Týden s Bárou

A tak jsem ivonku v pátek v noci dovezl do porodnice, s Bárou u nás zatím přespala švagrová, na sobotu ji pak odvezla k babičce, kde měla ostatně přes noc (na neděli) zůstat i dle původního plánu, a tak tam přespala i do neděle, a nakonec i do pondělí, kdy si vzala švagrová volno a dále se o ni starala. Já se v sobotu konečně dospal, v neděli sjel k babičce/tchýni na oběd, chvilku se pomazlil s Bárou a vyrazil pro mámu, se kterou jsem pak jel na Brno za ivkou a Adamem. Oba byli v pořádku, ivka naprosto, Adam už vypadal mnohem lépe a méně pomačkaně :-) 

V pondělí dorazil táta a pustili jsme se do obrubníků chodníku od vstupních schodů k terase, ať už se s tím konečně začne, když to tu mám dva týdny vykopané … dělali jsme někdy do dvou, pak to zapíchli, najedli se, a já vyrazil brutál fofr za ivkou. Možná ji budou v úterý pouštět a pojedu tam znovu, ale tak co jiného dělat. Nějak mi nedošlo, že do Brna vjedu ve vrcholící dopravní špičce a do dvou bouraček před Pisáreckým tunelem … kde je ti napiču i normálně, neb někoho geniálního napadlo, že se na městském okruhu svede snad čtyřproudá silnice do jednoho pruhu s padesátkou. Tam se musely štosovat už kravský povozy před sedmi stama rokama … bože, jak já Brno nenávidím. Pobyl jsem s nimi skoro dvě hoďky, a jel zase domů, tentokrát si vyzvednout Báru, které končil prodloužený víkend v ráji u babičky. A mě začínalo její opatrování 24/7. Nevěděl jsem, jestli se mnou bude chtít vůbec odjet domů, a jak tam budeme válčit, když tam nebude maminka … ale vše bylo kupodivu úplně bezproblémové. Obstarali jsme večerní úkony, já se až do odchodu do postele moc nezastavil, pak jsem Báře pustil na telefonu Boba a Bobka a když už po desáté chrupkala, tak jsem se potichu vytratil k pc … a víceméně jen dvě hodiny na všechny pracovní emaily odepisoval „nemám čas“. 

V úterý ráno ivku s adamam z porodnice nepustili, asi kvůli žloutence, už si to moc nepomatuji. S Bárou jsme tedy vegetili doma, chystali postýlku, a odpoledne jsem ji zavezl zase babičce, abych mohl kolem domu posekat trávník. Když jsem si pro ni pak navečer sjížděl, tak mě zaskočil tchán dotazem, jak se má ivka s adamem … no nevim, já sekal trávu, já nebyl v Brně. A v duchu myslel na to, že včera říkal, že se za nimi po práci staví on. A prd. No, tak snad je ve středu už pustí. Vzal jsem Báru domů, a zase jsme úřadovali, hráli si, chystali se do postele, a já pak zase do noci trošičku pracoval. Jenže z porodnice mi ivku nepustili ani ve středu. A tak jsem za nimi vyrazil i s Bárou. To ivka původně nechtěla, bála se, že nevydrží to slzavý údolí až nebude chtít Bára od maminky odjet. No nakonec to bylo spíše opačně, Bára tam byla celá nesvá, žádné velké projevy lásky, a pak škemrala o odjezd „za babičkou“. Což ivce také na náladě přidat nemohlo, hormony s ní cloumaly i bez toho. Jeli jsme tedy domů, a opět jsme se trefili akorát do dopravní špičky. Báru jsem nechal u babičky, a dvě hodiny dokopával díru pro budoucí chodník. A pak opět večer s Bárou.   

Ivku ovšem nepustili ani ve čtvrtek, a malého jí vzali až do pátku „pod lampu“ … to už psychicky dost nedávala a pomalu by vyskočila z okna jen aby se z porodnice dostala. Pro mě to znamenalo už i to, že jsem musel vyprat koš špinavého prádla, neb mi docházely trenky :-D Po telefonu mě tedy u pračky znavigovala, a nyní už si klíďo vyperu kdykoli. Doprání (a tedy přendání prádla do sušičky) se cca shodovalo s odjezdem na další návštěvu v porodnici, ale nakonec jsem to o půl hodiny přetáhl zuřením nad neposlušnou Bárou, která si odmítla před odjezdem uklidit hračky, nechtěla se obléct, nechtěla se česat, nechtěla dělat vůbec nic , co by znamenalo „poslechnout“ moje pokyny. A já principielně nechtěl uhnout, protože to dělá ivka, zatímco já chci být fakt ten, kterého Bára buď poslechne, nebo následně dostane na prdel. No, odjeli jsme tedy v dost napjaté atmosféře, kdy jsem si na cestu ani nestihl/nezvládl uvařit kávu. Ivka na nás tentokrát čekala venku v kampusu, malého pod lampou opatrovaly sestřičky a ona jen po 3–4 hodinách docházela na kojení. Bára se k ivce opět nijak nehrnula, hledala Adámka (v papírové tašce s ivčiným nákupem), a různě pendlovala kolem, a žádný mazel to nebyl. Procházeli jsme hračkářství, abychom jí koupili nějakou hračku, a pak se vrátili s ivkou do areálu nemocnice, a chvíli si tam sedli na lavičku … jenže záhy ji odvolali na kojení, a my se rozloučili. Přišlo mi lepší s Bárou vyrazit domů, než se ji snažit v parku 30–45 minut nějak zabavit, než se máma zase vrátí. Také za ní měla později ještě dorazit na návštěvu švagrová. No vyrazili jsme domů, Bára opět „za babičkou“ … já si šel koupit kávu, ale že ne, že „nešmím“, a odcházela sama pryč, ještě než jsem si stihl objednat. Ok, koupím si kafe někde dále po cestě k autu, pojď za ruku, baru, tady jezdí auta. Ne, vyškubla se mi, a chtěla jít sama, důrazně jsem jí to zopakoval a vzal ji za ruku násilím, načež na mě zůstala bezvládně viset a lehla by si na zem, kdybych ji pustil … bože, i teď se při psaní klepu vzteky! Drapsl jsem ji násilím do náručel a vyrazil rovnou k autu, rozzuřený na nejvyšší míru. A bez kafe. Ne, nepojedeš k babičce! Já cu já cu já cu! Já chtěl kafe, a tys mi ho zakázala, tak ti zakazuju k babičce! Muším k babičce! Ne, musíš poslouchat a být hodná, a to nejseš! Takže nepojedeš k babičce. Mušim k babičce. Nemusíš! Já cu! A já chtěl kafe! Naše komunikace cestou k rozpálenému autu, a pak skrze Brno, dokud jsem ji nezačal ignorovat a nevšímal si jí a jen řídil. Měl jsem v plánu zastavit v Kuřimi a nakoupit, ač jsem nevěděl, jestli to s Bárou nyní vůbec půjde, no zajel jsem na parkoviště a zhasl motor, a po nějaké čtvrt hodině cesty, kdy jsme už jen mlčeli, mi Bára nejdou potichu omluvným hláskem povídá „Pomiň. Můžeš ši koupit kafe.“. Úplně mě to dostalo, málem až do slz. Že si uvědomuje, že se na ni zlobím a především proč, a snaží se to zlepšit. No a už to bylo jen lepší. I k babičce jsme se pak na chvíli zastavili, a pak pokračovali domů. A opět večerní starání, večeře, koupání, bobík, uklízení zapomenutého nákupu, vzpomenutí si na sušičku plnou prádla, pak jeden díl bobka před spaním, chvíle čekání na usnutí, a zase odchod k počítači až někdy do půl jedné …

A v pátek už mi zbytek rodiny konečně propustili z porodnice, což mi ivka volala ještě do postele a tak nám nezbylo než vystřelit do deště. Stihl jsem si jen vyčistit zuby, uvařit sobě kávu a Báře mlíčko, sbalit jí baťůček oblíbených plyšáků, co s námi cestují, a když už jsem měl klíček v zapalování, tak se Bára ozvala, že nám jeden plyšák chybí. Když jsem zmínil možnost, že na nás počká doma, tak mi bylo jasně (hystericky) naznačeno, že to tedy ne. Tak jsem zase vyskočil z auta, a u zavřených dveří domu zjistil, že klíče mám ve „večerních“ kalhotách. Aha. No naštěstí mám uschován rezervní klíč, takže bezpečností kolečko skrytých schránek a klíčů, odemčít dveře, najít plyšáka, hurá zpátky do auta, a hurá deštěm na Brno. Co kdyby mi ivku s Adamem vyhodili před porodnici na déšť, že? Dojížděl jsem po okruhu k nemocnici, a přemýšlel, jestli nezkusit placené zajetí až do areálu nemocnice, až jsem ze samého přemýšlení minul odbočku. A dopyče! Najednou jedu naslepo do míst kde to totálně neznám, ještě ty vole najedu na dálnici a pojedu na Prahu! Naštěstí jsem mohl sjet na benzínku a vytáhnout mapy na telefonu, a zjistil velmi snadný návrat zpět k nemocnici. Uff. Úplně zhmotněná noční můra. Zaparkoval jsem před nemocnicí, a v dešti musel s Bárou, dvěma deštníky a vajíčkem urazit ale pět set metrů … poctivý zážitek. Kdybych Báru nakonec nevzal do náručí, tak tam doslova šlapeme vodu ještě dneska. 

No a už jsme doma, kompletní. 

Ono to možná z toho všeho nevypadá, ale ty tři dny a tři noci, kdy jsem měl Báru skoro nonstop na starosti, ty bych za nic nevyměnil. Pravda, bez mé možnosti po tu dobu regulérně pracovat bychom brzy umřeli zimou a hlady, a také bychom začali narážet na různé nahodilé komplikace (zařizování školky, atd), se kterými bych si kdovíjak (ne)poradil … ale takto těch pár dní táty s dcerou bylo fajn.   

před týdnem | Ze života | 0 komentářů

Adam

Narodil se nám syn. Adam. Ivonka leží v Brně v porodnici, odpočívá, Adam je tam někde také, brzdy bude dovezen na kojení. Bára je na přespání u babičky, a já už konečně doma. Voroštovaný Daft Punk odhání večerní šero.

Včera – v pátek – jsem sekl po čtvrté s prací, a přes tři hodiny kopal hlínu z výkopu pro budoucí vydlážděný chodník kolem domu. Pěkných koleček hlíny … o půl osmé jsem skončil, vyčerpaný jak pes. Odpočíval jsem u televize, ivka hekala a fňukala s pupkem jak buben, Bára lumpačila. A k jedenácté jsme šli spát, aby se mnou o půl dvanácté ivka zatřásla, že máme problém, že jí praskla voda. Rozverně jsem ji opravil, že to není problém, ale to, na co celé ty měsíce čekáme, a že tedy jedeme rodit. Bára spala a o ničem nevěděla, povolali jsme švagrovou a vyrazili na Brno. Půlnoc, kolem cest srnců jak nasranejch, a ivka v kontrakcích mnohem poctivějších než když jsme jeli s Bárou. Měl jsem lehce popito (po takové dřině…), takže jsem nechtěl vzbuzovat pozornos trychlou jízdou obcemi, ale když vedle mě ivka hekala jak o život, tak sem tam plyn k podlaze padl … v Brně jsme byli za půl hodiny, nemocnice hučela do tmy a já poznával známá místa a výtahy. Ivky se ujaly, já odešel přeparkovat auto, vrátil se a čekal, a už jsme byli na pokoji, pryč nás naštěstí neposlali… a porod byl v rozjezdu. U Báry jsem pospával, protože se to rozjíždělo ale deset hodin, ale Adam se necoural a o půl paté jsme byli ve finále. Já se třásl hlady a únavou, ivka tlačila co mohla, ale nešlo to, Adamovi mohutně pomáhala doktorka, doslova ho z ivky dolovala, já měl furt ivce tuhle pomáhat se zapřít nebo držel nohu, div že jsem si Adama sám neodrodil. A najednou tu bylo modré tělíčko skoro čtyřikilového macíčka, ale … bylo ticho. Žádný pláč nebo křik. Ivka se sbírala z posledních pár minut hororu, Adama se ujaly pediatričky na pultíku bokem, vyšívaly nad ním skloněné jak mechanici nad motorem ef jedničky, ale stále bylo ticho, a mě svírala hrůza, ze které se mě teď derou slzy do očí, že nevidím na monitor… až se náhle z rohu ozvaly pisklavé vzdechy a fňukání, a náš syn se probral k plnohodnotnému životu. 

… a já to teď konečně plnohodnotně úlevně vořval …

Adam má skoro 4 kila, a ivka je drobek, a i když má síly, že by mohla porodit basketbalák, tak má prostě „jen tak“ velké porodní cesty, a na Adama to bylo tak tak. Doktorka ho před mýma očima rvala z ivky co to šlo, a i když ta v kontrakci tlačila tak, že bych já vysral i plíce, tak se ta vlasatá hlavička vůbec nehýbala a nelezla, a byla to prostě fyzikální hranice možného. Až se to konečně zadařilo, a to modré zmuchlané tělíčko bylo venku, a hned se ho ujaly jiné holky, a zády k nám se k němu skláněly a jely nějaké úkony, které  ho nakonec dostaly do kvality a my ho mohli na chvilku pozorovat, než ho odnesli do inkubátoru, aby si odpočinul, zahřál se a nabral síly. Vyloženě byl z porodu vysílený tak jako ivka, pisklavé povzdechy byly signalizací, že je strašně unavený a vlastně „na víc nemá“, než jen vzdychat a dýchat. Má pomačkanou hlavu, modřiny na různých místech, jak se nemohl procpat porodními cestami, a ochrnutou pravou ruku … buď zlomená klíční kost, nebo nějaký otlak nebo lehké ochrnutí, paréza. Nic neřešitelného.

A bylo po všem. Ivka odpočívala, čekalo se na placentu, já seděl vedle ní, bylo k půl šesté … schoulil jsem se v křesle, možná na půl hoďku zabral, nebo se klepal vysílením. Asistentka odrodila placentu, podrobně nám ji ukazovala, úplně jsem to ve svém stavu nedocenil, pak doktorka zašila co bylo třeba, a odpočívalo se. Nad Bohunicemi se začalo rozednívat. A čekalo se, co s námi bude dál. Porodnice natřískaná, zaměstnanecký nárok na nadstandard byl ve hvězdách … choulil jsem se na křesle vedle ivončiné postele, možná zase na půl hoďku zabral, ale když pak vešla do místnosti asistentka, tak jsem si musel vzít hlavu do dlaní a narovnat si ji, neb jsem nebyl schopný si vlastními silami narovnat pokřivený krk. Ale i ta zdánlivá hodinka či kolik spánku mě dost probrala a osvěžila, a přelomila noc do dne … na pokoj jsme nakonec na porodním sále čekali až do jedenácti. Pak jsme se přesunuli, na „standard“, nikoli nadstandard, a šli jsme se podívat na Adama, spokojeně hovějícího v inkubátoru. Už to bylo růžové spokojené miminko, ale pěkný macek. Na obyčejném pokoji jsem tedy s ivkou zůstat nemohl, ale stejně to ani neměl v plánu … snad jen že bych se případně lehce prospal. Takhle jsem jí zašel do campusu nakoupit, co si přála, a pak se vydal autem domů. Cesta to byla roztodivná, ale dorazil jsem v pořádku, a u ivčiných rodičů se konečně najedl, shledal s Bárou a po odvezení auta domů se s dědou i pořádně napil. Ale po vydatném obědě to nebylo ani znát, to mě teď víc rozstřeluje vínko k sepisování zážitků. Oči se klíží a rozostřují … mám toho plný kecky. Daft Punk. Get Lucky.

před dvěma týdny | Ze života | 2 komentáře

Půlka srpna

Léto utíká, srpen se přehoupl do druhé poloviny. Vedra na pár dní lehce povolila, ale teď na víkend se chystá ale 33 stupňů. Tak uvidíme. I přes jednu bouřku je sucho a sucho … a starosta už vyzývá k důraznému šetření s vodou, nenapouštění bazénů atd. Ještě to není závazná vyhláška, ale pokud bude podobné počasí další a další týdny … tak kdo ví. No bazén máme napuštěný, a těch šest kubíků vody je naše cca dvoutýdenní spotřeba. Takže jsem vodu napral chlórem, vypuštění a napuštění už do konce sezóny nehrozí. No a včera měřím koncentraci a podle všeho je tam asi 10× víc chlóru než je doporučená hodnota. No nevim nevim. On byl bazén taky čtyři dny zakrytý, takže voda moc „nedejchala“. 

A když už máme bazén, a bude ještě nějaký týden teplo, ale v noci už teploty klidně padnou na deset stupňů (dneska 14), tak je třeba pořídit solární ohřev. Jako když je třicet stupňů, tak 25stupňová voda osvěží … ale Báru do ní nedostaneme. Bude tedy třeba to trochu roštovat, a tak jsem pořídil ještě 1.8 m2 solární ohřev. A jal se ho sestavovat … tedy postavit mu nějaký stojan. Celé čtvrteční odpoledne jsem jej tvořil, nechtěl jsem jen zbouchat nějakou pozituru z prken a hřebíků. Chtěl jsem to raději sešroubovat, abych to mohl na zimu zase rozebrat a pohodlně uskladnit. Toho měření, vrtání, hledání vhodných desek, jaj, úplnej bořek stavitel. V pátek jsem pokračoval, stojan jsem dodělal, ohřev na něm drží jak helvétská víra … ale teď „kam s ním“? Ideálně jej vedle bazénu šikmo přiopřít o kubíkovou bečku s vodou, do země zatlouct roxory, přidrátovat, na jedné straně k bečce přitáhnout drátem, na druhé nachystat vhodný trámeček, přišroubovat, vyvrtat díru tady, támhle … no já jsem úplný kutil! Na druhou stranu, hlavně to nepodcenit – říkám tomu tady u nás „větrný vršek“, kolem domu protahuje jak sviňa, a tak nepotřebuji, aby se mi za pár dní při nějaké bouřce vítr opřel do těch skoro dvou metrů čtverečních plochy, nevyrval ji ze země a neposlal skrz bazén k sousedům. Takže na žádná polovičatá řešení si tu už dávno nehraju.

No a stojan stál, začal jsem spojovat hadice a obtokový ventil, a lámal si mozek, jak to nějak optimálně vymyslet. Holky mezitím zjistily, že má voda v bazénu třicet stupňů i tak, a tedy více než vzduch, a tak se tam čvachtaly, zatímco já se motal v hadicích. No rozesmálo mě to – takže pokud bude v noci k 15 stupňům, a přes den to vyleze k 30, tak bude mít bazén 28–30 stupňů i bez ohřevu??? No kurňa! :-) 

Ta jedna bouřka, co tu přes nás přešla, u ivčiných rodičů „konečně“ rozlomila šedesátiletou vrbu … její menší část se odlomila do dvora a rozbila střechu dílny, a schovala tchánovo služební auto do šlahounů (bez poškození). Hasičů se tam sjelo mrak, ale muselo se počkat na plošinu a jeřáb. Do dvora, kam se blbě zajíždí osobákem s vozíkem, se vtěsnaly dvě obrovský mašiny, až by člověk neuvěřil. Z plošiny se ořezalo, co šlo, jeřáb pak přizvedl odlomený kmen, z plošiny ho doodřízli, složil se na dvůr a tradá pryč. No a zbytek stojící vrby musel jít dolů co nejdříve, protože v místě odlomu byl její kmen také rozlomený, a další bouřka by ho poslala k zemi jak nic … na různé boudy a včelín v zahradě. Shodou náhod se sehnal rizikový horolezcodřevorubec, co neměl v sobotu co na práci, a tak v devět ráno vylezl na strom, a ve dvě slezl po zbytku kmeni, co se nechal stát (přes metr v průměru). Nahoře odřezával větve nebo špalky, na laně se spouštěly dolů, a my je dalším lanem stahovali mimo boudy. Měl jsem toho plný kecky. No, a je to. Zahrada plná dřeva, větví s listím, mohutný pětimetrový kmen jako memento obrovského stromu … akorát děda je z toho nervní. Nedokáže pochopit, že se střecha nemůže spravovat, dokud ji nenafotí líkvidátor od pojišťovny. Ze stromu se nechá stát pětimetrový kmen, protože ho nemáme jak skácet (průměr metr dvacet), všechno OK, a druhý den se v něm najdou zářezy od motorové pily, protože se děda rozhodl ho teda skácet (když se k tomu nikdo nemá…), že ho podřízne (pilou se čtyřícítkou lištou) a pocukne frézou … joo, mají tam veselo.

Mno, svítí slunce, jdu se podívat na solární ohřev, mám takového tucha, že by chtěl natočit trochu jinak. Ať na něj svítí slunce pokud možno od rána do poledne, a ohřívá se bazén tak, aby byla teplá voda po poledni a dál. A ne ať se ohřívá přes odpoledne „na večer“. To už je k prdu.

před měsícem | Ze života | 0 komentářů

Vedra

Tropická vedra. Napíšu si, že byla tropická vedra, až budu zase někdy v zimě v noci sjíždět archiv blogu za poslední půlrok… no, takže jsou vedra. Poslední týden dennodenně přes třicet, slunce od rána do večera, kapky deště bych spočítal na jedné ruce (v druhé držím konev na zalévání). Všechno je vyprahlé jak v poušti, stromy shazují jabka švestky, kdy jsem naposledy sekal trávník ani nevím … v kanclu mi teplota ustavičně leze k 29 stupňům, ještě že tu můžu sedět jen v trenkách. No, právě jsem si – o půl osmé ráno – sundal košili. Začínalo mi být teplo (27°C).

Naši byli v Chrovatsku, starali jsme se jim o hospodářství. A vzhledem k těm vedrům i o bazén :-) Prakticky obden jsme tam jezdili, vykoupat se a pak zalít zahrádku a truhlíky atd. Jeden den jsem vyrazil přes kopečky na kole, že holky dojedou autem později. Šlapal jsem si mezi poli obsypanými kombajny, a najednou se mi řidítka zamlela, jak kdybych vjel do nějaké rýhy. O sekundu později jsem už věděl, že mám píchlé přední kolo. Z pláště čučel trn jak z šípku. No doprčič. Jsem v polovině trasy, do cíle bych kolo musel přes hodinu tlačit … naštěstí holky teprve vyjížděly, stačilo (ehm, „stačilo“) tedy doběhnout kilometr dva k silnici a počkat na tento servisní vůz :-) Ještě že se do okty kolo vejde. Tohle mě ale konečně dotlačilo řešit připravenost, takže jsem sedl k netu a zakoupil 10cm minipumpičku, plastové sundávací montpáky, a mini kapsičku pod sedlo. Záplaty na kolo jsem už měl, a na píchlé duši si po letech ověřil funkčnost. Tak, a příště už oprava defektu v terénu (až tedy zase jednou za pět let píchnu). 

Přemýšleli jsme, že si uděláme poslední víkendový výlet do Prahy, než ivka porodí. A bez Báry. Ale jak se termín blížil a teploty se blížily 35°C … tak nás vidina prolejzání rozpálenou Prahou přestala lákat. Hm, a co jet prostě někam jinam? Ke koupališti? Užít si víkend bez Báry. Jenže … shánět ubytko na poslední chvíli, a pak dát za víkendové válení někde u koupaliště x tisíc, jen abychom popojeli autem sto kilákům někam jinam? Hm … pak že bychom to stočili směr Jeseníky, tam by mohlo být trošku chladněji, nějaké nenáročné vycházky, možná jeskyně … ale … když pojedeme bez Báry? Vždyť by tam mohla být s námi, taky by si to užila. Připadalo mi to sobecký. Neřeknu, kdybychom jeli do nějakého wellness, kam by Bára nemohla, ale na obyč víkend v Jeseníkách? A předpověď na víkend stále v katastrofických číslech (na teploměru) … a když pak ivka řekla, že takových veder slibují ještě dva týdny, tak jsem navrhnul, že se na výlet vykašleme, a místo toho konečně koupím bazén! Pokud bude takovéhle počasí pokračovat, tak ho ještě fest využijeme. Schváleno.

Takže teprve třetí léto, co bydlíme ve svém (já vim, já vim, Hypotečko), jsme si pořídili bazén. Typicky nafukovací z Mounfieldu, 3.6×0.9. Ve čtvrtek ráno jsem nabouchal objednávku s vyzvednutím v Brně, v 9:01 to bylo nachystané, ivka se tam cestou z práce stavila, a v pátek odpo jsem to začal chystat. Udělat rovinu. Pohoda, ne? Jasně, skopat na kámen ztvrdlou vypečenou hlínu, pod dohledem pálícího slunce … ale prostě ten bazén se bude přes noc napouštět, tečka! Pěkně s dvoumetrovou vodováhou jsem kontroloval rovinu a i když si člověk říká, že je to vybrané místo „skoro rovný“ a jen se tady na jedné straně trochu ukope, a na druhé trochu vysype … tak se nakonec zakopávám 15 čísel na jedné straně, a na druhé musím 20 nasypat. Mozek dokáže pěkně klamat, zlatá vodováha. Takže dřina na pěkných pár hodin. A pivo jsem si dal jen jedno, chlemtat ho v takových podmínkách po litrech by byl čirý nerozum!

Plácek byl, vyrovnat pískem, položit termínu a hurá na půdu pro balíky polystyrenu (dědictví po předchozích majitelích), a rozskládat dvě vrstvy. Bude to od země pěkně izolovat. Ale toho bílého bordelu, co je nyní všude kolem … jsem regulérně odhodlaný vytáhnout ven mazlíka (prům. vysavač) a vysávat ty bílé kuličky z trávníku. Takovéhle „nepatřičnosti“ v trávě mě strašně vytáčejí, a když budu den co den narážet na svítící bílé kuličky … ááááá! Fuj. Z rozpálené garáže jsem vytáhl starý koberec (po odskládání 10 fošen …), rozložil, naměřil kruh bazénu, oříznout, přenést rozložit … no a hurá rozbalit a rozložit bazén! O půl desáté večer jsem ho začal napouštět 16stupňovou vodou. Přesně jsem odstopkoval, jak rychle nateče 15 litrů, a spočítal, kolik se toho do rána napustí, a trochu upravil průtok … a stejně jsem dnes s prvním zazvoněním budíku vystřelil, jestli není bazén nějak zhroucený s vodou dávno vyteklou do trávy. No a protože Bára byla nakonec dle původní domluvy ponechána tetě a babičce i přes noc, a byla tam naprosto spokojená, tak jsme si sedli na terasu a odpočívali tam až hluboko do noci.

Je po osmé, za chvíli půjdu sestavit filtraci a řešit další serepetičky kolem. Solární ohřev jsem (zatím?) nepořizoval, tak uvidíme, jak se bude teplotě dařit. Dnes tam ještě chci vypustit pěkných pár bojlerů teplé vody, ať se to trochu pošťouchne. Až dorazí Bára, tak bude hned chtít do vody … to ji v těch 16stupních rychle přejde.

 

před měsícem | Ze života | 0 komentářů

Byl jsem na kole!

A to už dvakrát! Vánoce. V červenci. No … teď je páteční ráno, minuta po osmé, měl bych se pustit do práce. Ale včera večer jsme si po desáté ještě s ivkou šli sednout ven, spát šli někdy k půlnoci, a budík mě ráno vzbudil až v sedm. No bude to dnes trochu línější …

O víkendu jsme omítli příčku. V pátek jsem navezl dva vozíky písku, sedm metráků, převozil je na hromadu, pak ji celou přesel (mokrý písek …), a nachystal vše na ranní příjezd táty, abychom se mohli hned pustit do práce. A zase lítání po schodech, hledání vhodných prkýnek, šablona na futra … a omítalo se. Tož lítání po schodech s kýbly malty. Uff. Pro mě u toho moc práce nebylo, mimo to nošení a podávání všeho možného, ke konci jsem tedy začal s předstihem uklízet. Všechen vercajk, kýble, kolečka, míchačka … vše od malty a vápna. Teoreticky jsem ještě mohl jít k babi na grilovačku, pár piv za odměnu by nebylo zlých … a sušící se vercajk bych pouklízel po návratu, a pak i uklidil v patře (zamést a vytřít v patře, na schodišti …). A když už jsme po třetí skoro sedali do auta, že pojedeme, tak jsem zkoukl meteoradar a naším směrem mířil déšť – takže roztahané věci by zmokly, a pak bych je uklízel mokré. Tak nic, holky, jeďte sami, já to raději pouklízím. Bylo k půl čtvrté, a ve 20:07 jsem šel domů. Když se holky po dvou hodinách vrátily, tak jsem horko těžko začal uklízet uvnitř … no únavné peklo, co si budeme povídat.

Příčka stojí, omítnutá … takže ještě natáhnout lepidlem, perlinka, jemná. A začít řešit dveře. A podlahu.

V neděli jsem svolil k procházce, místo dalšího udření se kolem domu. Byl hic, ale foukalo. Tak kam? Až jsme si jen zajeli k blízkému lesu, a prostě se prošli po rovné lesní cestě hlubokým listnatým lesem. Bára si vzala košíček, po chvíli ho naplnila kameny, a pak jsem ho musel nést. Někde tam kolem cesty měly být pozůstatky nějaké vyhlídky, na skále dávno obrostlé lesem. Hledal jsem hledal, ale nevšiml si, a tak jsem tam v pondělí vyrazil na kole … přehazka rozhašená, prdel bolavá, nohy slabé. Ale vyjel jsem tam, a ony pozůstatky kamenného schodiště opravdu objevil. Ve čtvrtek jsem pak kolo dal trochu do pořádku, už přehazuje skoro jak má, což mě samotného překvapilo, a vyjel do večerních polí. Nádhera.

Večer, nebo tedy v noci, jsme si pak s ivkou sedli na terasu, a koukali na hvězdy. Bylo jasno, někdy v jedenáct nám nad hlavami proleštěla zářící ISS, kterou křižovala ještě nějaká jiná jasná družice … a pak, světe div se, jsem periferně zaznamenal něco, podíval se tím směrem, a na poslední sekundu dvě jsem nad jižním obzorem zahlédl tři svítící body v trojúhelníku, mířící na sever. Během okamžiku pohasly / zalétly za opar, ale jasně jsem viděl pohyb. Ivka to viděla také. Jako kdyby po nebi letěly tři zářící družice v trojúhelníkové formaci. Ufo nad Brnem? :-)

před dvěma měsíci | Ze života | 0 komentářů

Dovolená na maltě

Křivá příčka mezi budoucím děcákem a chodbou zbourána, tak nač čekat … postavme rovnou. A tak jsem v pondělí celé odpoledne chystal nástroje a materiál na úterní práci. Vytáhnout míchačku z garáže, v jednom člověku ji dosoukat na místo k hromádce písku, dotáhnout elektřinu, nachystat kýble, potřebné náčiní, různé desky nařezat na míru, navozit ke vstupním dveřím uskladněné cihly, protože se jich při rozebírání příšky spousta rozbila,… vypadá to jako pár úkonů, ale strávil jsem s tím celé odpoledne. Jako chuťovku jsem pak ještě v rychlosti (= 1h) natřel disky zimních kol. A bylo tu úterý ráno, ještě jsem dochystal poslední věci, a po osmé táta dorazil, a šlo se na to … abychom hned záhy zjistili, že v písku jsou ztvrdlé hrudy, které by pak v maltě dělaly neplechu. Takže nejdřív nutnost všechen písek přesít. Pak v budoucí příčce zaměřit futra, a udělat roviny, natáhnout provázky, vše pintlich nachystat … no a bylo deset a ještě se nesáhlo na cihlu. Celý den jsem lítal po schodech, pořád pro něco do dílny, nebo s kýbly malty nahoru, pak i s cihlami, nebo s pívem … byl to i závod s časem, protože táta měl na odpoledne stříhání, a museli jsme do té doby příčku postavit. To jsme nakonec stihli fakt na minuty, táta se rychle umyl, a odjel … i s klíčky od mého auta :-D Já měl jet známému rozchodit tiskárnu/skener, tak mě tam musela hodit švagrová. Domů jsem se vrátil chvíli před tím, než dorazil zase táta – převlékli jsme se do pracovního, namíchali špric, a šli příčku našpricovat. No a pak už byl večer, a přede mnou umývání toho všeho, a uklízení v patře. Strašný … o půl desáté jsem s hadrem v ruce umýval podlahu chodby, schodiště … no bez naklopení dvou jedenáctek a pár minipanáků slivovice bych to regulérně nedal, v koleni mě píchalo jako nikdy, nohama jsem sotva pletl, ale mírná opilost mě naopak nabíjela aktivitou. Uklizeno, hotovo, o půl jedenácté jsem padl do postele. A o půl páté se probudil „přetažením“. Ještě jsem do půl šesté zabral, a pak vstával na práci.

Hypoteční banka mi napsala, že mi končí tříletá fixace hypotéky s 2.09% úrokem, a že mi ho bohorovně zvedají na 2.89%. Napsal jsem jim, jestli se náhodou neposrali v kině, a poslali opravnou nabídku se zvýšením úroku jen na 2.19%. Čuráci. Je dost rozdíl platit měsíčně o 99 Kč nebo o 800 Kč víc.

U E.onu mám na elektřině přeplatek přes 10 000 Kč. Tam mi naprosto nehraje spotřeba… pololetí po nastěhování a přepisu, spotřeba 2000 kilowatthodin, pak následující rok 4500 kwh (dvě pololetí, tedy spotřeba cca shodná), pak zase pololetí a spotřeba 1900 kwh, a pak poslední pololetí a spotřeba 390 kwh. Wut? Jako po nastěhování máme za pololetí od prosince do května spotřebu přes 2000 kilowatt, a o dva roky později máme za stejné období spotřebu 5× nižší? Toho jako jak člověk dosáhne? Loni v červenci nám vyměnili staré hodiny za digitální elektroměr, ale to už je dvě pololetí zpátky … kdo mi tohle vysvětlí? Já se pomalu bojím, že mě začne E.on vyšetřovat na černej odběr.

Pak kvůli čemusi volám na ČEZ, od kterých máme plyn. A ti mě hned lámou, ať k nim přejdu i s elektřinou, a že mi kvůli tomu cíleně zavolají. No ok, když mi dají lepší cenu … pak zjistíme, že jsem se E.onu v zimě upsal na další tři roky, a že to je tedy nyní bezpředmětné, ale mezi řečí paní zmíní, že platíme zbytečně moc za plyn, a že bychom mohli mít lepší cenu. Jako jakto? Vždyť jsem na podzim chtěl od ČEZu odcházet s plynem k MND, a jejich retenční centrum mi „najednou“ nabídlo pomalu o třetinu nižší cenu plynu, kterou pak ani MND nemohlo dorovnat. Tak to té paní říkám, a ona že to musí ověřit, a že to v systému nevidí, atd … já mezitím znejistěle hledám složku s dokumenty, a po chvíli tam opravdu nic nového nenacházím. Prostě to „nedopadlo“, ČEZ to prodloužení smlouvy s novými podmínkami nedotáhl do konce, a tak se mi automaticky prodloužila původní smlouva s nevýhodnými cenami. A já to vypustil z hlavy, protože míč byl na straně ČEZu, a pak na to zapomněl. No dobrý. Paní zase volá, že jak tedy budeme postupovat – že se tedy strašně omlouvají, a že by mi mohli tu změnu smlouvy aktivovat zpětně k tomu prosincovému datu. Ale že už mi poslali vyúčtování s přeplatkem 5 000 Kč, a kdyby tu aktuální fakturu za předchozí rok nyní stornovali, tak bych ten přeplatek musel poslat zpět. A nebo že mi tu novou smlouvu aktivují od data nové fakturace (od tohoto června), a po mně to nebude nic vyžadovat. Chvíli mlčím a dumám, a pak říkám: „No, ale v tom prvním případě, když byste mi tu novou smlouvu s výhodnějšími cenami aktivovali už od prosince, a já tedy přeplatek poslal zpět  … tak mi pak dle nové výhodnější smlouvy vyjde přeplatek ještě vyšší, že ano?“  „Ano.“  No jasně, já vám dám, holomci. Spočítala mi přeplatek na cca 8 000 Kč, takže +3000 Kč … ale co kdybych se nechtěl otravovat s nějakým bankovním příkazem, že? Proč to nezkusit.

No ale když se to vezme kolem a kolem, tak to jsou docela úspěšný dny :-)

před dvěma měsíci | Ze života | 0 komentářů

Začalo léto

A pokud si dobře vzpomínám, tak začalo brutálním chladnem. Nebo se spíše po brutálním chladnu začalo s astronomickým začátkem léta trochu oteplovat. Někdy v polovině června měla „venkovní“ svatbu sestřenice, na fajnovém statku, hostina v rozlehlé stodole… a venku 15 stupňů a jemné poprchání. Rok plánuješ svatbu na půlku června, a pak máš počasí jak v březnu. Já měl pod košilí regulérní sportovní termoprádlo, a bylo mi hej. Až moc, v sedm večer mě ivka odváděla jak slepýho koňa. Což přeháním, ale tedy … nějak se stydím. Od dopoledne se někde postává, v ruce pořád pívo, sem tam projde kolem svědkyňa s tácem panáků a tlačí to do hostů horem dolem … ááá, nechci na to myslet! Bylo by to dobré varování před podzimní svatbou jiné sestřenice, ale pokud vše dopadne, tak v den svatby budeme opečovávat pětidenní přírůstek do rodiny. A pokud „ještě ne“ a ivka bude týden přenášet, tak rozhodně nebudeme tajtrdlíkovat na nějaké svatbě sto kilometrů od „naší“ porodnice.

Tož tak, čekáme druhé dítě. Po zlobivé Báře nám život zpestří ještě Adam :-) Takž abychom s tou rekonstrukcí kurva pohnuli. Ne že by to bylo potřeba, ale těžko se celý den maká v patře, když v přízemí xkrát denně spí nemluvně.

A abych o tom jen nemluvil, tak jsem se za chladnějšího večera oblékl do montérek, nasadil „dejchačák“, jak říkám xichtmasce s filtry proti prachu, a s majzlem a palicí se pustil do bourání příčky v patře. Nový děcák je „skoro hotový“ už více jak rok, stačí dofinalizovat podlahu. Jenže nejdříve bylo třeba zbourat příčku s dveřmi, a znovu ji postavit, neb byla toměposernaholýzáda nakloněná. Ani ožralej zedník by to takhle prasácky nepostavil, tátovi to vrtá hlavou doteď. Takže než budeme dělat podlahu, tak je třeba udělat tohle. Ale bourej si příčku v obývaném domě. V chodbě obrovská šatní skříň, do které se samozřejmě nesmí za žádnou cenu naprášit, a dveře do mého kanclu, které není možné dovřít, protože je v nich kabel prodlužky. A to stejně tak i dveřmi na schodiště. Takže se mi může naprášit jak do kanclu, tak do oblečení, tak na schodiště a do vstupní haly a všeho, co je tam … a pak se do toho pouštěj. Tu příčku teoreticky bourám asi tak od zimy. Dobře dvě odpoledne jsem to jen chystal, zakrýval a zalepoval igelitem šatní skříň, uklízel vše, co by se mohlo zaprášit, futra nezavřitelných dveří oblepoval vším možným, aby tam byly co nejmenší mezery. A pak jsem se na to vrhnul, a za jeden večer příčku majzlem a palicí zboural. A měl na podlahách dvou místností hromady cihel a stavební sutě. Boží. V chodbě jsem si zametl a vyluxoval úsek ke dvěřím do kanclu, abych mohl dále fungovat, a týden takhle chodil kolem. Včera byl konečně čas pustit se do úklidu. Zabarikádoval jsem se tu, a v kompletním mundůru starou sekerkou očistil všechny cihly, a doboural/doladil vše dle tátových připomínek. Bára šla o patro níže spát, a ani jí ten lomoz z patra nevadil. Rychle jsem se najedl, a po chvilcce oddechu šel pokračovat … nosit suť ven. Dva 12l kýble, naplnit, zvednout je, popojít pět kroků k zavřeným dveřím na schodiště, položit je, otevřít dveře, zvednout kýble, popojít dva kroky, položit kýble, zavřít dveře, přezout se z kroksek do „čistých“ pantoflí, zvednout kýble, sejít po schodišti ke vstupním dveřím, položit kýble, přezout se do venkovních kroksek, otevřít dveře ven, zvednout kýble, vyjít ven, položit kýble, zavřít dveře, zvednout kýble, a dojít k hromadě bordelu, vysypat … jako docela dost ohýbání hřbetu s 20kg závažím. Rekonstrukce v obývaném domě. Být to hrubá stavba, tak jde člověk v jedněch botách bez zastavení, ale tady je třeba zavírat všechny dveře, přezouvat se. Šel jsem 16×. Až holky vstanou, tak do mazlíka vrazím čistý sáček, a vysaju to tady jak Agrofert dotační programy.

Nejdřív ale otrhám keře borůvek, moji chloubu a pýchu. Modrají už dlouho, ale není kam spěchat, modrá a sladká borůvka je lepší než modrá a kyselá. Mám je zabalené do termíny (netkanka) kvůli kosům, ti ať si klidně sežerou celou třešeň, a tak mají takové soukromé miniskleníky (bonus).  

Průběžně také zakládám trávník kolem cesty. Skoro třicet metrů dlouhý a cca dva metry široký pruh hlíny, kde byly složené hromady hlíny z výkopu cesty. Tu jsem postupně rozvozil, celé to srovnal, a teď už konečně seju trávu. Tedy ne že by rozpálený červenec byl vhodný měsíc na zakládání trávníku, že. Ale postupuji vtipně po úsecích – celé to začíná ořechem, a na dalších ale pěti metrech byly postavené kotle s bordelem vynoseným ze sklepa čekající na odvoz. Takže s trávníkem jsem mohl začít až za nimi. Svrchní hlína, zahradnický substrát (nakupovaný po 150l pytlech), filtrační písek … všechno pěkně promíchat, pohrabat, „strhnout“ dlouhou deskou do roviny s dlažbou cesty (proč ne?), dovalit špalek na štípání dřeva, a tím to poválet, zaset trávu, lehounce pohrabat (udusaná nenarušená hlína se blbě zalévá), no a pak už jen týdny xkrát denně zalévat. Takto jsem došel až k třešni… která letos poprvé plodila, a kdybych pod ní zasel trávník, tak bychom si nemohli ani třešínku utrhnout … takže jsem se s trávníkem zastavil. A vypadá to strašně vtipně, 25m pruh hlíny, a v něm náhle ale osm metrů zeleného koberce. Kotle jsme tento týden také konečně odvezli do šrotu, takže se mi hned naskytlo nových pět metrů, kde jsem mohl s trávníkem pokračovat.  

Takže před otrháváním borůvek potřebuji ještě zalít trávník. 

Taky potřebuji posekat. Ale je takové sucho, že to nechci trávníku udělat. Tráva kolem domu šustí suchem a voní senem … a stejně neroste. Na dnešek slibují bouřky. Něco málo vody by bylo fajn. Kdyby dva dny jemně pršelo, tak by to bylo úplně boží.

Jo, a na kole jsem seděl naposledy v půlce dubna …

před třemi měsíci | Ze života | 1 komentář

Natržené odpoledne

Ivka potřebovala po obědě jet k doktorovi, tak se jí hodilo, že Bára usnula sama na posteli ještě před obědem … a po deseti minutách vylezla z ložnice právě když ivka chtěla odjíždět. Takže slzavé údolí a zhroucení světa a tatínku vyřeš si to. Nic nezabíralo, prostě byla Bára ukňučená po mamince, která ji opustila, a moje snaha o cokoli ji jen vytáčela. Až teda nakonec zase na posteli usnula, úplně naštorc. Tak jsem ji tak nějak přikryl, a lehl si vedle ní, a během chvíle usnul taky. A spal bych až do večera, kdyby to šlo … takže teď táhne na čtvrtou, já si akorát zvládl vypít kafe … venku je škaredě a zima, lehce mrholí.

Minulý týden bylo hlavní akcí stěhování kotlů ze sklepa / kotelny. Kotlů? Ano, dvou kotlů. Jeden tam stál v rohu už asi tak třicet let, a další byl připojen na topení, ale nepoužívaný, a jen tam reznul. Topíme plynovým kotlem, a tento jsme akorát tak vyhřívali (a sklep s ním). Požádali jsme si o kotlíkovou dotaci s tím, že tento kotel zlikvidujeme, a naopak pořídíme moderní plynový kondenzační kotel, neb ten plynový kotel má už také ale 15 let. A tak jsem se na to celý týden chystal – uklidit sklep a „vyčistit“ cestu k němu, z obou kotlů vybrat co nejvíce bordela a sazí, špajz a police za dveřmi do sklepa přenosit pryč, aby nepřekážely,  dostat do sklepa 200litrový sud na vodu a večer před akcí vypustit topení … a pak muset jít ještě pro 100litrový sud, protože ve výsledku je v topení asi neuvěřitelných 250 litrů vody. Super, ohřívat to plynem … no a pak přijel táta s chlapama, na vozíku velký rudl a céóčko, rozbrušky … kotel se odřízl od trubek, očesal o co šlo, aby byl co nejlehčí, a pak jsme tu původně 250kilovou krávu ve čtyřech lidech soukali pro úzkých a brutálně prudkých schodech s jednou 180stupňovou zatáčkou ze sklepa nahoru, a pak zase po ale šesti prudkých schodech dolů z domu ven. Na topení se navařil ventil, aby se dalo uzavřít, zatím jsme vysoukali starší (a menší) kotel, a už se jen čekalo, až bude vaření hotovo. Poprvé svár tekl, podruhé taky, potřetí už ne. Já mezitím nachystal grilování pstruhů jako odměnu pro pracanty, taťka je vždycky vychvaluje jako nejlepší rybu, co kdy jedl … vtipné bylo, že chlapi seděli na terase u stolu, já zády k nim griloval, ivka potírala pstruhy čmajou z oleje a bylinek, nijak se s tím nepárala, gril prskal a syčel, a pak blaf, a olej skapaný na plechové dno začal hořet. Sakryš. Zavřel jsem kryt. Otevřel, pořád to hořelo. Zhasl jsem hořáky. Olej hořel dále, z grilu začal stoupak kouř černý jak dým nad hořící skládkou pneumatiky. Rychle jsem pstruhy odsunul na kraj, a značně nervózní přemýšlel, co dělat. Nalít vodu jsem tam tedy nehodlal, takové rady si může ivka příště nechat od cesty. No kurva teda, co dělat??? Naštěstí se plameny nechaly prudkými fouknutími pod rošt postupně uhasit … pstruzi se mohli servírovat, a já mohl konečně povolit strachy staženou prdel. Chlapi si ani ničeho moc nevšimli :-D Pstruzi byli výborní. Chlapi odjeli, a já se jal uklízet … do půl desáté jsem se nezastavil, protože kdybych se zastavil, tak už bych to nerozhýbal. Snažil jsem se čerpadlem dopustit do topení zpět původní vodu, ale to šlo tak do poloviny objemu, pak už to čerpadlo neutáhlo. Dopuštění tedy z vodovodního řádu, a odvzdušňování všech radiátorů … no škoda slov. Dělal jsem kolem toho ještě celé páteční odpoledne. 

A to jsem ještě potřeboval posekat trávu, protože na sobotu jsme si po letech konečně sezvali mé kamarády na grilovačku. Vyčistil jsem očuzený gril, vše nachystal, dovezl od našich židle, od babičky plastový stůl, pak ještě malý skákací hrad pro děcka … ve tři přišel déšť a krásně se osvěžilo a ochladilo, akce měla začínat po čtvrté hodině. Tak se tu všichni sešli, posadili, ugrilovaly se dvě rundy masa, a pak začal další slejvák jak prase. Já vůl se půl dne uklízím s dílnou, abychom tam v případě deště pronto zapluli i se stolama a židlema a nerušeně pokračovali, ale všichni se furt schovávali pod párty stanem, kde na ně pršelo ze všech stran, a pak už to bylo jedno. Po dešti jsme seděli až do tmy, ale bylo celkem chladno. Nebýt toho deště, tak to byl super večer, takhle to drobnou pihu na kráse mělo :-)

V neděli relax a po-akční úklid, povracení nábytku a spol, a odpoledne odvoz auta k mechanikovi. Přestala chladit klíma, každoroční bolest škodovek s původními netěsnícími chladiči klimatizace. Takže každý rok jsem ji nechával doplňovat, a letos už konečně raději nechal vyměnit celý chladič, plus další serepetičky kolem. Zase šestka v čoudu.

A teď je středa pozdě odpoledne, od oběda jsem udělal nula nula nic, zítra hlídám Báru … 

před třemi měsíci | Ze života | 0 komentářů

Je krásně

Je krásně, a já si otevřel blog, protože jsem si chtěl zaznamenat uplynulý víkend … ale nějak se mi to přes pondělí dovedlo vykouřit z hlavy, proč vůbec. V pátek jsme šli do hospody, na tři píva, Bára na trampošku. V sobotu jsem vstal brzy a šel pracovat, a ještě za ranní rosy natrhal pár květů bezu na výrobu domácí bezové limonády. Pětilitrová sklenice, čtyři pět květů, jeden citron, trocha kvasnic, 300g cukru, den nechat kvasit, a pak šup do ledničky. Poprvé byla výborná, loni jsem ju všechnu vylil do hajzlu. Letos je prý dobrá, říkala ivka. Musím ochutnat. A tak jsem se v sobotu ráno bavil s limonádou, a uvažoval o výrobě vlastního bezového sirupu, typické „bezovky“. Ten se u nás dělal od dětství, a já pil prakticky jen to. Když jsem přesídlil k ivonce, tak jsem si jej také vozil … jenže s jejich vodou ze studny mi kupodivu bezovka nechutnala. Nebylo to ono, obzvlášť pokud mi v džbánku u PC zteplala. Tak jsem začal pít jakýsi pomerančový sirup. Pak jsme se přestěhovali, a tady v domečku jsme připojený na stejný vodovod jako u našich, na stejnou vodu. A zase piju bezovku, kterou si musím dovážet od mámy a spoléhat, že ji letos zase udělá. No ale … koupili jsme to tu i s bezem, ten kvete jak ďas … a máma teď dělá jakousi bezovku, co není třeba zavařovat (pod víčkem lahve se zaleje rumem, aby vydržela) … co kdybych si tedy sirup vyrobil sám?! Pár dní jsem o tom uvažoval, a to sobotní ráno si všiml, že už bez odkvétá, květy se sypaly na zem jako sníh. Rychle jsem telefonicky zkonzultoval postup a potřebné ingredience, a šlo se na věc. Vytáhl jsem hliníkové štafle a natrhal padesát květů, ale pak už bylo pozdě se do něčeho pouštět, odložil jsem je tedy do chladu, a vrhl se na grilování oběda. Slunce pálilo jak sviňa. Ufňačená Bára šla spát (asi byla unavená), já asi něco dělal, ale už si nevzpomenu co. Odpoledne jsme se vydali procházkou k tchánovi „na dvě píva“, pěkně po rovince kolem řeky. Báře jsme vzali motorku (odrážedlo), ta pak samozřejmě vyžadovala „bežku“ (koloběžku), ale nakonec sedla na motorku a suverénně před námi valila skoro kilometr. Strašně roztomilý. U dědy a babi jsme si oddechli –

Jo už vím, co jsem po obědě dělal! On mi totiž kurýr přivezl ten plastový domeček pro Báru! Vyšlo to akorát před oběděm, Bára zkoumala velkou krabici, netušila, co v ní je, pak šla spát a já se pustil do sestavování. Cože, dle návodu je to práce pro dva lidi na hodinu? Ale piču … no hořce jsem zaplakal. Tak nasraný a a vytočený jsem dlouho nebyl. V jednom člověku se to fakt sestavit nedalo, začínalo to sestavením dvou velkých plastových dílů „do rohu“, nacvakat ale čtyři dlouhé lištičky, a ty sešroubovat. A nacvakni si rovnou lištičku na okraj plastové stěny prohlé do luku. Jako věřím, že z výrobní linky ten díl sjel krásně rovný, ale po vytažení z krabice, co se válela bůhví kde … no škoda mluvit. Pak přišla konečně ivonka, a se dvěma rukama navíc už to šlo. Ale za tu půl hodinu, kdy jsem na to byl sám, jsem se v desetistránkovém návodu neposunul z prvního obrázku. Domeček jsme stihli sestavit, a Bára byla absolutně nadšená, a nechtěla z něj vylézt. A vyžadovala, abych v něm byl vlezlý taky. No a pak jsme tedy vyrazili k dědovi, a když jsme tam po hodince vytáhli telefon a domeček všem ukazovali, tak se Bára najednou šprajcla a „domu, domu“. Když si vzpomněla, že má doma svůj domeček, tak chtěla okamžitě z „ráje u babičky“ domů :-D Vtipné. A tak jsme šli domů, do domečku :-) A večer jsem naložil květy na bezovku.

V neděli zase brzy z postele, vyřídit práci, a v 8:15 jsem již stál nad mezí s lopatou v ruce, a zavážel „hrubý“ svah navezený hlínou z výkopu cesty pěknou svrchní hlínou, a poté do ní sel trávu. Už se konečně blížím ke konci. Po desáté jsme vyrazili na nedělní kačenu k našim. Mohli jsme si sedět pod pergolou, o Báru se starala máma nebo táta… pohoda :-) Snědli jsme kachnu, a holky šly zkusit spát. Nevěděli jsme, jestli tam Bára usne, a jistotou bylo přemístit ji do auta a jet na nějaký výlet, aby prospala cestu tam. No a hodinu někam jet, v tom hicu … naštěstí holky usnuly. Seděl jsem s našima pod pergolou, a probírali jsme všechno možné. Pak se Báře napustil bazének, já zase vlezl do čerstvě (= ledově) napuštěného bazénu, pak i za Bárou do bazénku, dal si pívo … no parádní odpočinkové odpoledne. Vrátili jsme se domů, Bára zaplula do domečku, a já do pracovního a šel pokračovat s hlínou. Úplně to lákalo zakončit týden v hospodě, ale raději jsem chtěl konečně něco pořádně udělat – a tak jsem do půl osmé vozil hlínu, sel trávu, a pak bylo hotovo. Tak ještě zalít čerstvě zasetou trávu, pak támhle ten truhlík na vysokém parapetu, jo taky borůvky, nakvetlé jahůdky támhle na svahu, kurňa, to už můžu hadicí zalít i túje … zamykal jsem dílnu někdy o hodinu později. Ještě jsem nevečeřel, ale nejdříve – bezovka! Květy (…) už byly 24 hodin ve vodě, takže vymačkat, přecedit do velkého hrnce, nasypat 4,5 kila cukru, a míchat a míchat … to už ivka uspávala Báru, a já se snažil být co nejtišší. Stáčení do lahví muselo počkat na ráno, do toho už jsem se fakt pouštět nechtěl. Však jsem taky zapomněl na bezovou limonádu, co už na parapetu krapínek přesluhovala. Takže ještě zpracovat tohle, zavřený v koupelně nakloněný nad vanou, abych nedělal hluk v kuchyni … a nakonec i tohle bylo, dvě petky do ledničky, desátá odbíjela, a já si šel pro to zasloužené pívo, krajíc chleba a „rybičky“. Dlouhý víkend … a ještě jsme šli s ivonkou ven na terasu, poprvé letos. Bylo dvacet stupňů, skoro úplněk, ticho a klid. nad hlavami nám proletěla zařící ISS, sem tam netopýr, probírali jsme všechno možné… 

Hm, tak nebylo marné si připomenout, o čem ten víkend byl :-) Včera jsme venku seděli také, to bylo dokonce 24 stupňů. A měsíc ještě větší, a zase letěla ISS … 

před čtyřmi měsíci | Ze života | 0 komentářů

Víkend na Šumavě

K Vánocům jsme dostali poukaz na víkendový pobyt v Kašperských Horách na Šumavě. Ať si s ivonkou někam vyrazíme, bez Báry. No, nakonec nejjednodušší řešení bylo vyrazit i s Bárou. Z relaxačního víkendu se tedy stala potenciální noční můra a „za trest“. Už jen představa 280 kilometrů s 2,5 letým dítětem v autě. 280 kilometrů. S dítětem. V autě. Čtyři hodiny, kdybychom jeli v tahu. No OK, budeme zastavovat, někde nakoupíme, někde se najíme, někde se projdeme v parku. Osa na HavlBrod, Humpolec, Tábor, Písek, Strakonice, Kašperky … a tak jsme ve čtvrtek dopoledne vyrazili – do slejváku. Ve kterém jsem i v pláštěnce nakládal auto. A pršelo a pršelo až někam do Tábora, takže nějaké zastavování a procházení se nepřipadalo v úvahu. Bára to naštěstí brzy zapíchla, a pak dvě hodiny spala, zatímco jsme se mezi kamiony plazili směrem k Šumavě. V rozkopaných Strakonicích jsme kolem třetí zastavili na oběd, a Bára tam v restauraci vylezla na nějaký schodek, a promptně z něj padla na hubu. Klepla pusou do země, krev na zubech, hysterický řev, na který se nemohla v křeči ani nadechnout … srdcezastavující představa, že si tam ze sekundy na sekundu rozmlátila přední zuby, a výlet obratem skončil. Naštěstí se asi jen nějak kousla do rtu nebo něco, za chvilku bylo vše v pořádku, a ládovala se hranolkama. Pak už byla vzhůru, a zbývalo nějakých 40 kilometrů. No jet ještě o pět kilometrů dál, tak už by to nedala. A byli jsme před butik hotelem NebesPán na kašperském náměstí. 

Pokračování tohoto článku »»»

před čtyřmi měsíci | Cesty Ze života | 0 komentářů