V pátek jsem psal, že napadl první sníh zimy, a to už se od západu pomalu sunula mračna s takovou zásobou sněžení, že bych se nedivil, kdyby to „vystačilo“ na celou zimu. Do soboty napadlo snad 15 čísel, a během dne a na neděli ještě po chvílích připadávalo. A jak bývá poslední roky zvykem, největší „zima“ (ve smyslu sněžení) byla na přelomu listopadu a prosince, a pak už bylo celou zimu prd. Tak snad to tak nebude i letos. Každopádně tenhle víkend byl pro děti úplný zimní ráj.
Tedy … byl by. Kdyby nebyly adventní trhy, které jako jednu z mnoha akcí pořádá místní spolek našich kamarádů a známých. A ivka tam figuruje jako místopředseda, ale především „organizační typ“ proti všem těm zapomnětlivým chaotům. A já jako levná pracovní síla … a naše děti jako „překážky“ (pro ivku), které je potřeba vždy někam upíchnout, aby tam nepřekážely, což je úplně bomba, pokud je to nějaká rodinná akce nebo pro děti, že. Otročit a šaškovat pro cizí, ale děti nejlíp hodit někam pryč na babičky, protože se o ně na té akci nemá kdo starat. Áááá, už se zase nasrávám! No, bude to přesně rok, co jsem o tom kysele mrchtal, protože to se pořád řešily dušičky, helouvýn, adventní výstava, adventní trhy, vše ostatní (domácí práce, rodina,…) bylo na druhé koleji, a pak najednou bylo potřeba ze dne na den pořídit druhé auto, abych mohl začít vozit děti do školky já, a ivka se naplno vrátila do práce. Pomatuji si to, protože jsme autobazary objížděli právě na čerty, a ti budou chodit i dnes. A zase je tu každoroční nasrání na adventní trhy, o kterých se samozřejmě loni horentně prohlašovalo, jak to bylo jako fakt naposledy … ou boi, hýr ví gou egen.
Ve čtvrtek chystání sokolovny pro stánkaře a v pár lidech roznášení kurevsky těžkých stolů z bočního „podloubí“ sálu všude po place, pak (pocitově) tisíců židlí k nim a zbytek nepotřebných odklidit dolů do sklepního baru (po schodech). Vykopat venku díru, vztyčit vánoční strom, a na pankáče se ho v ní pokusit nějak upevnit. V pátek Báru k babičce, Adama na oslavu narozenin k jeho milé ze školky (jeho první narozeninová oslava, kam byl pozván!), a na sokolovnu, tahat s velkými stany a stavět je, tahat se s lavicovými sety, tahat se s udírnou, tahat se s nazdobenou slavobránou, dozdobovat stromek, tisíc dalších činností. Za prvních poletujících vloček. A v sobotu ráno probuzení do světa zasypaného sněhem, s kalamitou na silnicích. Ivku jsem na osmou zavezl na sokolovnu, kde měla od dopoledne až do večera moderovat kulturní program a vystupování školek, škol, zušek … a vrátil se za dětmi. Rychle do oteplovaček a ven do sněhu, a pak rychle zase domů, aby jim stihlo vše poschnout (horkovzdušný fukar hodinu namířený na zimní boty), protože od jedenácti měl na trzích (venkovní) vystoupení Adámek se školkou. Takže pak zase dvě děti vypravit „do mrazu“, a kalamitou hurá tam. Pofukoval vítr, sem tam sněhová vánice, zima jak prase, brodění sněhem. Naprosto jsem se vysral na nějakou úroveň, a vezl si s sebou zateplené holínky, ve kterých chodím kolem domu celou zimu. A jak se v těch dvaceti číslech sněhu chodilo, naprostá paráda! Odbylo se vystoupení, a protože tam nebylo pro děti moc co k obědu, tak zase domů ukuchtit provizorní oběd, a sušit všechno oblečení … protože od tří vystupovala zase Bára s druhou třídou. Takže opět vypravit děti do mrazu, a hurá tam. Zima, sem tam sněžení, vítr. A zase odjezd domů, během stmívání ještě lumpačení ve sněhu kolem domu, válení v něm, sjíždění po zadku po mezích těch pár metrů dolů k plotu … sníh kolem domu je rozrytý jak od divočáků. Přesun domů, sušení všeho, a čekání na ivku, kdy jsem měl co dělat, abych na gauči neodpadl, byl jsem po celém dni úplně KO. Když byla někdy před osmou dovezena, tak jsem si ji přísně prohlížel, a jasně že byla nacamraná … a i když jí v tomhle směru nemám moc co vyčítat, tak tyhle její návraty z akcí spolku – kdy se já celý den starám o děti – úplně nesnáším! Mírně tichá domácnost pak přešla do ranního mrazivého rozbřesku s modrým nebem a sluníčkem, zařícím bílým sněhem všude kolem. Tatííí! Půjdeme ven, půjdeme bobovat, budeme stavět hrad ze sněhu! No jasně. Celou sobotu jsem jim to sliboval, kdykoli něco chtěli a já odpovídal jen „To nejde, za chvíli bude mít Adámek vystoupení. Zítra na to bude čas.“ „To nejde, musíme jít domů, ať vám uschnou oteplovačky! Zítra můžete být venku celý den.“ „To nejde, přijeli jsme později, za chvíli už bude tma, ale zítra můžete ven hned ráno!“ Trhy se měly uklízet a likvidovat až v týdnu, nejkrásnější možný zimní den si užijeme s dětmi.
Hovno. Sokolovna a vše se bude uklízet v neděli. Když mi ivka o téhle změně plánů řekla, tak jsem se tak nasral, že to ani popsat nejde. Mrdat ten zkurvenej spolek! Skončil jsem, nadobro, konec, piču fakt navždycky. Mohl jsem zůstat doma s dětmi a být celý den na sněhu, ale jednak – opět – nebyl připravený žádný oběd, a jednak mi bylo jasné, že když nepojedu na sokolovnu tahat stoly já, tak o to víc jich bude pravděpodobně muset odtahat ivka. Děti jsme vyhodili u babičky, a mlčky pokračovali na místo činu, kde byly všehovšudy dva kluci a dvě holky. Na dokonalý úklid úplně všeho, co se tam za dva tři dny roztahalo. No super. Ve dvou jsme nosili stoly, naskládávali je na sebe do tří vrstev (tedy zvedání málem až nad hlavu), třetí zametal a stíral ono podloubí, kde se veškerý nábytek skladuje. Pak odnosit a vynosit židle ze sklepního baru, ve dvou lidech. Mlčky. Já nevim, ale mohl jsem jít po těch úzkých schodech snad padesátkrát? Klidně i víckrát. Třetí je pak od schodů odnášel do podloubí. Holky zametaly a vytíraly vyklizený sál, kluci šli likvidovat zasněžené stany ven, skládat a odvážet lavicové sety, udírnu, dřevo, odnosit palety různě naskládané po place jakože stolky na odkládání svařáku, odválet balíky sena (stejný účel), sbírat všemožné odpadky, tisíc dalších věcí … čtyři pět hodin práce, ruce až na zem, byl jsem unavený k smrti. Neděle. Třešničkou na dortu bylo přenesení kurevsky těžké slavobrány (ovázané smrkovými větvičkami) o dvě stě metrů dál k nazdobenému vánočnímu stromu, který se měl vpodvečer slavnostně rozsvěcovat. A šli jsme se hromadně do blízké restaurace najíst, vše bylo hotovo. Tam jsem jen vyřízeně seděl a upíjel pivo, a přisedl si jeden známý a protože jsem mu byl nejblíž, tak mi pořád něco vykládal … a já neměl normálně ani sílu mluvit a odpovídat. Vyzvedli jsme děti od babičky, a jeli domů, a ty chtěly zůstat venku (u babičky byli zrovna „doma“). Ivka si šla dát vřelou sprchu, já zůstal chvilku venku, a děti „Tatííí, půjdeme bobovat támhle na kopeček za silnici, prosím prosím!“ No, včera jsem jim to slíbil, že … vytáhl jsem ze sklepa boby, a vydal se s nimi ke kopečku, kde jsme se k vyježděné dráze brodili takovým sněhem, že mi málem moje holinky nestačily. Děti si jezdily, tahaly boby nahoru, na dojezdu bouraly do sněhu, já tam jen postával. A pak tedy poslední jízda, a jdeme domů, a Adam se vyklopil v půli kopečka, tak mu říkám, ať si ještě nasedne, že to kousek pojede, a šel jsem za odcházející Bárou … jenže on nemohl nasednout, aniž by mu boby nezačaly ujíždět, a nakonec mu fakt pár metrů ujely, on gecl do sněhu a seděl. Já poodešel sto metrů směrem k domu, on pořád dřepěl ve sněhu, a začal fňukat. Nevstal, nešel, seděl, fňukal, když jsem se já otočil a šel dál, tak se – v mrazu – rozeřval. Ale nevstal. Dobrodil jsem se celou cestu zpátky, chytl ho za flígr a postavil na nohy, otočil se a šel zpátky k domu, tak nasraný, … no úplný otec roku. Adam se usoplený pomalu došoural s bobama, šlo se domů, a když ivka viděla, jak jsou děti z jí netušeného bobování zpocené a uhnané, tak odpískala i blížící se odjezd na rozsvěcování vánočního stromečku. Byl jsem vyřízený, ale na tohle jsem se po celých těch podělaných adventních trzích i trochu těšil. A tak začal krásný první adventní večer. Tichý.
Mno, výživné. V pondělí ráno mínus devět, bourák startoval dost neochotně, ale nastartoval, narozdíl od švagřiného dýzla, ve kterém klekla baterka. Když se mi telefon rozblikal v 5:51, tak to bylo úplně jasné. Do práce ji hodil švagr, ale nejdříve mi přivezli neteř Emču, abych ji později zavezl do školky společně s Adámkem. Jóó, vypravovat pak tři děti do mrazu, a taky čtyři dny stojící (zamrzlé) fábky, slušný. Naštěstí mě napadlo z ní ještě v neděli za tmy omést těch dvacet čísel sněhu. Velkým koštětem, co mám na chodník.
No a dnes už mám Adama doma, s kašlem, se kterým ještě včera do školy šel, ale dnes už by mě haňba fackovala. A teď už je čas něco dělat, a taky mu jít vypnout tablet.
Připojte váš komentář