Zasazeno, zalito

Zapršelo. Po týdnech. Lehce. Ale zapršelo. A tak mi to zalilo o pár hodin dříve zasazené měsíční jahody a medvědí česnek. Medvědí česnek mě napadl tak nějak náhodou … letos jsme na něj nestihli ani vyrazit, a pak jsem si někde všiml, že je možné jej normálně pěstovat doma. Jooo? Tak jo! A dokonce pro něj mám ideální stinné vlhké místo u kompostu, pod bezem nebo šeříkem, i na jeho oblíbené severní straně. Tráva je tam tak svěží, že by jeden litoval, že nemá králíky. Jenže. Nevysázím si něco přesně v místě, kde jezdím nonstop s kolečkem, nosím koš s trávou od sekačky, atd. Ale hned vedle pod nízko skloněnými větvemi šeříku straší stará hromádka písku zakrytá rozpadlým igelitem … kdybych ji zlikvidoval, měl bych ideální místo pro medvědí česnek. Takže typická „práce kolem domu“: úkol A vygeneruje úkol B. Půl kolečka hezkého písku jsem odvezl Báře do pískoviště, kolečko písku s hlinou rozvezl kolem stání pro auto, tam se to pod hlinou časem ztratí, něco jsem naházel na kompost … pak to celé zrýt, prokypřit, pohrabat, a zasadit ale 12 sazeniček medvědího česneku. A zalít.

Měsíční jahody (takové ty jakože lesní) nám rostly pod třešní, jenže toto místo je nyní pod půl metrem hlíny z cesty. Dvě lopaty jsem si před zasypáním vykopl a transplantoval je jinam s nadějí, že se ujmou, a ujaly se. A tak mi začalo vrtat hlavou, že to možná není takový problém, něco pěstovat. Že se to zakope do hlíny, a pak si to roste samo bez pomoci :-) Objednal jsem si u švagrové sazeničky jahod, a začal přemýšlet, kam s nimi … a proč ne vlastně zase pod třešeň? Když se jim tam dařilo celé ty roky předtím? Což vygenerovalo zase úkol, že bylo třeba finalizovat tamní mez, navézt kolečka hlíny, zapravit, zasít trávu, atd. A pak vhodně vysadit deset sazeniček jahod. A zalít.

Vožení písku a zapravování meze jsem dělal ve středu, včera ve čtvrtek jsem již jen sázel. S bouřkovými mračny všude kolem, ale na vyprahlý pozemek svítilo slunce. Lehce pršet začalo až za soumraku. Tak aspoň ta trocha vláhy. 

před týdnem | Ze života | 0 komentářů

Ach ty dětské nemoci ...

Naposledy (v neděli ráno) jsem fňukal, že na mě leze nějaká rýma. Během toho rána u PC jsem posmrkal tři balíčky papírových kapesníků. Ivka byla také nalomená, pálil ji nosohltan, rýma … oba jsme to chytli od Báry, kterou něco takového přepadlo po čarodkách. Od brzkého rána jsem venku „zapravoval meze“. Svah z vykopané jílovité hlíny, jejíž hrudky přes zimu tak akorát ztvrdly na šutr, zavážím malou vrstvou „top“ svrchní hlíny, co jsem si před rokem růčo odkopal ze stání pro auto. V tom snad tráva růst bude … pohrabat, sesbírat největší kamínky, vytrhat největší plevel, dovézt kolečko hliny, smíchat jej se substrátem, pomalu po lopatách „naklást“ na svah, aby mi všechno akorát nesjelo pod něj. Zasít trávu, pohrabat jemnými hrábkami, poplácat naplocho lopatou, zalít konvou … mám toho tak polovinu.

No, a během této práce jsem se předkláněl k zemi, z nosa mi kapala voda,… odpoledne jsme šli procházkou kolem řeky za babi, Bára testovala novou koloběžku a úplně profi na ní uháněla před námi. U babi jsem vypil dvě píva a posmrkal balíček kapesníků. Peklo. Ale pravé peklo začalo v noci – nemohl jsem dýchat nosem, dýchal jsem pusou, v krku mě pálilo … když jsem se (co chvíli) probral, tak jsem se mohl udusit, jak jsem měl „všude vyschlo“ … a ráno jsem to někdy za úsvitu raději vzdal a vstal. Blbě se mi polykalo. No super. Díval jsem se do zrcadla, svítil si do krku, co tam uvidím … a uviděl jsem tam, že „krční čípek“, taková ta malá volovina uprostřed horního patra, je docela velká … vlastně tak velká, že se mi až skoro válí po jazyku, a při polykání ji „připolykávám“. Notykrávo! Při zakášlání, kdy se čípek rozlítal po celé hubě, se mi navalovalo, jako kdybych měl vražený pírko v krku. A to jsem málem zapomněl na brutální bolest zad … před osmou ráno jsem zavolal tátovi, že s tímhle jim do lesa dle slibu pomoct bohužel nepřijedu. Holky k deváté vstávaly, já Báře nachystal mlíčko, a pak si ještě zalezl za ivkou do postele … a probudil se v jedenáct. Naobědval jsem se, Bára šla spát, šel jsem také … a vstával o půl paté. Večer už jsem byl funkční, bylo třeba zalít zasetou trávu … no pekelný den, pekelná dvoudenní virózka.

Sváteční úterý jsem chtěl zasvětit neustále hořící práci u PC, ale po ranní procházce kolem domu jsem to přešaltroval na práci venku. Bylo hezky. Po obědě jsem do meze zasadil tři zlaté deště. Taková ptákovina, a stejně tím člověk stráví hodinu a půl. A vyrazili jsme na výlet na kopečky, do kavárny, procházka k rybníku s dětským hřištěm … a vymýšlení strategie, jak Báru donutit jej opustit bez hysterického záchvatu. Protože v autě byl nechaný dudu a Yša, tak jsme ji přesvědčili, že pro ně do auta zajedeme, aby se mohli jít taky klouzat na klouzačku a točit na kolotoči … no a u auta že pojedeme domů, aby mohla zavolat babičce, že byla na výletě a měla zmrzlinu a zákusek, pak jiné „lákadlo“ na těch deset metrů mezi autem a domovními dveřmi … … uff. Člověk volí slova jako kdyby odjišťoval bombu.

před týdnem | Ze života | 0 komentářů

Dobitej jak pes

Je neděle ráno, slunce ještě nevylezlo nad les. Budík jsem měl na půl sedmou, o půl šesté jsem se probral sám. Spal jsem jak dřevo od desíti večer, takže „vyspanej“. Ale teď tu sedím, bolí mě v krku, smrkám, bolí mě celé tělo. V pátek večer jsem tátovi zavolal, jestli nebudou přes víkend něco dělat se dřevem … „no, zítra budu sám štípat, nikdo tu nebude“. Tož a bylo to jasné. V osm ráno jsem sedl na kolo a vyrazil proti proudu k našim. Jelo se hůře než minule, pofukoval (převážně) protivítr… a opět jsem měl v nohách páteční sečení. Dorazil jsem, po deváté jsme začali štípat, jednu vlečku, druhou, se třetí už pomohl strejda. U štípačky je to tak pro dva, třetí už tam překáží a nemá co dělat. Tak jsem šel místo mámy sekat trávník. Jako bych toho sekání neměl dost :-) Pak přijely holky, sedli jsme si pod pergolu a relaxovali… a já vyrazil s náskokem na kole zase domů. Unavený jak pes. Ale záhy se ukázalo, že se vítr neotočil, a navíc ještě zesílil. Co byl ráno protivítr, to byl nyní parádní vítr v zádech. Šlapal jsem do toho a na jedné rovince to metl 38 km/h, tedy cca o 10 kilometrů rychleji, než je tamní obvyklá udržitelná rychlost (= po kilometru se nepoblit). Krása. Kdybych nebyl unavený, ale odpočatý a ve formě, … tak bych to zkusil úplně vydřít. Ještě po dvou třetinách trasy jsem měl průměrnou rychlost 31 km/h, a to jsem jel „úplně normálně“.

Ale dnes mě vše bolí, a leze na mě nějaká rýma … u štípačky jsem si pustil poleno na nárt, bolí to jak čert při každém kroku. Na druhé noze mě bolí už týden pata od minulého pátečního sečení. Jsem unavený. Ale je neděle, a je třeba ji využít.

před dvěma týdny | Ze života | 0 komentářů

Páteční únava

Je pátek. Jsem unavený, oči mě bolí … jenže je 5:43 ráno. Ač mám vždy budík na 5:30, málokdy se z postele vytáhnu před šestou, a tentokrát tu sedím už od půl paté. Bára se o čarodkách asi nějak nastydla, v noci je neklidná a ufňukaná. Rozruch v ložnici  mě probral v jednu, pak ve čtyři … to rozpálené dítě dostávalo nurofen, a já si říkal, že už můžu klidně vstávat. Aspoň si nadělám a dříve s prací seknu … je pátek, je třeba posekat trávník. A třeba si schrupnu s Bárou po obědě.

Skončil duben, byly čarodky … místo nějakého scuknutí s dlouho neviděnými kamarády jsme šaškovali na „čarodkách pro děti“, které náš spolek pořádal. Byl jsem z toho otrávený už dopředu, z mnoha důvodů. Kolem domu práce jak nasrané, v práci práce jak nasrané, a akorát dělat celý den kokota někde na place… dopoledne chystat, odpoledne chystat, do večera tam být, v noci vše uklízet. Jak to ráno šlo, tak jsem vyběhl s křoviňákem a posekal meze, pak se jel chystat plac. Vrátili jsme se na Bářino spaní, já běžel v tempu a poledním slunci shrabat posekané meze. A jelo se zase na plac … celé to nějak proběhlo, zbytečné se rozepisovat, ale když jsem chtěl v deset večer začít sklízet volné lavice a stoly (pár minut poté, co ivka odjela domů), kde už nikdo neseděl, tak mi bylo řečeno, že to ještě necháme, abychom jakože nevyháněli ty ostatní lidi, co tam ještě zůstali. Boha!!! Byla to dětská akce od čtyř hodin, pro děti, je deset večer! Nevěřícně jsem odešel stranou a neuvěřitelně nasraně zíral do planoucí čarodky a hodlal se jim na nějakou pomoc při uklízení placu někdy po půlnoci zvysoka vysrat, a jít pěšky domů. Ty dva kilometry … za 20 minut jsem doma. Měl jsem čelovku, ale žádné reflexní pásky… pak přijela švagrová, poprosil jsem ji o odvoz, a byl fuč. A s úklidem se začalo, když se pak o pár minut později vrátila. Končili ve dvě. Takže tak.

Akorát jsem se zase vytočil …

Začal jsem finalizovat terénní úpravy, co mi tu od kopání cesty stojí – nahrnuté a navýšené meze vedle cesty, samá jílovitá hlína. Hezčí svrchní hlína smíchaná se substrátem, rozhrabaná po mezi, travní semeno, zalít … ještě je to na dlouho, a došel mi substrát. Ale dnes budu asi jen sekat trávník.

před dvěma týdny | Ze života | 0 komentářů

Víkend

Bylo krásně, měli jsme se krásně, tak se mi chce poznamenat si to. Ačkoli bych měl v pondělí o půl osmé ráno dělat úplně jiné věci než psát na blog …

V pátek jsem měl práce až nad hlavu, pracoval jsem na jedné malé zakázce „na zkoušku“, ze které jsem slíbil během dne podstatnou část dokončit. Za okny pálilo slunce, tráva rostla centimetr za hodinu … a já ji potřeboval ještě v pátek posekat. Bušil jsem do klávesnice, až z ní písmenka lítala, po čtvrté odeslal všechny informace k onomu webíku, zahodil klávesnici a letěl do pracovního. Posekl jsem úplně vše, trávník před domem, i „louku“ za domem, kolem terasy, kde trávíme nejvíce času, to vzal „na dvojku“, tedy o stupeň nižším střihem … hodinu a půl za sekačkou. Ale není nic krásnějšího než zastřižený trávník. Ještě jsem ani nestihl vyčistit sekačku, a dorazily holky natěšené na grilovaný buřt. O víkendu jsme chtěli udělat první grilování, a tak bylo třeba vyzkoušet, že gril funguje :-) Jen jsem po roštu prohnal čtyři opíkací párky, vše fungovalo, buřty byly výborné, snad lepší než z ohně … Bára k nim dostala „nově objevený“ kepuč, seděla na židli, bradu tak tak nad úrovní stolu, a ládovala se … ho, hlavně tím kepučem. Večerní relax, ale nic naplat, „duben, ještě tam budem“, i přes denní horko je po západu slunce pěkná zima.

A v sobotu do lesa, sázet stromky. Což byl logistický problém – kdybych jel autobusem, tak k našim dorazím až před devátou, ale chlapi chtěli vyrážet už v osm. Ono by to tak nevadilo, protože ženské měly vyjet autem později, tak bych přijel až s nimi. Jenže! Problém bych měl zase odpoledne – buď by pro mě musely přijet holky, kterým by se to v danou chvíli nemuselo hodit, nebo by mě museli hodit naši … a za hodinku dvě k nám jet znovu, na ono grilování. Začalo z toho vycházet, že naprosto nejlepší by bylo, kdybych ráno vyrazil na kole, dal si 12 kiláčků „na zahřátí“, šel se sedřít do lesa kopáním děr pro stromky, a pak si dal 12 kiláčků „na vyklusání“, a doma měl čas nachystat grilování. A tak se to i zrealizovalo – jen mě v sobotu v šest ráno trochu zaskočilo těch venkovních šest stupňů. Kurňa! Vždyť já se budu muset navléct jako při zimních vyjížďkách! Co na tom, že dopoledne už bude 20 stupňů, teď mě čeká 12 kiláků poctivým ranním chladem. Takže komplit zimní ohoz, mrazuvzdorné rukavice, do baťohu letní oblečení „na odpo“, a vyjel jsem. A s pátečním sečením v nohách jsem na prvním kopečku plival krev a myslel si, že se budu muset vrátit a počkat na autobus. Rozšlapal jsem to, nefoukal protivítr, a už to pak šlo. Po pár kilometrech jsem kuklu pod helmou vyměnil za čepici, mrazuvzdorné rukavice za „jarní“ rukavice, vykasal rukávy softšelky, abych se trochu ochlazoval, a šlapal kolem řeky dál. U našich jsem byl před osmou, ale stejně jel až později s holkama autem. Tak jsem si vydechl a dal čaj. Jak jsem psal, šlo hlavně o to, abych se mohl odpoledne vrátit po své ose a být za půl hodiny doma.

Zasázeli jsme ale 200 stromků, ve dvou dvojicích, já vykopal menší polovinu děr a byla to poctivá fuška, na vyprahlém svahu pod poledním sluncem … k obědu buřta, a naložit dvě vlečky největších metrů, a hurá domů. Pomohl jsem je ještě složit, a sedl na kolo, a s brekem začal šlapat. Byl jsem vyšťavený, a taky mě bolela prdel nezvyklá na sedátko. Ale po proudu se jelo dobře, takže můj plán vycházel … tedy až na to, že jsme s prací skončili až kolem půl čtvrté, a já měl půl hodiny na návrat, a pak už jen půl hodiny na chystání grilča … však už mě ivka uháněla, s obavou, jestli neležím někde ve škarpě s infarktem. Holt nebyl čas dát ani echo, že už jsem na cestě domů. 

Nachystalo se sezení, dorazili od ivky, tedy " babinka děda a míša", a pak naši, tedy „babinka děda a míša“, gril zaržál a … no, hodinu a půl jsem u něj stál zády ke společnosti, a moc si to grilování tedy neužil … a pak to všechno ještě hodinu uklízel. Hned jsem si vybavoval věci, co jsme loni během sezóny řešili jinak, a na čem jsme se měli domluvit lépe, … třeba jak jsme došli k tomu, že zeleninu a plátky brambor je nejlepší udělat nejdříve, pak ji dát bokem, a pak udělat naráz maso, a ne to mít na grilu namíchané a ten mít pořád otevřený a otáčet plátek brambor za plátkem, a všechno teplo luftovat ven. A deset jiných věcí, které to grilování zbytečně komplikovaly … no mohlo to být lepší. Holky pak šli domů, já to pomalu pouklízel. Pak dvakrát usnul na gauči, a do betle padl jak do vln.

A nedělní sluníčko se dralo žaluziemi, potichu jsem se vytratil z ložnice někdy po osmé a těšil se, jak si uvařím kafe, namažu krajíc chleba a půjdu si sednout na terasu, kochat se rosou na (krásně posečeném) trávníku. Ale ještě jsem neměl nachystáno a už z ložnice slyšel Báru. Kurnik. Ale ta si vyzunka svoje mlíčko, mámě jsem nachystal snídani také, zatímco se dala trochu do pucu, a v devět jsme seděli na terase všichni. Ráno jak víno. Pak jsem se převlékl do pracovního, něco málo pouklízel, a blížilo se poledne, takže znovu zasyčel gril a udělali jsme si na nich k obědu dva pstroužky. Lahoda. To už ale slunce fest pálilo. Uložili jsme Báru, ivka relaxovala, já čistil gril, a přemýšlel, co budu dělat, až pojedou holky ven. Uklízel jsem dílnu, vyrejpal pár pampelišek, zpod šeříku vystříhal stovky … no, nově rostoucích šeříků. Pak se holky vrátily, a vydali jsme se s babi na pívo. Bára řádila na trampolíně, kterou měla v neděli vpodvečer jen pro sebe, za chvíli dorazil i děda, a hezky jsme ten víkend zakončili. Já tedy ještě za šera zalil vše, co se zalít dalo, a s nadějí vyhlížím pondělní déšť … ale zatím to moc nevypadá.

před čtyřmi týdny | Ze života | 2 komentáře

Jaro v tempu

Tak dnes jsem si myslel – podobně jako minule – že budu u PC už ve tři. Vzbudil jsem se a nemohl zabrat, přemítal, jak by mi to asi nabouralo den, kdybych šel pracovat už ve tři. Doklepal bych to k poledni a pak bych šel s bárou na hoďku spát, tak bych to pak do večera snad nějak dal. Ale vstávat ve tři? No zkusil jsem to raději ještě dospat, a povedlo se. A v 5:45 se šlo na věc. Ještě s kafem jsem se nějak nachomýtl na mountfield web, že bych si zkusil objednat olej do sekačky (kterou jsem si u nich před lety koupil), a kterého už nemám ani kapičku. Jé, a tohle by se mi ještě hodilo, a tohle taky! Půl hodiny pryč, ale olej mi dovezou až před barák. Za 129 kaček nebo kolik, neber to. Než se táhnout hodinu na opačný konec Brna …

Sekačku jsem poprvé rozzuřil v sobotu. A to už jsem měl v těle dopoledne lese, klouzání v bahně po pátečním dešti. Kdybychom už neměli všechno dřevo (kmeny) stahané na ideální místa, tak bychom si s traktorem ani neškrtli. S vojtou jsme kalačem a klínama rozštípali 4 obrovské metry jasanu, které bychom ani nedokázali naložit na vůz (ani nakulit ke štípačce), pak se různě rozřezávalo to, co ještě rozřezané nebylo … a jelo se domů, byl to takový kratší výpad. Tátovi jsem pomohl u domu naložit obrovskou hromadu větví z pokácené vrby, kterou odvezl do lesa a mě máma za holkama. Já už měl u domu nachystaný vozík s hromadou svých větví (už druhý), svezl jsem ho i s holkama k tchánovi, vyložil holky, vyložil větvě, které děda na zahradě spálí (aniž by si zapálil barák nebo sousedy jako by hrozilo u nás), a fičel na benzínku pro benzín do sekačky. Sobota večer, ale tu trávu ještě musím posekat! V neděli se tráva neseká, tečka. Vyjel jsem se sekačkou, připevnil nabroušený nůž, nalil olej, nalil benzín, na čtyři zatáhnutí holka chytla, a za hodinu byl pozemek zkultivovaný. A já KO.

A jak se nám pak v neděli na zastřiženém trávníku krásně sázely švestky … přesadil jsem škumpu za barák, do její díry zasadil jednu švestku, pak vykopal druhou o kus vedle, fikl tam druhou švestku … bára mi celou dobu strašně moc pomáhala, strávili jsme venku celé dopoledne. Na noc hlásili déšť, takže jsem večer ještě rozházel po trávě hnojivo, holky zapravovaly různá místa substrátem a sely trávu …

V pondělí jsem konečně zasadil tři nové borůvky, s tím mi bára také pomáhala, což ostatně musela, neb máma jela cvičit, takže jsme s bárou do sedmi úřadovali venku. Ale borůvky jsou konečně v zemi! Ještě kolem nich vybudovat dekoračněobrubníkovou ohrádku z kamení, na hlinu netkanku, vysypat říčními oblázky … to možná dneska.

Včera po obědě jsem se šel podívat za slunící se ivkou ven, kde si užívala chvilku bez (spící) báry, a naznal, že by to chtělo konečně uříznout suchou část staré švestky (2/3 stromu). Celou se mi ji kácet nechtělo, protože nám trochu kryje terasu od sousedů … obzvlášť nyní, kdy začala obrážet z kmene i někde v metru dvou výšky, aby kompenzovala mrtvou korunu. Vytáhl jsem žebřík, a začal ji z koruny obřezávat, až byla opelčená jen na zdravou část. Vypadá tedy pěkně zmrzačeně, ale uvidíme, jak bude prospívat dál. Skácet ji můžu vždycky (prakticky neplodila).

No a zase hromada větví … takže jsem odpo přistavil vozík, větvě na něj narval (ale schovával si ty tlustší kusy – na těch si opečeme buřty), a přetáhl jej na druhou stranu pozemku, kde od loňského jara skladuji všechny z cesty vykopané kořeny a jiné větvě, a taky větvičky, co nonstop opadávají z břízy tyčící se opodál. Původně to byla hromada hlíny, na kterou jsem vršil dřevěný odpad … myslel jsem, že je to velká hromada hliny, a trochu klacků, ale byla to malá hromada hlíny, a na ní hora klacků. Takže jsem hodinu tu horu vršil na vozík a děsil se, jak to budu převážet. Ale nadvakrát se mi fakt jet nechtělo. Když se to sešlapalo a brutálně stáhlo provazy, tak už to náhle vypadalo jako celkem obyčejný náklad … ale stále o dost vyšší než já :-D S dotlačením vozíku k autu mi musela pomoct ivka, už to byla váha. A přitom vše absolutně suché … hodit do té hromady sirku, tak vyšlehne 10m plamen a za pět minut není co řešit. Opět jsem to svezl i s holkama dědovi dolů, který už měl předchozí „zásilky“ spálené, zachránil si život jedním pivem, a jeli jsme zase domů. Sedli jsme si na schody na poslední sluníčko, ale já za pár minut vstal, došel si pro kýbl a nůž, a jal se z trávníku pelčit rašící pampelišky. Nesnáším je! Nechci je tu! Klidně budu hodinu v podřepu křižovat trávník a plnit kýble touhle rostlinnou rakovinou … tuším, že první rok jsem z trávníku odvezl snad ale tři kolečka vyrejpaného mlíčí. Letos už to jde jen po kýblech … 

No a když jsem pak už po sedmé „na vyklusání“ zaléval různé stromečky v mezi, tak jsem si všiml, jak se tam hemží 1cm dlouzí slimáci.

Ach jo.

před měsícem | Ze života | 0 komentářů

Svítá a prší

Těch kapek skadké šumění, zní na dlažbě i na střechách, mé nudící se srdce sní, o melodickém šumění… Verlaine a jeho Zapomenutý popěvek, který jsem se kdysi na gymplu musel naučit  do „literatury“, a pomatuji si ho dodnes. I když tedy v mírně modifikovaném znění, jak jsem si nyní ověřil na netu. Njn, taky je to dobře 15 let.

Občasného nárazu kapky do parapetu jsem si všiml v polobdění, kdy jsem se převaloval na posteli a ve tmě dumal, jaktože nespím. Jasně, ivka před chvílí brala fňukající Báru z její postele mezi nás, ale budík mi ještě nezvonil, venku je tma jak v pytli … proč jsem vzhůru? Nevěděl jsem. Otočil jsem se na bok, na druhý … nezabíral jsem. Odvážil jsem se podívat na budík. No ty krávo, 3:56. A pak jsem zaregistroval to ťukání kapek na parapet (a vyprahlý pozemek). Prší? Opravdu po týdnech sucha prší?! Poloslepý jsem mhouřil na appku s meteoradarem a obrovskými srážkami přes celou Moravu, a učitě mi z toho houpl tep, protože jsem se probral ještě více. Konečně doprdele prší! Úplně mě to, ehm, lehce vzrušilo. Respektive jsem byl ve stavu, kdy jsem věděl, že mohu s klidem vstávat a jít pracovat. Ve 4.03. Ve 4:25 jsem už seděl u pc. To, že nejede internet, jsem zjistil už při čištění zubů, kdy jsem uviděl malý vykřičníček u wifi indikátoru. Neuvěřitelný. Takže na mobilních datech, bez streamované hudby, bez brouzdání po ptákovinách. Zatím profrčelo 100 MB, za hodinu a půl.

To mizerné spaní asi souviselo s včerejším lesem. Ivka byla v práci, já tedy babysittil Báru. Spali jsme bez rozpaků až do devíti, pak snídali, chvíli si hráli s kostkama, malovali vodovkama, a o půl jedenácté šli ven na pískoviště. Doufal jsem, že si tam bude Bára vrtat lopatkou a já budu moci něco kolem udělat, práce je kolem domu víc než dost. Ale madam samozřejmě musela u všeho asistovat. Na jedné mírné terénní úpravě jsem hrábkami uhraboval hlínu, až jsem měl hromádku drobných kamínků shrabaných z horní vrstvy … samozřejmě mi musela přijít s lopatkou pomoct ji nabrat do kýblu. Pak jsem onu kyprou hlínu pomalu ušlapával, samozřejmě v ní musela ve svých bílých botkách také běhat. Njn. Musel jsem se s tím pomocníkem smířit :-) Tak jsem si vzal pytlík hnojiva na túje, Báře naplnil konvičku vodou a šli jsme hnojit a zalívat túje. Já svědomitě hnojil stromky, Bára zalívala cokoli, co jí přišlo pod ruku … od drnů trávy po kalhoty a boty. Ale že by tedy nalila trochu vody k nějaké té tújce … to jsem si pak musel obstarat sám, jemné zalití pár konvemi, aby se hnojivo tročišku „načalo“. A doufal, že předpovídaný déšť v noci opravdu přijde … je tu sucho jak sviňa. Vše v rozpuku, ale voda není. Bára šla spát,  já na hodinku k počítači tak maximálně odpovědět na emaily … a nervózně jsem očekával návrat ivky, neb jsem potřeboval vyrazit k našim a jet s chlapama do lesa, jak jsem jim slíbil. První autobus už ujel, ještě bych mohl jet dalším, ale to už by chlapi seděli v traktoru a já teprve vystupoval z autobusu. Ivka byla na cestě, domluva tedy byla, že mě k našim hodí autem a pak si s Bárou pojedou po svých. Nakonec jsme po různých peripetiích vyráželi cca pět minut před druhým autobusem, ale u našich jsem byl samozřejmě mnohem rychleji než tou místní vyhlídkovou jízdou aka ČSAD.

A jelo se do lesa, něco potahat, něco rozřezat, něco naložit … takové sucho, takové brutální sucho. Za traktorem se prášilo, že se dýchat nedalo, a do toho ještě začalo fičet tak, že ač v údolí, tak se nám nad hlavami koruny vzrostlých olší a jasanů klátily a co chvíli někde vedle nás spadla větvička … a my hleděli do korun a vyhlíželi pád nějaké větší větve. Taková pětikilová „větvička“ padající z 20 metrů … o den dříve jeli chlapi do lesa, a když tam přijeli, tak přímo na fleku, kde se kácelo letošní dřevo, vyvrácený jasan, co při pádu zlomil 30 cm olši na tři kusy jak špejli. Takže když fouká, tak tam stromy padají … a my kokoti tam jedeme ve vichru pracovat. Ale vrátili jsme se ve zdraví. Za holkama jsem dorazil někdy po osmé, dal jedno pívo, naznal, že potřebuju ještě další, a dovolil si ho. Vypil jsem litr tekutiny, a když jsem se chtěl před spaním vyčurat, tak nic. Ani kapka. Byl jsem vyschlej jak ta uježděná hlína v lese. A sedřenej. Kupodivu se mi pak těžko usíná, celé tělo mě bolí, únavou bych padl … ale když tedy padnu do postele, tak nic. A podobně divně jsem se cítil ráno v ty čtyři hodiny, jako bych byl vzhůru kvůli nějakému internímu neklidu z únavy. A taky se mi už mírně chtělo na záchod po těch dvou pivech, což ale není nic, co by mě v noci vzrušovalo. Muset jít v noci na záchod, to se mi stane max párkrát do roka. To se spíš ráno probudím a do koupelny se musím došourat v předklonu, abych to vůbec vydržel … ale rozhodně mě to neprobudí :-)

Rozbřesk jede, nebe šedivé … jaj, jak já se těším, až si to půjdu ven obejít, nadýchat se čerstvého vlahého rána a obhlédnout bečky, kolik do nich napršelo.

před měsícem | Ze života | 0 komentářů

Tak čím to pondělí načnu ...

Budík na 5:30, to nějak nejde, vylézám před šestou … s protivnou bolestí zad a hrudníku. Jakýsi „záchvat“, co mě probudil ještě před budíkem – píchá mě mezi lopatkami, nijak strašně, ale společně s tím začnu cítit tlak pod hrudní kostí, taková tupá bolest a  svírání, jako kdyby mi neviditelná ruka mačkala hltan hrtan … a moc s tím nejde dělat. Můžu se kroutit jak chci, ale zdánlivě nic na to nezabírá. No, mám málo pohybu, říkám si, že je to něco skřípnutého v zádech, co se takto projevuje… na druhou stranu, v sobotu jsem měl pohybu v lese až až. Stejně tak matrace v posteli máme ty nejtvrdší, co existují … 

V sobotu les a těžba, stahování pokácených stromů z různých končin k cestě, kde už je pak  bude snadné pořezat, a nebo kde se už mohou snadno uvázat „nakrátko“ na řetěz a odtáhnout na lepší místo … bez toho, aby se tahalo 30m ocelové lano, kladka, další vercajk … moje role byla jasná, operoval jsem s lanem, kladkou, řetězem, vázal kmeny a běhal mezi nimi a traktorem, tam a zpátky. Přivázat kmen, s druhým koncem lana / řetězu k traktoru, připojit, vrátit se ke kmenu a jít vedle něj a kontrolovat, jestli není třeba ho pajcrem trochu usměrnit, aby se nezachytil za nějaký kořen nebo stojící strom … po dotažení na místo odháknout, běžet k traktoru, odháknout druhý konec, s lanem běžet zpátky (aby na něj traktor nenajel), třeba do kopce, zapřáhnout další kmen, s druhým koncem běžet k traktoru … a že tam těch padlých stromů bylo. Na oběd buřta nad ohněm, bylo krásně, teplo, jaro. Blížila se třetí hodina, a já už byl úplně KO. Takže „na rozloučenou“ naložit dvě vlečky největších metrů na štípání, motalo se nás kolem traktorů pět, šlápl jsem do hromady kulánků, noha mi ujela, svět se zatočil a já se válel v hromadě dřeva, a jeden kulánek mě fest klepl přes prsty. Píííčo zkurvená, posledních pět polen nakládáme a po celém dnu odjíždíme, a já si dám takovou jebu! Kuuuurva to bolí, se pochčiju! Ostatní se smáli, takhle si tam prsty přicvakl kdekdo. Ale kurva bolelo to furt dál, tak mě napadlo vrazit ruku do ledové vody vedle tekoucího potoka … jdu k němu, sundám rukavici a zírám na ukazováček s naběhlým otokem na nejdelším článku (u dlaně), že jsem měl prst dvakrát tak vysoký. No kurva. Vypadalo to, jako bych měl pod kůží zašitý bonbón. S prstem jsem mohl trochu hýbat, ale když jsem to ukázal budoucímu manželovi sestřenice, povoláním hasičovi, tak mi řekl, že to mám zlomený. No to kurva ani smykem! Padnu do dřeva, a zlámu si prst?! Přes bolest jsem si začal s článkem páčit, a žádný pohyb nebo ostrou bolest necítil, takže to se mi nechtělo věřit a v duchu jsem se uklidňoval, že zlomené to asi nebude. Tři lidi naráz telefonovali a zjišťovali, jestli je o pár kilometrů doma strejda ortoped, a Tomáš s Vojtou mě k němu autem zavezli, zatímco chlapi doložili vlečky a vyrazili s konvojem dřeva domů. Strejda něco montoval na zahradě, odložil cígo a pár opatrnými hmaty naznal, že zlomený to nemám, akorát brutální otok od porušených žilek/cévek. Dezinfikovat, chladit, vyrobit si dlažku z dřívka z ledňáku, a klid. Když to do tří dnů nesplaskne, tak na rentgen. Tak dík, a jeli jsme domů. Tam už mě vyděšená máma čekala ve dveřích, pomohla mi se svléct z propoceného oblečení, nějak jsem se osprchoval, a pak se jal prst chladit svíráním lahváče. Už tehdy otok mírně splaskl, včera (v neděli) už to bylo výrazně lepší, a teď ťukám do klávesnice normostrany bez jakéhokoli omezení. Ale na fyzickou práci to asi moc není, sevřít prst na silu nemůžu. Kolečko neuvezu, lopatu neudržím … kurnik, co budu dnes dělat? Edit: Kolečko jsem uvezl, lopatu udržel, vozil jsem hlinu …

před měsícem | Ze života | 0 komentářů

Po nemoci

Připadám si úplně okradený, „o čas“. Minulé úterý jsem odpadl, a od té doby je to jen válení a válení. Z domu jsem nohy nevytahoval, fyzická aktivita se omezila jen na to donést dřevo ke krbu, a to jsem se vždy navlékl jak medvěd. Ale dnes ráno jsem dobral antibiotika, a doba válení skončila. Dál tedy beru ještě antivirotika … antibiotika mi totiž vybila bakterie v puse a krku, takže se tam přemnožily herpes viry a někde v krku mám aft velikosti jižní Moravy, tudíž mě navzdory léčbě „brutálně bolí v krku“. Jíst polévku je dobrovolné týrání. 

Přestal jsem pít alkohol, a také kávu. Ani na jedno nebyla vůbec chuť. Čaje jsem za tu dobu ale vypil enormní množství. A dnes odpoledne jsem si dal první kafe po 10 dnech … a ani mi nechutnalo. Zajímavé. 

Čtvrtek odpoledne, zítra sváteční Velký pátek, víkend, a velikonoce … původně si ivonka přála výlet do Prahy, ale pořád je spíš zima než jaro, a na víkend hlásí škaredě. Nemluvě o Báře na antibiotikách. Shodli jsme se, že zůstaneme doma … ale někam vyrazíme v pondělí, šmerkust nás nevzrušuje. Jenže kam? Ten idiotský zákon o uzavření obchodů o svátcích nám hodil vidle do každoročních výletů do zahradnictví. Jestli neskončíme u nějaké autoturistiky a procházky někde tady v okolí … 

Během nemoci jsem dal dokupy přiznání k DPFO. Fakturoid mi sečetl příjmy, nahrál jsem to do jakéhosi brutalistického webu Finanční správy, přihodil životko, úroky z hypotéky, a vyšla mi daň tři tisíce korun. Přihodil jsem slevu na manželku, daň nula káčé. A pak jsem tam přihodil Báru, a hle, daňový bonus 13 404 Kč. Naskenoval jsem přílohy, nasypal je do formuláře, prohnal to datovou schránkou, a hotovo. Hned v pondělí mi z místního finančáku volali, že by chtěli ještě přihodit čestné prohlášení manželky o příjmech, potvrzení od ní z práce bylo fajn, ale mohla by mít víc úvazků. Tak jsem to taky poslal obratem datovkou a bylo.

Věděl jsem, že jsou nějaké slevy na manželku bez významnějších příjmů nebo na dítě … ale nevěděl jsem, že sleva na dítě se otočí na daňový bonus, tedy že „co je pod nula Kč“, to mi finančák naopak vyplatí. Což je gut. Prý se o to dá požádat i nějak zpětně, snad tři roky, takže bych Báru mohl uplatnit i za předchozí rok. Ale zase se mi v tom už nechce vrtat. Kdo mi ale dá třináct táců jen tak? 

před měsícem | Ze života | 0 komentářů

K čertu s tím jarem!

Zpičené jaro! Začalo v úterý. Podezřelé to ale bylo už v pondělní večer, kdy na mě padla nějaká únava a šel jsem si raději lehnout dříve. Ani večerní pívo jsem si nedal. Tak se mi dokonce podařilo úspěšně zahájit „týden bez alkoholu“, nad kterým jsem ze zvědavosti přemýšlel. No, divná únava mi napomohla neposrat to hned v pondělí. V úterý ráno (první jarní den) jsem došel k práci, venku krutý mráz, zabalil jsem se do deky a pracoval… ale ruce jsem měl zmrzlý pořád dál. Po osmé jsem se šel podívat za vstávajícíma holkama, a cítil se nějak zesláble. Jen jsem se vedle nich svalil do postele, a „vypnul“. KO. Nemoc. Když někdy kolem páté večer nadšenci vítali astronomické jaro, tak já se klepal v lehké zimnici pod dekou na gauči, a všechno šlo bokem. Do té doby ostře šlapající pracovní stroj se zasekl pompézním stylem, že během pár hodiny byly všechny důležité pracovní úkoly a rozjeté zakázky přesunuty do šuplíku „fuck it“, a absolutní nezájem. Ve středu jsem se z toho trochu sebral, ale začal brutální kašel, kdy jsem se rozkašlal při každém výdechu. Super, už se těším na pátek, kdy jsem objednaný na oční. Doktorka se mi bude čumět do očí, a já jí budu chrchlat do xichtu … ve čtvrtek jsem už musel být natolik fit, abych mohl hlídat Báru, zatímco jela ivka do práce. Celé dopoledne jsme proleželi u televize. Jak ivka přijela, tak jsem vyrazil k doktorovi, aby mi předepsal něco na ten kašel, ideálně kodein nebo kulku do hlavy. Už mě nebavilo nonstop si cpát plíce zpátky do krku, od rána do večera. Prakticky jsem ani nemohl mluvit, ani šeptat, okamžitě jsem začal kašlat. A ten pocit, že to ode mě nakonec chytne ivka nebo bára … no, doktor koukl, viděl, zánět nosohltanu / horních cest dýchacích, hupky šupky do lékárny, kde jsem nechal půl tisíce a už jedu ATB. A v pátek do new city na oční. Holky musely se mnou, protože byla 99% šance, že mi rozkapou oči, a pak nebudu moci řídit. Vyhodili mě u nemocnice, a šly si po nákupech, byl jsem objednán přesně na 11:30, tak to snad půjde rychle. Našel jsem oční, v temném suterénu si sedl mezi důchodce a dedukoval, jestli se mám nějak ohlásit, že jsem dorazil, nebo mě bude sestra „na čas“ vyvolávat. Nikdo mě nevyvolával, ostatně se to tam ani moc nehýbalo. Po čtvrt hodině jsem šel zkoumat, jestli jsem na dveřích nepřehlédl nějakou informaci, když vylezla sestra a překvapeně mě lustrovala, kdo jsem a co tam chci. „Brýden, já jsem objednán na půl dvanáctou na oční, pan juneau.“ „Tak to nejste, pane june, Vás jsme tu totiž čekali včera!“ Ale piču! „No opravdu, mám Vás tady napsaného na čtvrtek.“ Ale piču! Objednali mě blbě, na čtvrtek bych se neobjednával, neb jsem natuty měl hlídat báru. Zrovna tam vešla doktorka a zjišťovala, co chci, a že by mě mohla vzít až tak v jednu … nepřipadalo v úvahu, holky by na mě musely skoro dvě hodiny čekat, přes oběd. Přeobjednal jsem se po velikonocích, sestra mi to drze napsala na papírek, a šel jsem. Super výlet. Klidový režim jak má být. Na chvíli jsem pak sedl k práci, ale fit prostě nejsem, a během hoďky dvou jsem ležel s holkama u televize, až do večera.

No, a dneska se rozstonala Bára. Od rána fňukala, a teplota jí vylezla na 39. Jet hned na pohotovost, aby se hned nasadily nějaké prášky, nebo čekat až na pondělí? No jeli jsme, opět do new city do nemocnice. Doktorka tam na ivku nejdřív trochu nasazovala, že je potřeba nemoc nechat trochu rozjet, aby se dalo určit, o co vůbec jde, že rodiče přiletí hned a dítě má akorát teplotu a ona jim nic víc říct nemůže. No, koukla Báře do krku a „máme tu angínu jak trám“. Tak dostala prášky, a frčeli jsme domů. Ivka je taky nalomená, rýma a pokašlávání. 

Posrané jaro!

před měsícem | Ze života | 0 komentářů