Krtek a odpadkový koš!

Krtek a odpadkový koš spolu nesouvisí. Ani jeden neskončil v druhém. A přesto! 

Den začal jako každý jiný. Po šesté ráno je už šero, ale i v tom šeru procházím domem opatrně, rozespalý, malátný, poloslepý … rožnu (ano, rožnu!) si teprve v koupelně. Té záře! A ten pomačkaný xicht! A ta kštice! Nachystám si kávu do bialetky a čekám, až začne chrchlat … k snídani nemám žádné sladké pečivo nebo štrůdl, koláč, a tak jdu do kanclu jen s kávou a ikeakonví bezovky. Snídám tatranku. Za dvě hodinky slyším šramot, holky jsou vzhůru. Sejdu dolů, chvilku s nimi zůstanu, ale táhne mě to ven. Velmi jemně prší, sychravo jak sviň, ale přesto – jdu ven! Za dům! Na místo činu! A co myslíte? Má ho tam! Krtečák! A čerstvý! Týden mi tam rube u tújí, a ještě jsem ho nenachytal při akci. Vždy se tam jen náhle objeví krtečák, na ploše metr krát metr … vždy tam chvíli stojím a čekám, jestli něco bude, zůstávám v myslích řidičů projíždějících křižovatkou a dumajících, co tam ten týpek v kapuci nad silnicí dělal, a čekám, jestli se hromádka hlíny pohne. Ale nemám nachystanou motyčku a kýbl, čekám na jeho přítomnost, abych ho mohutným dupáním vyděsil jako ještě nikdo. Ale nic. Nehybná hromádka hlíny. Preventivně tam dupu jak slon, hrábkami hlínu rozhrabu, a jdu zpět k práci. K poledni je tam nový krtečák! Ten čurák! Operuje tam, a moje dupání mu nevadí. Takže zkušený mazák, žádné mladé pískle. Čekám na pohyb. Marně. Dupu. Později holky odjíždějí pryč, doprovodím je a dondu se podívat na místo činu, a čerstvý krtečák o kousek dál. Ty sviňo černá, tak ty se mýho dupání nebojíš? Vezmu si hrábky odložené bokem, a dřepnu k hlíně. To by bylo, abys tu teď nepracoval. Jak se to tu pohne, tak na tebe zadupu tak, že utečeš až za silnici. Ale auta projíždějí, řidiči koukají, hlína se nehýbe. Dřepím, čekám. A pak se periferně pohne hlína o dva metry vedle, na placu s rozhrabanými krtečáky. Krtek je tu! Vrtá v chodbičkách, kde se činil ráno, úplně pod povrchem! První instinkt, zatnout kovové hrábky do místa pohybu, co nejhlouběji, zabít! Druhý instinkt by byl milosrdnější, ale tenhle signál dorazil z mozku dříve. Hrábky se zakously do mokré hlíny tak hluboko, až mi evokovaly motyčku, a já cuknul zpět … a hle, sprška hlíny a černý macek se mi vrtí u nohou! Ale kurva dopiči co teď??? Nemám rukavice, nemám kýbl na odchyt! Krtek je hbitá šelma, pár sekund volnosti a je zavrtaný v hlíně, kdo neviděl neuvěří. Pro kýbl dvacet metrů nedoběhnu, hned by byl v trapu. Jako Damoklův meč nad ním visí myšlenka, že zabít jej rychlým šlápnutím / přesným úderem je nejsnazší řešení, ale nebohé černé zvíře okusí, co to je nechat se hrábkama pohazovat po pozemku až k dílně, kde ho konečně nametu do kýblu a vítězoslavně si ho nafotím. Zase. Letos tuším … pátý kousek? Odnesu ho v kýblu na obecní pozemek, a sametové zvířátko se zavrtá pod trávu než bys řekl švec. A mám zase chvíli klid. Teda jestli se nevrátí strakapoud. Tu barevnou píču zkurvysynovskou bych zlikvidoval okamžitě, kdybych měl jak. Krtek ať si to tu přerejvá, ale jak budu doprdele pičo kurva opravovat rozklované podbití střechy? Nijak, vole, nijak! Píča jedna vopeřená. Si koupím k narozeninám drona, a uvidí, hajzl!

Koš. Takový pěkný koš z Ikey, se šlapátkem, co otevře víko. Bílý na plasty, černý na komunální odpad. Stojí pěkně vedle sebe, třídíme jak o život … tedy já, Ivka je dost ležérní. A černému se nějak přestalo otevírat víko. Sešlápnu pedálek, úplně cítím, jaké je tam pnutí, ale víko nevyskočí. Řekl bych, že jak je přes vnitřní kyblík přetažený odpadkový pytel, tak to celé dost utěsní, a pod víkem se při otevírání udělá podtlak … při opatrném sešlápnutí pedálku by to šlo, ale při houpnutí a fofrem otevření je tam páka jak sviňa, a místo otevření víka se vykvedlal otvor v plechu stěny, kterým vede zvedací páčka. A ta se v něm měla pouze otáčet a úzký otvor neměl dovolit nic jiného, jenže nynější vykvedlaný otvor umožní páčce se zasunout … a přes všechny táhla na víko působí menší síla, a to se neotevře. Hotovo šmitec, koš na vyhození.

Ale sakryš, stačilo by, abych vyrobil plíšek, který provrtám: jednou dírou uprostřed, pro táhlo, a dvěmi dírami na krajích, kterými plíšek přišroubuju k plechové stěně koše. Nový nezdeformovaný plíšek neumožní táhlu nic jiného než se pouze otáčet, a koš bude zase fungovat. Jenže vyrobit takový plíšek … toť oříšek. Kde brát a nekrást? A hle, něco by mohlo být v krabičce se zbytky všech možných šroubků z montování ikea nábytku před nastěhováním … a ty vole vono jo, naprosto přesně to co potřebuji, šest čísel dlouhý silný proužek kovu, se dvěma otvory pro šroubky po stranách! Stačí vyvrtat díru uprostřed pro táhlo, trochu ho ohnout souměrně se stěnou koše, a je hotovo! Vzal jsem si vrtačku, změřil průměr táhla šuplerou (k něčemu se ty laborky z fyziky taky hodily), vybral odpovídající vrták na železo z profi sady, co mi táta dal k vánocům (úžasný!), a vyvrtal díru. Naměřil jsem si plánované díry na koši, provrtal je také, nasadil plíšek a zašrouboval nachystané šroubky (z pořadače na šroubky a všechno možné, který jsem si (naplněný) také přál k vánocům), a kurňa koš je jako nový a víko se otevírá s takovou vervou a spolehlivostí, že mě určitě přežije.

No řeknu vám, na jednoho inženýra informatiky a ekonomie je to na jeden den docela dost úspěchů!

před šesti dny | Ze života | 0 komentářů

Cesta je hotová

A tak jsme ten letní projekt s prvními podzimními dny dokončili. V zemi jsem se začal vrtat 11. července při vykopávání trubek od okapu, obrubníky se začaly betonovat 17. srpna, a dlažba pokládat 17. září. 

Minulé pondělí jsme s tátou u našich za domem řezali přesně naměřenou a očíslovanou dlažbu, onou půjčenou flexou. Nějakých šedesát kousků. Pak jsme ji zase nafrkali na vozík a dovezli sem, a začali ji pěkně podle čísel vkládat do vynechaných míst … no a taky jsme začali koukat na to, jak křivě je nařezaná, a jaké mezery tam náhle mezi její šikmou hranou a obrubníkem zůstávají. A mně s ivkou začalo docházet, že očividně nestačilo to „nějak naměřit“ a fixou na parketu zakreslit, ale bylo třeba to „kurevsky přesně naměřit a zakreslit“. Což taky úplně dost jednoduše nešlo … a tak jsme ty nejhorší kousky hodili po psovi, a uřízli znovu a lépe. Flexu jsme přivezli čišťounkou a vyfoukanou kompresorem, a nyní se musela zase zasrat, a já ji pak mohl akorát tak trochu povysávat mazlíkem (mým průmyslovým vysavačem). No a bylo, položen poslední kousek, a dlažba byla kompletní. Hurá pro křemičitý písek, kterého jsem měl dovezených (přesně odměřených) pět koleček … s tátou a tchánem jsme ho vmetali do spár, natěšení na hutnění vibrační deskou, až nám cca pět metrů před koncem došel. Doprdele práce! Člověk se bojí, aby mu zbytečně nezbyl materiál, který nijak nevyužije, ani se ho nezbaví, a pak mu chybí! A to jsem to měl tak přesně odhadnuté, kolik bude potřeba, podle toho, kolik jsme ho na jaře spotřebovali na samotné stání… a pak mi to došlo – ve stání jsou použité 6cm parkety, zatímco nyní zasypáváme 8cm spáry. Tedy o čtvrtinu vyšší spotřeba :-)

Dokončenou část jsme ještě s tchánem pojezdili vibračkou. Dost písku tím pádem propadlo, ale den dva později jsem se za tátou do práce otočil znovu a nabrali jsme písku až až. Domést zbylou část, stejně tak i tu zvibrovanou (kde písek zapadal do spár), znovu celé zvibrovat, … a … a je to. Cesta je hotová.

A tak jsem očistil prázdné palety, paletu 20cm obrubníků (1,2 tuny) převozil za dům, a už to tu máme zase hezké a uklizené. Jen ty hromady hlíny … 

před týdnem | Ze života | 0 komentářů

Dlažba skoro položena

Zase post tak akorát o práci … je sobota ráno, před osmou. Potřebuji jet k našim, ale nemusím tam strašit zbytečně brzy. Takže čásek na malé blognutí, o práci na příjezdovce, jak jinak.

Dva týdny zpět jsem na 2× zhutněný makadam nechal navézt tři tuny „osm šestnáctky“ (takový ten tradiční štěrk). Řidič to celkem rozprostřel po celé cestě, pak jsem to rozhrnoval a rozvážel. A od desky položené přes obrubníky odměřoval, jak vysoko už jsem. Bylo třeba nechat aspoň 13 cm mezeru, 8 cm bude dlažba, a pod ní pět čísel jemného podkladového štěrku. A místy jsem změřil třeba jen devět cm – takže jsem ještě pracně odebíral makadam. Docela vojeb. Ale bylo rozprostřeno, ale tenhle štěrk jsem navezl hlavně pro srovnání plochy a aby zapadl mezi makadam a „ucpal“ jej, protože do všech možných děr by pak padlo strašně moc toho podkladového štěrku, kde tuna stojí skoro půl tácu. Nastartoval jsem vibrační desku, a ta mi za pár minut z plného výkonu zdechla. Druhý den dopo jsem to řešil, a zavolal si do servisu téhle značky. Poradili mi vyčistit svíčku, a zkusit ji nastartovat bez vzduchového filtru … pokud to bez něj povalí, tak je jasné, že je zanesený. No a just jo, bez fitru se mašina utrhla ze řetězu a lítala by po pozemku jak splašenej kůň … tak jsem filtr zkusil co nejvíc povysávat vysavačem, místo původního oklepání a ofoukání, a projevilo se to bleskově. Takže jsem uhutnil štěrk, mohl se navozit jemný štěrk, a jít do dlažby.

Ale shodli jsme se, že to o týden odložíme. Konečně se do cesty dá vjet autem, tak bychom tam týden mohli jezdit, a ujíždět to, případně poprosit nějakého místního traktoristu, jestli by nám tam párkrát nepopojel … pokud by podklad někde klesnul, tak ať se to stane nyní a dosype se štěrk, než aby klesnul až s dlažbou. Nevím, jestli to nebylo pitomé uvažování, ale udělali jsme to tak a práce se na týden zastavily. Ne že bych ale neměl co jiného na práci …

V závěru týdne jsem nechal navézt jemný štěrk, také tři tuny, snad to bude stačit … což ani smykem. Celý víkend propršel, takže jsme začali v pondělí, a položili ale pět metrů dlažby. Speciálně naměřenou deskou strhnout štěrk, pak pokládat šáry parket … táta klečel a pokládal dlažbu, a já lítal s kolečkem k paletám a dlažbu mu pak pokládal přímo k ruce. Každá parketa váží tři a půl kila. Každá paleta 375 parket. Deset palet. Dvanáct tun. Vzít z palety a dát do kolečka, pak popojet s kolečkem a z kolečka vzít dvě parkety a položit je tátovi na zem (a tedy se ohnout). Jeden den nám pomáhal i tchán, pak zase ivonka … takže mi všechna dlažba rukama neprošla, ale tun to bylo pěkných, a ty stovky sehnutí se sedmi kily v rukách … co stovky … to mohlo být klidně dvanáct set ohnutí hřbetu k zemi :-)

V úterý nám pomohl tchán, a došli jsme na nějakých 18 metrů dlažby? Možná. Ve středu jsem pokračoval s tátou, a s ivončinou pomocí jsme došli až do místa zlomu cesty a jejího rozšiřování do šířky celé brány. Jedna strana dlažby se tedy bude muset neustále řezat do oné šikminy. Ale především nám došly „kostky“, tedy půlky dlažby. Tehdy jich neměli více na skladě, věděl jsem tedy, že se budou muset dokoupit. Tím jsme začali ve čtvrtek ráno, při plánovaném celodeňáku … a ouha, kostky nejsou, tedy ne v 8 cm výšce. Jedny stavebniny, druhé, třetí … tak jsme koupili jen chybějící tři metry parket, a jeli pokládat neúplné šáry. A pak mě napadlo, že tchán pojede odpoledne z Brna z práce, a mohl by mi těch 30 kostek koupit, když obvolám stavebnictví po cestě a zjistím, kde je mají. To dopadlo úspěšně, kostky nám dovezl právě když jsme pokládali poslední šáry. Nafrkali jsme je do vynechaných míst, a nachystali vše na řezání. Dobře sedmdesát parket bude třeba uříznout … což strašně – ale opravdu STRAŠNĚ – práší. O randálu nemluvím, ten se dá přežít, ale ten oblak prachu z každé jedné parkety … to je prostě strašný. A jak to řezat, abych pak sousedi neměly parapety a auta zasypaná jemným bílým prachem … no těžko, jak jinak. Naštěstí směr větru je tu většinou na prostor mezi domy do ovocného sadu a na louku. No z tohohle jsme pořád špatní, nejde to nijak dobře vyřešit. Inu, začali jsme řezat, a po pěti parketách flexa vypnula. Pojistky OK, takže dvoukilowattová flexa kaput. On to byl šmejd za osm stovek z akce v Lidlu, ale právě proto ho táta koupil, za osm stovek ideálka na to ho sedřít při řezání pár desítek parket, a pak to hodit po psovi … no ale že klekne na páté parketě, to jsme nečekali. Takže místo „Dnes to musíme dodělat!“ najednou celkem vážný problém, protože půjčit si od nějakého známého flexu na 230 mm kotouč a oddělat mu ju při řezání dlažby (do flexy se brutálně napráší, což už nejde vyčistit), to je trochu blbý. Koupit si za x tisíc flexu, a hned si ji stejně tak oddělat … to tu cestu taky dost prodraží. Takže jsme to ukončili s tím, že se podívám po netu, kde by se tu dala taková mašina na den půjčit, to by bylo celkem ideální. A později mi tchán volal, že ji zajistil u místního kameníka, a za chvíli jsem měl doma jeho špinavou flexu se spešl kotoučem. Ale od té doby mi tu leží, sám se do toho řezání moc nehrnu, a v pátek se nic nedělalo, to jsme šli na oslavu narozenin. Jenže … raději bych si byl tu flexu někde půjčil, i proti kauci třeba 3000 … protože takhle tu mám brusku za šest táců, kterou můžeme zlikvidovat stejně tak snadno jako tu, co bychom si půjčili. A kdyby opravdu klekla, tak by mě to vyšlo dvakrát levněji. No, chceme na to jít s tátou v pondělí, hned od rána – výhoda je v tom, že budou všichni sousedi v práci :-) Jenže včera jsem kameníka potkal na narozeninové párty, poděkoval mu za půjčení, a kdy že ji potřebuje vrátit. V úterý ji potřebuje. Sakra. Kdybychom ji v pondělí utahali, tak budu těžko shánět novou do druhého dne. A tak si říkám, jestli na to nepůjdeme už dnes, v sobotu … se všemi sousedy doma. Toho prachu a randálu … ach jo. A jestli tím pádem nebudu řezat sám, protože táta je do tří v práci. Hm hm hm …

před třemi týdny | Ze života | 2 komentáře

Blíží se víkendový odpočinek?

Představa odpočinkové soboty mi teď v pátek ráno přijde směšná :-) V sobotu se přece maká od rána do večera, narozdíl od všedních dní a jejich pracovních odpolední! Ale na současném „hlavním projektu“ (cestě) možná nebude právě do čeho píchnout, bude technologická pauza. Což nemění nic na tom, že hned vedle cesty je v hromadách pár desítek koleček hlíny na rozvození všude možně.

V pondělí večer mi navezli do cesty první 4 tuny makadamu, hned do díry za bránu. Druhý den jsem ji rozprostřel tak, aby se do výkopu cesty dalo traktorem sjet, zbylou část dovystlal geotextilií, a objednal si další tři fůry štěrku. Sice řidič při sklápění vozíku chytře popojížděl vpřed, aby to nevysypal na jednu velkou hromadu, ale i tak to pak vyžadovalo dobře dvě hodiny rozprostírání lopatou a rozvážení všude možně. S tím mi naštěstí pomáhal ivonky táta, zatímco máma dohlížela na Báru. Sám bych to dělat nechtěl, nabírat makadam lopatou … to je trest, který bych nepřál ani nepříteli. Večer byla cca 15cm vrstva štěrku rozprostřena po celém výkopu.

Pokračování tohoto článku »»»

před měsícem | Ze života | 2 komentáře

Za oknem tma a podzim

Poslední srpen byl horký letní den s krásnou nocí, kdy jsme s ivonkou seděli až do půlnoci venku na terase, a s prvním zářím přišlo ochlazení a po třech týdnech také konečně déšť. V sudech a gabčíkovu ani kapka vody, při každém dni betonování obrubníků (a následném umívání míchačky a nářadí) jsme spotřebovali přes 200 litrů vody, k tomu polévání přibývajícího betonu pár konvemi vody několikrát za den … a dva kubíky dešťovky byly pryč. 

Google music mi pouští :music: Texas – Summer Son, jako snad ještě za dob gymplu či kdy … a za okny se tma pod mraky barví do šedomodra. Rozednívá se. Je neděle, a já vstával v pět hodin. Včera jsem byl tak udřený, že jsem šel spát v devět, jen co Bára trochu zabrala a já ji šramotem neprobudil … takže poctivých sedm hodin spánku, jaj! Tedy hybaj vstávat do tmy … a psát na blog :-D 

Pokračování tohoto článku »»»

před měsícem | Ze života | 0 komentářů

Šedesát metrů obrubníků

Můj ty bože, to byly ale dva týdny … dovolená na maltě, jen co je pravda. O víkendu před dvěma týdny jsem dofinalizoval výkop pro novou kanalizaci a svod dešťovky, v pondělí či kdy pak přijel táta a položili jsme obě potrubí, já pak až do šera vše zahazoval a hutnil desetikilkou. A ve středu ráno táta přijel zase, a rozhrčela se míchačka, a hrčela šest dní. Táta si vzal dovolenou a dělali jsme od rána do večera, za vydatné pomoci mámy. Ve třech to odsýpalo, každý jsme měli své úkoly. Založit obrubník, to je x kroků – správná hloubka v zemi, dejme tomu 40 čísel. Obrubník má 25 na výšku, takže prostor pro 15 čísel kamení a betonu. Je třeba tedy vybrat správné šutry na dno, které budou tak akorát vysoké, aby na ně přišlo ještě 5 čísel betonu a pak obrubník. Kdyby nějaký šutr čouhal, tak se tam už nevejde obrubník. Já šel míchat beton, máma skládala vhodné kameny, táta je namočil vodou, já přijel s kolečkem betonu a naházel tam odpovídající vrstvu, která se ušlapala a upravila do vhodné výšky, aby se tam mohl usadit obrubník. Ten máma mezitím „nalajnovala“, za každé strany nakreslila linky jako nápovědu pro tátu, jak moc má být zabetonovaný (aby to mělo nějakou štábní kulturu). My dva obrubník (25 kg) vzali a usadili na místo, a zkontrolovali, jestli je po celé délce tak akorát 1 cm nad provázek, a není-li třeba někde ještě třeba podhodit betonem nebo naopak ubrat. Pak se začal gumovou palicí stloukat, aby si sedl přesně do provázku, dorazili jsme jej k předchozímu obrubníku, vodováhou zkontrolovali vertikální rovinu, a prohlásili ho za „dobrej“. Z obou stran se obskládal vhodnými kameny (máma a já), ty se namočily, já tam začal prát beton, máma ho trochu hutnit, táta finalizovat žlicou. Já už mezitím míchal další míchačku, máma začala pokládat další úsek kamení,… skoro každý den jsme se s vozíkem dvakrát otočili do jezeda k hromadě polního kamení, a dobře po půl tuně si odvezli (po důkladném přebrání). 

No dřina. Já vstával (se pokoušel) v pět, abych stihl něco málo dořešit s prací, po osmé jsem šel ven a vše nachystal, aby po příjezdu táty a mámy bylo možné jen zapnout míchačku a začít to valit. Navozit zásobu cementu, dopustit sud vody, vyvozit z dílny všechny ty lopaty, palice a další nářadí … a tak prohloubit základy pod budoucími obrubníky. Kvůli tomu ze mě pot tekl ještě před příjezdem táty :-D Končívali jsme v pět šest, já ještě dobře hodinu vše poklízel, a pak pomalu umíral na gauči … 

Pokračování tohoto článku »»»

před měsícem | Ze života | 0 komentářů

Byli jsme na dovolené

Ivonka mi někdy před dvěma týdny oznámila, že kamarádka by zamluvila chatu v Jeseníkách, a několik rodin by nás tam vyrazilo na dovolenou. Já se smál, že ani smykem. Práce mám, že nevím, co dříve, na pozemku složené obrubníky a dlažba, táta se akorát vrátí z dovolené a můžeme na to nastoupit, … a zase si odjedu já. Stejně tak jsem si moc nedovedl představit, jak budeme s bárou fungovat x dní někde jinde. A navíc na chatě, kde ve výsledku bude pět dospělých a osm dětí… od ročního až po puberťáky. Nakonec pouze já s ivonkou jsme byli kompletní rodina, ostatní tam jeli vždy po jednom jen s dětmi. Ti dva s nejstaršíma dětma se tam také jeli hlavně pelešit a nevěrně si vyšukat mozek z hlavy, a celá dovolená a účast nás ostatních byla jakási zástěrka. Jupi jou.

Nakonec jsem jel. Chata ušla, pozemek kolem fajn, hned vedle terasy tenisový kurt obehnaný plotem, kde děcka pod snadným dohledem řádila a neměla se kam ztratit. Jenže za domem mimo dohled do země zapuštěný magnet … pardon, bazén. Kdykoli se Bára nebo další dvě malé děti ztratily z dohledu, musel někdo během pár vteřin vyskočit a jít se podívat, kde jsou. Do toho jekot a ryk starších dětí vymýšlejících skopičiny, … hlučná zábava nás dospělých u krbu až dlouho do noci, když se děcka konečně uklidnila, resp. přesunuly své řádění do chaty.

Pokračování tohoto článku »»»

před dvěma měsíci | Cesty Ze života | 4 komentáře

Svatá Anna, je chladno

Vyplatí se v sobotu vstávat v šest, abych si sedl k PC a napsal něco na blog? No asi ne. Myslel jsem si, že budu pracovat, ale žádné drobnosti mi tu nezůstaly, pouze dlouhodobější zakázky, kde hodina práce nic nevyřeší… a stejně: spát dlouho je plýtvání drahoceným časem! Já se úplně klepu, abych už mohl jít věn něco dělat, ale ivonka dumala o sobotním výletu, tak musím být opatrný a případně souhlasit s nějakým rodinným odpolednem. Mám ale také zajet nakoupit, a to už bych to mohl trochu protáhnout do stavebnin a koupit kolínko mezi kanalizační trubky, kterými mám pod zemí svedenou dešťovku … jedna z tisíce věcí, co tu čeká.

Před těmi cca dvěma týdny jsme téměř každý večer seděli až do (půl)noci venku na terase. Malá někdy mezi osmou a devátou zalezla do postýlky, a my se potichu vyplížili s flaškou vína a skleničkami na terasu, zapálili svíčky a koukali na nebe. Nebo do displejů. Nebo probírali, co a jak s budováním cesty, dlažbou, atd. Večer za večerem, ačkoli dobře oblečení – tropické noci tu zatím nebyly … no a na tento týden se ochladilo a pršelo tak, jako za celé jaro ne. Jestli už teď nejsou v lesích půlmetrový hříbky, tak nevím kdy teda.

Pokračování tohoto článku »»»

před třemi měsíci | Ze života | 0 komentářů

Léto letí

Léto … tak na dnešek hlásí 21 stupňů, na sobotu déšť a 19 stupňů. Rozpačitý start prázdnin, a půlka července v tahu. Ani se nic zvláštního neděje. Stání pro auto je celkem hotové, položená zámkovka. Řešíme podobu dřevěného přístřešku / pergoly, jaké trámy na něj … protože z jedné strany bych jej chtěl mít úplně otevřený, bez středového podpěrného trámu, pro pohodlné otevírání dveří / vystupování. Jenže pětimetrový nosný trám bez podpěry, to už je zase trochu speciální situace. Jak silný, aby se nezlomil? Jak silný, aby se neprohnul? Zjišťujeme informace. 

Stání hotové, tak není co otálet a je třeba začít budovat příjezdovou cestu, cca 30 metrů k silnici. Povede po svažité hraně pozemku, na jedné straně se do něj cca 40–50 cm zakousne, na druhé jen minimálně. Navalit kamení, pak makadam, šedesát metrů obrubníků. Táta domlouvá bagristu, aby to přijel vykopnout, ale ten se kroutí, že nemá čas, a že neví kdy atd atd. A tak jsem si včera plivnul do dlaní, a začal terén odkopávat růčo :-D Ale spíš jen takové „vesnické fitness“, kdepak reálný záměr, že těch třicet metrů prokopu ručně. Ovšem těšil jsem se na to celý den. Holt když nemám co na práci, tak si musím nějakou vymyslet (zděděno po tátovi). Vesele jsem si kopal a nakládal kolečko, odvážel hlinu na hranu pozemku a dumal, jak přesně odhadnout, do jaké hloubky se až dostat … když už se s tím kopu, tak ať jsem pokud možno přesný. Zaměřené to máme, tak jsem na těch 30 metrech zkusil natáhnout provázek, který se sice lehce prověsil, ale očividně jsem byl skoro 15 čísel „nad“. No ty krávo! To jako to, co mám skopané do skoro roviny a jsem přesvědčený, že je to „tak akorát“, je potřeba ještě o patnáct čísel odkopat??? Tak aspoň vím, co budu dnes dělat, že. Jenže to ivka bude chtít jít na pívo (a madam na trampolínu) … 

Při přemýšlení o dlažbě stání a příjezdovky se také táta zamyslel nad tím, že by se mohl rozbít starý hnusný rozbitý betonový za metr široký chodníček, co je kolem celého domu, a vydláždit jej také zámkovkou … ale především se těch kusů betonu „zbavit do cesty“, narvat je pěkně na dno pod štěrk. Nápad dobrý, ale bude to znamenat, že ten chodníček (po kterém také dost chodíme na terasu) je třeba rozbít ještě než se zabetonují obrubníky a položí dlažba na příjezdovce. Pak je otázka, jestli tedy nejdříve neudělat nový chodníček, než začneme s finalizací cesty :-D Bude to jen pochozí, takže žádný brutální výkop nebo navaleného betonu pod obrubníky. K smíchu, jak si přiděláváme práci :-) A to jsem ještě minulý týden na několika místech rozebral propadlou zámkovku na terase, a trochu ji předláždil. A je jako nová, propadliny jsou pryč! A do toho ivku napadl skvělý nápad, že bychom mohli tuhle očividně nekvalitně založenou terasu (nerovnosti jsou na více místech, ale ne tak zřejmé) rozebrat a zámkovku z ní použít na cestu (typické šedé dlaždice 10×20), a tam si položit novou hezčí dlažbu. Tohle by mě asi nikdy nenapadlo, ale hned jsem se pro to nadchnul! Ono to tedy znamená, že sice „ušetřím“ 27 m2 zámkovky do cesty po cca 150 Kč za metr čtvereční, ale bude třeba koupit 27 metrů jiné minimálně dvakrát dražší. Ta, co se mi líbí, začíná na nějakých 350 Kč. Což máme krásných 9 450 Káčé jen za dlažbu. S nějakými 11 metry na chodníček jsme na třinácti litrech, obrubníky jsou naštěstí celkem za hubičku, cement ovšem nikoli, a kamenivo pod dlažbu je sice od místního prodejce levnější než jinde, ale při těch množstvích to taky narůstá. Včera jsem si nechal přivézt sedm tun písku do betonu (obrubníky do cesty), a s Bárou za ručičku jej pak vyrazil procházkou zaplatit… a během chůze začal počítat. Táta si minule kupoval 4 metráky, platil 108 korun. Takže to jeéé … nějakých 250 za tunu. Mně přivezli sedm tun, to jeéé … kurva, to je přes sedmáct set, a já vůl si vzal peněženku se šestnácti stovkami! No, ještě že jsem si to spočítal pár kroků od domu, s Bárou ty procházky nejsou žádný vítr. Dva litry za „pitomej písek“.

Teprve osm ráno, holky ještě spí. Nevím, jak dlouho už vstávám až v 5:55, ale poslední dva tři týdny jsem přezbrojil budík na dřívějších 4:55. Vlastně když jezdila ivka do práce, tak jsem měl buďajz na 4:54. O tu minutku bych to mohl nostalgicky stáhnout. Přece jen je ráno klid, nikdo mě neruší a ještě po mně nic nechce. Když pražáci přicházejí do kanclů, tak já už si vařím druhou kávu a hledám, co bych si dal na sváču. 

před třemi měsíci | Ze života | 0 komentářů

Klid před bouří

Je čtvrt na osm ráno, a od Západu se na meteoradaru blíží bouřková smršť. V noci tu už pršelo … ááá, první hrom. Bude to peklíčko. V noci tu už pršelo, ale ráno jsem vstával do slunce. Vyšel jsem ven, prohlédl si, kolik napršelo, ale zatím nic moc. Slunce je pryč, setmělo se, stromy venku se zlověstně kývají ve větru.

A já bych měl místo remcání do blogu pracovat, protože tenhle týden jsem tomu moc nedal. V pondělí ráno objednán a dovezen makadam pod dlažbu … komplikovaně jsem počítal, že ho bude potřeba 2,7 kubíku. Což vychází při objemové hmotnosti 1.3 tuny na metr kubický na slabé tři a půl tuny (prodávají to tu na váhu). Jenže oni všechno počítají „krát jeden a půl“ … takže čtyři tuny. V úterý měl být pěch, ale nebyl, a tak se šlo do lesa. Na louce brodění metrovou trávou a kopřivami … vynášení suchárků do kopce na cestu. TAKHLE jsem se neudřel za celé jaro. Ve středu byl pěch, takže se jelo pěchovat makadam … jenže jsem ho měl v obrubnících složeného moc, cca o tu tunu. A bylo třeba jej vyvozit pryč. Neexistuje horší práce, než se snažit lopatou nabírat makadam … to prostě nejde. Pěchování nezabralo ani deset minut, ale odvozit 10 koleček toho štěrku … uff, otřásl jsem se a naskočila mi husí kůže, když jsem si to vybavil. Ve čtvrtek ráno do stavebnin pro dlažbu, kam mi táta dovezl z práce půjčený vozík (jenom nenašli techničák). Koupeno 900 ks zámkovky, kvůli nosnosti vozíku (750 kg) nutno rozskládat na tři jízdy. Naštěstí tam měli jednu paletu rozebranou, stačilo pár kusů doskládat do 300 a naložili mi to na vozík na paletě (se slibem, že ji vrátím). Ještě než jsem vyjel, tak mi táta volá, ať na ně počkám  v jedné obci po cestě, že mi tam hodí ten techničák od vozíku. Za chvíli jsem tam byl … a pak tam PŮL HODINY čekal. To mi teprve volal, že techničák nikde není, že ho nikdo nemůže najít, a chtěl znát číslo vozíku … a pak mi alespoň dovezl zelenou kartu, ať mám aspoň něco. Byl jsem pár minut od domu, za tu dobu bych se na to místo snad stihl i vrátit s vyloženým vozíkem. Ufff. Zajel jsem až ke stání, a těch 300 ks dlažby růčo vyskládal. Po dvou kusech 150× dřepnout nebo se ohnout. Pro druhou várku, kterou jsem si musel takto už i naskládat, jela ivka s bárou se mnou, třeba bude bára v klidu a ivka mi bude moct pomoct. No a když tam dorazíme, tak vidím zase rozskládanou paletu … mám podezření, že tamní „šéf“ na place (co zákazníkům vydává materiál) se nudil a v mezidobí mi tam 300 kusů přeskládal na volnou paletu. Takže holky ani nevystoupili z auta, a už jsme fičeli zpátky. Pomohly mi to složit, i bára operující ve vozíku – protože pokud je na pozemku vozík, tak ona musí být v něm, jinak hystericky řve – a zpátky jsem fičel zase sám, protože tam zůstala půlka palety, kterou si zase raději nechám naložit destou, i když to znamená, že pak budu muset jet sólo jen vrátit paletu. Holky mi to pak opět pomohly složit, a byl čas oběda. Po něm jsem hned skočil do auta a s vozíkem fičel pro 4–8 štěrk pod dlažbu, nadvakrát osm metráků. Fešácky jsem si couvnul až ke stání, a vyházel to do něj. Tempo 9000 hození lopatou za minutu, neboť madam už byla vyspaná a holky se chystaly ven … a já jim blokoval auto, samozřejmě. Odhodil jsem lopatu, schoval vozík do garáže, a jen jsem se nechal svézt dolů ke tchánovi, který měl v lordně 60 vykuchaných pstruhů (na uzení) nachystaných na propláchnutí v řece. A tak jsem je s ním propláchnul v ledové vodě Svratky, a doma jsme se pak pustili do nakládání … nařezat hřbítky, osušit, nasolit, trochu česneku, pořádně to zapít. Bylo pět hodin, měli jsme hotovo, já nakoupíno, a jelo se domů. Ivka poté vyrážela na cvičení a já hlídal báru. A po návratu šel ještě sbírat slimáky … fakt. dlouhej. den.

A nyní je pátek ráno, bouřka přešla, za chvíli vyrazím vrátit vozík, a ještě pomoct tátovi cosi kamsi převézt … 

před čtyřmi měsíci | Ze života | 0 komentářů