Žádné dráma, jenom v Čechách od rána chčije a sem na Moravu to má dojít. Ale zatím svítí slunce a jen se zvedá vítr. A zítra máme dětské rybářské závody a to to tu asi propukne naplno. Asi to nebude taková pohoda jako dříve.

Před třemi týdny jsme s ivonkou malovali pokoj. Vymalovaný byl už dlouho, a v posledních letech se do malby u stropů a za skříněmi pustila plíseň. Drobné tečky přerostly v hrůzy, na které jsme my byli zvyklý, ale neznalému by vyrazily dech. Jeden den se odsunul nábytek, vše vyšplíchalo savem, a my šli spát k staromódní babičce. Ta moje představy vtipně překonala hned záhy, kdy se nás cca v deset večer přišla potichu zeptat, jestli máme dost polštářů pod hlavou. Hm Ivonka chodila do práce, já se známým malířem dva dny úřadoval a pak čtvrtek pátek doháněl práci. Pokoj je nádherný, nábytek trochu odsunutý od stěn (aby dýchaly), vyházela se spousta bordela, co si tu ivonka všemožně syslí … úspěch.

Pokračování tohoto článku »»»

Vzpomínáte, jak byla zima na začátku roku 2013 dlouhá? Velikonoce připadly přímo na apríla, prvního dubna, a napadlo sněhu, že jsme se s ivonkou k Balcarce přibližovali vyloženě sněhovými pláněmi a v jeskyni bylo tepleji než venku. Na parkovišti jsem ani nemohl zaparkovat na vyhlédnuté místo, protože tam bylo 15 čísel sněhu a jak jsem přibrzdil, tak už jsem se nerozjel. Teď je polovina dubna a dá se říci, že zima skončila minulý týden. Kolo jsem v poslední týdny vyměnil za pomáhání v lese, ale nyní jsem dva dny po sobě vyjel a to dokonce jen v tříčtvrťákách.

Les … tátovi bude 57, dře celý život a udělat ve dvojici s lehce mladším bratrem každé jaro 50 kubíků dřeva, to už začíná být nad jeho síly. Tedy, síly stačí, ale jednu ruku má z minulých let pochroumanou od výbuchu kompresoru, a druhé rameno ho začalo bolet tak nějak z ničeho nic, ale bolí ho jak sviňa. Zánět šlach? Zánět kloubu? Místní ortoped je příbuzný a nechce se mu k němu jít, protože ten mu nakáže klid a odpočinek, ale ty kubíky dřeva nepočkají, takže doktor ho týden nato uvidí štípat metry nebo skládat vlečku dřeva … a tak ať se ivonka tváří jak se tváří (protože dávám lesu přednost před ní), tak když můžu, pomůžu. Ráno sednu na bus, dojedu domů tak akorát, abych si upil trochu kávy a pak do termoprádla, roztrhaných džín, čtyř vrstev oblečení a hurá promrzlou máňou do lesa. Nikdy, ještě nikdy jsme na lese nepracovali ve sněhu. Týdny zpátky byl táta nervózní z toho, jak už se do stromů natahuje voda a je třeba je pokácet co nejdříve, jinak budou zbytečně mokré a pořádně neproschnou … a stromy se pokácely, a na měsíc na ně napadl sníh. Máňa si to údolím uháněla po sněhu ledu, zmrzlé hlíně, ve filcákách jsme se brodili sněhem a chvilka stání na místě a už mi mrzly paty … zážitek. Opravdu. Tak to není každý rok No, ale především se snažím být k dispozici pokaždé, když mohu. Vojta už toho v lese dvě sezóny moc neudělal (prakticky nic), domů ho to moc netáhne a dělat tam na dřevě také ne, a tak jezdím „v druhém sledu“ jen já. Ale to je mi jedno, dřu tam, abych ulevil tátovi, a víc neřeším (narozdíl od našich). A tak dřu. Jak kůň. Osekávání padlých stromů sekerou, co jsem tátovi kdysi koupil k vánocům a dělám s ní sám (a je to úžasný švédský nástroj od husqvarny), zatímco on se strejdou jedou s pilou… nebo likvidování větví, co po nich zbyde. Stahování stromů a metrů kdesi z kopce, aby tam o týden později nemuseli chodit oni. Naposledy vytahování kmenů do svahu Máňou, kdy strejda jezdil s traktorem, táta pod svahem zapřahoval ocelové lano, a já jej nahoře zahákával k traktoru, nastavoval řetězem, odpojoval vytažený kmen, odpojoval jej od traktoru, běžel s druhým koncem zase ze svahu dolů k tátovi a pak zase nahoru, abych druhý konec připojil k traktoru, odpojoval vytažený kmen a druhý konec od traktoru, aby mohl přijet zpátky … pot mi tekl do očí, že jsem chvílemi ani neviděl, ležel na studené zemi pod ocelovým nebem a „jen byl“ a popadal dech. Ocelové lano jsme nakonec i přetrhli, a to mi ztuhla krev v žilách, protože to bývá fatální nehoda … a taky se třicet metrů dlouhé lano odstřelilo až k traktoru, ale strejdovi nic neudělalo. Ale těch pár sekund, než mi bylo jasné, že je vše ok … ty za to kurva nestojí. Napružené ocelové lano dokáže přeseknout chlapa vedví, respektive rozseknout zezadu řidiče traktoru, co jej má zapojené. Fuj.

No a tady u ivonky oslavil děda osmedástiny, popili jsme dvacetipěti letou slivovici a teď už týden jezdí do lesa, kácí smrky a o víkendu budeme dělat na tomhle dřevě. Co by ne, průpravu na to mám 

A proč to píšu? Pro sebe, jako vždy. Jen mě k tomu tentokrát přikopl hágen odpoledním telefonátem, ale už pár dní jsem se na nějaký zápisek chystal… protože dny, týdny i měsíce letí. A to jediné zajímavé z mého života je práce v lese, projížďky na kole (včera první držka, dnes první zabloudění v temném lese) a … víc mě nenapadá.

Možná jsem ani nestihl zmínit, že se v srpnu žením. O tom třeba příště 

… třeba jako první pracovní pohovor.

Na lehkém třídním slučáku mezi vánočními svátky (lehký = jen večer v hospodě, nikoli víkendová chata a hustokrutopřísná pařba) jsem se nepotkal s Lukym, protože ten došel později, kdy já po třech hodinách jako nepijící řidič odjel. Ten mi pak napsal z práce, že je škoda, že jsme se minuli, a že právě u nich ve firmě všechny obesílají inzerátem, že shánějí grafika a jestli zaměstnanci nemají nějakého známého, co by to splňoval. Tak mi to přeposlal. Tohle nebylo nic pro mě, ale pracuje tam už i další spolužák, a tak jsme o tom po mejlech chvilku podebatovali a hlavně ať mi klidně další nabídky posílá dál, třeba tam pro mě něco bude. Začátek roku byl na práci fakt slabý, přitom se mi letos sejdou pěkné výdaje, a na náladě to nepřidalo. Že by byl čas seknout s tímhle příštipkařením a raději nastoupit do mezinárodní IT firmy? Ivonka na Brno jezdí každý den, vstávám s ní v pět tak jako tak, takže by to velká změna nebyla. Ale finanční určitě.

Po dvou týdnech napsal znovu, že shánějí specialistu na Javu. Zasmál jsem se, přeposlal mi další inzerát na BI specialistu, to už jsem zauvažoval, co a jak, ale specialista na to po dvou semestrech na vejšce také nejsem. Luky není z oboru, takže to pro něj jsou jen různá cizí slova, a tak ještě přeposlal další jemu nic neříkající poptávku „PHP programmer part-time“. A fuck, řekl jsem si, to už je jiná. Přelítl jsem náplň práce i požadavky očima a viděl přesně to, co dělám už roky. PHP, HTML, MySQL … a fuck, řekl jsem si znovu. A ještě to skvělé „part-time“, kdy mi zbude dost času na moji současnou práci a klienty. Den jsem nad tím přemýšlel, a pak poslal životopis s všeříkající infromací „Work experience: 2004-now self-employer“. Ozvala se HR holka, pozvala na pohovor a pak si ještě vyžádala zdrojáky, na které jsem (slovy případného budoucího) „nejvíce pyšný“. Z toho jsem sklesle hodinu koukal na monitor a probíral se těmi svými bastly … něco jsem vybral, poslal, ale zdali to někdo zkoumal netuším.

Pokračování tohoto článku »»»

Zvláštní, jak mi sobotní ráno s kávou u počítače přijde po týdnu u počítače „idylické“. Jak to? No asi proto, že není moc co lepšího dělat. Venku jsou minus tři, ale řekl bych, že je zima až praští. Takže co venku. Ivonka odjela za Míšou do květinářství podrbat u jiné ranní kávy, já nanosil do kotelny denní dávku dřeva a nyní mám hodinku pro sebe. A tak ji věnuji počítači.

Ale ne ledajakému počítači! Pořídil jsem si totiž nový laptop. Starý Acer XY (střední třída), který zažil ještě koleje na Jarově a do dnešního dne sloužil bez jediného problému (protože nefungující kolečko na ovládání zvuku opravdu nepovažuji za problém, stejně jako nefungující mechaniku, kterou vůbec nepotřebuji) mi už přestával výkonově stačit. Jestli tam byl nějaký 2GHz dvoujádrový procesor? A RAM, kterou jsem sice postupně doplnil na 4GB, ale 32bitový systém se odvážil používat jen 3GB? Spouštění Photoshopu na půl minuty čekání, otevírání složitých PSD souborů také, pak jeho minimalizování a otevření jiného programu (takže se Photoshop „nastránkoval“ z RAM na pevný disk, a potom zase jeho pomalé obnovování z disku …) Po těch pěti letech už byly i Windowsy zanešené vším možným, a než bych to reinstaloval a vše instaloval znovu, to už bych si opravdu raději koupil nový laptop. A tak jsem o tom začal vážněji uvažovat a nastalo martýrium „jaký a za kolik“. Víc jak 25 tisíc jsem do něj dávat nechtěl, ale podmínky jsem měl jasné – 8GB RAM, pokud možno (malý) SSD disk pro rychloobrátková data, Intel procesor libovolné rychlosti, ovšem řady i7, disk libovolně nad 500 MB (které jsem doteď na starém laptopu nestihl zaplnit), a minimálně dva grafické výstupy, abych konečně mohl připojit dva monitory. A hlavně! BEZ TÉ POSRANÉ NUMERICKÉ KLÁVESNICE! Já ji na laptopech úplně nesnáším. 

Pokračování tohoto článku »»»

Silvestr zase dopadl. Kurva jak jsem starej, tak jsem blbej. Byla to náramná párty, ale na rok zase klid. Na fotky jsem neměl odvahu se podívat doteď. Ty z mobilu jsem smazal rovnou – ani jsem si nevzpomínal, že bych jím byl něco fotil. S djem se to taky víceméně vyvrbilo, finálně jsem s ním skončil a na svatbu ho nepozvu tutově. Sprosté slovo jsem smazal, protože kvůli tomu jsem nakonec psát nezačal. 

Byl jsem totiž na kole! A tak budu asi držet loňskou tradici, že jsem něco psal jen o cyklistice. Při sezení u PC mě moc zajímavých věcí nepotká. Kolo jsem zašel zkontrolovat a když jsem překvapeně zjistil, že nestojí na ráfkách, ale je cca nachystané k vyjetí, bylo rozhodnuto. Ani ten mínus jeden stupeň mě neodradil. Zimní cyklo rukavice jsem měl, pod helmu natáhl čepici, na vánoce jsem dostal neprofoukafé „tepláky“, pod které už mi stačilo jen termo … pneumatiky jsem trochu dofoukl a vyrazil na vedlejší silnice mezi pole k Dopíčelní. První metry po ujetém sněhu byly takové koketně nedočkavé – jaké to bude? Bude to klouzat? Budu hrabat? Neujede mi přední kolo? Rychle jsem se s tím ale zžil, hrubé pneu se drželo a občasné podklouznutí nevadilo. Dokud tedy neujelo přední kolo, to už jsem si raději začal dávat pozor. 

Původně jsem chtěl jet po rovince kolem řeky, jenže to bych držel nějakých 15–20 km/h a to už bylo na obličeji znát. Domů bych se vrátil s omrzlinami. Takže jsem odbočil do lesů, šlapat si pomalu na 2–3, hezky se zahřát a nemít strach, že mě ofoukne. A nakonec jsem to protáhl na 6 kilometrů, vyjel lesem do vsi na kopci a z ní sjel zase dolů. Vyjet nahoru – pohoda. Sjet dolů? Dost problém. Ani né tak po dvacetistupňové spojovačce mezi horní a údolní částí obce, protože na ni si žádné auto netrouflo a tak jsem si vesele brzdil na sněhu a opatrně sjížděl dolů, ale hned první odbočení na ujetou silnici mě řádně nakoplo k opatrnosti. Uježděný sníh plný štěrku vypadal solidně, ale houby leda. Štěrk tam byl jen na okrasu a vše bylo hladké a kluzké jako čistý led. Pro auto relativně pohoda, ale na kole celkem sranda. Neustále jsem zadní brzdou zkoušel přilnavost, až mi šlo zadní do smyku i poté, co jsem přestal brzdit. To už mi strach nahnalo, a čekal mě dobrý kilometr takové cesty. Nakonec mi nezbylo než jet úplně krajem a neujetým sněhem, protože co už bylo ujeté od auto, to bylo smrtelně kluzké. Pak už to šlo.

Jak jsem ale najel na hlavní tah a cca 300 metrů se vracel, tak jsem mohl opět umrznout. Jezdit po asfaltu vyššími rychlostmi ještě nějakou dobu nepůjde, ne když je pod nulou. A že by se mi chtělo shánět nějakou banditskou kuklu, to moc ne 

Tak mi nezbývá než napsat desátý a poslední letošní zápisek … když už HGN minule komentoval, že je to jediná jistota v jeho světě (nebo tak něco), tak je to povinnost. Letos jsem na to zapomněl jako na smrt, na nějaké to zhodnocení roku, a nyní nemám čas. Za tu půlhodinu to asi nestihnu … ještě nás čeká polední silvestrovský lov na rybníku 

Leden
Na nic si nevzpomínám. Tedy až na legendární silvestr u Toma na tehdejší chalupě, kde jsem řádil jak černá ruka, a to dokonce doslova, protože jsem si při odpalování pyra krutě popálil prsty (hojilo se mi to čtvrt roku). A ráno v osm jsem se rozhodl dojít pěšky domů k ivonce, což byl taky kurva nápad, protože se mě ožratý zbytek party vydal hledat a ve stejném stavu i řídil. No. Letos to bude jiné Ivonka nastoupila do práce v bohunické nemocnici a každý den dojížděla se vstáváním v pět ráno. Nic jiného si nepomatuju. Pracovali jsme na jednom kaprařském portálu, kdy jsem měl přes leden a únor o práci opravdu vystaráno. Na nic jiného čas nebyl.

Únor
V lednu a únoru mrzlo až praštělo, s bandou jsme se vydali na přehradu a procházeli se po desítkách centimetrů dunícího ledu. Chvílema to bylo opravdu o strach, když v ledu zapraštělo, až se celý zachvěl … můžeš vidět, že máš pod sebou třicet čísel ledu, které by se neprobořily ani pod traktorem, ale … ale. Když v něm pod nohama zaduní jak u Verdunu, tak si strachy ucvrkneš. Venku haldy sněhu, výlety k přehradě, ledové stěně … a práce a práce.

Březen
Sníh byl pryč, oslavili jsme to výletem na blízkou rozhlednu, já poprvé vyjel na kole … a dne 8. března mi bylo přesně 10 000 dní Kaprařský web byl spuštěn, práce ale moc neubylo. Na kolo jsem vyrážel častěji, na kopečky za domem, opět začala jarní lesní práce, olše a javory padaly jak sirky a pila vyřvávala dlouhé hodiny. Po několika letech přetékaly přepady přehrady, vděčný to cíl odpoledních výletů, s rybáři jsme u rybníka začali opravovat dezolátní klidový koutek. A především – po nevímkolikaletech jsem si pořídil (a slušně vyhandloval) nový telefon – Samsung Galaxy Nexus s 2GB mobilním internetem. Kvalita života se dost zvýšila, dobrý foťák po ruce, přístup na net skoro kdekoli … ty okamžiky, kdy se v hospodě o něčem dohaduje, a já vím do pár desítek sekund správnou odpověď. K nezaplacení 

Duben
Jednoduché – buď v lese, nebo na kole po jarních kopcích, nebo u rybníka s rybáři. Na kole jsem začal zkoumat kopce taky kolem ivončina bydlení, neb jsem tu byl stále více a více – buď jsem mohl být sám doma, nebo u ivonky, neb ta dojížděla do své práce z svého domu a od nás to nepřipadalo v úvahu. A tak mi nezbylo, než důvěrně poznat všechny lesní cesty tady v okolí. A stálo to za to! V lese probíhala těžba topného dřeva, vyklízel se jeden státní svah od suchých borovic (samozřejmě se souhlasem hajného). Svah, který šel horko těžko i vyjít … nahoře jsem si zabřáhl na lano kládu(y), rozpohyboval je ze svahu a pak už jen běžel před ní, směroval ji do mezer mezi stromy a snažil se nenechat přejet … a pak zase výšlap nahoru … tohle byly největší dřiny posledních let, a to jsem netušil, co mě čeká na podzim. O velikonocích jsme s ivonkou prozkoumali jeskyni Výpustek – paráda!

Květen
První květen jsem s mirdou oslavil projížďkou brody svatojánského údolí, tak jako před rokem s Djem … ten se mě ale začal nějak stranit. Podivné. Krásné počasí v plné palbě, na kole jsem byl každou chvíli a Svratecká pahorkatina mi začínala říkat pane Ke konci se také chýlila oprava korunky, kdy jsem co dva týdny dojížděl do Brna k zubařce (už někdy od února). Ta nakonec konstatovala, že dvě vylezlé osmičky už také v hubě nemají co dělat, čekala mě tedy ještě tato sranda. Ale jejich extrakce byla fajnová, bezbolestná, a následné hojení taktéž. Paráda. Nejen práce v lese, ale i naplno betonování základů a stěn tátovy nové boudy. Stará plechová dosloužila, a tak se táta loni rozhodl postavit echtovní kůlnu. Pomáhal jsem mu, kdy jsem mohl, víkendy měl rozplánované na měsíce dopředu. Memoriál, narozeniny Marcely, expedice k borovici … 

Červen
Zahájili jsme jej rybářskými závody pro děcka, já dál kroužil na kole tady na jihu, a domů k našim se vracel stále méně, „na návštěvu“. Hlavní ale byl zájezd do Snillfjordu v Norsku! Deset čistých dní rybolovu ve fjordu, kdy naše loďka masakrovala tresčí posádku jako ještě nikdy. Předloni se nám takto nedařilo. Dny byly krásné, moře klidné, filetovalo se dlouhé hodiny … ke konci mi to už bylo dlouhé a únavné, ale tak je to u mě asi se vším. Domů jsem se těšil, ale po týdnu bych se tam nejraději vrátil. Tentokrát jsem ani nechytil kapitální rybu. Předloni jsem ovládl soutěž, a letos se musel spokojit s cca 80cm treskou obecnou. Lepších lovců byla spousta, nemluvě o ivončině 95 cm tresce černé. Nejkrásnější rybě letošního lovu Táta zatím za dobu mé nepřítomnosti sám postavil celý krov boudy a chystal se na pokládání plechové střechy.

Červenec
V červenci nám grilování u nás doma přerušila těžká letní vichřice, která naše údolí zasypala kroupami, a u ivonky dokonce pokácela kompletně jeden les. Tehdy jsme ještě netušili, že v našem lese zařádila obdobně, a na zemi nám tam leží desítky smrků a borovic … a já s ivonkou, sestrou a mirdou vyrazili na Krétu! Tak nějak jsme to plánovali od zimy, ale nechali jsme to až na last minute, a pak to nebylo nic snadného. Ani financí nebylo nazbyt, a tak jak mirda čekal luxus v hotelu s all inclusive, my hledali něco levného a abychom byli všichni čtyři pohromadě. Ve výsledku jsme byli pěkně rozčarovaní opuštěným zapadákovem v Kokani Chani … relativní zapadlost jsme si vynahrazovali luxusními večerními hody na místních specialitách místo nějakého uni hotelového jídla. Příště ale s ivonkou zvolíme náš tradiční dovolenkový styl A po návratu opět kolo, vysedávání u rybníka 

Srpen
S tátou jsme položili střechu boudy, a s ivonkou si udělali výlet do Prahy, kde nám sestra přenechala na víkend byt. Navnadila nás zastávka v Praze před odletem na Krétu, tak nás to táhlo zpět. Bylo to tam fajn. Já drandil na kole po okolí, objevoval zarostlé cesty i lesní pěšiny, ivonka dál jezdila do práce a já stále častěji vstával ráno v pět s ní, a pracoval, abych měl pak odpoledne bez výčitek volno. Boudě už zbývalo jen vybetonovat podlahu, což byla pěkná jednodenní šichta.

Září
Chodilo se relaxovat k rybníku, kde se pak odehrály i podzimní ženské závody. Na těch se mi podařilo ulovit kapitálního duháka 55 cm či kolik. Tři dny předem jsme také s ivončiným tátou připravovali 70 sivenů na uzení, od zabití, vykuchání, naložení až po vyuzení … dřina jak sviňa. A jejich nasazení bratři potom vůbec nebrali, takže favorizovaná ivonka si na zájezd do Paříže musela nechat zajít chuť a vyhrála holka, co hned přezbrojila na červenky a vyhrála s nimi Za sestrou toho dne přijeli pražáci, tak jsme jim čerstvě nalovené pstruhy ještě ugrilovali a byli velice pochváleni Dál jsem rajtoval na kole, a na konci září jsme se vydali do podzimního Adršpachu jako před lety. Nádhera. Krásná malá dovolená. V lese už měl také táta se strejdou nachystané dřevo z polomu na odvoz … jako by měl málo práce na boudě, tak musel ještě každý den s pilou do lesa a likvidovat katastrofu, a to tím rychleji, čím rychleji se blížil podzimní nečas a nesjízdnost jediné přístupové cesty. Pro Máňu se musela vykácet lesem cesta, aby mohla najet po čumáku vysoko do svahu, tam zapřáhnout za předek klády, a scouvat s nimi zpátky na louku. Tolik strachu jsem snad ještě nezažil … když už se jí zvedaly přední kola nebo se ve smyku štimovala neovladatelně mezi stromy… A i pro nás sjízdná cesta byla nesjízdná pro těžkou lesáckou techniku, dřevo jsme jim tedy museli svézt až do obce, kde už by si to naložili. A tak jsme ve třech lidech s pajcry a gravitací nakládali x-metrákové klády na vlečku a několikrát denně s nimi rachotili z lesa do obce. Tohle byly největší dřiny, co jsem kdy v lese začil. Odpoledne jsem se musel převlékat do suchého oblečení, neb jsem byl kompletně durch a stejné kvantum potu mě ještě čekalo … skoro za tmy jsme pak před domem skulovaly klády na asfalt, kdy se pak s duněním třásly skleničky až u nás doma. Ženský nemohli uvěřit, jak jsme je mohli na vlečku vůbec naložit. Fakt zážitky.

Říjen
Vyrážel jsem na podzimní kopce, do chladu podzimu. Moje jediné odreagování od práce. S tátou jsme vyrazili sklidit rakytník, ze kterého si naši dělají různé léčivé šťávy a marmelády, což byl taky dost punk zážitek Táta si také pořídil pětadvacítku zetora, kterého hned zagarážoval v boudě a už se těší, jak ho bude příští rok pucovat … snad na to bude konečně mít čas. Poslední projížďky na kole, poslední rybaření u rybníka.

Listopad
To už jsem dávno vstával nonstop s ivonkou, pěkně budík na 5:04 ráno. Práce se pak stíhalo hodně, ale už nebylo jak se odreagovávat, na kole jsem vyjel jen jednou. Vánoční jarmark, vánoční výstava, martinská husa … maximálně se vysedávalo po večerech po hospodách. Hlavní událostí bylo jeskyňaření s Danem a Katkou, kdy nás doprovodil mirda. Prolezli jsme Lopačem a minimálně já si to parádně užil, tohle bylo speleo podle mého gusta! Už se těším na příští rok.

Prosinec
Venku zima, na kolo jsem už nevlezl. Hokejistům jsme opět uspořádali zábavu, abychom mohli z výdělků platit ledy a zápasy, a i přes slabší start se i letos hezky vydělalo. Je to zajímavá zkušenost, stát od osmi do čtyř za barem a pak ještě dvě hodiny uklízet. Kolem hokeje se ostatně prosinec docela točil, na zimáku provozujeme při zápasech občerstvení, svařák s rumem tečou proudem, pořádání zápasu starých pánů se starou kometou, pak turnaj čtyř týmů s tradičně vyhroceným zápasem úhlavních soupeřů … skromně plánované vánoce se opět zvrhly v zápavu dárků. Dvacátého třetího jsme se sešli celé příbuzenstvo u babičky na příjemném posezení (a že se to dokáže zdramatizovat…). Tentokrát vše v pohodě, jen za okny dávno padal led a mě čekalo nějakých třicet kilometrů po ledovce. V takových podmínkách jsem ještě neřídil a s bourákem si to pořádně užil Přes svátky jsem konečně i trochu vypnul od práce a až na krátké výjimky sedím dnes déle u pc. Klávesnici jsem odvykl, musel jsem se rozepisovat 

A silvestr … za pár hodin začne. Navzdory očekávání se nás sejde obrovská banda na dejfově chatě, dokonce i s Danem a Katkou, takže to bude stát za to. Sestru to naštvalo, protože ta odjela s pár kamarády do Orlických hor „protože tady asi nic nebude“, a za těch pár dní, co je pryč, se najednou vše domluvilo a vypadá to na fajn akci. Bude tam překvapivě i Dj, který pravda s dejfem dál kamarádí, ale nás odstřihl … když mi před pár týdny ani nereagoval na zprávu na fb, tak jsem se s ním nadobro rozloučil. Tak uvidím dnes. Nevím.

---

Loni jsem prorokoval, že se něco musí změnit. Nezměnilo se nic. 

Ale kdo ví, co bude příští rok ;)

… a já prožívám … večer. Ano, lahev veltlínského červeného svatomartinského (stále ještě) jsem za poslechu Ellie Goulding vypil sám, neb ivonka má službu a musí být na telefonu pro případ, že by se zase někdo rozsekal na náledí a jeho ledviny se někomu hodily. Vstávat v 5:09 ráno a v 22:25 u toho posraného pc stále ještě sedět. #drunktweet

Řeším s eshop managementem nastavení brutální slevové akce na štědrý den, což je třeba řešit do noci, neb je fajn mít to připravené předem. Kdo by se s tím chtěl v ten svatý čas řešit, raději to mít vše přednastavené. 

Dj … kamarád. Roky nejbližsí kamarádi na vesnici, a letos jako když utne. Doslova. Bylo to tím mým blbnutím na silvestra? Nedivil bych se. Bylo to jeho nástupem do ajbíemka a jinam v Brně a „zpičovatěním“, jak říkají ostatní? Možná. A tak jsem mu dnes před koncem světa na fejsbůku napsal „Chlape, co my celej tenhle rok děláme?“ … a i přes „zobrazeno“ nedostal odpovědi. No, považuju to za vyřešené, krok jsem udělal. To budu na své svatbě bez člověka, díky kterému jsem potkal svoji ženu?

Prosinec. Ivonka vstává v 4:59, můj budík v 5:04 mi jen dává na vědomí, že druhé zvonění v 5:09 je finální. A tak vstávám také a v polovědomí si čistím zuby, předcházím jí do zimy, abych jí otevřel bránu z dvorka a „vypustil“ ji ve vymrzlém bouráku vstříc Brnu, a jdu si z dolčegusta vyždímat ranní espreso grande … po čtvrté odpoledne ji přivítám, stmívá se a opojeni vínem se k osmé válíme pod peřinami konzumujíc, co nám nova nabídne. 

Nechávám se unášet svou vinnou depresí. 

Dj nereagoval. Přišel jsem o kamaráda.

Ať si nasere.

Po měsísích zase jednou zážitek, o kterém stojí spát. Po roce jsme se s Danem, Katkou a tentokrát Mirdou vydali opět pod zem, prolézt nepřístupnou jeskyni Lopač v rámci Rajbas festivalu. Loni jsme s djem absolvovali procházku Býčí skálou, která svojí nenáročností příliš nenadchla, zatímco letos nás v Lopači mělo čekat něco lepšího. Při hledání informací předem se mi nejednou opotily ruce z nervozity, jestli mě nečeká něco podobně drsného jako má speleo premiéra při lezení jeskyní Vintoky. Proto jsem také náležitě děsil Mirdu, a doufal, že to v tomto směru nebude takové fiasko jako Býčí skála 

V sobotu ráno jsme vyrazili k Blansku a k parkovišti u Balcarky dojeli jako první, ale vzácné helmy jsme nakonec stejně přebírali poslední, protože se distribuovaly za správní budovou, kam jsme během oblékání u auta neviděli Nakonec jsme ulovili nějaké funkční, a pobaveně poslouchali instruktář skupinky vyrážející na Vintoky, zatímco my se chvilku po nich vydali na opačnou stranu. Zastavili jsme se u meze, ze které čouhala betonová šachta s pomníčkem potápeči, který se v hlubině pod našima nohama v devadesátém pátem utopil a pro vyproštění jeho těla bylo nutné vyhloubit 30 metrů hlubokou šachtici. Tou jsme začali sestupovat dolů. Třicet metrů po žebříku, prakticky výška desetipatrového domu. Docela šichta Ale už jsem byl ve svém živlu! Respektive – nadšený! To bylo lezení podle mého gusta! Úzké prostory, šumící potok pod nohama, soukání se po čtyřech těsným závalem, brodění se tůňkami a vodopádky uzounkou soutěskou, ocelové žebříky, lanový traverz přes zatopený úsek … fakt jsem byl nadšený Postoupili jsme cca 400 metrů do hloubky nějakých 80 metrů pod zem, tam jsme si prolezli poslední zpřístupněné chodbičky/plazivky, které už byly opravdu náročné, a vydali se bez odpočinku zpátky. Únava už byla znát, a finální tečka byla ještě onen 30m žebřík na denní světlo, které jsme spatřili po necelých dvou a půl hodinách. Fotka na rozlouženou a už jen převlékání do čistého oblečení.

Lopač se mi moc líbil. Nebylo to tak „vostré“ jako Vintoky, ale do těch už se popravdě těším taky! Nezmění-li se program pro příští rok, budeme si muset zvolit jeskyni, kterou jsme již navštívili. Hlasuji pro Vintoky ;)

Cestou zpátky jsme se stavili v pivovaru Černá Hora a nechali si od vrátného/prodavače namíchat jednu kastličku, abychom doma pořádně zahnali žízeň. Ivonka nám mezitím připravila pečená uzená žebra, její táta přibalil pár uzených sivenů a makrel, a my si hodovali co se do nás vešlo. K vytrávení jsme zvolili procházku po večerní hrázi přehrady, a na sedmou dorazili na bowling. Někdy po desáté jsme se vrátili domů, slupli ještě jednu rybičku a šli po zásluze spát. V neděli se už jen vegetilo. Byl to fajn víkend.

Jsem zaseknutý v pátečním časoprostoru, je jedna odpoledne a já dodělal jednu větší ucelenou věc, nic nového začínat nechci (protože jsou to také velké věci) a za tři čtvrtě hodiny jedu za ivonkou na nákupy. Tak mám najednou 45 minut času a nevím, co s ním. A samozřejmě jsem si při psaní první věty hned vzpomněl na jednu věc, na které bych pracovat mohl a využít tak čas tohoto týdne do mrtě, ale co už.

Zase to uteklo. Ale dosavadní září bylo krásné. Týdny sluníčka od pondělí do pátku, ježdění na kole, chození na pívo. O druhém víkendu proběhly ženské rybářské závody, kde se soutěžilo o zájezd do Paříže (!). Ivonka si na něj hodně myslela. Dva dny předtím jsme s jejím tátou připravovali a udili 71 sivenů (pěkné galeje), které se před závody také premiérově nasadili do rybníka. A to byla chyba. Oproti duhákům jim byly nástrahy a návnady úplně ukradené a za celé závody se chytlo jen třicet ryb! V minulých ročnících to byly stovky, a vítězka měla nachytány desítky ryb. Nyní vyhrála holka, co se po úvodní neaktivitě přezbrojila na červenky a vytáhla jich 40. A holka se dvěma siveny tak skončila třeba pátá. A ivonka? Ani drb, za celé závody Zpestřením bylo, že si sestra prohodila s našima bydlení a oni odjeli na víkend do prahy, a ona přijela s kamarády na vesnicu. V pátek jsem ji a dvě kamarádky jel odvézt od vlaku, a v sobotu jsem odvážel zase zpozdivší se kluky, kteří měli nějakou párty. Podle toho v sobotu vypadali, z vlaku vypadli hned do hospody (a já na ně u kolejí deset minut čekal), a pak se rozhodli jít podívat k rybníku. To bylo fajn, protože jsem mohl jako velký rybář machrovat a učil jsem je chytat Večer už jsem se do toho mohl opřít sám a všechny jsem tam vyškolil, když jsem si chytl ale dvacet sivenů a jedno 59 cm duháka. Ryba jak sviňa.

Od té doby jsme chodili k rybníku skoro den co den, jednou přijel i táta, který dostal povolenku k vánocům, ale ryby (tedy siveni) nebrali a nebrali. Ale hospoda je přes silnici a je to skvělý relax.

Obzvlášť nyní, kdy jsem zavalený prací tak, že nemám čas ani si vyjet na kole a kdy mi nedělá problém už pátý den po sobě vstávat s ivonkou v pět a od půl šesté sedět u komplu až někdy do šesti. Ale včera už jsem na kolo konečně sedl, navlečený jako v zimě, a hurá na kopce. Ale jen na chvilku, právě jsem pracoval na docela zábavné věci, a tak jsem se k počítači zase i těšil. 

A příští týden do Adršpachu! To bude odměna … 

Smutnou zprávou bohužel je, že jsme přišli o Kimíčka. Po třinácti letech pejsan najednou ze dne na den začal hubnout a hubnout, skoro nežral (až na pamlsky, samozřejmě), ale nic ho viditelně netrápilo. Pak byl najednou schopný pětkrát denně doma udělat bobek, žrát prakticky přestal a začala mu chybět vitalita. Poslední týden už byl jen polovinu vážící kostra potažená kůží, celé dny jen spal. Doktor konstatoval vodu na plicích (prášky na srdíčko bral už roky), pak selhávající ledviny a nutnost napíchnutí kapačky s výživou, pokud nezačne žrát. Jeden den pak speciální směs s námahou snědl, všichni jsme se radovali, a za dva dny to vyzvracel netknutý. V pondělí ho tedy naši vezli na napíchnutí kapačky, a mě pak jen k rybníku došla smska, že Kimíček už spí pod šeříky a nic ho netrápí. Asi je doktor přesvědčil, že už je jeho uspání nejlepší řešení. Doteď jsem se jakž takž držel a tady „v cizím“ u ivonky to nebyl problém, ale bojím se, abych si dneska pěkně nepobrečel až dorazíme domů do toho slzavýho údolí.

Září. Podzim.

Ale co, nás skoro třicátníky nějaké prázdniny moc nezajímají Ale týden to byl hezký, především z počasíového hlediska. A neboť se mi dařilo celý týden vstávat brzy, několikrát i s ivonkou po páté, tak jsem měl kolem druhé třetí spoustu práce hotové a za odměnu vyrazil na kole pod modré nebe.

V pondělí jsem si musel ovšem nejdříve zalepit duši, neb jsem v pátek našel kolo na ráfku, a to jen pár minut poté, co se mi v ruce rozlomily jezdecké brýle. Bylo to mé první lepení, takže nadvakrát, a docela jsem se obával, jak dlouho mi to vydrží. Hned ten den jsem vyrazil jen kousek na kopeček, kde jedna červencová vichřice položila celý les a lakatoše to tam stále ještě likvidují. Vypadá to tam působivě, je to prudký svah s lesní cestou po vrstevnici a bez lesa se otevřel nádherný výhled do údolí.

Duše to vydržela, a druhý den bylo opět hezky, vyrazil jsem tedy zostra do kopce … dle mapy si našel místa, kde jsem ještě nebyl, a jel. Potřeboval jsem to objet rychle, abych se s ivonkou scukl na pívu, a tam jsem to dřel. A bylo třeba vyšlapat 350 výškových metrů. Nešetřil jsem se a zvolňoval jen tehdy, kdy už se s nutkáním zvracet opravdu nedalo bojovat, a šlapal a šlapal. Mezi strniště, zoraná pole, po lesňačkách (v tmavých plážových brýlích!). Neustále na hraně. 

Pokračování tohoto článku »»»