konečně zasáhne slejvák, co se mu celou dobu vyhýbal, takže jsme do sebe hrkli nápoje zakoupené u Letenského zámečku, a spěchali dolů na šalinu, abychom popojeli zastávku na malostranské metro, kde bychom se mohli minimálně schovat ve vestibulu. Nás míjeli bezstarostné páry, zatímco my frčeli s kočárkem z kopce jak jen to šlo. Vystupovali jsme do prvních kapek, a ve vestibulu byli těsně před slejvákem. Tak tak. Nakonec jsme procházku po Malé Straně odpískali a metrem přejeli na Flóru, a obešli si obchody (Bára prospala už i cestu metrem). Především jsme ale mířili k Vodouchovi na křidýlka, ale tam měli i v pět beznadějně narváno. No totok? Bez křidýlek bude ivka výlet považovat za smutné fiasko. Ovšem Vodouch má filiálku ještě pod Vítkovem (U Slovanské lípy), tak jsme zamířili umytým Žižkovem tam. Tam bylo poloprázdno a celkem prostorno, aby Bára mohla běhat po place… což byla samozřejmě její jediná zábava, kdepak sedět v židličce. K ní se přidala ještě nová kamarádka Máša od jiného sotlu, takže tam najednou řádili dvě malé holčičky a já jako neustálý dozor za Bárou… udělali jsme z toho číšníkům pěknou školku. Pak si Bára na chvíli sedla, abychom se najedlo, nahrnul jsem to do sebe jak to šlo a pak ji zase musel vzít a asistovat jí, aby si ivonka mohla své vysněné jídlo užít :-) Večer jsme zakončili na Parukářce opět na (mokrém) dětském hřišti, kde prakticky nikdo nebyl. Blížil se ale další déšť, který bychom snadno přečkali v tamním altánku … kdyby ovšem Bára neřičela, že si chce jít hrabat lopatkou v kamínkách. Na déšť. V altánku byl ještě jeden kočárek s možná usínajícím miminkem, tak mi nakonec nezbylo než vzít deštník a držet ho nad Bárou, zatímco se ona spokojeně rejpala v kamínkách … a mně pršelo na záda :-) 

V neděli jsme se prošli po Vítkově, což nám s Bářiným tempem zabralo celé dopoledne. Peklo sluníčko, koukali jsme na Karlín, a plánovali si oběd v blízké pizzerii a pak rovnou cestu domů. Jenže při návratu začala Bára zabírat, a tak jsme se rozhodli, že lepší bude, když usne na cestu, než abychom se v klidu naobědvali, zatímco bude ona spát … a tam jsme skočili do auta a vyrazili, ale madam neusnula a dobře půl hodiny se vztekala a řičela. Pak teprve usnula, ale zase spala dobře hoďku a čtvrt … zatímco já šilhal hlady na silnici před námi. A pak jsme byli doma … obhlídnout škody na pozemku po deštích, zkontrolovat jej, zhodnotit výšku trávníku, všechno vynosit z auta, vybalit, … a přepnout se z toho bezstarostného pražského režimu do normálního života, zatímco nad kopci se kupila temná mračna na další déšť.

před čtyřmi měsíci | Ze života | 0 komentářů

Další prodloužený víkend

Druhý květnový víkend, další svátek v pondělí. V sobotu se šlo do lesa, rozřezat poslední velké klady na metry, a ty největší naložit a odvézt… aby tam pak již zbyly pokud možno lehčí metry, které táta se strejdou naloží bez nějaké velké dřiny sami. V sobotu jsem tedy vstal opět brzy, chvíli snídal a pracoval u PC, a odešel na autobus k našim. V lese jsme byli ale do dvou, otočili jsme se se třemi vlečkami dřeva, a vycukaný jsem byl pořádně. Až mi nebylo moc dobře a bál jsem se, že jsem si strhal břicho. Ale v plánu bylo ještě naložit na zahradě hromadu kamení, tu vyvézt za traktorem k silnici, a tam ji přeložit na vozík za auto a až to pak převézt k nám, aby bylo kamení do betonu. Jenže před tím vším bylo třeba složit vlečku dřeva (aby se na ní mohlo převézt kamení), které táta v týdnu přivezl a kde 90% byly tenké klacky, tedy dřevo „z větví“ místo „z kmenů“. Skládali jsme to snad hodinu, stovky a stovky šťaklíčků … taky to shoří, ale práce s tím je k nasrání. Pak se naložilo kamení, přejelo se k silnici, zajelo se pro vozík, kamení se přeskládalo do něj … a vezl jsem si ho domů. Tam jsem po trávníku vyjel až k domu, a kamení se mohlo sházet přesně na místo … jenže bylo půl sedmé v sobotu večer, a já potřeboval ještě posekat trávník. Takže jsem se ani nenapil a z auta vyskočil hned za nastartovanou sekačku, a běhal s ní po pozemku, abychom to tu měli hezké. Ivonka zatím kamení složila (nebyly to těžké šutry, spíš spousta menších párkilových), Báru měla posazenou ve vozíku. A po sedmé bylo hotovo. Usnul jsem u televize.

Pokračování tohoto článku »»»

před pěti měsíci | Ze života | 0 komentářů