Možná bude sněžit ...

A zase další skoro měsíc pryč … tvrdý měsíc. Srpnovo zářijové budování cesty si vybralo svoji daň, kdy jsem v září fakturoval nula nula nic a pálil úspory. V říjnu pracoval, ale stále neměl co fakturovat, a neměl už ani úspory k pálení. Na účtu tři tisíce, konec měsíce se blížil, na začátku dalšího jsou nastavené trvalé příkazy na bratru jednadvacet tisíc … prošmejdil jsem všechny poznamenané práce, co by se daly fakturovat, a rozesílal faktury na všechny strany. Vždycky mě překvapí, kolik peněz mi v takovýchto „drobnostech“ visí. Během týdne jsem se „vrátil do plusu“, a přestalo to být tak depresivní, ale něco se musí změnit. Musím pracovat víc. A k tomu vede jednoduchá cesta – přestat večer popíjet pivečko vínečko. Ruku na srdce, a nepíše se mi to lehce, ale popíjíme docela dost. S padáním šera dondu zvenku, svlíknu se z montérek, hlady šilhám a v jen trenkách vycucnu nalačno pívo „za odměnu“ za tu dřinu … a pak panáčka becherovečky (slivovice došla), pak vínečko … pak jede v telce Modrý kód nebo Ohnivý kuře, což ivce mlčky trpím, ale taky bych nemusel dvě hodiny čumět do telefonu – mohl bych jít raději pracovat. Jenže to už tak úplně dobře nejde, když jsem ovíněn. A stejně tak se po večerním popíjení v 5:55 těžko vstává, vyhrabu se z postele před sedmou zežmoulanej…

A tak jsem s tím skončil, a přestal pít. Navečeřím se, uvařím si černý čaj a odejdu do kanclu, do devíti do desíti do jedenácti … spíš se ale snažím končit tak, abych měl sedm hodin na spánek… a to už týdny vstávám opět v 4:50. Pokud ale spím méně jak sedm hodin, tak to hned cítím. Třeba mě budík „poprvé“ probere až v 5:20, takže jej během té doby šestkrát zamáčknu, aniž bych se pořádně probral a začal přemýšlet o vstávání. Těch sedm hodin spánku je pro mě očividně nutné minimum.

A tak tedy vypadaly moje poslední tři týdny … jeden týden jsem prakticky ani nevytáhl paty z domu. A toho listí, co kolem leží. Vichřice Herbert roznesla polovinu listí z břízy po celém pozemku, do narostlé trávy. To nejde shrabat, musí se to doslova vyčesat. VYČESAT! Včera jsem na trávníku před domem, na nějakých 200 metrech čtverečních, hrabal tři hodiny. TŘI HODINY!!! Strašný. Loni bříza opadala krásně pod strom, shrabalo se suché listí a bylo. Ale co, škoda slov to dál popisovat. Má začít sněžit, a já ještě nemám uklizené listí … po čtvrté hodině se začne šeřit, a přitom to bych teprve tak měl končit s prací, chci-li opravdu „dělat víc“. A kdybych šel ještě za světla dělat ven, a po setmění se vrátil k práci, tak jezdí ivka dvakrát týdně cvičit … což je chvályhodné, ale znamená to, že od šesti hlídám Báru. A když se po osmé vrátí, tak já utahaný, od pěti ráno onlajn, si jdu uvařit čaj a jdu na dve tři hodiny pracovat …  

… jenže ono to ve výsledku není ani „nadpracovávání“. Protože ve středu Báru hlídám celý den, zatímco ivka jede do práce, většinou tak od osmi do tří. Tudíž celý jeden pracovní den v prdeli, a po dvou hodinkách ho musím rozpustit do zbylých čtyř pracovních dní, chci-li cca dodržet „pracovní týden“. A pak na mě jde deprese z přemýšlení o tom, že bychom měli pokračovat v reskonstrukci … na kterou nemám peníze, ani čas. Leitmotiv každého dne posledních týdnů. Apatie, deprese. Záře monitorů. Do čeho samozřejmě ještě zařízly některé typičoužměneserte zakázky jako implementace platební brány, kde si klientka po naprogramování všeho dle zadání vymyslela, že to má fungovat ve dvou měnách, EUR a CZK … tak se to doprogramovalo, a pak se rozhodlo, že CZK měna se stejně nyní používat nebude. Pak se překopaly všechny cenové položky … no škoda slov, škoda slov. 

A jeli jsme na wellness víkend, do oblíbené Branné. Bez Báry. Ivka o tom mluvila celé léto, někdy v září jsem to tedy objednal. Samotnému se mi nechtělo, nejsou to malé peníze … ale ještě to bylo v době, kdy jsem je měl. Já tedy víkendový odpočinek „nutně nepotřeboval“, ale ivce jsem to zakázat nemohl, že … a pak se po dvou měsících onen (minulý) víkend přiblížil, a bylo to v ten nejdebilnější čas popsaný výše. Měl jsem sto chutí ivce říct, ať jede třeba se švagrovou … prostě se mi nechtělo. Po celém týdnu práce od tmy do tmy by se víkend na práci kolem domu hodil, a já si odjedu pryč. Vyhazovat prachy, ještě k tomu. Člověk by si řekl, že takový relax je přesně to, co by mi prospělo, ale nevím. Pořád je to taky ekvivalent čtvrt roku topení plynem. 

Dojeli jsme do hotelu a tak nám řekli, že nás tam nemají v evidenci. A dohledali, že máme přijet až o týden později. No super. Vytáhl jsem na telefonu objednávku na správný termín, i provedenou platbu, a ukázalo se, že je chyba na jejich straně. A že naštěstí mají volný pokoj. Ovšem „obyčejný“, nikoli podkrovní „jeden z nejlepších“, co jsme si speciálně objednali. Cenově to moc rozdíl nebyl, ale konfortem ano. No pěkný, no. Nejdřív jsme z toho byli trochu přešlí, ale postupně jsme to přestali řešit. Pak nás hned zaskočili znovu, že vstup do wellness světa je „v rámci pobytu“ jen na dvě hodiny, nikoli neomezeně jako roky předtím. Pravda, nevydržíš v saunách pět hodin, ale zase dvě hodinky utečou jako voda … pak se ukázalo, že to měla recepční asi nějaké spletené, že neomezený vstup platí pořád.

Druhý den jsme chtěli jet do Jeseníku, a tam uprostřed hor v malé obci Branná jsem nenastartoval. Motor chytl, hned zdechl, a pak už nechytl. Startér točil, motor mlátil (to je asi tak nejpřesnější popis zvuku), ale nechytal. Ani neblafal, neškytal, nic. Jen naprázdno točil. Seděli jsme ve vymrzlém autě, a zírali oknem ven. Vybitá baterka by se dala řešit, snad bychom někde sehnali startovací kabely, nebo prostě povolali nějakou asistenci… jenže baterka vybitá není, auto „jen“ nechytne. A jak tohle na parkovišti vedle hotelu řešit. V sobotu dopoledne. Zkusil jsem štěstí a zavolal našemu mechanikovi, který mi to o 150 kilometrů dále naštěstí zvedl, a po popsání problému postupně naznal, že nám „padla nafta“ (tedy v případě, že úplně neodešlo palivové čerpadlo). A ať zkusím desetkrát jen brnknout startérem, že to vždy palivové čerpadlo tři sekundy tlačí naftu z nádrže k motoru. Pokud nám padla nafta, a stekla až do nádrže, tak bude dobu trvat, než ji čerpadlo zase dotlačí až ke vstřikům. Položil jsem telefon, a poctivě desetkrát „přistartovával“, a nic, bez výsledku. Když jsem pak zkusil regulérně startovat, startér jen točil jako předtím. A když jsem to pak zkusil ještě dvakrát, tak motor zařval a chytl a spokojeně si vrněl, jak se na studený dízl sluší a patří. Tak. Byla to padlá nafta. Nyní máme nastartováno. Ale co dál? Zhasneme motor, zůstaneme celý den na hotelu, a zítra ráno při odjezdu co? Zase nenastartujeme? Nabouchal jsem do navigace všechny autoservisy v Jeseníku a vyrazili jsme tam. A tam nás samozřejmě všichni postupně „poslali do prdele“, že v sobotu v jedenáct nemají čas něco takového řešit. Postupně z toho vykrystalizovalo, že by mohla být netěsnost v palivovém okruhu, ale pokud není motor zaliskaný od nafty, která by někde viditelně stříkala, tak to není jak odhalit mimo kompletní rozebrání všeho možného. Mezitím jsme motor několikrát zhasli a nastartovali, a postupně se uklidňovali, že to asi byla jednorázová věc – což bylo ostatně to hlavní, na co jsem se ve všech servisech ptal. A že kdyby se nám to stalo znovu, tak už víme, jak to řešit a nastartovat a alespoň dojet domů. 

Z takhle okořeněného víkendu jsme se vrátili domů. Zrelaxovaní, unavení. Bylo to fajn. Nejvíc se mi líbilo na Červenohorském sedle – tam byla regulérní zima, sníh, led, mínus stupeň, vichr. Mysl na to nebyla připravená, úplný šok! Z podzimního sychravého údolí výjezd do zasněžených lesů. 

A teď mi tu pršosněží za oknem. Jenže potřebuji jít hrabat listí. Kdy jindy taky, že … 

před čtyřmi týdny | Ze života | 4 komentáře

Podzim v plné palbě

Padá listí. Jako fest. Opadává šeřík, do vysoké trávy (to se teda bude hrabat…), bez už opadal a listí zpod něj někam zmizelo, není tam. Metr a půl vysoká škumpa je krásně červená, tam není co řešit, pár lístků. Jedna švestka je polomrtvá, skoro bez listí celý rok, druhá letos neplodila, a byla taky nějaká přešlá, listí všehovšudy nic. Menší jabloň trochu listí vyplodila (a přesně dvě jablka), větší přežila i jarní znásilnění, pardon, ořez sadařem amatérem, pardon, mnou, a dokonce trochu obrazila, a něco listí z ní také je. Jablko neměla jediné. Třešeň neměla jedinou třešni, ale listí dává. A bříza, ta děvka vysoká, z té se to sype jak lednový sníh z nebes! Jedno ráno jsem musel auto ometat koštětem, půl trávníku je plného jejích zlatých dukátků, a půlka je pořád na stromě. Čekání na hrabání.

Ale ořech. Ten zatracený ořech. Strom jak hora, ořechy jsem letos sebral dva, ale listí je z něj neuvěřitelnýho, a co vůbec s ním … názory na kompostování ořešákového listí se různí, obecně to není žádná sláva. Kompost z něj je naprd, nesmí pod kytky, a především strašně dlouho trvá, než se listí rozloží … protože má léčivé účinky, tak ony léčivé účinky i zamezují rozkladu, aktivitě plísní a hub, atd. Loni jsem listí shrabal pod strom na hromadu, na jaře bylo netknuté, akorát mokré, tak jsem jej nakonec zavezl do kompostu, a když jsem ho v létě přeházel, tak tam listí pod metrovou vrstvou jiného odpadu stále vesele netlelo. Nahovno. Kdekdo tady má na pozemku nějakou „zmolu“, kam může vyvést napoužitelný biobordel, ale my ne, jen koutek s regulérním kompostem … a jak se zbavit ořechového listí, když ho nechci dávat do kompostu? Spálit těžko, obklopeni sousedy, a hlavně listí padá postupně a půlka je ho dávno durch mokrá, než opadá všechno.

Shodou náhod jsem šel včera hlídajíc Báru vycházkou (konečně) zaplatit kamenivo, co padlo do cesty, a po vypláznutí 13 000 za různé štěrky se optal, kde by se tady na kopečku dalo zbavit ořechového listí. „No tak to zavez támhle, pod mezu k těm stromům, tam taky vozíme všechno listí tady ze stromů v areálu…“. Hohó! Náhle bylo „kam“! I když cca 150 metrů s plně naloženým kolečkem, ale i kdybych se tam měl doplazit, tak tam to listí odvozím. Ještě s padajícím šerem jsem tam dvě kolečka odvezl, na každém ještě naplněný pytel na brambory, ať jedu fakt vytížený, když už je to čtvrt kilometru, i s cestou zpátky. A dnes jsem se na to vrhl hned jak to šlo, a všechno ostatní listí odvozil na čtyřech kolečkách. A je to. Ořešákové listí je pryč. Mám radost jako malé dítě! 

Přitom taková píčovina, a člověk o ní napíše zápisek na blog … to jsou ty trampoty majitele nemovitosti.

A loni touto dobou jsme se už s tátou dávno vrhli na zateplování střechy a úpravy podkroví. Ach jo. Pokračování je za rohem.

Je mi 33. 

před měsícem | Ze života | 0 komentářů

Krtek a odpadkový koš!

Krtek a odpadkový koš spolu nesouvisí. Ani jeden neskončil v druhém. A přesto! 

Den začal jako každý jiný. Po šesté ráno je už šero, ale i v tom šeru procházím domem opatrně, rozespalý, malátný, poloslepý … rožnu (ano, rožnu!) si teprve v koupelně. Té záře! A ten pomačkaný xicht! A ta kštice! Nachystám si kávu do bialetky a čekám, až začne chrchlat … k snídani nemám žádné sladké pečivo nebo štrůdl, koláč, a tak jdu do kanclu jen s kávou a ikeakonví bezovky. Snídám tatranku. Za dvě hodinky slyším šramot, holky jsou vzhůru. Sejdu dolů, chvilku s nimi zůstanu, ale táhne mě to ven. Velmi jemně prší, sychravo jak sviň, ale přesto – jdu ven! Za dům! Na místo činu! A co myslíte? Má ho tam! Krtečák! A čerstvý! Týden mi tam rube u tújí, a ještě jsem ho nenachytal při akci. Vždy se tam jen náhle objeví krtečák, na ploše metr krát metr … vždy tam chvíli stojím a čekám, jestli něco bude, zůstávám v myslích řidičů projíždějících křižovatkou a dumajících, co tam ten týpek v kapuci nad silnicí dělal, a čekám, jestli se hromádka hlíny pohne. Ale nemám nachystanou motyčku a kýbl, čekám na jeho přítomnost, abych ho mohutným dupáním vyděsil jako ještě nikdo. Ale nic. Nehybná hromádka hlíny. Preventivně tam dupu jak slon, hrábkami hlínu rozhrabu, a jdu zpět k práci. K poledni je tam nový krtečák! Ten čurák! Operuje tam, a moje dupání mu nevadí. Takže zkušený mazák, žádné mladé pískle. Čekám na pohyb. Marně. Dupu. Později holky odjíždějí pryč, doprovodím je a dondu se podívat na místo činu, a čerstvý krtečák o kousek dál. Ty sviňo černá, tak ty se mýho dupání nebojíš? Vezmu si hrábky odložené bokem, a dřepnu k hlíně. To by bylo, abys tu teď nepracoval. Jak se to tu pohne, tak na tebe zadupu tak, že utečeš až za silnici. Ale auta projíždějí, řidiči koukají, hlína se nehýbe. Dřepím, čekám. A pak se periferně pohne hlína o dva metry vedle, na placu s rozhrabanými krtečáky. Krtek je tu! Vrtá v chodbičkách, kde se činil ráno, úplně pod povrchem! První instinkt, zatnout kovové hrábky do místa pohybu, co nejhlouběji, zabít! Druhý instinkt by byl milosrdnější, ale tenhle signál dorazil z mozku dříve. Hrábky se zakously do mokré hlíny tak hluboko, až mi evokovaly motyčku, a já cuknul zpět … a hle, sprška hlíny a černý macek se mi vrtí u nohou! Ale kurva dopiči co teď??? Nemám rukavice, nemám kýbl na odchyt! Krtek je hbitá šelma, pár sekund volnosti a je zavrtaný v hlíně, kdo neviděl neuvěří. Pro kýbl dvacet metrů nedoběhnu, hned by byl v trapu. Jako Damoklův meč nad ním visí myšlenka, že zabít jej rychlým šlápnutím / přesným úderem je nejsnazší řešení, ale nebohé černé zvíře okusí, co to je nechat se hrábkama pohazovat po pozemku až k dílně, kde ho konečně nametu do kýblu a vítězoslavně si ho nafotím. Zase. Letos tuším … pátý kousek? Odnesu ho v kýblu na obecní pozemek, a sametové zvířátko se zavrtá pod trávu než bys řekl švec. A mám zase chvíli klid. Teda jestli se nevrátí strakapoud. Tu barevnou píču zkurvysynovskou bych zlikvidoval okamžitě, kdybych měl jak. Krtek ať si to tu přerejvá, ale jak budu doprdele pičo kurva opravovat rozklované podbití střechy? Nijak, vole, nijak! Píča jedna vopeřená. Si koupím k narozeninám drona, a uvidí, hajzl!

Koš. Takový pěkný koš z Ikey, se šlapátkem, co otevře víko. Bílý na plasty, černý na komunální odpad. Stojí pěkně vedle sebe, třídíme jak o život … tedy já, Ivka je dost ležérní. A černému se nějak přestalo otevírat víko. Sešlápnu pedálek, úplně cítím, jaké je tam pnutí, ale víko nevyskočí. Řekl bych, že jak je přes vnitřní kyblík přetažený odpadkový pytel, tak to celé dost utěsní, a pod víkem se při otevírání udělá podtlak … při opatrném sešlápnutí pedálku by to šlo, ale při houpnutí a fofrem otevření je tam páka jak sviňa, a místo otevření víka se vykvedlal otvor v plechu stěny, kterým vede zvedací páčka. A ta se v něm měla pouze otáčet a úzký otvor neměl dovolit nic jiného, jenže nynější vykvedlaný otvor umožní páčce se zasunout … a přes všechny táhla na víko působí menší síla, a to se neotevře. Hotovo šmitec, koš na vyhození.

Ale sakryš, stačilo by, abych vyrobil plíšek, který provrtám: jednou dírou uprostřed, pro táhlo, a dvěmi dírami na krajích, kterými plíšek přišroubuju k plechové stěně koše. Nový nezdeformovaný plíšek neumožní táhlu nic jiného než se pouze otáčet, a koš bude zase fungovat. Jenže vyrobit takový plíšek … toť oříšek. Kde brát a nekrást? A hle, něco by mohlo být v krabičce se zbytky všech možných šroubků z montování ikea nábytku před nastěhováním … a ty vole vono jo, naprosto přesně to co potřebuji, šest čísel dlouhý silný proužek kovu, se dvěma otvory pro šroubky po stranách! Stačí vyvrtat díru uprostřed pro táhlo, trochu ho ohnout souměrně se stěnou koše, a je hotovo! Vzal jsem si vrtačku, změřil průměr táhla šuplerou (k něčemu se ty laborky z fyziky taky hodily), vybral odpovídající vrták na železo z profi sady, co mi táta dal k vánocům (úžasný!), a vyvrtal díru. Naměřil jsem si plánované díry na koši, provrtal je také, nasadil plíšek a zašrouboval nachystané šroubky (z pořadače na šroubky a všechno možné, který jsem si (naplněný) také přál k vánocům), a kurňa koš je jako nový a víko se otevírá s takovou vervou a spolehlivostí, že mě určitě přežije.

No řeknu vám, na jednoho inženýra informatiky a ekonomie je to na jeden den docela dost úspěchů!

před dvěma měsíci | Ze života | 0 komentářů

Cesta je hotová

A tak jsme ten letní projekt s prvními podzimními dny dokončili. V zemi jsem se začal vrtat 11. července při vykopávání trubek od okapu, obrubníky se začaly betonovat 17. srpna, a dlažba pokládat 17. září. 

Minulé pondělí jsme s tátou u našich za domem řezali přesně naměřenou a očíslovanou dlažbu, onou půjčenou flexou. Nějakých šedesát kousků. Pak jsme ji zase nafrkali na vozík a dovezli sem, a začali ji pěkně podle čísel vkládat do vynechaných míst … no a taky jsme začali koukat na to, jak křivě je nařezaná, a jaké mezery tam náhle mezi její šikmou hranou a obrubníkem zůstávají. A mně s ivkou začalo docházet, že očividně nestačilo to „nějak naměřit“ a fixou na parketu zakreslit, ale bylo třeba to „kurevsky přesně naměřit a zakreslit“. Což taky úplně dost jednoduše nešlo … a tak jsme ty nejhorší kousky hodili po psovi, a uřízli znovu a lépe. Flexu jsme přivezli čišťounkou a vyfoukanou kompresorem, a nyní se musela zase zasrat, a já ji pak mohl akorát tak trochu povysávat mazlíkem (mým průmyslovým vysavačem). No a bylo, položen poslední kousek, a dlažba byla kompletní. Hurá pro křemičitý písek, kterého jsem měl dovezených (přesně odměřených) pět koleček … s tátou a tchánem jsme ho vmetali do spár, natěšení na hutnění vibrační deskou, až nám cca pět metrů před koncem došel. Doprdele práce! Člověk se bojí, aby mu zbytečně nezbyl materiál, který nijak nevyužije, ani se ho nezbaví, a pak mu chybí! A to jsem to měl tak přesně odhadnuté, kolik bude potřeba, podle toho, kolik jsme ho na jaře spotřebovali na samotné stání… a pak mi to došlo – ve stání jsou použité 6cm parkety, zatímco nyní zasypáváme 8cm spáry. Tedy o čtvrtinu vyšší spotřeba :-)

Dokončenou část jsme ještě s tchánem pojezdili vibračkou. Dost písku tím pádem propadlo, ale den dva později jsem se za tátou do práce otočil znovu a nabrali jsme písku až až. Domést zbylou část, stejně tak i tu zvibrovanou (kde písek zapadal do spár), znovu celé zvibrovat, … a … a je to. Cesta je hotová.

A tak jsem očistil prázdné palety, paletu 20cm obrubníků (1,2 tuny) převozil za dům, a už to tu máme zase hezké a uklizené. Jen ty hromady hlíny … 

před dvěma měsíci | Ze života | 0 komentářů

Dlažba skoro položena

Zase post tak akorát o práci … je sobota ráno, před osmou. Potřebuji jet k našim, ale nemusím tam strašit zbytečně brzy. Takže čásek na malé blognutí, o práci na příjezdovce, jak jinak.

Dva týdny zpět jsem na 2× zhutněný makadam nechal navézt tři tuny „osm šestnáctky“ (takový ten tradiční štěrk). Řidič to celkem rozprostřel po celé cestě, pak jsem to rozhrnoval a rozvážel. A od desky položené přes obrubníky odměřoval, jak vysoko už jsem. Bylo třeba nechat aspoň 13 cm mezeru, 8 cm bude dlažba, a pod ní pět čísel jemného podkladového štěrku. A místy jsem změřil třeba jen devět cm – takže jsem ještě pracně odebíral makadam. Docela vojeb. Ale bylo rozprostřeno, ale tenhle štěrk jsem navezl hlavně pro srovnání plochy a aby zapadl mezi makadam a „ucpal“ jej, protože do všech možných děr by pak padlo strašně moc toho podkladového štěrku, kde tuna stojí skoro půl tácu. Nastartoval jsem vibrační desku, a ta mi za pár minut z plného výkonu zdechla. Druhý den dopo jsem to řešil, a zavolal si do servisu téhle značky. Poradili mi vyčistit svíčku, a zkusit ji nastartovat bez vzduchového filtru … pokud to bez něj povalí, tak je jasné, že je zanesený. No a just jo, bez fitru se mašina utrhla ze řetězu a lítala by po pozemku jak splašenej kůň … tak jsem filtr zkusil co nejvíc povysávat vysavačem, místo původního oklepání a ofoukání, a projevilo se to bleskově. Takže jsem uhutnil štěrk, mohl se navozit jemný štěrk, a jít do dlažby.

Ale shodli jsme se, že to o týden odložíme. Konečně se do cesty dá vjet autem, tak bychom tam týden mohli jezdit, a ujíždět to, případně poprosit nějakého místního traktoristu, jestli by nám tam párkrát nepopojel … pokud by podklad někde klesnul, tak ať se to stane nyní a dosype se štěrk, než aby klesnul až s dlažbou. Nevím, jestli to nebylo pitomé uvažování, ale udělali jsme to tak a práce se na týden zastavily. Ne že bych ale neměl co jiného na práci …

V závěru týdne jsem nechal navézt jemný štěrk, také tři tuny, snad to bude stačit … což ani smykem. Celý víkend propršel, takže jsme začali v pondělí, a položili ale pět metrů dlažby. Speciálně naměřenou deskou strhnout štěrk, pak pokládat šáry parket … táta klečel a pokládal dlažbu, a já lítal s kolečkem k paletám a dlažbu mu pak pokládal přímo k ruce. Každá parketa váží tři a půl kila. Každá paleta 375 parket. Deset palet. Dvanáct tun. Vzít z palety a dát do kolečka, pak popojet s kolečkem a z kolečka vzít dvě parkety a položit je tátovi na zem (a tedy se ohnout). Jeden den nám pomáhal i tchán, pak zase ivonka … takže mi všechna dlažba rukama neprošla, ale tun to bylo pěkných, a ty stovky sehnutí se sedmi kily v rukách … co stovky … to mohlo být klidně dvanáct set ohnutí hřbetu k zemi :-)

V úterý nám pomohl tchán, a došli jsme na nějakých 18 metrů dlažby? Možná. Ve středu jsem pokračoval s tátou, a s ivončinou pomocí jsme došli až do místa zlomu cesty a jejího rozšiřování do šířky celé brány. Jedna strana dlažby se tedy bude muset neustále řezat do oné šikminy. Ale především nám došly „kostky“, tedy půlky dlažby. Tehdy jich neměli více na skladě, věděl jsem tedy, že se budou muset dokoupit. Tím jsme začali ve čtvrtek ráno, při plánovaném celodeňáku … a ouha, kostky nejsou, tedy ne v 8 cm výšce. Jedny stavebniny, druhé, třetí … tak jsme koupili jen chybějící tři metry parket, a jeli pokládat neúplné šáry. A pak mě napadlo, že tchán pojede odpoledne z Brna z práce, a mohl by mi těch 30 kostek koupit, když obvolám stavebnictví po cestě a zjistím, kde je mají. To dopadlo úspěšně, kostky nám dovezl právě když jsme pokládali poslední šáry. Nafrkali jsme je do vynechaných míst, a nachystali vše na řezání. Dobře sedmdesát parket bude třeba uříznout … což strašně – ale opravdu STRAŠNĚ – práší. O randálu nemluvím, ten se dá přežít, ale ten oblak prachu z každé jedné parkety … to je prostě strašný. A jak to řezat, abych pak sousedi neměly parapety a auta zasypaná jemným bílým prachem … no těžko, jak jinak. Naštěstí směr větru je tu většinou na prostor mezi domy do ovocného sadu a na louku. No z tohohle jsme pořád špatní, nejde to nijak dobře vyřešit. Inu, začali jsme řezat, a po pěti parketách flexa vypnula. Pojistky OK, takže dvoukilowattová flexa kaput. On to byl šmejd za osm stovek z akce v Lidlu, ale právě proto ho táta koupil, za osm stovek ideálka na to ho sedřít při řezání pár desítek parket, a pak to hodit po psovi … no ale že klekne na páté parketě, to jsme nečekali. Takže místo „Dnes to musíme dodělat!“ najednou celkem vážný problém, protože půjčit si od nějakého známého flexu na 230 mm kotouč a oddělat mu ju při řezání dlažby (do flexy se brutálně napráší, což už nejde vyčistit), to je trochu blbý. Koupit si za x tisíc flexu, a hned si ji stejně tak oddělat … to tu cestu taky dost prodraží. Takže jsme to ukončili s tím, že se podívám po netu, kde by se tu dala taková mašina na den půjčit, to by bylo celkem ideální. A později mi tchán volal, že ji zajistil u místního kameníka, a za chvíli jsem měl doma jeho špinavou flexu se spešl kotoučem. Ale od té doby mi tu leží, sám se do toho řezání moc nehrnu, a v pátek se nic nedělalo, to jsme šli na oslavu narozenin. Jenže … raději bych si byl tu flexu někde půjčil, i proti kauci třeba 3000 … protože takhle tu mám brusku za šest táců, kterou můžeme zlikvidovat stejně tak snadno jako tu, co bychom si půjčili. A kdyby opravdu klekla, tak by mě to vyšlo dvakrát levněji. No, chceme na to jít s tátou v pondělí, hned od rána – výhoda je v tom, že budou všichni sousedi v práci :-) Jenže včera jsem kameníka potkal na narozeninové párty, poděkoval mu za půjčení, a kdy že ji potřebuje vrátit. V úterý ji potřebuje. Sakra. Kdybychom ji v pondělí utahali, tak budu těžko shánět novou do druhého dne. A tak si říkám, jestli na to nepůjdeme už dnes, v sobotu … se všemi sousedy doma. Toho prachu a randálu … ach jo. A jestli tím pádem nebudu řezat sám, protože táta je do tří v práci. Hm hm hm …

před třemi měsíci | Ze života | 2 komentáře

Blíží se víkendový odpočinek?

Představa odpočinkové soboty mi teď v pátek ráno přijde směšná :-) V sobotu se přece maká od rána do večera, narozdíl od všedních dní a jejich pracovních odpolední! Ale na současném „hlavním projektu“ (cestě) možná nebude právě do čeho píchnout, bude technologická pauza. Což nemění nic na tom, že hned vedle cesty je v hromadách pár desítek koleček hlíny na rozvození všude možně.

V pondělí večer mi navezli do cesty první 4 tuny makadamu, hned do díry za bránu. Druhý den jsem ji rozprostřel tak, aby se do výkopu cesty dalo traktorem sjet, zbylou část dovystlal geotextilií, a objednal si další tři fůry štěrku. Sice řidič při sklápění vozíku chytře popojížděl vpřed, aby to nevysypal na jednu velkou hromadu, ale i tak to pak vyžadovalo dobře dvě hodiny rozprostírání lopatou a rozvážení všude možně. S tím mi naštěstí pomáhal ivonky táta, zatímco máma dohlížela na Báru. Sám bych to dělat nechtěl, nabírat makadam lopatou … to je trest, který bych nepřál ani nepříteli. Večer byla cca 15cm vrstva štěrku rozprostřena po celém výkopu.

Pokračování tohoto článku »»»

před třemi měsíci | Ze života | 2 komentáře

Za oknem tma a podzim

Poslední srpen byl horký letní den s krásnou nocí, kdy jsme s ivonkou seděli až do půlnoci venku na terase, a s prvním zářím přišlo ochlazení a po třech týdnech také konečně déšť. V sudech a gabčíkovu ani kapka vody, při každém dni betonování obrubníků (a následném umívání míchačky a nářadí) jsme spotřebovali přes 200 litrů vody, k tomu polévání přibývajícího betonu pár konvemi vody několikrát za den … a dva kubíky dešťovky byly pryč. 

Google music mi pouští :music: Texas – Summer Son, jako snad ještě za dob gymplu či kdy … a za okny se tma pod mraky barví do šedomodra. Rozednívá se. Je neděle, a já vstával v pět hodin. Včera jsem byl tak udřený, že jsem šel spát v devět, jen co Bára trochu zabrala a já ji šramotem neprobudil … takže poctivých sedm hodin spánku, jaj! Tedy hybaj vstávat do tmy … a psát na blog :-D 

Pokračování tohoto článku »»»

před třemi měsíci | Ze života | 0 komentářů

Šedesát metrů obrubníků

Můj ty bože, to byly ale dva týdny … dovolená na maltě, jen co je pravda. O víkendu před dvěma týdny jsem dofinalizoval výkop pro novou kanalizaci a svod dešťovky, v pondělí či kdy pak přijel táta a položili jsme obě potrubí, já pak až do šera vše zahazoval a hutnil desetikilkou. A ve středu ráno táta přijel zase, a rozhrčela se míchačka, a hrčela šest dní. Táta si vzal dovolenou a dělali jsme od rána do večera, za vydatné pomoci mámy. Ve třech to odsýpalo, každý jsme měli své úkoly. Založit obrubník, to je x kroků – správná hloubka v zemi, dejme tomu 40 čísel. Obrubník má 25 na výšku, takže prostor pro 15 čísel kamení a betonu. Je třeba tedy vybrat správné šutry na dno, které budou tak akorát vysoké, aby na ně přišlo ještě 5 čísel betonu a pak obrubník. Kdyby nějaký šutr čouhal, tak se tam už nevejde obrubník. Já šel míchat beton, máma skládala vhodné kameny, táta je namočil vodou, já přijel s kolečkem betonu a naházel tam odpovídající vrstvu, která se ušlapala a upravila do vhodné výšky, aby se tam mohl usadit obrubník. Ten máma mezitím „nalajnovala“, za každé strany nakreslila linky jako nápovědu pro tátu, jak moc má být zabetonovaný (aby to mělo nějakou štábní kulturu). My dva obrubník (25 kg) vzali a usadili na místo, a zkontrolovali, jestli je po celé délce tak akorát 1 cm nad provázek, a není-li třeba někde ještě třeba podhodit betonem nebo naopak ubrat. Pak se začal gumovou palicí stloukat, aby si sedl přesně do provázku, dorazili jsme jej k předchozímu obrubníku, vodováhou zkontrolovali vertikální rovinu, a prohlásili ho za „dobrej“. Z obou stran se obskládal vhodnými kameny (máma a já), ty se namočily, já tam začal prát beton, máma ho trochu hutnit, táta finalizovat žlicou. Já už mezitím míchal další míchačku, máma začala pokládat další úsek kamení,… skoro každý den jsme se s vozíkem dvakrát otočili do jezeda k hromadě polního kamení, a dobře po půl tuně si odvezli (po důkladném přebrání). 

No dřina. Já vstával (se pokoušel) v pět, abych stihl něco málo dořešit s prací, po osmé jsem šel ven a vše nachystal, aby po příjezdu táty a mámy bylo možné jen zapnout míchačku a začít to valit. Navozit zásobu cementu, dopustit sud vody, vyvozit z dílny všechny ty lopaty, palice a další nářadí … a tak prohloubit základy pod budoucími obrubníky. Kvůli tomu ze mě pot tekl ještě před příjezdem táty :-D Končívali jsme v pět šest, já ještě dobře hodinu vše poklízel, a pak pomalu umíral na gauči … 

Pokračování tohoto článku »»»

před čtyřmi měsíci | Ze života | 0 komentářů

Byli jsme na dovolené

Ivonka mi někdy před dvěma týdny oznámila, že kamarádka by zamluvila chatu v Jeseníkách, a několik rodin by nás tam vyrazilo na dovolenou. Já se smál, že ani smykem. Práce mám, že nevím, co dříve, na pozemku složené obrubníky a dlažba, táta se akorát vrátí z dovolené a můžeme na to nastoupit, … a zase si odjedu já. Stejně tak jsem si moc nedovedl představit, jak budeme s bárou fungovat x dní někde jinde. A navíc na chatě, kde ve výsledku bude pět dospělých a osm dětí… od ročního až po puberťáky. Nakonec pouze já s ivonkou jsme byli kompletní rodina, ostatní tam jeli vždy po jednom jen s dětmi. Ti dva s nejstaršíma dětma se tam také jeli hlavně pelešit a nevěrně si vyšukat mozek z hlavy, a celá dovolená a účast nás ostatních byla jakási zástěrka. Jupi jou.

Nakonec jsem jel. Chata ušla, pozemek kolem fajn, hned vedle terasy tenisový kurt obehnaný plotem, kde děcka pod snadným dohledem řádila a neměla se kam ztratit. Jenže za domem mimo dohled do země zapuštěný magnet … pardon, bazén. Kdykoli se Bára nebo další dvě malé děti ztratily z dohledu, musel někdo během pár vteřin vyskočit a jít se podívat, kde jsou. Do toho jekot a ryk starších dětí vymýšlejících skopičiny, … hlučná zábava nás dospělých u krbu až dlouho do noci, když se děcka konečně uklidnila, resp. přesunuly své řádění do chaty.

Pokračování tohoto článku »»»

před čtyřmi měsíci | Cesty Ze života | 4 komentáře

Svatá Anna, je chladno

Vyplatí se v sobotu vstávat v šest, abych si sedl k PC a napsal něco na blog? No asi ne. Myslel jsem si, že budu pracovat, ale žádné drobnosti mi tu nezůstaly, pouze dlouhodobější zakázky, kde hodina práce nic nevyřeší… a stejně: spát dlouho je plýtvání drahoceným časem! Já se úplně klepu, abych už mohl jít věn něco dělat, ale ivonka dumala o sobotním výletu, tak musím být opatrný a případně souhlasit s nějakým rodinným odpolednem. Mám ale také zajet nakoupit, a to už bych to mohl trochu protáhnout do stavebnin a koupit kolínko mezi kanalizační trubky, kterými mám pod zemí svedenou dešťovku … jedna z tisíce věcí, co tu čeká.

Před těmi cca dvěma týdny jsme téměř každý večer seděli až do (půl)noci venku na terase. Malá někdy mezi osmou a devátou zalezla do postýlky, a my se potichu vyplížili s flaškou vína a skleničkami na terasu, zapálili svíčky a koukali na nebe. Nebo do displejů. Nebo probírali, co a jak s budováním cesty, dlažbou, atd. Večer za večerem, ačkoli dobře oblečení – tropické noci tu zatím nebyly … no a na tento týden se ochladilo a pršelo tak, jako za celé jaro ne. Jestli už teď nejsou v lesích půlmetrový hříbky, tak nevím kdy teda.

Pokračování tohoto článku »»»

před pěti měsíci | Ze života | 0 komentářů