Během hokejové přestávky

Národní tým právě válcuje Němce 5:1 (ačkoli Němci dali již tři góly ;) ). A já se při pohledu na blog zděsil, že se opět tři týdny nic nenapsalo. Ono se nenapsalo. Ty zajímavé věci jsou opět z kola. Předpokládám, že je to docela otrava, číst si jen o tom, že jezdím na kole. Ale vše ostatní je teprve otrava.

Aha, tak on už hokej zase začal … tak to jdu dokoukat, pak uvařím kafíčko a zase dondu.

Došel jsem a usrkávám.

Inu … kolo. V sobotu 23. dubna jsme s Djem vyrazili do lesů. Nahoru na kopečky nad Tínek a přes louky do lesa a na Stolek. Krásná vyhlídka na vysoké skále, a my dva naHoře naKole. Dobré. Cesta od stolku pokračuje po hřebeni dál, vydali jsme se po ní … kola utopená ve 20 číslech šumícího listí, v něm skryté větvě, stromy napadané přes cestu a neviditelné díry po chybějících kamenech. A po pravé ruce? Strometrový sráz do údolí řeky. Cesta přešla ve stezku, stezka v pěšinu a pěšina skončila uprostřed lesa. Vyvláčet kola po svahu nahoru na louku nebyl žádný med, ale najednou jsme byli uprostřed ničeho. Lesy, louky, obdělávaná pole, nikde ani živáčka, a jen tušení, co se ve kterých směrech nachází. Po jedné lesní cestě jsme se vydali dál a dorazili nečekaně na konec hřebene – velkou skálu rostoucí z lesa, která je vidět z daleka a kam jsem se chtěl vždy podívat. A najednou jsem tam dojel na kole, hrubohrubým terénem došvihaný od větví a dodraný od ostružin. Ale opět – cesta tam končila. Vrátili jsme se na rozcestí a vydali se po další lesní cestě a ta – opět končila. Další už nám ukázala, zač je toho sjezd do údolí řeky a kotoučovky si něco užily. Zapili jsme to v hospůdce, kam dojdel i mirda a abychom nevyšli ze cviku, tak jsme vyrazili na medvědí česnek. Zpátky už dj spěchal po asfaltu a my s mirdou zvolili akčnější cestu zarostlou pěšinkou (neboť si mirda koupil nové ultraterénní kolo) a chtěl ho vyzkoušet. Neměl to dělat. Já se s tím nesral a pálil to po kamenech, kořenech a schodech, a zastavit mě donutila až hromada větví v cestě. Jenže mirda jedoucí za mnou to neubrzdil, zastavil na kraji cestičky a při sesedání šlápl do prázdna – a už se hrnul z kopce a kolo přes něj v kotrmelcích. Vypadalo to kurevsky nebezpečně, protože svah měl sklon dostatečný na to, aby se na něm člověk nezastavil, ale naštěstí lehl mirda na správnou stranu a rozjíždějící horor se zastavil. A tak pokřtil své nové kolo a bohužel, každý akčnější úsek cesty si od té doby rozmýšlí.

Ještě ten večer se u nás spáchalo velké grilování, protože na pár dní dorazila sestra z Řecka a chtělo se něco uspořádat. Sedělo se, plkalo se, grilovalo se, opíkalo se, smálo se … fajn večer, jen po jedenácté už nám nějak došla šťáva. Nejsme nejmladší :)

Dalšího dne – v neděli – jsme chtěli jet podpořit náš fotbalový tým, a nejlépe opět přes kopečky. Mirda se vydal s námi v touze po dobrodružství, ale jen jsme nad Tínkem vjeli do pole (ano, do pole), tak začal nadávat. Do údolí jsme nesjížděli po stejné cestě jako o den dříve, ale zkusili najít jinou. Dojeli jsme na konec hřebene a potřebovali se dostat dolů, ale nikde žádná polňačka. Mimoto jsem ještě na kopci stihl přeskočit řidítka, když jsem vjel předním kolem do stopy po traktoru, potopil řidítka a už se poroučel vpřed. Funny. Pár desítek metrů lesem, a polňačka se našla, aby končila přesně na hraně hřebene. Kudy dál? Seskočil jsem z kola a objevil pěšinku přímo po hraně dolů, prudkou jak prase, ale vyšlapanou a schůdnou, a co je schůdné, to je i sjízdné. Takže jsem neváhal, nasedl na kolo, opatrně sjel první metr a opět potopil vidlici, přeskočil přes řidítka jak přes kozu a utíkal se zastavit o nejbližší strom, zatímco se kolo valilo za mnou … dvakrát za jeden den??? Ale dál už to byla lahoda – ruce v křeči, kotoučovky vrzaly jako ještě nikdy (opravdu) a já se pomalinku spouštěl z kopce dolů, snažil se nepřevážit se a vybíral optimální trasu mezi větvemi, šiškami a kameny a liboval si, že nejsem jak ty dvě máčky, co dolů kola vedly vedle sebe ;) Závěrečný úsek jsem už nesjel, v půli lesní školky jsem raději kolo položil, protože to už byl sešup po jehličí, kde by hrozilo reálné „neubrzdění“. Prostě by se kolo rozjelo, i kdybych sebekvalitněji brzdil. A vyjeli jsme z lesa … hurá na fotbal, lehounkým deštěm po mokrých silnicích, kde mi byly epesní blatníky nanic, protože na mě házelo vodu mirdovo kolo jedoucí vpředu :)

Víkend o čarodejnicích byl taky fajn – i přes předpovědi se počasí drželo, takže jsme ve stejné sestavě vyrazili na delší okruh. A rovnou za domem do lesů a vzhůru a vzhůru, až jsme vyjeli na nejvyšší vrcholek Javorového kopce. Ještě nám fandili rekreanti z blízké chaty, abychom to vyjeli úplně nahoru kolmo na vrstevnici. Mirda se svým brutálterénvzorkem bez problémů, já za cenu zarytí šlapátka do píšťale při prošlápnutí naprázdno a djovi s jeho brutálsjetýmvzorkem nezbylo než tlačit. A pak k rozhledně, na nejvyšší bod v celém širém okolí a na dvojnásobnou nadmořskou výšku, než ze které jsme vyráželi. A to už zahřmělo a zafičelo. Oblékli jsme bundy a vyrazili rychle dál, bylo před námi ještě hodně kilometrů. Ale ujeli jsme jich jen pár a tak tak dojeli k autobusové zastávce nad mou rodnou vesničkou, abychom tam dvacet minut stepovali, zatímco se střídaly tři minuty deště s minutou sluníčka. Po mokré silnici se pokračovalo pomalu, a jak na sviňu jsme pak nenašli lesní cestu, po které jsem chtěl dojet do cíle (aby bylo taky trochu vzrůša) … dojeli jsme tam tedy po asfaltu a sotva zapadli na zahrádku hospody, spustilo se hromobití a slejvák. O minutu se zpozdit, tak už to stálo za to … pivo a gulášek a čekání na lepší podmínky. V těch jsme pak dojeli domů, a přestože blatníky pobraly vše, tak od kolem dolů jsem byl durch :-D Voda rozstříkávající se o rám.

Ale ani jsem se nezahřál a šel jsem za vojtou, který za domem rozdělával oheň na čarodejnice. Multipack, dva buřty a chleba, a fajn večer mohl začít. Nejdříve jsme šetřili dřevem, dokud nedojdou ostatní, ale pak jsme tomu osolili právě včas, aby oheň další déšť neuhasil. Dlouho jsme pak seděli pod střechou a koukali, jak do plamenů prší, ale někdy k deváté se počasí umoudřilo a už bylo krásně. Lavičky kolem ohně, buřty pivka, vojta donesl višňovici, panáček tu a tam, dvě hodiny v noci a bloudění mokrým polem, vykládání pičovin a vnucování utopenců každému, koho jsem potkal … tóóó … si tedy za rámeček nedám. Než přišli ostatní, tak jsem měl v sobě čtyři pivka a později se ten náskok jasně projevil :)

Celou neděli jsem trošku trpěl, ignoroval ivončino vysmívání a snažil se zapomenout :) Ale už mě nebaví dál psát, mám před sebou spoustu práce. Takže ve zkratce: v pondělí přebrat jejich nové auto a domluvit si sehnání jednoho pro nás, pak nevím co se dělo a v sobotu do brna, kde měla ivonka sraz se střední a já s peťákem, abych ten čas, než ji povezu domů, nějak využil. Tedy tataráček a pak Rychle a zběsile 5 a o půlnoci Pomalu a klidně 1 návrat domů. Nedělní fotbal, u nás doma hokej s Rusama a večer opíkání buřtů a přemýšlení a podobě naší svatby.

Je krásně. Dnes byl úplně modrý den, já pracoval, ivonka se učila, pak odjela a já vyrazil na kole nad Tínek jako tehdá poprvé s djem, vrátil se a hodinu leštil kolo. Hokej s Němci a současnost, kdy mám ruce na klávesnici a zavírám text, abych mohl pokračovat v práci.

před sedmi roky | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.