Adam

Narodil se nám syn. Adam. Ivonka leží v Brně v porodnici, odpočívá, Adam je tam někde také, brzdy bude dovezen na kojení. Bára je na přespání u babičky, a já už konečně doma. Voroštovaný Daft Punk odhání večerní šero.

Včera – v pátek – jsem sekl po čtvrté s prací, a přes tři hodiny kopal hlínu z výkopu pro budoucí vydlážděný chodník kolem domu. Pěkných koleček hlíny … o půl osmé jsem skončil, vyčerpaný jak pes. Odpočíval jsem u televize, ivka hekala a fňukala s pupkem jak buben, Bára lumpačila. A k jedenácté jsme šli spát, aby se mnou o půl dvanácté ivka zatřásla, že máme problém, že jí praskla voda. Rozverně jsem ji opravil, že to není problém, ale to, na co celé ty měsíce čekáme, a že tedy jedeme rodit. Bára spala a o ničem nevěděla, povolali jsme švagrovou a vyrazili na Brno. Půlnoc, kolem cest srnců jak nasranejch, a ivka v kontrakcích mnohem poctivějších než když jsme jeli s Bárou. Měl jsem lehce popito (po takové dřině…), takže jsem nechtěl vzbuzovat pozornos trychlou jízdou obcemi, ale když vedle mě ivka hekala jak o život, tak sem tam plyn k podlaze padl … v Brně jsme byli za půl hodiny, nemocnice hučela do tmy a já poznával známá místa a výtahy. Ivky se ujaly, já odešel přeparkovat auto, vrátil se a čekal, a už jsme byli na pokoji, pryč nás naštěstí neposlali… a porod byl v rozjezdu. U Báry jsem pospával, protože se to rozjíždělo ale deset hodin, ale Adam se necoural a o půl paté jsme byli ve finále. Já se třásl hlady a únavou, ivka tlačila co mohla, ale nešlo to, Adamovi mohutně pomáhala doktorka, doslova ho z ivky dolovala, já měl furt ivce tuhle pomáhat se zapřít nebo držel nohu, div že jsem si Adama sám neodrodil. A najednou tu bylo modré tělíčko skoro čtyřikilového macíčka, ale … bylo ticho. Žádný pláč nebo křik. Ivka se sbírala z posledních pár minut hororu, Adama se ujaly pediatričky na pultíku bokem, vyšívaly nad ním skloněné jak mechanici nad motorem ef jedničky, ale stále bylo ticho, a mě svírala hrůza, ze které se mě teď derou slzy do očí, že nevidím na monitor… až se náhle z rohu ozvaly pisklavé vzdechy a fňukání, a náš syn se probral k plnohodnotnému životu. 

… a já to teď konečně plnohodnotně úlevně vořval …

Adam má skoro 4 kila, a ivka je drobek, a i když má síly, že by mohla porodit basketbalák, tak má prostě „jen tak“ velké porodní cesty, a na Adama to bylo tak tak. Doktorka ho před mýma očima rvala z ivky co to šlo, a i když ta v kontrakci tlačila tak, že bych já vysral i plíce, tak se ta vlasatá hlavička vůbec nehýbala a nelezla, a byla to prostě fyzikální hranice možného. Až se to konečně zadařilo, a to modré zmuchlané tělíčko bylo venku, a hned se ho ujaly jiné holky, a zády k nám se k němu skláněly a jely nějaké úkony, které  ho nakonec dostaly do kvality a my ho mohli na chvilku pozorovat, než ho odnesli do inkubátoru, aby si odpočinul, zahřál se a nabral síly. Vyloženě byl z porodu vysílený tak jako ivka, pisklavé povzdechy byly signalizací, že je strašně unavený a vlastně „na víc nemá“, než jen vzdychat a dýchat. Má pomačkanou hlavu, modřiny na různých místech, jak se nemohl procpat porodními cestami, a ochrnutou pravou ruku … buď zlomená klíční kost, nebo nějaký otlak nebo lehké ochrnutí, paréza. Nic neřešitelného.

A bylo po všem. Ivka odpočívala, čekalo se na placentu, já seděl vedle ní, bylo k půl šesté … schoulil jsem se v křesle, možná na půl hoďku zabral, nebo se klepal vysílením. Asistentka odrodila placentu, podrobně nám ji ukazovala, úplně jsem to ve svém stavu nedocenil, pak doktorka zašila co bylo třeba, a odpočívalo se. Nad Bohunicemi se začalo rozednívat. A čekalo se, co s námi bude dál. Porodnice natřískaná, zaměstnanecký nárok na nadstandard byl ve hvězdách … choulil jsem se na křesle vedle ivončiné postele, možná zase na půl hoďku zabral, ale když pak vešla do místnosti asistentka, tak jsem si musel vzít hlavu do dlaní a narovnat si ji, neb jsem nebyl schopný si vlastními silami narovnat pokřivený krk. Ale i ta zdánlivá hodinka či kolik spánku mě dost probrala a osvěžila, a přelomila noc do dne … na pokoj jsme nakonec na porodním sále čekali až do jedenácti. Pak jsme se přesunuli, na „standard“, nikoli nadstandard, a šli jsme se podívat na Adama, spokojeně hovějícího v inkubátoru. Už to bylo růžové spokojené miminko, ale pěkný macek. Na obyčejném pokoji jsem tedy s ivkou zůstat nemohl, ale stejně to ani neměl v plánu … snad jen že bych se případně lehce prospal. Takhle jsem jí zašel do campusu nakoupit, co si přála, a pak se vydal autem domů. Cesta to byla roztodivná, ale dorazil jsem v pořádku, a u ivčiných rodičů se konečně najedl, shledal s Bárou a po odvezení auta domů se s dědou i pořádně napil. Ale po vydatném obědě to nebylo ani znát, to mě teď víc rozstřeluje vínko k sepisování zážitků. Oči se klíží a rozostřují … mám toho plný kecky. Daft Punk. Get Lucky.

před dvěma měsíci | Ze života | 3 komentáře

Komentáře

1 | V.Voral | před dvěma měsíci

Blahopřeji k narození syna. Přeji hodně zdraví jemu i mamince. V.V.

reagovat

2 | OnderCZ | před dvěma měsíci

Velká gratulace a hodně zdraví vám všem.

reagovat

3 | frettie | před měsícem

gratulace!

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.