David Guetta, pyčo!

Na koncert jsem vyrazil už v sobotu v sedm ráno, kdy tady u nás začínaly ženské rybářské závody, kde se již tradičně x let vyskytuji jako jeden z mnoha rozhodčích a organizátorů. Ivonka – žena – soutěžila, já s mirdou rozhodcoval. Příprava laviček, velkých „deštníků“, zapojování hudební aparatury … to jsem si deset minut hrál s pultíkem a hledal, proč se z repráku ozývá vše jen hodně a „nepoužitelně“ zeslabené. Až jsem ten magický „Stereo“ čudlík našel – právě když jsem měl hlavu u repráku Mozek mi málem vystřelil z hlavy druhým uchem. Lepší příprava na noční koncert být nemohla 

Závody proběhly, ivonka skončila třetí a vyhrála poukázku do C&A za 2 000 Kč (jaj) a mohli si zachytat i organizátoři. Nebralo to ani hovno, až se pstruzi probrali u tradičního „přítoku“ … tam se jen hodí návnada s odklopeným navijákem a splávek se nechá zmateně unášet proudem pod hladinou, až náhle zmizí více chaoticky než předtím, zacvakne se naviják, zasekne se a třicítka pstruh už bojuje o život. Marně. Na břeh s ním, vytáhnout háček, ukazováček a prostředníček zastrčit do žaber – to se kluk začne cukat, ale komu by se to líbilo? – a doslova mu ulomit hlavu. A má to během sekundy odbyté. Nikdy jsem žádný profi rybář nebyl, natož abych zabíjel a kuchal ryby, ale když jsem musel během prvních závodů jako rozhodčí zabít asi 100 pstruhů během dvou hodin, tak jsem se docela zocelil.

Ale stejně … raději bych stál na loďce kdesi ve fjordu a bojoval s treskou. Klidně i s obyčejnou „obeckou“.

Chytal jsem do půl čtvrté a vše sypal mirdovi do kabele, pak jsem se zvedl a u rybníka se převlékl do slušnějšího oblečení, navoněl se a vyrazil na vlak. Cesta do prahy – za Guettou – pokračovala. Čtyři hodiny ve vlaku nepotěšily, jednu chvíli mě z uličky otravovaly – doslova – tři pravděpodobně opilý holky (nemohly přenést přes chlast, že jsou mi úplně ukradený), až padl večer a tma a na mě doslova deprese. Jet do prahy za tmy … všechny ty roky, ta minulost … ta změna. Nelíbilo se mi to. Ale věděl jsem, že bude líp. Že tohle snadno rozbije ségra a hágen, nadcházející koncert. Jak jinak. Do kolejí jsem prošel suverénně jako za stara, u sestry se dal se sprchou dokupy a už nás hágen vítal ve dveřích svého VIP pokoje. Nájs. Welcome drink, welcome pizza, 6× (?) welcome vodka s džusem Dejvidovy klipy, různé srandičky, ibalgin zapitý vodkou, natuty jsem měl teplotu a hlava mě bolela jak střep. Dobíhání šaliny v dešti…

V životě jsem nebyl na žádném koncertě, který bych mohl nazvat koncertem. Takže jsem vůbec nevěděl, co čekat … hágen nás vedl, našel nejlepší vchod, šatny, bar, kde celkem nezamýšleně dokázal předběhnout 90% fronty, na narvaný plac jsme ani nešli a ulička schodiště nějaký východ a byli jsme ve VIP zóně na sezení, kde jsme nakonec zakotvili, kousek od pódia se skvělým výhledem. Zbývaly dvě hodiny do Guetty hrajícího od jedné v noci, které vyplňovalo nějaké maďarské duo Muzajků. Šlo to, ale pomatuju si z toho hovno, křídla už mi ani nechutnala a raději jsem pil jen vodu, až k jedné v noci celá hala skandovala ge-ta ge-ta ge-ta, co to šlo. A pak tam náhle byl Něco říkal tou svou sranda angličtinou a pak (cizí video)

Ten začátek, to bylo fakt šílenství. Prostě to tu konečně bylo, po dvou měsících jsem byl v hale, třicet metrů ode mě točil Dejv čudlíkama a já skákal s rukama nad hlavou tak jako dvanáct tisíc dalších lidí. Další tři hodiny.

Ale to už na mě bylo opravdu moc Na nohou od sedmi ráno, unavený jak prase. Předně – tak jako správný amatér – jsem očekával, že Dejv bude hrát víceméně svoje rejdijou věci, ale ty ve výsledku tvořily tak 10–15% celého koncertu, takže zbytek bylo opravdu tuc tuc tuc ve stovce variací, a na to už jsem fakt ke konci neměl sil a nebralo mě to tolik, jako kdyby tam pustil kompletní Memories. Holt jsem nevěděl, do čeho jdu. Ale možná se na to dívám opravdu z pohledu vyčerpaného člověka, co už neměl sílu si tu poslední hodinu koncertu užít. Teď, když poslouchám různé sestřihy, mě to bere jako tehdy tam … dal bych to znovu, kurva!

A pak to vše skončilo, po displejích běhal rudý DAVID GUETTA a na svoji šou se chystala Lucca. Na tu jsme již se sestrou neměli, takže jsme tam kluky nechali v řídnoucí hale a po čtvrté hodině vyrazili na kolej. To znamenalo stát dvacet minut v dešti, než se nám podařilo vyzvednout si oblečení z venkovních šaten, což byl taky zážitek jak sviňa. Přecpané zastávky, neustávající déšť a projíždějící taxíky … až jsme se rozhoupali, na jeden mávli a za pět minut byli z Holešovic na Jarově v teplu pokoje a pozdně ranní sprchy.

Tak zase za rok, Dejve!