Cause it's a bittersweet symphony this life...

Nadpis je i odpovědí na hughhhovu otázku, jak se jmenuje poslední song z Velmi nebezpečných známostí… je to Verve – The bittersweet symphony… Protože je to hořkosladká symfonie, tenhle život… nějak tak. Chvíli je ti fajn, chvíli je ti mizerně.

Teď je mi tak porůznu, ale stačí mi vzpomínka na zuzku a hned se cítím lépe. A hned se těším do školy… jak dekadentní! Jak neslýchané! Jak… jak… jak NECHUTNÉ! Těšit se do školy… těším se, těším se a usmívám. Zítra si opět popovídáme v šatně, po prvním zvonění se zvedneme, odejdeme ke schodišti a tentokrát ji doprovodím minimálně do žlutého patra (druhé), kde má svoji třídu. Obvykle ji opouštím už v modrém (první), kde mám svoji kmenovou třídu zase já. Ale tentokrát půjdu až do stříbrného do jazykovek… alespoň si to myslím, že budeme mít třetí hodinu jazyk. No… zastavíme se, usměje se na mě, před celým světem ji políbím, jemňounké „ahoj“… a s úsměvem půjdu za třídou. Budu mít šest hodin. Ona také. A pak máme hodinku pro sebe. Středa, je otevřená knihovna… vrátím Výstup na Eiger – Ota Pavel, který jsem dnes dočetl… sedíc v průchodu z náměstí k autobusáku, což je součást julia majnla… bylo tam teplo a světlo, lidí kolem si nevšímám a oni si patrně nevšímají mě. Čtu si, čekám na bus… kolem padá tma a utíká čas.

Od busu kráčím domů časnou nocí, není ani pět hodin… pod botami mi šustí přemrzlý poprašek sněhu, který při napadání tál, a záhy v noci zmrznul a již neroztál. Pořád je ocejchován podrážkami bot, které se v něm v sobotu večer prošly… tři páry bot. Vím dobře, čí jsou :) Jedny, ty s nejhezčím vzorkem, jsou moje :) Brodil jsem se břečkou ve svých celoročních botaskách od vycházky se zuzkou, tehdy v sobotu kolem půl desáté promrzlý na kost… zbylé dva páry šlápot jsou mámy a táty, když tam pár chvil přede mnou venčili kima. Jak dlouho tam asi tak vydrží… nevypadá, že by mělo polevit. A to jsem rád. Zimu ráno překousnu (jde to ztuha, ale jde to; o to více se těším do tepla školy), neboť tím dříve bude pořádné ledisko na rybníku. Jak já se třesu na bruslení, na dvacet koleček kolem celé plochy… kdysi jsem si tak nějak spočítal, že by to mělo být kolem osmi kilometrů, tuším…

Ráno… čisté nebe, mrazivé ovzduší… jen nad obzorem za městem (3–4km) stoupá hutný kouř. Teprve po rozkvílení sirén mi dochází, že tam asi hoří. Do té doby tam jen prostě „stoupal kouř“… ohlušující hukot plní okolí a probouzí poslední neprobuzené z desíti tisíc obyvatel města, ve vycházejícím slunci se blyští kondenzační páry za stříbřitými tečkami vysokoletících letadel… vypadá to trochu… osudově. Dj šlape vedle mě, ptám se, zda viděl TerminátoraIII… ne, proč? Protože to vypadá úplně přesně jako závěrečná scéna, kdy oblohu křižovaly jaderné střely. Do toho hukot sirén…

Na zlomek sekundy se mi sevřelo srdce. Tedy ještě před tím, než jsem se jej zeptal. To byl totiž ten podnět k otázce… co kdyby to tak doopravdy bylo? Co kdyby to nebyla letadla, ale šmejdský pekelný stroje nadupané uranem237 nebo co to tam všichni mírotvůrci cpou? Co kdybych měl za minutu zemřít? Byl to pitomý pocit… znepokojivý.

V pět se tedy snažím potmě odemknout vchodové dveře. Ani si moc neodpočnu, hned beru 4 sešity do fyziky za poslední čtyři roky a lezu do pokoje, kde vypracovávám maturitní příklady 91–98 a 84–90… dvě a půl hodiny pouze s kalkulačkou, tužkou a stolní lampičkou obalenou zelenou igelitovkou, tudíž mám v pokoji příjemně úchylné zelené osvětlení, na které si stejně během okamžiku zvyknu a vidím naprosto normální bílé světlo. To jen lidem venku připadá, jako bych měl v pokoji nějaké obr_akvárko…

Bude deset, sparta hraje s laziem, a mě čeká ještě zbytek příkladů do matiky, důležitý úkol do něminy… a co hůř, opět se učit osnovy sedmi maturitních otázek. Včera v noci usedám na postel a dvě a čtvrt hodiny se prostě učím češtinu. Do půlnoci. A to jsem se ještě na jednu otázku úplně vykašlal. A my to dnes nepsali… takže se to na zítřek můžu všechno učit znovu. Ale pravda, pořád si pomatuji, že… že… Gelasius dobner napsal Kritické vydání Hájkovy kroniky české a František Pelc Novou kroniku českou, a Pavel Šafařík měl co do činění s Dějinami slovanské řeči a literatury… ne, tak to nebylo. Nějak podobně. Jungmann, Dobrovský, Palacký… raději nevědět. Taková stovka děl… a to je to jen sedm otázek. Jenom! A těch autorů… a zase se do postele netěším.

Ovšem díky předchozímu vzpomínání na zuzku mám fajn náladu a úsměv na rtech :)

Děkuji maggie a pavlovi za mejlovou podporu, hodně si toho vážím a hodně to pro mě znamená. Právě kvůli nedostatku podobných ohlasů jsem zatratil svůj předchozí web… obsahoval téměř TŘI STA zápisů do blogu. A já pasl a psal a psal… a pomalu shledával, že vůbec nevím, zda to někdo čte. Četla to spousta lidí, ale jen minimum z nich mi to také řeklo… a ani zjištění, že největší řvouni v mém gbooku z mých textů nečetli téměř nic, mi na náladě nepřidalo. Ale dost už… tohle se snad opakovat nebude. Ještě musím také poděkovat ailyn a sirence, které tento web znají od jeho počátků. Ani na řetězku a hughhha nezapomenu… ani na odpočívající maju. A dost! Teď si připadám jako Bridget Jonesová při tom ceremoniálu v nakladatelství… koho jsem nezmínil, tomu se omlouvám, ale stejně si myslím, že více čtenářů ani neznám. Asi… co já vim. Tak byste se měli ozvat.

No, mám před sebou dlouhou noc a krátký spánek, tak mi nezbývá než se rozloučit. MOTOneithana už bolí hlava _ 22:01

před 14 roky | Ze života | 10 komentářů

Komentáře

1 | Chloe | před 14 roky | merit.bloguje.cz

a ja niiic?:))

reagovat

2 | Netty | před 14 roky

asi sem začnu chodit pravidelně

reagovat

3 | juneau | před 14 roky

chloe… jeste v noci, kdyz jsem se snazil usnout, sina tebe vzpominam a mlatim se do hlavy deravy :) promin, moc se omlouvam :) brzy musim udelat nejake friendzzz :) jsi mezi nimi, neboj :)
netty> to budu rad :)

reagovat

4 | Chloe | před 14 roky | merit.bloguje.cz

tsss.. a ja cekala, kde se objevim z niceho nic ja;)) neznama.. :))) ale to uz je muj udel, prehlizena.. ;))))

reagovat

5 | juneau | před 14 roky

tak to vazne neni :)

reagovat

6 | Hughhh | před 14 roky | hughhh.magical-dreams.net

Díky za ten název ;) Já bych si ani net bez tebe nedokázal představit. Tvoje zápisky ve mě vyvolávají určité pocity, ať už se tiše usmívám, nebo nad nimi smutním ;) A když pokaždé nekomentuju tvoje blognutí, musíš to pochopit. I já jsem člověk, který má „své dny“ (chápeš, ne?? ;) Každopádně je tvůj deník „jiný“ než výlevy 13-ti letých puberťaček :) Bez urážky…

reagovat

7 | Chloe | před 14 roky | merit.bloguje.cz

hugh: to bylo na me?.)

reagovat

8 | ailyn | před 14 roky

skoro nikdy nepisu komentare, pripadam si tak nejak… divne. jenom obcas. nesnasim plcanai do prazdna, to autor me musi oslovit tim, co pise, a ja musim mit vazne velkou potrebu mu rict svoje stanovisko…

reagovat

9 | ailyn | před 14 roky

skoro nikdy nepisu komentare, pripadam si tak nejak… divne. jenom obcas. nesnasim plcanai do prazdna, to autor me musi oslovit tim, co pise, a ja musim mit vazne velkou potrebu mu rict svoje stanovisko…

reagovat

10 | Ikeri | před 14 roky | ikeri.wz.cz

Za dva dny sem přečetla všechny texty tady a ani jednou sem se nenudila doslova sem je zhltala máš vážně vyjímečnou schopnost psát :)

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.