A tak tedy začnu nový den blognutím

A nezvolím jinou formu než tu otravnou, kterou nikdo nečte, s nedůvtipným shrnutím toho, co jsem dělal a kde jsem byl. Mít o čem psát, bylo by to jiné.

Poprvé jsem byl letos na koupáku, v úterý a ve čtvrtek. Počasí si o to přímo žádalo. A tak jsme tam v úterý ve třech s vojtou a peťákem blbli a koukali po holkách (dokud z práce nepřijela i ivonka) a měli se fajn. Auto bral vojta, ale protože v jejich nové (staré) fábii jel sotva jednou (strávil rok v anglii), musel jsem to odřídit já. Nesvůj jsem byl celou cestu, jsem zvyklý na naši felcku (dýzl + posilovač) nebo na ivončinu (benzín + bez posilovače), a přesednou do o dvě generace novějšího auta, to byla taky zkušenost. To řazení, mňam.

Na koupáku se domluvilo večerní posezení v hospodě u nás ve vesnici, kam já chodím právě tak jednou za dva roky, protože je to prostá sprostá putyka a pokud nejsem nijak spřízněný s naším fotbalovým týmem (nejsem), tak se tam těžko budu cítit jako mezi svými. Sedli jsme na zahrádku s pivečky, gambrinus bez bublinek tuším, plkali o všem možném, okukovali rodinu z holandska, co také přišla do české hospody (dvě dcérečky). Naše vesnice je tím celkem známá – tráví v ní dovolenou spousta holanďanů. Kdosi jim pronajímal chatu, celkem se to u nich na rovinách rozkřiklo a tak se nechávají ohromovat zdejšími strmými kopci. Tam mi ještě zavolal jakub s obvyklým dotazem, zdali právě nejsem u netu. Věřím, že odpovědí ne, v hospodě byl upřímně překvapen, ale hned jsem dostal pochvalu 

4. 7. 2008, Pá 09.07 | Ze života | 2 komentáře | 48x

To byl zase jednou víkend

Natáhl jsem z foťáku fotky, ale při současné otupělosti a únavě jsem naznal, že než bych je zmenšoval, nahrával na web a dával do textu, raději bych se na to vykašlal a šel spát, takže nakonec jen blognu. Vizualizaci nechám na tvé fantazii.

Společný jmenovatel tohoto víkendu? Alkohol. A krmě nad plamenem / pod popelem / v kouři připravená.

V pátek večer k ivonce a hned do hospody, kde se promítalo video ze zájezdu do Norska, který mi ivonka v září vyhrála a kam jsem poslal jejího bratrance. Povečeřeli jsme pečená kolena a popošli do druhé hospody, té naší. Posezení až do jedenácti hodin, čtyři řezané dvanáctky a klábosení a klábosení. Třeba o tom, kolik kdo spotřebuje pracího prášku. Krušná (=dlouhá) cesta pěškobusem domů. A hledání Malého vozu mezi hvězdami. Ten Velký najde každý.

30. 6. 2008, Po 23.44 | Ze života, Akce | 2 komentáře | 86x

Přes Vysočinu se přehnala bouře

Je čtvrtek odpoledne a co já celé ty dny dělám… sedím u pc, druhým týdnem programuji e-shop a zaříkávám se, že už nikdy nebudu takové projekty dělat za čtyřcifernou částku a už vůbec ne pro zákazníky, kteří v e-shopech nenakupují a mají o jeho principech zcestné představy. A raději ani nepřemýšlím nad tím, že celé první dva týdny června jsem dělal na potřebných úpravách redakčního systému, které možná byly potřebné, ale které mi nikdo nezaplatí.

Raději nepřemýšlet. To bych si pak ještě zkusil spočítat hodinovou sazbu a hrábne mi.

Včera přišla bouře. Úžasná a dechberoucí. K osmé hodině večerní od západu připlouvalo mračno podobné obřímu létajícímu talíři (pár takových (mračen) jsem již za život viděl), ve kterém se neustále blýskalo. Ne zablýsklo, ale neustále blýskalo. Jako nebeský stroboskop, nepřetržitě blikající temně se valící děsivo. Světla pomalu ubývalo, máma s tátou spěchali vyřídit cosi sousedům a cestou vyvenčit kima, já začal vypínat počítače. Co kdyby. A nenechav nic náhodě jal jsem se vyšroubovat kabel od wi-fi anténky z routeru. Kdekdo vytáhne při bouřce počítače z elektřiny… a pak mu švihne do telefonního vedení → do domácí sítě mezi počítači a vše k ní připojené jde do kytek. Táta už za zvedajícího se vichru na zahrádce zajišťoval skleník, máma sotva dala domů kimču a běžela mu pomoct a já zpocenými prsty nebyl schopen odšroubovat jistící závit, abych to měl rozpojené a mohl rychle běžet pozavírat dvoje balkónové dveře a polovinu všech oken, co na domě máme.

Neuvěřitelné rány zabouchávajících se balkónovek a domácích dveří zvrhly situaci do začátku pekla. Router – stále připojený k anténě – mi vylétl z rukou a nedbaje na v poledne vytažené stehy na zádech jsem se rozběhl domem, jako bych chtěl balkónovkami proskočit až na trávník, zatímco venku začalo šílenství. Dunění vichru mi ani nedovolilo otevřít dveře, deku jsem nechal na balkóně a hnal jsem do kuchyně pomoci mámě, neboť tou se průvan prohnal s největší intenzitou, během minuty byl dům hermeticky uzavřen a ještě mě stihla vyrušovat ivonka po mobilu, které jsem jen řekl, ať se tam u nich o 15 kilometrů jižněji připraví na peklo a zavěsil jsem. Postávání za okny, zírání na déšť a blesky bičující oblohu… jestli bylo dunění výplodem vichru nebo nekončící hřmění, to by se jeden hádal.

Bouřka, řekl by někdo… taky že ano. Ale nikdy jsem nezažil takový nárazový vichr. Když se domem rozlehly ty strašné rány, jak se do něj opřel vítr ženoucí se údolím, byl jsem naprosto přesvědčen, že se z balkónovek vysypalo sklo nebo minimálně kolem futer popraskala zeď a omítka popadala na podlahu. A to se zatím jen v kuchyni sypaly na zem různé serepetičky, které vichr posbíral po poličkách…

Pak vše ustalo, přestalo pršet, na západě se rozjasnilo a mračna ozářilo zapadající slunce – vše přešlo do oranžového nádechu… optimistická krása jako protiklad k démonickému děsu. Od západu.

(Nakonec, vždy to tady zdůrazňuji – jsem na mraky. Pořád bych je fotil, protože příroda s nimi dokáže divy.)

26. 6. 2008, Čt 17.07 | Ze života, Obrázkově | 3 komentáře | 93x

Michelle, ma belle...

Když poslouchám tento letitý song od The Beatles, konečně mi dochází, proč sestra pojmenovala fotoalbum z paříže Paris, ma belle. Paříž, má kráska. Nakonec, tato písnička mi hrála k výběru zeleniny v supermarketu, aniž bych znal jejího autora, trochu gúglení a už jsem ji měl a zpíval si ji celý den. I při hledání hub v místech, kde Kalivoda popravil dva bezbranné důchodce a smutně tak proslavil blízký městys.

Dají se do vězení psát dopisy? Rád bych si do toho ubožáka, co nedovede ani spáchat sebevraždu, rýpnul. Tupým nožem.

Jsem pro (velmi přísně využívaný) trest smrti. Proti mohou být jen naivní pacifisti. A ti, co říkají, že nemáme právo rozhodovat o životě a smrti jiného člověka, nedejbože že je to právo boha (kterého?)… za prvé: bůh neexistuje, smiřte se s tím. Za druhé: pokud někdo rozhodne o životě a smrti jiného člověka, musí být sám vystaven stejné situaci. Někdo rozhodne o jeho smrti.

Takže tak. Je to mrazivá představa, stál jsem přesně v místech kde Kalivoda střílel, blízko boudy na okraji lesa. Zjistil jsem to až nyní, tehdy jsem tam procházel a hledal houby. Celkem rostou, ale žádný zázrak. Sobota.

V neděli jsem s ivonkou vyrazil na kratší výlet, na jednu rozhlednu. A na blízký hrad. Kdo mě máte na facebooku, koukněte se na fotky tam.

A také jsme pořídili koťátka. Kočičí máma nám umřela před lety ve věku 19 let (!!!), její zrzavý potomek se v únoru ztratil. A doma zůstal jen Kim. A tak jsme pořídili dvě bílá koťátka. Jedno má flíčky na uších a tmavý ocásek, druhé stejný ocásek a fleky po celém těle. Je to asi kluk a říkáme mu Puňťa 

Jen těch starostí s nimi… a co teprve sousedovic retrívr. To bude asi největší hrozba.

23. 6. 2008, Po 23.37 | Ze života, Obrázkově | 5 komentářů | 88x

Jsem po operaci, stav stabilizován

Další šokující nadpis tak brzy po „Budu otcem“? Realita je mnohem prozaičtější a ačkoli bych mohl psát o operaci táty, který dnes podstoupil finální zákrok ohledně jeho ruky, opravdu jde o mě. Nechal jsem si odstranit jedno (mateřské (= velké) ) znamínko, co jsem si v semestru brutálně nechutně strhl o hranu stolu na koleji a jedním vrzem s ním u tukový váček pod kůží, který ani po roce či dvou ne a ne zmizet.

Ivonka mě hodila do city, já si chvilku počkal v čekárně a ona trajdala po městě, pak mě sestřička zavolala a jala se mě připravovat na operačním lůžku Oba subjekty mám… jsem měl na zádech přibližně v oblasti pravé lopatky, ležel jsem tedy na břiše a neměl o ničem přehled. Za chvilku dohopsal rozevlátý doktor, napajcoval mi záda dezinfekčním jódem jako bych já byl plátno a on rychlými tahy štětcem právě kreslil majstrštyk svého života a zeptal se mě, zda jsem alergický na mezokain. Jak to mám doprdele vědět? Neměl by to vědět spíš on z nějaké mé karty? Vzal stříkačku s tímto znecitlivovačem, zapíchl ji pod znamínko (velmi nepříjemné) a začal jej pod tlakem vstřikovat (kurevsky nepříjemné). Pak mu nějak ujela ruka a zbytek mezokainu mi vystříkal na záda a na půlku tváře, holomek 

O odstranění lipomu (tukové/mazové tělísko pod kůží) jsem ani nevěděl, nic jsem necítil, zato se znamínkem se pachtil déle a cítil jsem pouze tahání za kůži a její odřezávání. To už jsem měl přes záda i přes hlavu takový ten čtverec zeleného papíru, v němž je malý ovor a skrze který probíhá operace a najednou chlejst a přes onu zelenou clonu před obličejem cákanec krve a doktor na to zvesele „Tak to jsme asi přeřízli nějakou cévku“ a já jen cítil, jak se mi po rameni roztékají teplé praménky krve. Bez hnutí jsem ležel a hlavou se mi hnalo „No totok? No totok?“ a poslouchal, jak si doktor švitoří „To nám to nějak teče a teče…“. Každopádně, humor ho neopouštěl 

Pořád kontroloval, zdali necítím bolest a když jsem opravdu necítil vůbec nic, tak mi řekl, že jsem dokonalý operační pacient a jestli náhodou nekouřím. Nekouřím. On se totiž účinek mezokainu používaného na tato lokální umrtvení s kouřením hodně snižuje, kuřáci jsou vůči němu odolní. To kdyby se psalo na krabičkách cigaret jako varování – např. „Kouření snižuje účinnost Mezokainu – poznáte, až Vám zubař vytrhne stoličku a vy se stejně pochčijete bolestí i přes její umrtvení.“ Takže tak.

Z mého pohledu, kouření je slabost. Nic víc.

Doktor mě zašil, sestřička zafačovala, pozutírala stopy krve a jódu po těle a mohl jsem jít ven. Festovní náplasti na zádech mi nedovolovaly moc se hýbat, ani boty jsem si nezavázal, v autě jsem seděl tak všelijak, jen abych se nemusel opírat a za pár hodin uvidím, jak s tím půjde řídit, až pojedu pro ivonku. A co teprve jak se s tím bude spát…

Alespoň že se s tím dá sedět u pc a pracovat, moc se neopírám. Ale co je to proti tátovi… úraz 2. května, operace ten samý den, 15 dní v nemocnici, dva týdny doma a co dva tři dny na převaz obvazů, do nemocnice na druhou operaci, na víkend domů, do nemocnice na třetí operaci (dnes)… má za sebou osm narkóz (i ty první převazy musely být pod narkózou) a při druhé operaci mu spadl tlak na 60/40, tedy na poloviční hodnoty normálního stavu. Při těchto hodnotách už také mnozí vidí světlo na konci tunelu… máma mi to s brekem oznámila a já pak jen seděl u klávesnice a nedokázal si dát dohromady představu, že i při pitomé operaci ruky se může umřít. A pokud ano, tak že to bylo tak blízko.

Takže tak. Táta je po třetí operaci ok, jednou z kostí loktu má prostrčený drát, který ji bude nadosmrti jistit a všichni jen doufáme, že kvůli tomu nedojde k infekci, která by mu tuto kost požírala zevnitř. Stafilokok aureus je sviňa, slovy ivonky.

A já jdu dál pracovat.

16. 6. 2008, Po 19.34 | Ze života | 5 komentářů | 114x

Zase jednou nauka o snech

Zmatená, zmatená noc. Celá naše banda z výletu do Paříže, jsme na jakési rozhledně kousek nad zemí uprostřed rovin, samé lesíky, louky, hlavně pole. A přitom máme za pár hodin odlétat z Ruzyně. Ale kde doháje jsme? V nejbližší vesnici se chceme optat, tak procházíme mezi domky, nakukujeme přes ploty do zahrádek, ospalá díra, sem tam nějaký člověk… a pocit ztracení. Musíme sehnat stopa, hledáme hlavní silnici…

Já, ivonka, její sestra. Jdeme lesem po široké polní cestě stále vzhůru, do kopců nad mou vesnicí. Je chladno, kolem leží tající zbytky sněhu, ten nám ukluzuje pod botama… po chvíli se proti nám na velkém prostranství kloužou na botách dvě malé holky, výskají na rozbláceném sněhu a obíhají malou obroušenou skálu vyrůstající vedle cesty jen tak tak aby z ní člověk přehlídl nad vrcholky okolních stromů. Vyškrábeme se na její vrcholek, holky vylezou až nahoru, já už bych se na vrcholek nevešel, v tom chladu na kluzké skále zamlkle sedíme a shlížíme do údolí na obrovské horské jezero sevřené svahy jehličnanů. Divím se, nikdy jsem si jezera tady v kopcích nevšiml. Ale hlavně – je nádherné. Vytahuji z kapsy mobil, abych si jej zvěčnil na foťák… na šířku se mi nevejde do záběru s nebem, na výšku tam tedy zaberu i kus skály s holkama, něco mě ruší a nemůžu stisknout spoušť, už už skoro a … jsem vzhůru. Wtf???

13. 6. 2008, Pá 08.06 | Sny | 0 komentářů | 57x

Budu otcem

Nechal jsem si vyšetřit sperma a podle výsledků jsem zdravý plodný býček, takže nic nebrání tomu, abych se stal v blízké budoucnosti otcem Tenhle vtip jsem použil nedávno na rodiče u odpolední kávy a mámě div nezaskočilo. Pravda to ovšem je, ivonka měla praxi v labině nemocnice a když si tam s kolegyněmi mohla dělat těhotenský testy jen tak ze srandy, tak proč by mi nemohla projet sperma nějakými sety. Obzvlášť když mi odmítla udělat DNA screening. To bylo pořád řečí jak to má jako studentka genetiky zdarma nebo za pakatel a jak si to oba necháme udělat a pak skutek utek. Prý nechce vědět, jestli mám nebo nemám předpoklady k rakovině a pod. Na druhou stranu já bych to zase vědět chtěl. Ale s mou labilitou – kdybych věděl, že do deseti let umřu – tak bych se asi uzoufal/uchlastal/ulítostnil k smrti. A přitom mohla nějakému nemehlu v labině jen ujet ruka. Takže s tímhle mám zatím utrum a 48 000 000 spermií na mililitr mi musí stačit.

A to nosím těsné boxerky, mám sedavé zaměstnání a mobil nosím 90% času v přední kapse kalhot. Nemluvě o neustálém popíjení vína v ne právě decentním množství.

Rajzoval jsem si to hrdě po místnosti s výsledky a ivonka mě hnedle zchladila: „Copak teď… ale počkej za deset let, jak budou (výsledky) vypadat.“

Takže tak. Táta je v nemocnici na finální operaci, opět mám dům na povel. Beru to zodpovědně, při dnešní bouřce jsem sundal muškáty z balkónu a pak jen v gumákách, šorkách a festovní pláštěnce pobíhal před domem s motykou a snažil se ukočírovat proud vody valící se krajnicí tak, aby pokračoval dál kolem silnice a nepřeléval se na náš pozemek. Jak říká táta: „Až to jednou chlejstne tam někde nahoře, tak budeme v hajzlu.“ Zatím nechlejstlo… ale dnes už to bylo akční. Potřebuji pár dní bez deště, abych mohl postříkat postřikem brambory, posekat žačkou (to je slovo!) trávník a na metrovou trávu na zahrádce se vrhnout s kosou. Na to se těším jak pes, to bude prdel! Pak ještě drátovat bující víno k zábradlí, aby se šlahouny visící nazdařbůh dolů nezulámaly, postříkat ho postřikem a ještě rajčata ve skleníku. Boj s krtkem jsem vzdal, jeho oblíbený plac teď zalehl bazén se sedmi tunami vody, takže z toho bude mít alespoň těžkou hlavu když už nic. Mám na to celé léto, dokázat mu kdo je tu pánem.

Na krtky jsem slyšel parádní tip: přistavit si na zahrádku motorku, třeba Simsona a počkat až bude krtek poblíž – nadzvedává se krtečák. Pak vezmu nějakou hadici, přidělám ji na výfuk, strčím druhým koncem do díry a pořádně tomu voroštuju. Každý si myslí, že se krtek udusí. Pravdou je, že ho ten tlak plynů tlačených do chodbičky prostě požene chodbou, až se někde šprajcne a nakonec ho to roztrhá. Ideální řešení. Láska k přírodě vocamcaď pocamcaď. A to až k nám na zahrádku dorazí ti hnědí slimáci… to teprve začne boj.

Končí dnešní vysílání rádia Jerevan.

11. 6. 2008, St 22.40 | Ze života | 6 komentářů | 114x

Výlet do Javořických jeskyní

Je to rok a pár dní, co jsme s ivonkou vyrazili do Moravského krasu a kochali se tam Sloupsko-šošůvskými jeskyněmi. Ale Punkva je Punkva, a k ní měli směřovat naše kroky letost – pokud by nebylo nutné si dva týdny dopředu zarezervovat vstupenky. Ouha. Takže v pátek se muselo vymyslet něco nového. Ivonka to nechala na mě a já zavzpomínal na jiné jeskyně, kde jsem za mlada byl – Javořické.

Shodou okolností jsem v sobotu ráno vstával zaručeně se zbytkovým alkoholem v krvi, po slabých šesti hodinách spánku, s parádní opicí za krkem. To to začínalo 

Ivonka navigovala, já pelášil po okreskách jak zajíc polní cestou, sem tam zapomněl i děsem nadávat na neschopné silničáře, kteří nejsou schopní dát do zatáčky o 180° patřičnou značku a člověk do ní vlítne v osmdesátce a vyjíždí třicítkou s nehty zarytými do volantu… cesta byla časově podstatně delší než před rokem, a přitom to o moc dál není. Letovice, Velké Opatovice, Jevíčko, Konice, Javoříčko. Letovice mají nejdebilněji vyřešené náměstí ze všech měst, kterými jsem kdy projel, Jevíčko by si ten svůj okruh mohlo taky označit, značení cesty ke Konicím bylo také šmakózní. Značka „Konice rovně“. A následuje křižovatka do Y se dvěma kvalitou i vzhledem vozovky stejnými směry. Který z nich je „rovně“ 

Jeskyně byly úžasné. Člověk se k nim musí vyškrábat do poctivého kopce, ale ten vlhky chlad ve skále jej pěkně osvěží. Krápníků až běda, sem tam netopýr, hodinka v podzemí a hafo fotek. A to teplo potom na povrchu, jaj Na onom kopečku je i jakýsi Zkamenělý zámek, ale bylo horko a hlad, nedošli jsme k němu. Kde se ale najíst? Poblíž byl hrad Bouzov, a u něj nějaká restaurace určitě bude. Tak se jelo tam, restaurace se našla, jen v ní právě probíhala i svatební hostina, takže na výběr jen dvě jídla a delší čekání na cokoli. A ještě jsme seděli na přímém poledním slunci… co by člověk pro jídlo neudělal 

Cesta domů utíkala v pohodě, okresky, lesy, louky, krásná Morava…

A tak jako před rokem, i tentokrát jsme při naší cestě přejížděli Hitlerovu dálnici V tomto místě. Jsem z toho vždy nadšený jak malé děcko a ivonku děsím představou, jak někdy její část prozkoumám. Stav fascinace.

Tenhle výlet se povedl.

10. 6. 2008, Út 13.59 | Ze života, Cesty | 0 komentářů | 68x

Tak tady jsem ještě nikdy neblogoval

Sedím v autě před naší „lékařskou stanicí“, jak si čtu na štítu této velké budovy poblíž obecního úřadu. Dříve tu bylo všechno možné, dnes snad jen obvoďačka, gynekolog a ve zbylých prostorách obecní byty, knihovna, kadeřnice… k té šel táta, aby se před nástupem do nemocnice příští týden nechal ostříhat. Pobude si tam opět další dva týdny, tak ani nevypadá jako Ezau. Nebo Ezop.

Já ho sem dovezl, s noťasem na zadním sedadle, abych si během té půl hodinky blognul. Proč ne. Na sedadle spolujezdce, pod stromem, který nedovedu určit (osika?), s šuměním řeky za zády. A zpět ptáčků a pracovnice rychlé roty obracející seno na obecním pozemku.

Včera, zatímco byl táta v new city v nemocnici na kontrole, jsem si zašel do města a koupil pneumatiku na zadní kolo. S krásným červeným pruhem. Jedna ze dvou barevných pneumatik v celém obchodě. Děsivé. Po návratu jsem se pustil do její výměny – v inkriminovaném „vybouleném“ místě byla ta stará skoro průhledná. Nechybělo moc, aby došlo i k propíchnutí duše. Vyměnil jsem ji tedy, kolo zkompletoval, začal ho leštit a zbavovat prachu a když bylo vše hotovo, zadní kolo bylo prázdné. WTF? Sundal jsem jej, napumpoval a za pár minut bylo opět měkké. Sic! Pak jsem našel malinkou dírku do duše… nabízí se odpověď, že se duše píchla díky prodřené pneumatice. To si nemyslím. Duše ušla až když jsem vyměnil pneumatiku, kolo tři dny stálo doma i s tou prodřenou. Táta si myslí, že jsem duši protrhl, když jsem sundával plášť – vysvětlení pro holky: sundat plášť z kola není jednoduché. To si zase nemyslím já, ta díra by vypadala jinak. Osobně si myslím, že ta díra vznikla odlepením pláště a duše od sebe, nakonec byli spolu pod tlakem x atmosfér spojeni už dobré dva roky. Ale kdo ví.

Večer jsem jel k ivonce, na pivko za míšou, pak povalování v posteli a někdy k půlnoci spánek, ráno jela ivonka na praxi a já domů přes city, kde jsem si koupil dvě nové duše (jeden nikdy neví) a vyzvedl ivonce prášky. Ty prášky. Podal jsem lékárnici recept, ona mi podala krabičku a řekla „Balení Cilestu na tři měsíce. Slečna už bude vědět.“ Kurva, vypadám jak neandrtálec? Přece vím, že to nejsou vitamíny! 

Ohledně kola: ani v tomto obchodě neměli pneumatiky s barevnými pruhy. Vypadá, že si je začnu objednávat přes net po půltisícových částkách.

No, mimochodem, venku jsem napsal jen první dva odstavce a část třetího, pak už byl táta zpátky a teď opět sedím doma, tohle uložím do systému a vrátím se k práci.

Ps: jak jsem zmiňoval tu ordinaci gynekologie – váže se k ní jedna super historka. To jsem takhle jel s jednou spolužačkou busem, ještě v dobách gymplu. Ona vystoupila nezvykle na jedné zastávce u nás ve vesnici, ačkoli vždy jezdí jinam, a na dotaz proč vystupuje tady mi nebyla schopná rozumně odpovědět. Nu což. A jela se mnou znovu o pár dní později a v hovoru jsme došli k tomu, že tehdy šla právě ke gynekologovi. A tak tam čeká s několika dalšími holkami/ženami v čekárně, když se otevřou dveře z venčí a přijde dj (Peťák) a posadí se mezi ně, jako by se nechumelilo. Ženy se po sobě tak nějak podívaly (wtf?), zatímco dj si prohlížel plakáty na stěnách. Tematicky se vztahující ke gynekologii, takže samý průřez těhotným břichem, vagínou, antikoncepce… čím dál zmateněji se rozhlížel, až dojel pohledem na jiné dveře na opačné straně, kde bylo napsáno „Čekárna zubaře“ (nebo kam vůbec šel). Takže se po pěti minutách celý rudý zvedl a přešel do správné čekárny, neboť ta u gynekologa byla „průchozí“. Když mi to ta spolužačka, Eva, popisovala, tak u toho úplně hýkala smíchy. A já nakonec taky a i teď se směju, protože si dja v téhle situaci dovedu naprosto živě představit 

Tak to bylo něco vtipného na závěr dnešní sezení.

5. 6. 2008, Čt 10.56 | Ze života | 0 komentářů | 75x

Zítřejší den bude velmi významný

Významnost zítřka spočívá v tom, zda se mi povede koupit pneumatiku na zadní kolo mého bicyklu. Koupit barevnou pneumatiku. Protože takové moje kolo prostě je… barevné. Výrazně žlutá a výrazně jetá zadní pneumatika vzala během sobotního výletu za své. Šest kilometrů po drncavé cyklostezce, nájezd na hladký asfalt a drncání pokračovalo – na zadní pneumatice vyboulená boule, jak plášť povolil a duše se v onom místě lehce roztáhla. Kolo pojízdné, ale… na jak dlouho? 

Takový defekt lze řešit pouze zakoupením nové pneumatiky. Zítra povezu tátu do nemocnice, kde stráví možná hodinu možná půl dne, takže si mezitím vyrazím do města, najdu prodejnu zaměřenou na cyklistiku a jestli nebudou mít barevnou pneumatiku, tak začnu vyvádět Kdyby měly červenou, tak koupím dvě a vyměnil bych oba pláště. Pak by kolo vypadalo maximálně démonicky.

Nudné kolo má kde kdo. To moje, to je pojízdný cirkus 

Proto je zítra tak významný den.

Dnešek byl méně významný, ráno práce u klávesnice, před obědem práce na zahradě s rýčem a krompáčem, kde upravujeme plochu pro usazené bazénu. Ta musí být úplně rovná, takže jednu polovinu trochu skopat, druhou zasypat hlínou. Práce až až. Odpoledne jsem se natřel opalovacím krémem, vzal rýč, za deset minut zašlo slunce a za dalších deset minut začalo pršet. A tak jsem se vrátil k počítači a úderničil u něj. A nyní v tom budu pokračovat.

Alespoň nemám písek v očích jako včera.

Alespoň mám víno jako včera.

3. 6. 2008, Út 20.52 | Ze života | 2 komentáře | 94x