Začala zima

Teplota se dnes lehce vyšplhala na dva stupně, ale teď po druhé hodině, kdy už slunce zalezlo za kopec a osvětluje jen protější lesy, se zase začíná ochlazovat. Podzim skončil, začala zima. Je čtvrtého prosince. Nějaký víkend zpátky jsem pohrabal všechno listí z břízy, ta potvora ne a ne opadat, tedy vyčesal jej z trávy. A pořád zazimovával to či ono, tedy o sobotách nedělích, ve všední dny jsem stejně ale prakticky končil s prací vždy až za tmy. A když jsem před týdnem naaranžoval krmítko, a tento víkend sklidil před avizovanými nočními mrazy hradice a vypustil kubíkové nádrže dešťovky … tak už je to prostě oficiální. Zima. Dokonce jsem právě dnes na termostatu přepnul plán topení z šablony Podzim na šablonu Zima :-D

A dnes je i trochu výjimečný den, neb ivka je v práci, ale také tam mají vánoční večírek, a dojede domů tedy až někdy v osm. Hlídám tedy děti celý den (bára je s kašlem a rýmou ze školky doma), a navíc je švagrová bez auta, takže je ani nemůže po práci vyzvednout, že by je vzala k babičce … takže táta na plný úvazek až do noci. Ráno jsem i tak vstával o půl šesté s ivkou, abych jí zašel otevřít bránu a oškrabal auto. Do postele jsem se už nevrátil a na chvíli sedl k práci, s tím, že si půjdu spát po obědě s Adamem. Bára to klidně ty dvě tři hodiny vydrží u televize sama, jít po obědě spát nechce ani za zlatý prase. Akorát že to se chtěla jít podívat ven na led, který jsem vytahal z posledního sudu, co ještě venku mám, a hrát si tam na sluníčku s kočkama … pak chtěla stavět auto z dřevěné stavebnice … a pak už si tak akorát můžu uvařit kafe a datlovat si tady v kuchyni do notebooku, než se Adam vzbudí. Ještě šest hodin, než se máma vrátí. Co tedy budeme dělat? Vyluxované už máme. Asi odmrazíme mrazák :-D 

Hm, noťas se na mě rozhučel, což mi připomnělo, že jsem ho chtěl také rozebrat a trochu vyčistit … to bych mohl, zatímco Adam spí, toho bych tu jako asistenta nepotřeboval.

Listopadovou alkoholovou abstinenci jsem vydržel. Tedy mimo nějakých pět šest nealko piv a jednoho přípitkového cucnutí šampáňa. Ty první dny bych večer za lahváča nebo pocucávání vína vraždil, ale postupně to úplně vyprchalo a už mi to vůbec ani nepřišlo. Ivka si večer popíjela víno dále, a mě mnohdy ani nenapadlo, že bych si mohl nalít také. Nepřišlo mi to na mysl, a vůbec mi to nechybělo. Až jsem uvažoval, jestli v tom prostě nepokračovat. Ostatně, výhody byly zřejmé – naprosto bezproblémové vstávání na budík, a také i rozumné chození spát, kdy člověk nebyl přispýdovaný alkoholem, žádné ranní minikocovinky a otupělé civění na monitor … ale pak jsem si dal prvního nedělní pívo, a šňůra byla přetržena. Ale je fajn vědět, že mám v tomhle směru silnou vůli a dokážu se ovládnout. A především je také dobré mít to srovnání, mít osahané ty výhody abstinence a neustále to tam někde napozadí cítit … dám si ještě jednu dvojku? Hm, vole, už bys měl jít spát, a ostatně, vypij si radši sklinku vody. Ale jestli i to během chvíle nevyprchá, tak jako po letním abstinenčním … měsíci? Tak jako tak, tyhle nahodilé suché měsíce si asi budu držet :-)

 Tož, jdu rozebrat ten noťas …

před dvěma dny | Ze života | 0 komentářů

Podzim v plném proudu

To ty dva měsíce zase proletěly, co jsem si naposledy našel čas něco sepsat. Je neděle ráno, dole se spí, venku sem tam drobně zaprší, dušičkové počasí. Dívám se z okna a snažím se rozvzpomínat na něco, co stojí za vzpomínku. Bojuju s krtkem. Takže jsem vstal, a z toho okna se podíval i dolů na loučku za domem, kde je jeho království. Dnes přes noc žádný krtečák, koukám. Jenže včera se přesunul na roh domu, kam z kanclu nevidím. Když vyskočí čerstvá hlína, jdu, chvíli číhám s motykou. Pak rozhrabu hrábkama a jdu zase po svých. A takhle pořád dokola, dva měsíce. Vyčíhal jsem ho asi třikrát, kdy se přede mnou začala hlína zvedat a „byl tam“, ale pokaždé jsem kopl naprázdno. Mám úplný PTSD z oken – kdykoli nějaké vidím, jdu a podívám se z něj ven, jestli tam není čerstvý krtečák … 

Ze dvou koček a následných šesti jarních koťat nám k dnešnímu dni zbyla jen kočka (matka) Evelína a zrzavý kocourek Azor. Kočička Felixa, Bářino nejoblíbenější (a tedy nejvíc casnované) kotě minulý víkend zmizelo, a dnes je to týden, co je pryč. To už je asi finální. Z Evelíny se také stala pěkná macecha, která svá zbylá koťata asi začala nenávidět nebo co. Doma se skoro nedrží, když se ukáže, syčí na ně a odhání je … tedy teď už akorát Azora. Musím se mu asi víc věnovat, teď je mi ho líto. Ale když vidím, jak mi sere doprostřed trávníku, nebo se mi plete pod nohama, když jdu se dřevem / jídlem / se zbytkama … tak bych ho nakopl silou mimořádnou. Jenže teď je tu sám, nebo s krutou matkou.

V září se tu po nás pěkně prošla střevní chřipka. Nejdřív nějak Bára, pak ivka, pak bylo jeden večer mizerně mně, až jsem pak ve dvě ráno vyzvracel i to, co jsem nikdy nesnědl, a už mi bylo fajn. Tedy do čtyř, než Bára pozvracela celou postel. Nějak jsme to překlepali do druhého dne, lehce jsem ještě vyležel horečku, a odpoledne už musel fungovat. Adama to naštěstí jen lehce štrejchlo. 

V děcáku se všechny práce zastavily, už se může pokládat kročejová izolace a OSB desky, ale … není čas. Moc práce. Do toho Adam věčně spí a nejde v patře nad ním mlátit kladivem nebo vrtat vrtačkou. A práce mám tolik, že se mi hodilo tuhle rekonstrukci zase lehce odložit. S hypotékou jsou priority holt trochu jiný. Nahovno ale je, že když jsem tehdá vynosil všech těch ale 40 OSB desek do patra, tak jsem jich 20 složil v chodbě ke stěně před dveře na půdu. Myslel jsem si, jak nebudou do týdne pryč / položeny v podlaze, ale ouha, dva měsíce jsou tam kde jsou, tři metráky váhy …  a já se nemám jak dostat na půdu, abych vymetl komín. Nebo pozval kominíka na revizi. V kamnech dva měsíce topíme … kvůli tomuhle by se na tu podlahu už chtělo vrhnout. A teoreticky už to v listopadu bude schůdnější. 

Venku jsem poslední dobou nic moc nedělal, jen vše lehce zazimovával, odnosil z dílny do sklepa věci choulostivé na mráz (barvy,…), uklidil pískoviště… respektive plastoviště… ještě tento týden v pondělí jsem sekl trávník. Říjen byl teplý, tráva rostla, tak proč ne. Z ořecha začalo popadávat a pak sypat listí, jak na sviňu během místních hodů … přijdou k nám zvát, vyhrávat a tančit, a nemusí to být po kolena v listí, a tak nezbylo než vše pohrabat a trochu zkulturnit, zatímco byla polovina listí ještě na stromě …  následující víkend jsme měli s ivkou wellness v Jeseníkách, takže jsem všechno ořechové listí musel zlikvidovat do víkendu po večerech, a ne až o víkendu, jak by to udělal každý normální člověk. Celou dobu se část listí sype také sousedce před dům, ta to neřeší, ale kdyby tam zůstalo i o víkendu, kdy už je všechno listí ze stromu dole, tak to působí jako „ukliďte si to sama“. No, ořechový listí a já, to je na dlouhý povídání plný nenávisti … aspoň jsem si na to s předstihem koupil 62cm široký fiskars hrábě, se kterýma to byla úplná malina. Teď se sype zlaté listí z břízy, ale pořád ještě není všechno dole … doufal jsem, že letos spadá jen pod strom, ale opět přišel jeden den vichr a listí je po celém trávníku, takže … vyčesávání. Ach jo.

Je mi pětatřicet, a ivka už v létě navrhla, že bychom si mohli „nadělit“ pobyt v Jeseníkám v našem oblíbeném wellness hotelu v malé vesnici Branná. Domlouvalo se to, plánovalo, až tu byl onen pátek, kdy se o Báru s Adamem začal kolektivně starat zbytek rodiny a my vyrazili do Jeseníků na relax. Hned po příjezdu masáže, pak wellness, večeře, pak bowling, druhý den výlet na Šerák, pak na Červenohorský sedlo a Vřesovou studánku, návrat a rychle do wellness, na večeři, a do privátního wellness. Druhý den snídaně, na Stezku v oblacích v Dolní Moravě, a domů … a byli jsme strhaní jak psi. Kdyby nám celý víkend prochcalo, tak bychom se wellnesovalli a relaxovali. Jenže ono bylo tak krásně, až se věřit nechtělo, a my se snažili trhat turistické rekordy … a ještě ten bowling v pátek večer – pro nepřivyklé tělo záhul jako výstup na menší kopec. Nohy mě bolely ještě v úterý. Ale vypadnout od dětí, to byl – především pro ivku – dar z nebes. 

S dětma je to těžké, někam se vypravit je souboj a krocení zlé zveře, když se ivka snaží obléct a obout Adama, zatímco Bára už je ready a jde ven, dveřma nakukují kočky a Adama se může zbláznit, … ale to vše jsou běžné provozní věci. Ale kdyby ty naše poklady proboha nechodily spát v jedenáct a později (i teď, po změně času) … kdyby měl člověk od osmi „volno“, tak to jde. Ale dennodenně vědět, že tě od sedmi večer čeká furt to samé až do hluboké noci. To vysiluje. A to už Adam ani nejde večer spát. Spí jen přes poledne, dvě tři hodiny, spával třeba i hodinku od pěti do šesti, a pak samozřejmě „vydržel“ … ale teď ho udržíme přes večer vzhůru, a on je stejně do jedenácti jak fretka. A v 90 % případů ho uspává ivka, já jdu spát s Bárou, neb přece jen potřebuji ideálně v těch 5:30 vylézt z postele, abych tenhle cirkus finančně utáhl. 

A to ještě tahle zakázka rozsáhlého webu pro velkou IT firmu … na kterou jsem měl vyhrazený celý červen, protože od 1. července ten web musel bezpodmínečně běžet. Potil jsem krev, aby se to tak tak stihlo, a pak se řeklo, že se to vlastně spustí až po prázdninách, v červenci se web dokončí, v srpnu se nasadí další jazykové verze, a 1. září se to spustí. U klienta tím pádem odpovědným zaměstnancům spadl řemen, v září se také nic nedělo, a když, tak se jen předělávaly už hotové sekce, protože klient náhle překvapeně zjistil, že grafikem navržená stránka s odstavcem textu a hezkými obrázky vypadá divně, když je potřeba tam dát pět áčtyřek textu a není k tomu žádný obrázek… a tak podobně. Už jsem nad tím projektem pomalu zlomil hůl a byl ochotný s tím seknout, a odepsat to, když náhle ve firmě asi někdo na vyšším postu dupl a „Nový web musí od 1. 11. běžet!“, těm x lidem odpovědným za tenhle projekt se stáhly půlky a na mě se po měsících nečinnosti začaly valit desítky ticketů, na které byly reálně tři pracovní dny. A 1. listopadu jsem ještě vezl mámu do Brna k doktorovi :-D Docela jsme ten wellness víkend před tímhle týdnem vychytali, od úterý do pátku jsem pracoval od šesti sedmi do půl deváté, den za dnem. A kupodivu to celkem dával. Ivka s dětma naštěstí taky.

A opět jsem, právě od úterý, přestal pít. Měl jsem to v plánu na celý listopad, a přestal jsem tím pádem hned s přeřazením na vyšší rychlostní pracovní stupeň. Popíjet večer vínečko je fajn, ale pokud je to od sedmi do jedenácti, než to děti zabalí, tak to pár víneček je. A pokud potřebuji ráno vyskočit na první zvonění budíku kvůli zakázce, která se konečně po půl roce blíží do finiše, tak to za to stojí. Tak uvidíme. Celý listopad je přede mnou.

Vždy si říkám, že si zapisuju voloviny o tom, jak chytám krtky, ale abych si zapsal nějaké vzpomínky na děti, které si po letech přečtu, to ne. Bára je velká holka / blonďatá princezna, které budou v lednu čtyři roky, už je to naprosto svá osobnost, na druhou stranu hrozný ufňukanec, co všechno ořve. Adam dělal v září první krůčky, a teď už běhá jak maratonec. Naprosto s přehledem. Jak se potřebuje starší sestřičce vyrovnat, tak má neskutečnou motivaci. Tento týden už se dostane na nohy bez problémů ze sedu, nepotřebuje se po ničem vyšplhat. Vysmátej bloňdák, ale vlasy mu lehoulince tmavnou. Je pořklej po kočkách, kdykoli jdu ke vchodovým dveřím (kde kočky odpočívají na rohožce), nebo k francouzským dveřím z obýváku, tak hned „tfsss tfsss“ (jakože „čiči“) a hrne se ke dveřím. Vida, vzpomínka – jak začal v září chodit, tak to bylo samozřejmě ještě takové vratké … a jednou večer za tmy jsem obývák větral, otevřel jsem křídlo dveří díval se na hvězdy, a Bára chtěla hned koukat taky, tak jsem si stoupl bokem a pustil ji koukat se ven. A zezadu se přiřítil Adam, a „zastavil“ se opřením o Báru, čti „vystrčil Báru plnou silou ze dveří ven do tmy“ … a ony jsou ty dveře také dobře třičtvrtě metru nad zemí, nad novým chodníkem. Holka moje nešťastná měla dobité píšťale, naštěstí ji ale Adam vystrčil fakt silou, takže přeletěla až do trávníku a nešla po hlavě do dlažby. A řičela strachy a sápala se dveřmi domů, že nechce být venku se strašidlama. To byla taky moje páka na ni, když nechtěla v létě za šera domů, tak jsem ji strašil strašidly vylejzajícími z lesů kolem, a ukazoval jí, jak je v dálce v křoví vidím … a děvče z nich má pěkný respekt. Takže Adamovo rozchození mělo i tyhle zajímavý aspekty. Ale co si chci zapsat a myslím na to každý večer, kdy jdeme spolu spát… když si zaleze pod peřinu uprostřed naší postele, ať ivčinu nebo mou, zachumlá se a chce, ať jí na telefonu pustím jeden díl Boba a Bobka (většinou „strašidlo“). Dokoukáme jej, uklidím telefon, ona se zababuší, s pejskem, kočičkou, jiným plyšákem, co má tu čest s ní ten večer spát, tulíme se k sobě, usmíváme se, dám jí pusu na čelo … a jdeme spát.  Tatínkova holčička.

před měsícem | Ze života | 1 komentář

Léto je pryč

S prázdninami léto skončilo. Dnešní sobotní ráno po prvním týdnu září je pošmourné pro propršené noci (19 mm). Pracuji, dole se ještě asi spí. Adamovi se asi trochu pozměnil režim, a není v so a ne v 7 vzhůru. Pár víkendů už nebylo nutné s ním vstávat a jít koukat na telku už od rozbřesku. Ale že by přes noc spal nějak zázračně, to ne. Vzpomínám si, že s Bárou ivka přišla postupně o mlíko, protože už během pár měsíců Bára prospala celou noc, napila se před spaním, a pak spala šest a víc hodin v tahu … Adam si může vyžahnout 150ku nutrilonu v deset večer, a v jednu řve o další 200, ve čtyři znovu … nenažranec. Co roste jako z vody … zítra je mu přesně rok, poslední dny bojuje o první samostatné kroky. Za prst se nechá vést že div neběží a člověk cítí, že se ho prakticky nedrží, ale jakmile ho pustím, tak se mu podlomí kolena a gecne na zem. Už to není to otravné nemluvně, ale velký kluk, turbomyš, co má sílu jak bejk. Holt cvičení vojtovky … jak vždy říkám, levou rukou bude mít na jemnou mechaniku, a pravou bude zabíjet kočky a menší psy.

Jinak co se od té půlky července událo … vlastně „celkem nic“. S 3.5 letým a skoro ročním dítětem je to jen ta samá únavná denní rutina. Obě ještě k tomu chodí bez problémů spát až po desáté. Zbytek rodiny věčně vyvalený u bazénu, což tedy reálně znamená Báru ve vodě a ivku opatrující Adama na dece či v malém bazénku, starající se, aby nepil vodu, nejedl písek, trávu, kamení, koťata, nesnažil se vyšplhat na dřevo, do pískoviště, po žebříku do bazénu, po slunečníku, po židli, po kočárku … pokud nepřijela k bazénu i švagrová nebo neměl Adam spaní, tak to moc relax nebyl. Já pořád v poklusu kolem domu. Ta slavná podlaha v budoucím děcáku … desky vytrhány již někdy v červnu, vyházeny oknem, trámy poctivě zaměřeny, vydumán způsob, jak je vyrovnat, aby se na ně položil nově rovný záklop … a pak zase nanosit všechny desky zpátky, protože to bude levnější, než 25 m2 silných OSB desek :-D Desky jsme přišroubovali, pořešili spoustu pičovinek kolem dokola (v tom pokoji nemůže být kousek místa normálního)… teď jsme zase část desek rozebrali, protože zatímco na jedné straně pokoje jsme podložením trámu podlahu vyrovnali, na druhé straně ji zase dost zkřivili. Na dvou metrech 2cm kopeček uprostřed. Tož odšroubovat, a bude se dle potřeby hoblovat, desky, trám … těch srpnových podvečerů, co jsem tam strávil. Celkem i s Bárou, protože teď už se tam dá parádně chodit (a ne jen skákat po trámech), tak si tam pustíme muziku na telefonu, já něco kutím, Bára „pomáhá“ a prostě tam musí být se mnou. Moje velká holka. Jak já se těším, až ji budu učit zatloukat hřebíky a spol :-) 

Jak to v děcáku svižně pokračovalo, tak jsem zavelel k nákupu kročejové izolace/vaty a OSB desek, ze kterých bude podlaha (na tom tedy pak finálně lino nebo plovoučka). Nechal jsem ve stavebninách 14 tisíc, a na vozejku 41 15mm OSB desek a pět balení vaty, a jelo se velmi pomalu domů. Nějak jsem si dopředu nepředstavil, jaké množství desek to bude. A kdo je vynosí po schodišti do patra? Dva a půl metru dlouhou šedesát čísel širokou 15kg desku! No já, kdo jiný. Tátu bolí ruce, tchán si dobil koleno, a i tak jsem nechtěl, aby mi s tím někdo pomáhal. Prostě to zvládnu sám… a zvládl, ale byl to tvrdý víkend. Vytáčet se s 2.5m dlouhou deskou na schodišti širokém 2.6m. Naprostá chirurgická práce.

Jenže pak se první dny září ohlásilo pár hezkých dní – 1000% nutnost během nich zlikvidovat a zazimovat bazén, všechno ostatní musí jít bokem. Vyvětrat chlór, vypustit k tújím a do beček, vyčistit zevnitř i zvenku, nechat přes noc schnout na terase, druhý den sklidit, rozebrat filtraci a hadice, ohřev, opucovat omýt, usušit koberec, polystyreny, geotextiku pod tím, sklidit, další den vše narvat do krabic a zazimovat do sklepa. Během toho jeden den posekat trávník. A dnes už prší. Potřebuji posekat křoviňákem meze kolem pozemku. Ze stromů začíná sem tam padat listí, třešeň je skoro holá. 

Tož léto skončilo. 

před třemi měsíci | | 1 komentář

Polovina července + 4 dny

Já jsem se tak rouhal, TAK ROUHAL!!! … když jsem před pár dny naznačoval, jaké vysilující peklo poslední dny a týdny jsou. Protože mě nenapadlo, že by také mohly obě děti naráz onemocnět. Adamovi v sobotu večer vylétla horečka až nad 39°C, „tak snad je to od zubů“ … panadol horečku srážel, takže nejhorší (= výlet na pohotovost) zažehnáno. Ráno ve stejných stopách, já vzal Báru k našim a jel si nakoupit s tím, že by tam možná ona mohla zůstat až do odpoledne. Ale ani smykem, fňukala po tátovi, cestou z nákupu jsem ji tedy zase vyzvedl a v poledne ji ospalou dovezl domů. Nebyla ospalá, měla skoro 39°C. Jaj. Léky na horečku, a přes odpoledne se oba svišti trochu srovnali, až jsme i na chvíli vylezli ven na terasu … před hlavní večerní roštovačkou. Adam prakticky jen fňukal a pořvával, choval se, nechtěl jíst, strašně slintal, v krku červené, Bára némlich to samé, červený krk a bolest, že odmítala cokoli sníst. Ráno hned k doktorce, Bára v krku brutální afty, dostala antib, Adam nemoc „ruce nohy ústa“ (wut???), už měl po těle i vyrážku, a v krku také afty. Báře se to teprve ten den fest rozjelo, každé polknutí, každý lok ukrutná bolest, se kterou jsme jí nemohli nijak pomoct mimo tulení a chování a konejšení. A jak to bolelo, tak se rozeřvala, o to víc to bolelo, řvala víc … systém pozitivní zpětné vazby. Pár hodin jsem pracoval, ale jinak jsme o ně až do noci pečovali. Já pak uspal Adama a dál se díval na televizi, a jen sem tam z ložnice slyšel, jak se ze spánku rozeřval Adam, ivka k němu vyskočila, probudila se Bára, zjistila, že ji bolí v krku, rozeřvala se naplno, Adam úplně procitl, rozeřval se naplno, Bára se rozeřvala up to 11. A za pár minut zase klid. Jako vplížit se pak do postele a nezpůsobit jediné šustnutí, aby se nedejbože někdo neprobral … bojovka. 

Tak uvidíme, co přinese dnešek … po 14 dnech chladného počasí už potřebuji posekat trávník, a vybudovat síťové „voliéry“ kolem borůvek proti ptactvu. Ty svině křídlaté se na nich volně pasou, jako kdybychom tu aktuálně neměli kočku a 4 koťata. Potvory líné. Je přestanu krmit, ať si loví ptáky.

před pěti měsíci | Ze života | 1 komentář

Polovina července

Snad celý červenec je zima. Teda prvního Anička naměřila 35,5°C, koukám, pak ještě jednou 32, ale v noci je kolem 10–12 stupňů. Včera osm, přes den závratných 25. Rekord týdne, kdy je přes den 19–20–22 stupňů. Dnes chladno a lehký déšť. Zapomněl jsem plynový kotel přepnout do letního režimu (kdy ignoruje termostat), takže tento týden si ráno třikrát přibzdil, dnes jsem pro formu zatopil i v kamnech. Červenec jak víno. Ale za déšť jsem rád, klidně ať prší celý víkend. První voda po 14 dnech sucha. 

Někdy dříve přijel táta s čárovým laserem, postavili jsme ho doprostřed děcáku, kde je vše odkryté až na trámy a deskový strop místností pod nimi. Nešlapat, chodit jen po trámech. A konečně jsme přesně zaměřili, o kolik jednotlivé trámy navzájem klesají – na 4 metrech o rovné tři centimetry. Původní podlaha na tom byla ještě hůře. Takže fajn, pokud je trám u okna nejvýše, pak musíme ostatní přesně popodkládat a znovu položit záklop. Tentokrát rovný. Šlo by to udělat OSB deskama – 25 m2, krát 130–150 Kč. Tři tácy jako nic. Takže dáme zpět původní desky … jak hezky se vyhazovaly z okna, tak hezky se zase budou tahat zpět do patra. Stejně se ale musí venku očistit od škváry. Položíme nový rovný záklop, na to 2cm kročejové izolace (2cm lepší než nic), a do „nuly“ skladby podlahy bude zbývat cca 3.5 cm. Takže do kříže dvě vrsty OSB desek, 18+18mm? Nebo bude stačit méně? Vyhazovat tisíce vzduchem jen „za rovinu“ pod finální podlahu … 

Mezi trámy je cca 80cm prostor, kam položíme minerální vatu (zateplení). Jenže tyto prostory samozřejmě pokračují i pod příčky nalevo a napravo … zateplit pod budoucí podlahou OK, ale dalších x metrů pod vedlejšími místnostmi/prostory nechat volné, když jsou nyní sice mizerně, ale aspoň trochu přístupné? Ale jak natlačit vatu tři metry daleko škvírou 80 cm širokou a 20 cm vysokou, po špinavých a hrubých deskách, na které nesmím šlápnout? A tlačit vatu je podobné jako tlačit provaz před sebou … to moc nejde. Přemýšlel jsem, dumal, hloubal, rozhlížel se … až jsem vzal teleskopickou tyčku se sítkem na hmyz od bazénu, sítko sundal, a na tyčku přimontoval dřevěnou destičku s připevněnými hřebíky trčícími vpřed. Takový miniaturní telegrafní sloup. Ze sklepa jsem vynesl 3–4 metrové ppr trubky na vodu, nachystané na (vzdálenou) rekonstrukci. Ty jsem položil mezi dva trámy a zasunul do škvíry až na doraz k obvodové zdi, v místnosti na ně jako na lyžiny položil přesně uříznutý obdélník vaty, zapíchl do něj (na začátku) svůj teleskopický umak, a zasunul/zatáhl jej takto škvírou až ke zdi x metrů hluboko pod podlahu vedlejší místnosti. Notykrávo, takovou „lehkost“ jsem ani nečekal. Vycasnovat zpět po vatě ten teleskopický umak bylo vždy složitější, ale také to šlo, a po pár hodinách byly tyhle prostory plné vaty. Za jedno odpoledne vyřešený problém jevící se jako neproveditelný. Včera jsem pak zaměřoval a zakresloval trámy a jiné prvky, se kterými bude třeba počítat při rekonstrukci přízemí – pokud necháme dřevěný strop a jen přidáme sádrokartonový podhled, tak ať konzole přivrtáváme do trámů a ne jen do desek. A tedy, ať víme, kde ty trámy nad stropem jsou.

Jinak… jinak peklo. Už xkrát jsem přemýšlel „že bych si napsal na blog?“, a pak si říkal „A co, vole? V jakým pekle teď žiješ? Abys strašil bezdětný, a ještě si pak to svinský období zbytečně připomínal?“ Těch dní, kdy jsme se s ivkou jen beze slov míjeli, zatímco mezi námi řvaly děti, ať Adam nebo Bára, nebo oba … těch bylo. Já pracovně ve sračkách, a pracovní hodiny se rozpouští do hlídání Adama, všech možných jiných záležitostí, … Adam ivce rozbil brýle, tak jsem si následující den svolil, že děti v „pracovní době“ pohlídám, aby si je nechala zajet opravit … a vrátí se s rozlámaným zrcátkem, neb nacouvala do sloupu. Ale to byla jen jedna z mnoha věcí, co k té blbé náladě přispívaly … 

Vlastně asi nejvíc se ty týdny projevuje to, že Adam začal vstávat. A z vojtovky má sílu jak pes, takže se po čemkoli vyškrábe na nohy. Stojí u stoku, u šuflat, u Bářiny kuchyňky, u židle, u zábrany kolem kamen, u čehokoli. A zpočátku je jediná cesta zpět na zem pád na stranu nebo na záda, zátylkem do parket … takže relativní pohodička, kdy se plazil kolem a bylo třeba dávat pozor jen na to, abychom na něj nešlápli nebo na zemi nebylo něco, s čím by si hrát neměl, přešla do období, kdy mu jeden z nás prakticky pořád stojí za prdelí a čeká, kdy se pustí toho, u čeho stojí, a vyvrátí se nazad … nebo aby nešoupal se šuflaty, ve kterých pak nechá prsty. Nebo když se Bára koupe, tak aby se nedoplazil do koupelny a nesnažil se tam o cokoli postavit, nemáchat se v záchodu / bidetu / nočníku, a pak se rozbít o dlažbu … a s dětmi chodícími spát bez problémů po desáté a takto tedy jedou až do tmy, se stávají večery dvou unavených rodičů NAPROSTÝM PEKLEM, především psychicky. Samozřejmě, ivka je v tom dennodenně „po lokty“, co večer, to krize, den za dnem … střídání, kdy se kdo půjde umýt, kdy se kdo nají, aby se druhý věnoval Adamovi a ten nechal najíst u stolečku Báru, nebo jí neopendoval v koupelně během koupání, nezkoumal hračky, se kterými si právě hraje … peklo, peklo, peklo.

A navrhnout, že bych si tedy někdy odpoledne, kdy jsou obě děti doma, vyjel ko 11 měsících na kole … si ani netroufám. Chtěl jsem jít v neděli dopo – poslední teplý den (spíš dopoledne) před opoledním ochlazením. Po dvou hodinkách ranního hlídání Adama. „Ty nepojedeš s náma na ten happening pro děti k rybníku??? Já tam mám funkci, Adama bude mít mamka, ale Báru tam nemůžu nechat běhat jen tak!“ Ani jsem nehlesl, převlékl se, … a nemluvil dál. Absolutní deprese. Pak risknutí „oběda s dětmi“ na místním penzionu, proč ne, bylo mi všechno jedno. Terasa narvaná. Po hodině a půl čekání na jídlo zjištění, že na nás zapomněli … příznačné. Strávit dvě a půl hodiny v restauraci s dvěma dětma, v takovýmhle dusnu … a vypláznout osm stovek poděkování. Nejpeklovatější den ze všech. Ivka s dětma se pak sbalila k jejicho, „aby mě neotravovaly“, a já … já odešel k pc pracovat. Po hodině zírání do stropu. Jóóó jóóó.

Ale je to lepší. A to tu ještě 14 dní opravují silnici, kdy odřízli cestu k ivčiným rodičům, takže častodenní odložení Báry nebo Adama je náhle zatraceně komplikované.

Takže tak. 

Stále nepiju. Už přes měsíc. Mimo dvou tří nealko piv („rozšoupnu se!“) a dvou loků ivčina vinného střiku, když jsem si myslel, že tam má jen vodu. Zajímavé. Pořád dumám, zda to budu držet dál a nebo si řeknu „fajn, něco sis dokázal, zvládl jsi měsíc nepít, tak a teď návrat do první ligy“. Všiml jsem si lehkých změn – pokud jdu rozumně spát (cca v 10), tak nemám problém v pět vylézt z postele čerstvý a „natěšený“ na práci … a to mám pak fakt najednou dvě dvě a půl hoďky na práci ještě než musím hlídat Adama přes Bářino vožení do školky. Jít spát mezi jedenáctou a půlnocí po dvou třech pivech a pár sklenkách vína (a hůř), to pak bylo to vstávání fest jiné. To mě pak také ranní káva pravidelně „prohnala“ a vyčistila střeva, jak švýcarské hodinky. Nyní nikoli. To se mi třeba „chce“, a než dojdu na záchod, tak to „přejde“, a nic. Zajímavé, ale očekávatelné. Taky se mi za ten měsíc bez alkoholu podařilo zhubnout cca 4 kila, což mě teda vůbec netěší. Hubnout je to poslední, co potřebuju. Po večerním popíjení jsem si často také druhý den jen matně vybavoval (pokud vůbec), co se večer dělo atd. Okno po chlastu. No, tak očividně ne, pomatuju si hovno tak jako tak, a dost mě to překvapilo. Také jsem si říkal, že mám připitý malou trpělivost s Bářinou neposlušností. Když večer odmlouvala/odsekávala/vztekala se/nechtěla uklízet hračky, stačilo jen málo a seřval jsem ji nebo nelítostně seřezal. A pak si to vyčítal, jestli jsem se neměl raději krotit, jestli jsem „pod vlivem“ zbytečně neujel. No, tak to alkoholem očividně také nebylo, na tom se nic nezměnilo a očividně jsem stejně vzteklý nervák i bez připití. 

Páteční poledne, venku poprchá, venku 16.6°. Léto.

před pěti měsíci | Ze života | 2 komentáře

Polovina června

Neděle osm ráno, obývák, prima zoom hd, v kočárku Adam chrupkající prvními pár minutami prvního denního spánku. Vstával v 6:30. Já už se s otevřenýma očima odhodlával vylézt z postele a odejít pracovat, Adam se rozeřval v postýlce, a ivka se zeptala „Vezmeš si ho chvilku?“. Ach jo. A práce jak namrdané.

Minulý víkend – to byl zase víkend. Zahájil jsem ho někdy v pátek odpoledne, kdy jsem z auta vyházel vše nepotřebné jak pytle s pískem z klesajícího balónu, a vyjel do city na nákupy. Na město pro víno, do Alberta pro kojeneckou vodu, tam bylo ale zarvané parkoviště nějakým odjíždějícím zájezdem, tak jsem jen projel dál do stavebnin pro dva balíky extrudovaného polystyrenu. Tak tak jsem je s hlubokým oddechnutím nasoukal do oktávky, metr dvacet pět na čtyřicet na šedesát, celkem slušný kvádr. Dvakrát. Ztama jsem se vrátil k Albertu, už zaparkoval, nakoupil, přejel na benzínku pro 20l benzínu do kanystru, a pokračoval k našim, kde jsem chtěl vyložit benzín, a naložit křoviňák, 10l hrnec a pytel krmiva pro slepice. Když jsem to trochu inženýrsky promyslel a křoviňák napůl rozebral, tak jsem ho mezi ty polystyreny nakonec dostal. A jel jsem domů. Grilovali jsme burgry.

A jen to v sobotu ráno šlo, vyrazil jsem s křoviňákem na zarostlé meze kolem domu. Hodinu a půl kroviňákování ve svahu, kde se míst nedá ani pořádně stát, vysoké trávy jak … no, jak namrdané. A pak loni zkultivované svahy s vysetou vysokozátěžovou trávou. Já kokot tam měl vyset nějakou luční směs, ne regulérní trávník na místa, která seču max křoviňákem dvakrát do roka … takže 30–40 čísel superhustý vzrostlý trávník, křoviňák to šmelcoval na sračky jak špenát … skončil jsem akorát k obědu, najedl se, a hurá v suchém oblečení pro hrábky. Všechny meze shrabat dolů k plotu, pak všechnu trávu vynosit nahoru na korbici, převozit před dům na trávník, rozhodit … a začít sušit seno. Báře jsem namluvil, že koupíme kravičku, když teď pro ni budeme mít papání. Jako by nestačila kočka a šest koťat. Pak se jelo k našim, kde strejc slavil šedesátiny, dostal motorovku, různé propriety k ní, od nás těch 20l benzínu … Bára se tam vyblbla s dětma, Adam byl taky spokojený, sluníčko po dopoledním pošmournu potěšilo. 

V neděli jsem chtěl dát dokupy bazén, ale ivka si vymyslela jakýsi pohádkový les v okolí, a že se to bude báře líbit, atd. Překousl jsem to, souhlasil s nedělním rodinným výletem … a notykrávo to byla chyba. Přijeli jsme tam, lidí jak na nějakém fesťáku, na parkovišti na louce snad tři sta aut, vstup do pohádkového lesa na pořadník a po hodině a půl courání kolem penzionu (kde jsme se brali) a tropickém hicu stále zbývalo asi půl hodiny, než bychom přišli na řadu oné dobře hodinové trajdačky po nějakých stanovištích. Ani smykem, kámo. Ostatně, Bára si tam vyhrála u bazénu s kelímky vody, na dětských prolízačkách, a že je tam ještě i jiný program ji nijak nezajímalo. Dojeli jsme domů a hurá odplevelit plac pro bazén, doladit rovinu (přes zimu jsem tam měl složený podkladový štěrk pod dlažbu), přijeli naši pro křoviňák, a pak rozskládat oněch 15m2 polystyrenu na terasu pěkně do čtverce, nakreslit kruh 3,66m, očíslovat a řezat. Geotextilku na hlínu, na to kolo z polystyrenu, zakrýt stejným kolem ze starého koberce, a pódium pro bazén je v osm večer nachystané. Dost pozdě. Seděl jsem zničený na židli a pořád se rozmýšlel – ivka už balí děti domů, s ničím mi už nepomůže, ale kdybych vytáhl ze sklepa bazén a ještě ho s ní rozložil, tak k ničemu dalšímu ji už nepotřebuju. Sice budu ještě dvě hodiny venku, ale už bychom mohli přes noc napouštět … tak jsem se zakousl, donesl všechny zazimované věci k bazénu, a nachystal jsem i ten. Hadici do sklepa k vodovodu, a ledová voda se začala rozlévat po plastovém dně. Spočítal jsem si, že 10,5l konev se při přiškrceném průtoku napustí za 113 sekund, takže byznys šestikubíkového bazénu na 18 hodin a přes noc tedy nemusím nic řešit. A to jsme pak stejně tuším ještě vylezli s vínem ven, a seděli na terase tuším až do jedné. Víkend jak víno.

A to jsem zapomněl zmínit, že jsem v neděli dopo natrhal bezové květy a začal si chystat svoji jednu dávku bezovky. Takže v neděli v deset večer nakládat květy do převařené vody, krájet 4 citrony, kyselinu do toho … a pondělí v deset večer zase cedit, rozpouštět cukr. To už jsem měl kompletně sestavený systém filtrace i solárního ohřevu. A posekanou novou trávu (roste 3× rychleji než zbytek pozemku). Do toho 2–3× denně obracet seno, v úterý ho co nejkompaktněji  sbalit do plachty a udělat z něj neforemný balík, co ale půjde dobře převézt na vozejku – co my se senem? Kravku fakt nepořizuji, nechal jsem si jen jeden pytel do krabice pro kočku a její omladinu. 

A ve středu ve třiceti stupních hurá do lesa! Pár vyvrácených jasanů by nebylo třeba v červnu řešit, kdyby to nebyly krajní stromy padlé na sousední louku, kam budou záhy nahnány krávy. V půlce června se brodit trávou a kopřivami po pás … o první padlý jasan jsem zakopl, protože jsem ho vůbec neviděl. Vytahat, rozřezat, naložit, přinaložit ještě deset 40cm metrů („Hele tati, vo tomhle včera v telefonu řeč nebyla!“), najít čtyři praváky a kozáka, a hajdy domů. Chtěl jsem vlézt do bazénu, ale nějak na to tuším nedošlo. Poprvé jsem tam byl v úterý? Ráno 19 stupňů, zapnutý ohřev, večer 28. 

Ve čtvrtek jsem hlídal Adama, ivka přijela až ve čtyři, nasrán ze svého pracovního marasmu jsem vystřelil na dvě hodiny k pc, a v šest ven, abych stihl předvíkendově posekat celý pozemek. V osm večer hotovo. Zalít túje, borůvky… v deset jsem padl do postele, ale protože jsem se předtím přežral těstovin, tak jsem do půlnoci nezabral.

V pátek už jsem měl ohřev vypnutý (to i ve čtvrtek), protože bazén měl 30–32°C i bez toho. A já se fakt chci v bazénu osvěžit, studená voda mi nevadí, a navíc teplá voda se rychleji kazí. Ale teplejší voda je zase dobrá v tom, že tam Bára hodinu vydrží, a může se tam cachtat i Adam. Tak to musím přežít. Ale už jsem i uvažoval, že načasuji spuštění filtrace přes noc a nechám vodu hnát přes ohřev – ten přes den vodu nahřívá, ale přes noc, kdy teplota klesne třeba k dvaceti, funguje jako radiátor a protékající vodu vlastně ochlazuje. Zatím to nedopadlo.

V pátek opět tropy, Anička (Netatmo) mi regulérně ukazuje teplotu k 33°C, stanice v okolí vždy o stupeň dva méně. Ivka přivezla Báru ze školky a hned s nima šla ven, což je půlhodinový organizační veletoč, takže jsem šel s ní, no a už u bazénu zůstal a práci odpískal, „že si v sobotu přivstanu a doženu to“. Ach ta naivita, že, Adame? Cachtali jsme se až do večera, přišla teta, babička, já si mezitím dělal co bylo třeba, vyplel a okopal brambory, vyvázal si borůvky, zalil tohle a tamto, … a v noci o půl jedenácté, když už děti konečně spaly, jsme se zase vrátili na terasu, kde bylo dle Anče stále 25 stupňů. V sobotu jsem ráno místo práce akorát opět sledovat Adama na koberci obýváku. Hned dopoledne jsme pak vylezli k bazénu a vegetili tam až do oběda, kdy ivka odjela do Brna, děti k babi, a já měl dvě tři hodiny „pro sebe“. Byl bych šel poprvé letos na kolo, kdyby mě z lesa nebo z toho sekání trávy (v poklusu) nebolelo koleno. A proč si to ještě zhoršovat. Seděl jsem tedy u práce až někdy do půl čtvrté, kdy jsme se zase všichni sešli, a pak vyrazili k našim nechat tam Adama, a pokračovat dál na párty u Toma a Hanky… kde jsem po roce zase viděl celou partu pohromadě. Po roce. Parno, dusno, děcka v bazénu, dospělí ve stínu, na rožni kýty … fajn večer.

Doma jsme pak všichni celí ulepený konečně vlezli v osm večer do bazénu, voda 32°C, u hladiny ještě víc, neb Bára při ponořování pištěla stejně jako když jí napustím moc teplou vodu do vany. Naprosté bájo na večerní relax. Ivka šla domů zpacifikovat Adama, já s Bárou ještě zalil truhlíky, natrhali jsme si pár jahod – měsíčních, vyloženě divokých, i záhonových, pohladili koťátka, pak se zvedl vítr a předpovídané bouřky se začaly blížit. A tak alou domů, a sledovat to jen z okna. Z noční terasy nic nebylo, Adam usnul až po desáté, ale Báru vzdálené blesky a temné bublání děsilo a nespala ještě ani někdy v jedenáct, kdy jsme šli spát my. Chvíli po tom bouřka opravdu dorazila k nám a během hodiny spadlo krásných 8mm. Spal jsem mizerně, xkrát jsem vstával okno otvírat (když nepršelo) a zavírat (když se rozpršelo a rozdunělo), pak se mezi námi opět upelešila vrtící se Bára, pak Adam řval hlady, pak řval, že už nechce ležet (v posrané plíně), „Vezmeš si ho chvilku?“ … a jen jsme přešli do obýváku, tak se po rozbřesku zase setmělo, zahřmělo, a spadlo … kolik říká Anče? Dva a půl milimetru. To po těch tropech taky potěší. 

Tož je rovných devět ráno, Adam se už po hodince spánku vrtí, a ženský už by taky mohly být vyspaný. 

Přestal jsem pít alkohol. Zlobí mě jedno oko, sem tam se objevující (neléčitelná) vada sítnice, po dlouhé době náhlá depresivní ataka v míře doposud nezaznamenané. Vitamíny / doplňky stravy beru svědomitě (a nic jiného na to není…), ale pak to prolévám chlastem, a alkohol je jed, co si budu namlouvat, třeba v tomhle problému také nějakou roličku hraje. Tak to zkusím bez něj, uškodit mi to rozhodně nemůže. Zítra v po to bude týden. Jsem až šokovaný, jak mi to „nevadí“ … základ je vzít si odpoledne ven petku vody, nemít žízeň. Po dvou hodinách žíznivého sekání trávy pod slunkem bych tu studenou jedenáctku vypil i očima. Ale když během toho vypiju petku vody, tak mě to najednou zase tak neláká. Tak uvidím, jak se to vyvine.

před šesti měsíci | Ze života | 1 komentář

Začíná červen

… a prý to budou tropy. Budu muset sestavit bazén, jinak to bude s Bárou k nevydržení. Nedávno jsem jí řekl, že až bude teplo, tak napustíme bazén a budeme se v něm koupat jako loni … a od té doby kdykoli vysvitne slunce, tak se ptá, jestli už vydělám bazén. Na první týden června hlásí třicítky. Po chladnějším a deštivém (díkybohu) květnu to bude trochu změna. Na mé terénní úpravy a výsev trávy na cca 100 m2 plochy jsem si nemohl vybrat lepší dobu, a zalívalo se to samo. Po loňském suchém létu, podzimním řešením dotace na možnou podzemní nádrž na vodu, a dubnu bez kapky srážek, jsem na vodu jak pořklej … a ještě jsem si k Netatmu pořídil srážkoměr, takže o hydrologické situaci na mém pozemku vím první poslední. Minulý týden pršelo pěkně, tento týden také – v pondělí 12 mm, ve středu 15 mmm, z toho 10 během jedné hodiny. To už je pořádný zalití a plnění beček. Vtipné také je, že jsem si rychle pořídil sudové čerpadlo se všemi proprietkami na pohodlné zalévání, ať se netahám den co den s desítkami konví … a zatím jestli jsem ho vytáhl ale 4×? No, a to mi připomíná, že místo psaní na blog bych měl být už venku a zalívat, včera bylo parno, ale večer jsem zalít nemohl, neb jsem hlídal děti. 

V pondělí a úterý po odpolednách pršelo, já se díval z okna na tu přírodní slast a vzdychal nad vláhou vsakující se do hlíny až ke k travnímu semenu, ale i povzdechával nad tím, že tento „projekt“ je prakticky hotový a kdyby nepršelo a já šel ven, tak tam nemám nic intenzivního na práci. Musel bych si ji hledat. A tak jsem se pustil do trhání prken ze staré podlahy budoucího děcáku, které na to čekají od podzimu. Tetanovku stále nemám, takže si dávám extra pozor. Ve středu jsem nachystal poctivou neprodyšnou igelitovou zábranu do budoucích futer, abych se mohl v děcáku zarýglovat a prášit, aniž by to šlo dál do domu, a ve čtvrtek se na to vrhl. Vytrhal jsem asi polovinu desek, vyhazoval je oknem na plac pro bazén, a pak z nich pronto vytahal hřebíky… nemohl jsem tam nechat hromadu prken s hřebíky, až se vrátí rodina. V pátek jsem chtěl pokračovat, ale tchán potřeboval pomoc s přípravou šedesátky pstruhů na uzení, a tak jsem jen rychle posekl nové trávníky – rostou asi tak 3× rychleji než stará tráva, a pravidelný střih jim tuším prospívá. Do osmi večer jsme dělali o rybách, pak do desíti o dětech (to jsem konečně večeřel), a relax u televize se protáhl až do 0:45.

… a v šest vstávat a hurá chystat dětské rybářské závody. Byl to tvrdý den … hic, slunko pálilo, a vysazené ryby nebraly. Já rozhodcoval, ivka byla s dětmi nebo byla k ruce šéfovi téhle srandasoutěže, Bára pobíhala tak nějak na volno po place, Adam si zatkl dětmi pořklou tetu Radku, a šlo to. Zůstali jsme tam až do tří, kdy už bylo vše sklizené a jen se odpočívalo (zachytat si „po závodech“ nemělo vzhledme k neaktivitě ryb smysl). Bára vynechala poobědový spánek, usnula nám tedy během dvoukilometrové jízdy domů, ale ještě jsem ji probral a osprchoval, protože byla ušmudlaná jak čuně. Sice se pak ještě zachumlala do peřin, ale po chvíli přišla, že spinkat nebude. Njn. Ivka se šlechtila, neb po tomhle tvrdém dnu vyrážela s jejicho na Kabáty do Brna, a mně po tomto tvrdém dnu začínalo hlídání dětí. Bára nakonec k páté odpadla a usnula, jenže to bylo to poslední, co jsem potřeboval – aby si dala večer dvě hoďky, a pak byla do půlnoci naspýdovaná. Záhy přijeli naši, odváží si na vozíku starou dlažbu z terasy – plán byl, že máma bude s dětmi, a já budu nakládat vozík. Ale obě děti spaly, Báru jsem po hodině a půl neměl šanci probudit, kýbl vody by nepomohl. Když se naopak probral Adam, tak se hystericky vyděsil tou cizí paní (babičkou) nad kočárkem, a nezbylo než abych šel domů a uklidnil ho. Ale také měl chlapec fest hlad, tak to bylo jedno s druhým. Pak už se nám podařilo probrat i Báru, a šli jsme se podívat do dílny na koťátka, chvilku byli venku na terase, a pak naši odjeli, a já se o ten cirkus dál staral doma. Bylo to v poklidu, Bára večeřala u televize, Adam si v obýváku snad hodinu pořád něco přebíral na zemi, já poklidil kuchyň a navečeřel se … ale bylo devět půl desátá, a ani jeden z těch smradů se nechystal do postele. A když jo – Bára – tak přišel desetkrát zpátky. Ta pofňukávala po mamince, že ju něco bolí, že venku jezdí auta a nebo še slyšela strašidlo, a kde je maminka, a jestli si s ní budu v posteli povídat, … Adam to v deset konečně zapíchl, a to už spala i Bára. O půl jedenácté jsem šel spát i já, Báru jsem z naší postele přenesl do postýlky, a zalomil to. 

Kdy přijela ivka nevím, nezaregistroval jsem to, dokud mě neprobral šok a neviděl jsem ji vyskakovat z postele a utíkat ke dveřím ložnice. Jí je špatně? Voni se na koncertě – s rodičema??? – nějak vožírali? Kristepane to budu teď uprostřed noci uklízet poblitou koupelnu? Ale proč tlumeně volá Baruško! Baruško!? … a brečící Báru zastihla v rozzářené vstupní chodbě do domu (mám tam automatické světlo). Bára se probrala, selzla ze své postele a asi chtěla „za maminkou“ (jako skoro každou noc) … ale protože věděla(?), že v manželské posteli předtím nebyla, tak se šla potmě podívat ke vstupním dveřím. Musela si cíleně otevřít dveře na chodbu. A tam se rozkřičela brekem. No, trochu šokující probuzení, s dítětem toulajícím se po temném domě. Ale náměsíčná snad není.

Budík na nedělních 6:15, and hýr vý gou, sedím u pc, venku září slunce … půjdu zalít ten trávník.

před šesti měsíci | Ze života | 0 komentářů

A zase hlídám

A tak je to po tom cca roce zpět – čtvrteční hlídání, zatímco ivka jezdí do práce. Vzpomínám si, jak jsem se s Bárou snažil co nejvíce pracovat – mobilní postýlka v kanclu, kde si vydržela chvíli hrát, nebo se batolit po koberci (a já neustále hlídal, abych se na kolečkové židli ani nepohnul),… až jsem rezignoval a přijal fakt, že když hlídám, tak prostě nemá smysl snažit se pracovat. Čím dřív ten fakt přijmu a smířím se s ním, tím lépe. A tak jsem pak s Bárou ve čtvrtky luxoval a jinak různě uklízel, a jeden pracovní den týdne plně odepisoval. A dnes hlídám takto naplno i Adama. Noťas mám v kuchyni a průběžně na něm kontroluji emaily a provádím jiné nenáročné práce … a Adam se plazí kolem a vůbec mě nevyžaduje. Hned ráno naplnil plínu, nic ho netrápí, ani zuby, … a vystačí si sám s kdečím, co se válí po zemi a dá se strčit do pusy a ožužlávat. Dohromady jsem ho choval/nosil snad tak pět minut, ale spíš že se mi ho chtělo pochovat a přitulit ho k sobě, než že by si to vyřval. Fajn den. Leč neplacené volno.

Pokračování tohoto článku »»»

před sedmi měsíci | Ze života | 0 komentářů

Z gauče o týden později

Prima Zoom dává v neděli brzy ráno historické dokumenty, což je pro mě docela velký světlý bod toho mého víkendového starání o Adama. Vzestup a pád starověkého Říma, tři díly o Kleopatře, teď právě něco o Kateřině Veliké … Adam na mě kouká z kočárku, kam jsem ho dal očividně předčasně, protože spát se mu tedy nechce a zvědavě zkoumá, co to mám na klíně. Všechno mě bolí. Sobota byla vydatná.

Terasa a chodník… dlažba dávno položená, ale nezapískovaná a nestlučená. Protože chybělo dořezání krajních kusů. Dvě pětimetrové strany bylo třeba řezat, dohromady asi padesát dlaždic. Flexou? Strašná představa. Celé sousedství by bylo pokryté bílým prachem. A půjčovna nářadí v city má lámačku dlažby?! Jaj! Vložíš dlaždici, zatlačíš na páku, rup, a máš zlomenou dlaždici jak potřebuješ. Není to úplně špica, ale lepší než flexa. Nepřáší to. Táta k tomu byl trochu skeptický, nejraději by si všechny dlaždice naměřil a odvezl do práce, kde by je postupně mohl nařezat bez nějakého obtěžování sousedů … ale říkám – půjčíme lámačku, za tři kila, zkusíme pár kusů zlomit a když by to bylo naprd, tak budeme holt řezat. A když volám do půjčovny, tak mi chlápek nabídne „A nechcete raději řezačku na dlažbu? Mám fungl novou, měli ji jen dva lidi a strašně si ji chválili.“ Hm … tak jestli mi bude prášit flexa nebo specializovanější řezačka, prašť jak uhoď. Kdepak kdepak, to je vodní řezačka, řežete, všude teče voda, vůbec to nepráší, prej ani rámus to moc nedělá… a tož tak jsem si ji na víkend půjčil. Instruktáž byla dle očekávání „tohle sem tohle tam tady utáhnout tady se to startuje, když to nepojede, tak stiskněte tohle tlačítko na kabelu. A k čemu je to druhé? No když to nepojede dál, tak zmáčkněte ještě i to.“ No, tak jsem si stáhl a přečetl návod, a byl trochu moudřejší. 

A v sobotu se šlo na to. Nejdříve jsem ovšem vystřelil k našim, abych si dovezl ale osm dlaždic, které už táta nařezal flexou – v terase se totiž potkávají dvě „roviny“ dlažby – rovina terasy, a rovina chodníku, a nejsou na sebe kolmé. Takže tam musí vzniknout asi dvoumetrová spára. A tedy z jedné strany dojít dlažbou do rovné spáry, a z druhé strany přesahující dlažbu přesně nařezat. No a co když tady budu celou sobotu řezat superpřesnou řezačkou dlažbu po okrajích terasy, pak vše uklidím, vyčistím, a teprve poté táta doveze chybějící dlažbu do té nejdůležitější spáry (je přímo na očích), a ta nebude úplně 100% … takže si pro ni nejdříve sólo zajedu, abych ji případně mohl nařezat předsněji sám, něco rezervní dlažby ještě mám. Naše jsem nakonec o půl deváté málem vytahoval z postele. To se někdo má … naložil jsem dlažbu, saláty a ředkvičky, a fičel zpět, abych ještě vyzvedl pstruhy z blízké rybárny na poukaz vyhraný na plese. A poté, co jsem se pro něj musel stejně vrátit domů, jsem je opravdu i vyzvedl. Táhlo na desátou a já měl konečně na terase vše nachystané, řezačka sestavená, vodou podlitá, … zbývalo ji jen zapnout a říznout první dlaždici. S respektem technika jaderné elektrárny jsem to spustil a opatrně rozřízl šest centimetrů vysokou dlaždici. Řez rovný jak špica. Prach žádný, jen sprška vodní páry. Paráda. Pokračoval jsem dál a za cca hodina a půl jsem měl nařezanou stranu terasy k domu – ke kamenici. Dost voser, snažit se nařezat to co nejlépe, aby kolem kamenice nezůstávaly mezery … ale to dost dobře nejde, když je kamenice různě vypouklá, a na řezačce udělám akorát rovné linie. Po obědě jsem pokračoval další stranou terasy kolem obrubníku, tam se už řezalo pohodlně rovným řezem. Ale stejně to šlo pomalu, dvě tři hodiny nějakých 25 dlaždic. Kleknout, změřit mezeru, přenést na dlaždici, udělat linku, stoupnout, dojít k řezačce, položit na pult a přesně naštimovat, spustit mašinu, pomalu říznout, vypnout mašinu, přejít zpět, kleknout, trochu strhnout hranu, usadit do mezery, ááá, dopiče, zase jsem to naměřil moc natěsno, kurvadoprdelepráce, stoupnout, přejít k mašině, uříznout dva milimetry … a furt dokola. A ještě že jsem si pro tu tátou řezanou dlažbu zajel, jen tři kusy z osmi přesně pasovaly, ostatní bylo třeba trochu seříznout do roviny, abych je na svá místa dostal … a dlaždici číslo pět táta dokonce někde zašantročil, protože tu jsem si vůbec nepřivezl :-D Takže jsem si to vše pohodlně přiřezal, dořezal, a spára jak víno. Zbývala jen mezera mezi chodníkem a kamenicí, kde jsem sem tam využil nějaký dřívější odřezek, ale jinak vyřezával speciální tvary kopírující tvary kamenů kamenice … a to už jak největší řazačský profík (a taky dost riskantně). A někdy o půl sedmé bylo hotovo, a já začal uklízet a čistit řezačku. A čistil ji další dvě hodiny … v její vaně byl už jen kýbl jemného „jílu“ (betonového prachu), vody už tam byly jen dva litry … no ještě jsem mohl ucpat čerpadlo. A pak jsem došel domů, a padl vyřízeně vedle ivky, vyřízené celodenním staráním o děti. Natlačil jsem do sebe půlku nožičky párku, a Bára chtěla jít spát, s pohádkou od táty … ach ty tátovské radosti. Bolel mě každý kousek těla, za celý den jsem tisíckrát klekl a vstal, stokrát od řezačky tam a zpátky, taky ruce nonstop v mokrých rukavicích… a dnes to všechno dál cítím. 

Už tu mám i Báru, Adam se stihl nakrmit, usnout, i probudit, Bára se ke mě tulí na gauči a Adam se mi válí po nohách na zemi a tahá za nohavici, ivka ještě spí. Bude devět. Čas vystřelit ven, a mohu si vybrat – pískovat spáry terasy? Nebo pokračovat s terénními úpravami a zakládáním trávníku, přesívat hlínu? Nikdo jinej to neudělá …

před sedmi měsíci | Ze života | 0 komentářů

Z gauče

Víkendový rituál, dle Adamova ranního hladu by se daly řídit hodinky, o půl sedmé chce mít plné bříško a pak se hodinu zvědavě batolit po obýváku, neb je totálně vyspaný a nachystaný na lumpačení. Bohužel se to v 90 % případů kryje s tím, kdy si já chystám snídani a vařím kávu … a tak místo abych s ní odešel k pc a vydělával na hypotéku i za víkendových rozbřesků, tak si to odnesu do obýváku a „hlídám“, zatímco ivka má pár hodin nerušeného spánku. Nemilé ovšem je, že dnes je pátek. Včera byl čtvrtek, kdy si jela do Brna vyřizovat návrat do práce na zkrácený úvazek. Adama měla tchýně, já byl doma s Bárou… ta mohla být klidně ve školce, jenže ji ivka odhlásila, neb by to tam kvůli velikonočním prázdninám bylo jaksi reorganizované. Super. Mám tolik práce, že už ani nezvedám telefony … celý čtvrtek offline, a když v pátek v šest konečně vstanu a mohu odejít o k půl sedmé pracovat, tak mi nacpe Adama a jde dál spát. Když k tomu přidám každý den půl hodiny ranního a odpoledního hlídání, kdy veze Báru do a ze školky a nechce brát Adama s sebou, tak už jen to dá týdně pomalu pět šest hodin práce pryč. A od května začne jezdit na jeden den do práce, a já budu hlídat Adama tak jako dříve Báru. A pak může padnout dotaz, kdy už bude dokončená rekonstrukce, nebo kdy už koupím druhé auto … může to být myšleno jakkoli vtipně, ale někde hluboko to pěkně bodne.

Jako fakt tady teď na gauči sedím v dost kyselé náladě. A na noťasu na kolenou mohu akorát tak psát na blog a odpovídat na emaily, ale pracovat nikoli. Bez velké klávesnice a dvou monitorů … je to jen paběrkování. Venku září osluněná stavení a lesy, po trávníku se posouvají stíny, bude den jak víno … a já budu moct akorát tak do večera sedět u pc. Dostali jsme se k velké zakázce, kdy si jedna komunikačnětechnologická firma nechala udělat nový web od nám ne neznámého webdesignéra/patlala, kdy mají po utracených 100 000 Kč naprostý paskvil, který není možné po půl roce vývoje vypustit na veřejnost (bez salv smíchu). Takže jim vytrhneme trn z paty a uděláme nový web my, v půlce května bude/musí být hotová grafika, a v půlce června musí být hotový web. Vzhledem k rozsahu docela šibeniční. Já mám rozpracovaný jeden velký redesign, a spoustu drobné práce dokola, tak jsem si ve středu tak nějak spokojeně říkal, že to do toho května tak nějak akorát dotáhnu a budu mít prostor jen pro tuto velkou zakázku. A kolegyně mi záhy pošle podklady k jinému velkému a kodérsky extrémně náročnému webu, který se kreslí už půl roku, a náhle je hotovo, a tak tady to máte a ať je to hotové do půlky května, než bude hotová grafika toho nového webu. A další je před dokončením, tu pošlu příší týden … tak, a uži si to / se stim smíř, june. No, musím tuhle spolupráci nějak přeorganizovat.

A oknem vidím, jak se za plotem už teď po osmé ráno míhají přilby cyklistů … to se někdo má, že má čas jezdit na kole.

před osmi měsíci | Ze života | 1 komentář