Chci spát, spát, spát...

Koupil jsem si lahváče na oslavu posledního regulérního dne ve škole v tomto semestru. Vše následující už budou jen testy, zkoušky, konzultace. Ale není to oslava. Padá z toho na mě deprese. Poslední opravdový semestr na VŠE, příští semestr už budu jen psát diplomku a studovat jediný zbývající předmět (pokud tedy ve zkouškovém něco neposeru).

Od čtvrtku do neděle jsem byl s ivonkou a jejich rybářskou bandou na chatě na Vranově. Hned u vody v jedné ze zátok pod obcí Bítov. Vezli jsme si teplé oblečení a deštníky a potom jsme se tři dny opalovali u vody čekajíc na záběry. Slunce pálilo jak sviňa, ryby nebraly, pivo došlo druhý den, jídlo se vařilo výtečné, hrál jsem pingpong až do tří v noci, chytli se tři úhoři, byli jsme na (zavřeném) Cornštejně a (otavřeném) Bítově, grilovali jsme, pili jsme, jeli jsme na hráz přehrady,… stala se tam toho spousta a pořád a pořád se bylo čemu smát, ale psát se mi o tom nechce. Bylo to fajn vypnutí, opravdu jsem tam nemyslel na školu, pár dní jsem si ani nevzpomněl na povinnosti, které mě pak první dva dny tohoto týdne stresovaly až běda. Semestrálky, jejich prezentace, … v obou případech jsem je dával dokupy od ostatních členů týmu, jednu z nich jsem nakonec z 90 % napsal já (jinak to nešlo), dnes se obě prezentovaly. V jasně žlutém tričku a pěkně opálený jsem před projektorem překonával svoji averzi k veřejnému vystupování a i přes počáteční obavy prezentoval dobře a občas i vtipně. Tedy, alespoň doufám.

Na kolej jsem ovšem jel vyčerpaný, unavený, ospalý, … a smutný. Nikdy jsem o tom ale nepsal. Na VŠE znám minimum lidí, prakticky jen bývalé či současné kolegy z týmových projektů a pár náhodných známých, co se krásně sejdou na prstech jedné ruky. A tak přecházím mezi učebnami, přečkávám v nich přestávky, lelkuju na odpočívadlech, čtu si nebo jen tak pozoruju ostatní. Bez energie, bez náboje, apaticky, osaměle, smutně. Jak taky jinak. Když se nemám s kým bavit, tak nemám proč být veselý, proč vydávat energii. A tak jdu s letargickým výrazem po chodbě a občas si vzdychnu. Před lety (ano, už je to „před lety“) jsem musel absolvovat tři kurzy angličtiny. Vždy jsem si zapsal stejnou vyučující, která mi vyhovovala, a ta se nás na první hodině vždy ptala, ke komu jsme chodili na předchozí kurz. Na druhém nebo třetím kurzu jsem řekl, že jsem chodil k ní a ona přikývla: „Ano, vás si pamatuji, vy jste byl pořád takový smutný.“ No … poslední dobou mám ten okamžik před očima stále častěji.

V pondělí jsem šel spát ve dvě, včera o půl třetí, co dnes?

před devíti roky | Cesty VŠE Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.