Seno

To zase byl „projekt“… vyčistit půdku dílny od starého sena. S ním to tu koupili už předešlí majitelé, tedy seno šest sedm let staré. Dobré akorát na spálení. Ale ne u nás, to bychom zamořili půl obce dusivým čoudem … leda že by se to odvozilo k ivončiným rodičům a dědovi „na samotu“, kde by to děda postupně spálil. Je dobré ho zaměstnat, aby si nevymýšlel vlastní práci. A tak jsme se do toho pustili. 

Bože … to byl trest. Nejdříve jsem myslel, že budu nahoře svazovat seno do malé plachty „na seno“, co jsem tam našel, vynášet jej ven a vršit na igelitové plachtě, kterou pak svážeme a odvezeme na vlečce. Udělal jsem to jednou, a bylo jasné, že takhle by to trvalo neskutečně času. Tak fajn, dole v dílně rozprostřu na zem velkou plachtu, průlezem na ni budu shazovat seno, pak ji vytáhneme ven, svážeme, a odvezeme. Aby se v dílně neprášilo – … a vůbec, dovedete si představit, jak kurevsky se práší při přehazování sedm let starého sena??? Dovedete? NEDOVEDETE!!! Takže jsem část dílny oddělil jinou plachtou, abych neměl na všem vrstvu bordela … nasadil dýchací polomasku s filtry (fakt), a šel na to. Nad hlavou mi pobzukovaly vosy stavějící si hnízda (však uvidíte, děvky), a já začal nabírat vidlemi staré seno … a ty vidle do něj nešly ani zapíchnout! Tak zhutněné to bylo. Děs. Naházel jsem toho hromadu na plachtu v dílně, a zavolal ivku, ať mi pomůže ji vytáhnout ven … a ach jo. Futra. Konec. Na plachtě toho bylo moc, nedalo se to už zmáčknout, a úzkými dveřmi jsme to ven nevytáhli, a do toho se doma začala budit malá. Ivka šla pryč, já to ještě chvíli soukal, plachtu roztrhal, a pak venku rozprostřel jinou plachtu, a začal to trochu přehazovat. Hodina práce. Otočili jsme se jednou s vlečkou, podruhé. A na půdě byla stále větší polovina. Už jsem se s tím nesral, házel jsem to rovnou na podlahu a pak vynášel na vidlích ven, udělali jsme mega balík a jeli potřetí, a pak s mega mega balíkem počtvrté, a bylo hotovo a půl sedmé večer. Dělal jsem na tom od dvou, a teď si tu kapu do očí Vizín, abych přestal cítit senný prach pod víčky. Ale půda je vyklizená. Už je tam jen trocha sena, co nešla pobrat vidlema, takže mě ještě čeká něco sraní, ale pak tam bude relativně čisto … a toho prostoru na harampádí! Jaj!

Pak už mi zbyde jen vyklidit druhou půdku, kde měli původní majitelé – to mě poser – holubník. Na všem vrstva toxických ptačích hoven. To si asi nechám na smutné zimní večery. Co s takovou posranou místnůstkou? To nikdy nevyčistím.

před týdnem | Ze života | 0 komentářů

Nedělní jaro

Slunce svítí, ptáčci řvou, vše se zelená, káva voní, hudba kraje, klávesy ťukají … co taky jinak, když Bára v pět vstává :-) A tak už jsem po osmé opět v kanclíku. Ale to si ji v pět samozřejmě vzala maminka, jenže se malá nechtěla nechat nakojit → ivka musí kojit „s kloboučkem“, plastovým bazmekem, Bára se pak musí snažit (sát), aby něco teklo, jenže na druhou stranu její pidimozeček asi ví, že když má v puse něco plastového, tak to teče skoro samo, až se dáví (v případě flašky). Zatímco z kloboučku samo nic nepoteče, takže dvakrát zkusí potáhnout a když nic, tak si dá dvě a dvě dohromady, vyjde jí dvacet dva a přesvědčení, že se ji snažíme ošálit dudlíkem. A řve. V 5:07. Pak byl bugr ještě kolem půl sedmé, to již slunce svítilo, a pak jsem se probral o půl osmé a vstával.

Áááá ani se tatínek nenaděje, a už má Báru v „nosítku“ (taková ta krosna na dítě)…

Áááá už nemá Báru v nosítku, protože nosítko ne-e, respektive ne sezení bez pohybu, takže pocházení dole, než se dá maminka do cajku, a to už se přihlásil pan Hlad, takže nutroš, maminka krmí, já to tady odbouchnu a půjdu jí nachystat snídani. Pak vyjdu do vlahého dopoledne, vyměním si pneumatiku na kole (dárek k vánocům…), možná si ho dám trochu do cajku. Prohlédnu lavičku na zahrádku, co je v dezolátním stavu, a kolik latí bude třeba nakoupit, aby se dala využít. Křoviňák asi zatím kupovat nebudu, vždy si jej půjčím od táty. Tedy zatím. Takže začneme vybírat zahradní nábytek.

před dvěma týdny | Ze života | 0 komentářů

Sobotní jaro

Byl sedmý květen, první máj, ranní máj, byl práce čas … akorát že je půl deváté a sedím u PC. Včera jsem odpadl brzy, seděl vedle ivky na gauči a když jsem se na ni znovu podíval, tak už byla vykoupaná, s umytými vlasy, nalakovanými nehty, a prý mi po stopadesáté říkala, ať jdu spát, že už tam hodinu klimbám. 

Ve čtvrtek dopoledne telefon od táty „Tak June, počítáš s tím, po obědě?“ „Eh … s čím?“ „No… přece … domlouvali jsme se se strejdou, že v jednu … já myslle, že jsme domluvení … měl bys čas, jít s náma, chceme vytahovat ten javor tam dole, …“ … ukázalo se, že nastala chyba v komunikaci. Nebyl by problém, aby mi odpadla klávesnice od ruk a já šel do lesa, jenže mi měli přivézt hliníkový žebřík. Který mi FOFR dovezl minutu poté, co jsem zavěsil s tím, že zavolám řidičovi, kdy tu bude. 

Pokračování tohoto článku »»»

před dvěma týdny | Ze života | 0 komentářů

Pár dní prolétlo

Opět desátá, opět u PC. Ale hrotit to už nebudu, půjdu dolů za ivonkou. Do půlnoci jsem tu seděl poslední dva dny. V sobotu jsme šli do lesa, ve velké grupě, čtyři chlapi a máma se sestrou. Vytahovaly se skácené stromy k cestě, tentokrát přes kladku. Nebyl prostor pro přímou jízdu traktora, takže se k vhodnému stromu připevnila kladka, a traktor popojížděl po cestě kolmo ke směru vytahování metrů. Likvidovali jsme javor, co jsem tehdy skácel, a vytahovali ho po metrech … kdepak zapřáhnout celý kmen. Kladku jsme strhali hned na prvním polenu, neudržel ji řetěz. Opravila se, a pokračovalo se. Ocelové lano ale nebylo dost dlouhé, postupně se mustelo nastavovat dalším, pak ještě jedním, a pak řetězem … takže se konec kmene vytahoval přes čtyři spoje, a (ostatně celou dobu) bylo třeba dávat pozor na to, aby se první spoj nedostal až do kladky, protože by se v ní zašprajcoval a byli bychom nahraní. Spoj dojel ke kladce, signalizoval jsem zastavení, traktor začal couvat, já vypojil nastavené lano a zapojil hlavní lano zase zpátky k další části, traktor vyrazil vpřed, kmen se zase o deset metrů přiblížil cestě, a spoj do kladky, signalizace na traktor, vypojení dalšího lana, zapřažení za řetěz, traktor vyrazil vpřed, kmen se zase posunul až k cestě, odpojení lana, zapřažení řetězu, popotažení kmene nahoru na cestu, traktor couvá, zapřažení kmene „na krátko“, a jeho odtažení sto metrů dál na porcovací místo … lítal jsem jak hadr na holi. Pak se uklízely metry, co se nebudou štípat, a když už bylo vše hotovo, tak se naložily dvě vlečky těch naprosto největších metrových polen, co hravě vážily každé 200–300 kilo. Sladká tečka na závěr. Kecám, pak se ještě musely na pozemku nějak složit, že. Na terase pod domem jsem pak vypil dvě piva během chvíle, a pak ještě půl litru vody skoro na ex. KO. Byly čarodejnice, přijela ivonka s malou, poseděli jsme s našima u krbu, a i když jsme se snažili spěchat, tak malá přetáhla svůj režim, pozdě se koupala a vypravovala spát, a do jedenácti nezabrala. Já šel myslím spát tak jako tak, na umření. 

V neděli výlet do zahradnictví, kde jsme se sešli s našima, pak společný oběd v Monte Negro, a pak že se ještě projdeme po městysu s kočárkem, ale to malá nesouhlasila a spěchalo se domů, …

… a teď mi ivka píše, že bára nechce spát a ona už je vyčerpaná. Ach jo. Ten náš poklad … 

před třemi týdny | Ze života | 0 komentářů

Kurvy žluté

Pampelišky.

V pondělí jsem znovu vyjel se sekačkou, a nejdříve si ji vzala „na zkoušku“ ivka, s plánem posekat z trávníku vykukující hlavičky pampelišek. Nelíbí se jí, mně taky ne. Chvilku cupitala za řvoucím strojem, a pak překvapeně konstatovala, „že to ty pampelišky vůbec neseče“. No aby taky jo, ty u země přigrclé svině. To pak sekačka nevezme. Ivka si šla po svých, já dosekal pozemek, bylo něco k šesté … tak že bych vzal ivčinu plecí motyčku, a pár těch žlutých sviní vyrejpal? Inu, proč ne. Tuhle jedna, tady další, tady taky, ještě tady, a tady dvě vedle sebe, tři, čtyři, sedmdesát tři pampelišek na jednom metru čtverečním??? Všude samý trs pampeliščího listí s klubajícími se hlavičkami květů. Do osmi hodin jsem pomalu pocházel po trávníku a rejpal, rejpal, rejpal. A pak odvezl kolečko (KOLEČKO!) přetékající hromadou trsů pampelišek. 

A včera znovu! Protože mě to bavilo – rozmáchnout se, zarýt malou motyčku pod pampeliščí trs (= přetnout kořen), zatáhnout za něj, vyhodit do kolečka/kýblu, rozmáchnout se … pořád dál a dál. Hromada na kolečku rostla a rostla, a pocit z odvedené práce tím pádem také. Jen jsem musel změnit zbraň, malá motyčka se již skoro rozlamovala, tak jsem ji nechal ivonce na skonání u kypření nějaké hlíny, a vzal si regulérní dlouhou motyku. Nakonec i s ní to šlo. A tentokrát jsem toho – s vrchovatým kolečkem – nechal o čtvrt na osm (po třech a půl hodinách). Dokud jsem byl skloněný k trávníku, tak nou problema, ale narovnat jsem se dokázal jen velmi pomalu a s opíráním o motyčku. Jako by mi páteří prostrčili kovový drát. Dnes ráno jsem si na posteli sedal hodně opatrně… „co kdyby“.

A ve čtyři se na ty kurvy žluté vydal znovu … třetí den po sobě, další kolečko plné, záda rozlámaná, a pořád jsou místa na trávníku, kde jsou na pár metrech desítky a stovky trsů. Zítra. Měl jsem jít do lesa, ale chlapi jdou jen na tři suché stromy „za barákama“, takže bych tam byl celkem zbytečný. A tak budu do čtyř u PC, a pak se na ty kurvy žluté vrhnu jak Čínani na nudle!

Původně jsem začal pampelišky likvidovat ze srandy, ale dnes si říkám, že kdybych si jich nevšímal, tak během týdne bude trávník jenom žlutý … nic jiného by nebylo vidět. 

před čtyřmi týdny | Ze života | 2 komentáře

Vyliskán lískou

Včera opět těžba v lese, od jedné do pěti, krásný rozumně teplý jarní den. Potřebovali jsme porůznu pokácené stromy vytahat „k cestě“ a pokud možno na jedno místo, aby se tam mohly očistit a rozřezat na metry, a vše tam bylo na hromadách nachystané k naložení. A ne rozřezávat stromy desítky metrů od míst, kam ještě traktor zajede, a muset pak dřevo nosit v teplejch k vlečce … takže strejda v traktoru, táta u něj připojoval ocelové lano/řetěz, a já na jeho opačném konci o dvacet metrů dál přivazoval padlé stromy na rozbahněné nivní louce. Traktor pomalu vyrazil, strom se rozjel a já se jej snažil pajcrem odklánět od trčících pařezů, pak jsem musel přeskočit bystrý potůček, do jehož břehu se konec stromu často zapíchl a jen těžko ho traktor utáhl (a rozryl hlínu), ještě nějakých deset metrů mezi stromy … signalizace na traktor, že konec, odpojil jsem kurevsky silné a těžké lano a začal se s ním pomaličku vracet na louku, zatímco traktor couval zpátky (aby na to lano nenajel). Táta zatím strom obvázal řetězem, a zahákl jej za traktor, a ten jej finálně „na krátko“ odtáhl na finální místo odložení. Já byl mezitím už s lanem na louce, šteloval další strom, traktor se vracel na nejzažší místo, kam mohl najet, táta zahákl lano … a jelo se. 

drevo-nahled

Dřina bez zastavení … hlavně snažit se pajcrem usměrnit po zemi se vlekoucí kmen, aby se nezasekl o nějaký pařez/strom, protože to by traktor nepřetlačil, a než by mohl strejc v desítky metrů vzdáleném traktoru zareagovat, tak by se lano napjalo k prasknutí, a když by opravdu prasklo, tak by vystřelilo jako bič a likvidovalo vše po cestě (za stromy se kryjícího tátu), až by doputovalo do nekryté kabiny traktoru (strejc) … takových smrťáků už bylo. Takže snaha do poslední chvíle o pár centrimetrů posunout x metráků těžkou kládu jedoucí nezastavitelně přímo do nějakého stromu … a zároveň se pokud možno nenechat zabít nějakou napruženou větví nebo nečekaným smýknutím taženého kmene. Až jsme tahali naprosto poslední obrovský javor z mírného svahu skrze les, a já jej do poslední chvíle přetlačoval mimo statnou olši – celkem se nechal (kupodivu), a těsně olši minul a začal hoblovat lísky, kterými byla obrostlá, ty se napružily a jak to šlo, tak se se švihem vracely zpátky – zing, kšiltovka nakřivo, zing, brýle se mi posunuly, zing, kruvadopičisakra to lisklo … dostal jsem ranu větví přes ucho, až jsem padl na kolena, a stáhl rukavici a osahal ucho, protože mě v první chvíli napadlo, že ho budu mít rozseknuté na poloviny a budou mi tam plandat cáry masa. Krev na prstech nebyla, takže cajk, strom už byl mimo a na čisté trase, a já sešel za chlapama. „June, máš rozseklý ucho!“ Cože doprdele, tak nakonec fakt? Táta mě vyděsil, ale nakonec to bylo jen poctivý škrábnutí, osušil mi krev, ač bez valného účinku, ještě chvíli jsem cítil, jak mi po lalůčku stíkají její kapky. No ale bylo hotovo, sklidili jsme vercajk do vlečky a vydali se domů. 

Dnes se mnou nic není, všechno mě bolí, … a zítra to bude ještě horší.

před měsícem | Ze života | 1 komentář

Další noc u práce

Včera jsem tu seděl do půlnoci, a v 6:15 zase vstával … asi bych zamačkával budík, ale Bára vstávala a chtěla mlíčko, a tak jsem poté vylezl taky. Ivonka již zase muchlala polštář, ale madam čumákovala v postýlce, rozhazovala rukama, a vztekala se. A tak jsem si ji vzal, poroztahovali jsme žaluzie, prošli pokoje, podívali se na posekaný orosený trávník, a vrátil jsem ji zpět do postýlky. Před obědem jsme jeli „na kloubky“, kontrolu správného vývoje kyčlí. Ve vydýchané čekárně velikosti mého kanclíčku čeká vždy osmdesát tři maminek s dětmi od jednoho měsíce do patnácti let věku, v různém stavu zuřivosti (miminka) a odevzdaného vyčerpání (maminky) … aby byl pak člověk v ordinaci přesně padesát dva sekund. Nechápu, co ten MUDr. může na tom ultrazvuku za ty tři sekundy ověřit. Doma jsem pak čekal na balíček od DPD, místo abych šel na kolo, jak jsem si plánoval. Loni jsem totiž na blízkém kopci hledal pozůstatky staré rozhledny, o které mluvil děda a ze které prý bývala vidět pára parních vlaků nad nádražím v Brně … Maloměřicích? Znamenalo to vyšlapat na kole 350 výškových metrů na nějakých třech kilometrech, závěr regulérním bukovým lesem zapomenutou lesní cestou do střechy. Rozhlednu jsem tehdy nenašel, ale na tom nohu člověka neznajícím zalesněném kopci nalezl koberec krásně kvetoucích květinek. To se jen tak nevidí. A tak jsem se tam po roce na den přesně vypravil znovu, a tentokrát již bylo býlí v odkvětu. Inu, co se dá dělat. Mimo to jsem tam také asi vyplašil dobře 30–40 hlavé stádo muflonů, naštěstí dostatečně vzdálené … v těch končinách je nezvaní návštěvníci asi moc netrápí. Sedl jsem na kolo, a sesvištěl to lesem zase dolů do údolí. 

Poslední nevyřešený email … ale tentokrát už jdu spát.

před měsícem | Ze života | 0 komentářů

Panenská jízda

Nová sekačka se poprvé zakousla do trávníku. Při prvním startu se trochu zakuckala, až jsem znejistěl, co jsem to za těch patnáct tyček pořídil, ale to bylo přehlédnutou páčkou plynu nastavenou na minimum. Voroštoval jsem ji na max, a tráva lítala. Je těžší, hůře manévruje, ale má silu a vzrostlá tráva jí vůbec nevadí, pojezd jezdí, i když by mohl být rychlejší … jsem pošuk, co po rovině pojezd raději vypne a tlačí sekačku sám dvakrát rychleji, aby měl dříve posekáno, než aby se za ní zvolna procházel. Pouklízel jsem i všelijaký bordel, co jsem kde nanosil, abych pod ním mohl posekat trávu, takže je tu i docela uklizeno. Produktivní odpoledne. To jsem pak ještě uklízel v dílně a odnosil z ní plasty, abych je pak někdy hromadně odvezl na sběrné místo. A na závěr celého dne jsem vydrhl hrnec na zelí. Zaskočilo mě, že bych s pokusným kysáním zelí měl počkat až na podzim, „až bude vhodné zelí na krouhání“. To mi nějak nedošlo, že je to sezónní surovina.

Včera jsme nechali Báru poprvé očkovat, hexavakcínou a pneumokokovou třináctkou. Můj osvícenecký názor na očkování je jasný, a biomatky, co nechtějí své děti nechat očkovat, „protože autismus, voe!“, bych zliskal gumovou hadicí přes nohy. Ale jaksi jsem nebyl psychicky připravený na Bářin bolestivý řev a jekot, na to, když jí někdo způsobuje bolest. Doktor se sestřičkou se k ní skláněli, ivonka ji utěšovala, a já stál v zákrytu za nimi a kurva to musel rozdejchávat, aby se mi nevedraly slzy do očí. Naprosto jsem tu situaci nedal. Tatínkova holčička.

A dnes jsem to naše štěstí dostal na starost. Večer jsme ji bedlivě sledovali, jestli se nedostaví reakce na očkování (= horečka), ale mimo mírně zvýšené teploty Báře nic nebylo. A tak že se ráno ivka vydá do Brna do práce navštívit kolegyně. A já jsem po večerní dřině (převážení hlíny ivonce na skalku) šel ještě k počítači, abych si „napracoval“, pokud by mi Bára dopoledne nedovolila nic dělat. Zabral jsem jak pes a pracoval do půl jedné. A před sedmou opět na nohou, chladným ránem jsem se prošel sklidit popelnici, a s kávou se vydal opět k práci. Dobrá situace byla, kdy mi v noci jeden klient psal mejla v 0:18, a já mu za minutu odpověděl. Pak mi ráno psal chvilku po sedmé, a já mu opět obratem odpověděl. To je servis. No a pak již ivka odjížděla, a já si vzal malou v kočárku do kanceláře. Chvilku čumákovala, a pak vzorně usnula. Ztišil jsem si hudbu, telefon, opatrně ťukal do kláves, a práce se odpracovávala. O půl desáté zneklidněla, vypustila pár prdíků, ale bylo jasné, že bude mít hlad, a tak jsem s ní sešel dolů a připravil dávku Nutrilonu, a během sledování Youtube failů na televizi ji nakrmil. Odříhli jsme si jak starej chlap, přebalil jsem ji a šli jsme zase k práci. To už se ale v kočárku vztekala, a tak mi nakonec skončila na klíně, zakrytá dekou, zachumlaná, aby se nevrtěla, a spokojeně dudající a sledující uspávající cvrkot na monitorech. A pak usnula, a já potichu ťukal do kláves, lokty ji usměrňoval, aby se nikam nesvezla, potichu vyřizoval telefony … a byl ten nejšťastnější táta na světě. 

bara-nahled

A dnes je zase za pět minut půlnoc, rozdělanou práci jsem dodělal, je čas jít spát, abych tu zase o sedmi mohl bušit na hypotéku. Nebo spíš doplatek plynu. To už bude bratru taky k patnácti tisícům. Čtyři měsíce platím zálohu litr, a čtyři měsíce protopím čtyři.

před měsícem | Ze života | 1 komentář

Nedělní ráno

S Bárou chodící spát kolem jedenácté se brzy vstává těžko. Navzdory tomu se snažím vstávat v šest, což sem tam odložím až na sedmou. A pouze o víkendu vstávám plánovaně v sedm. Abych stihl něco udělat u PC, než se zvedne mlha, vyjde slunce a já se postavím na zápraží v montérkách a gumákách, a nasaju do nozder vůni práce.

Jo, zní to poeticky vidlácky, právě teď se na to těším, ale přes týden byly dny, kdy na mě úplně padal splín, do ničeho se mi kolem domu nechtělo, byl jsem utahaný jak kočka … takže dnes docela změna. 

V úterý jsem s tátou nakonec do lesa nešel, měly havárku v práci, takže jsem se mohl po půldenním pálení větví trochu zregenerovat. Šli jsme ve středu, ořezali a nařezali tři stromy, a měli toho naprosto plné zuby. Nebyla to těžká práce (odklízení větví, přenášení metrů na hromadu), ale já už po půl hodině škromtal únavou, a táta se mi pak svěřil, že mi chtěl zavolat, že se na to dneska vykašleme, že je unavený jak pes už v práci. Zavezl mě domů, s proprietami na budoucí opravování schodů, a já mu ukázal staré nefunkční ponorné čerpadlo, co jsem tu našel ve sklepě (což měla být také nápověda k tomu, abych tam čekal vodu). Celé rezavé, hnusné, ani jsem ho nezkoušel, protože bych čekal, že mě to zabije … dobré tak akorát do šrotu, těžké jak sviňa. A táta že ho doma vyzkouší, očistí, nechá proměřit. Říkám „Klidně, pak si ho nech a dej do šrotu :-)“ Druhý den mi volá, že to zkoušeli zapojit, a čerpadlo nejelo. Tedy dokud jim nedošlo, že je vlastně na suchu a je třeba zvednout „plovák“. Pak se čerpadlo rozjelo. Tak ho zkusili dát do kýble s vodou. V tomto jen zachrochtalo, do vzduchu se vznesl desetimetrový gejzír vody, a kýbl byl prázdný. Tak že mi ho dá do pucu a přiveze zpátky (a bude si ho půjčovat). No vida, další bonus k nemovitosti.

V sobotu/včera jsem po ranním PC vylezl ven a pustil se do práce. Koupenou kubíkovou bečku na vodu smrdící acetonem jsem propláchl vodou a různě ji překlápěl po zahradě (jak s obrovskou hrací kostkou), aby se opláchla. To budu muset ještě párkrát zopakovat. Pak se jal zasadit tři borůvky, co nám naši darovali. Na mezkách je to tu všude samý starý rybíz – ty postupně zlikviduju, a udělám z nás borůvkovou velmoc. Když bylo tohle hotovo, tak jsem odvozil klacky, co zbyly z pálení větví a které si schovám „na ohníček“. Pak jsem si dovezl zimní kola, a začal je čistit a umývat, abych je mohl zazimovat. A pak jsme odjeli do Brna koupit si za patnáct tyček sekačku na trávu. To by byl veskrze úspěšný výlet, kdybych byl špatně neutáhl kanystr s benzínem v kufru auta. Mno, jak půjdu ven, tak ho budu muset nechat pár hodin otevřený. Snad se tam nenastěhuje sousedův kocour… zase. Kurva jedna zrzavá.

Tož tak. Půl deváté, du do montérek.

před měsícem | Ze života | 0 komentářů

Ze dřeva do dřeva

Vstal jsem v šest. Do osmi seděl u práce, pak vstal a šel ven a začal pálit větvě, co jsem nezlikvidoval v pátek. Zbývala mi dobře větší polovina hromady. Nefoukalo, takže lepší než v pátek. Do dvanácti jsem čtyři hodiny bez zastavení lámal trhal škubal sekal ostříhával větve na menší klacky a přikládal je na oheň. Ten moc nekouřil, a když, tak kouř stoupal nahoru … to v pátek jej nesl vánek při zemi na pozemky sousedů … no proto jsem také pálil dopoledne, kdy jsou všichni v práci. Sám se „okradu“ o dopoledne výdělku, abych neobtěžoval sousedy, to jsem pašák. A dnes zase. Vše spáleno, jen hromada řeřavých uhlíků, tak jdu na oběd. Horko těžko mám sílu se najíst, je půl druhé, vařím si kávu, a za hodinku mi jede autobus k našim, kde se sejdu s tátou a půjdeme do lesa ořezávat a rozřezávat. Dnes to bude tvrdej den, tvrdej. Poznámce ivonky, že večer budu navíc hlídat a uspávat, jsem se jen vysmál. Předpokládám, že budu naprosto KO.

Bára je hodné miminko, co na konci třetího měsíce začíná žvatlat a výskat na plyšáky, sem tam se usmívat, především vykuleně koukat. Jen večerní čas prožívá nějak zvláštně, je nespokojená, chce dudlík, nechce dudlík, postupně čím dál unavenější, ale nezabírá neusíná, chce jen chovat … až mezi desátou a jedenáctou se ji cca podaří uspat. A tak ať je člověk po celém dni sebevyřízenější, tak jde spát nejdříve po jedenácté. Na druhou stranu – když už Barunka kolem té jedenácté zabere, tak pak spolehlivě vydrží spát třeba až do šesti do sedmi do rána, bez probuzení. Zlaté dítě, vykřikne každá nevyspalá matka před monitorem. Tahle její funkce je samozřejmě fajn, ale ty rozmrzelé hodiny, co to tomu předchází, kdy někdy usínám v sedě na sedačce, ty sajou.

Teď už jsou holky někde na procházce, já to tady dopíšu, dopiju kávu, dondu ven posbírat montérky a spol, co si tam nechávám vysmrádnout od kouře, a půjdu zalít ohniště vodou. Pro jistotu. A vydám se na autobus.

Ha, vlastně si potřebuju ještě vybrat sekačku na trávu. A pokud možno ji ještě tento týden koupit. Jinak už to tu poseče leda tak kombajn … koupit sekačku, nebo zaplatit doplatek socka? To jsou dilemata …

před měsícem | Ze života | 0 komentářů