Dnes již opravdu musím blognout

V pátek jsem dojel k ivonce na kole a cestou se potkal s Hřebíkem. S Brutálním Hřebíkem.

Propíchl mi jeden čupl pneumatiky, duši minul a já o něm nevěděl, dokud jsem nezačal brzdit zadní brzdou – on o ni začal drhnout a kolo vibrovat Zíral jsem na to jak puk. Přes Dopíčelní samozřejmě ještě hodněkrát pojedu, ale přesto… ty polňačky kolem řeky jsou tam nevyzpytatelné. A hlavně – den po skvoši – mě při šlapání začalo píchat v koleni. Celé léto v pohodě, mohu si jezdit jak chci… a pak takováhle jobovka kvůli jedné hře té plácané. Proto mě její opakování nijak neláká.

Večer v hospodě inťoušské rozhovory povětšinou na geneticko-farmaceutická témata, jejichž vrcholem bylo dohadování, zda Měsíc rotuje kolem své osy nebo ne. Byla to zábava.

V sobotu jsem se na kole vrátil domů, abych přidal další kilometry do utěšeně boptnajícího fondu ujetých kilometrů za tento týden. Záhy se ozval peťák, jestli se nepůjdeme někam projet. A šli jsme. Jeli.

Nejprve kolem přehrady do opuštěného lomu, kde se lámal kámen na stavbu přehrady před padesáti lety. Je to odlehlé místo, strmá soutěska mezi skalami, vlhko a mech, tlející popadané kmeny, kluzké jehličí, sem tam nějaká kost … a na konci do skály vyrubaná jeskyně. Vše tam poctivě nahání strach.

A pak od přehrady do kopců. Vyjeli jsme až nad údolí, po cestách mezi strništi, prakticky pod nebem, a začali sjíždět do údolí. Horské kolo, celkem upravená polní cesta, větve nad ní, oranžové brýle … prostě balada. Na hranici bezpečné jízdy sjezd lesem… a první známka civilizace, chata nad vesnicí. Před rokem jsem šel tuto cestu pěšky a u této chaty nás napadl zuřivý těhotný jezevčík, co šel ivonce regulérně po lýtku a když jsem na něj pořádně zadupal já, tak vyjel po mně. Zbývalo fakt málo a v sebeobraně bych té kurvě drzé ukopl hlavu, ale to už se objevil majitel a uklidnil ho. Nejsou tam moc zvyklí na turisty, je to patrně nejvýše položená chata ve vesnici. Než jsme tam sjeli, tak jsem peťákovi tuhle historku převyprávěl… a co se nestane! V rychlosti si kousek od cesty všímám roztřesených obrysů chaty (třásl jsem se já na kole letícím přes kameny, ne ta chata), pár sekund a jsem u ní a uslyším štěkot. Ten štěkot. Pustil jsem brzdy, snížil těžiště, zatnul zuby, při průjezdu zatáčkou skoro projel šípkem a jen za sebou slyšel peťákův jekot „Nebrzdi!“. A tak jsem nebrzdil. Už to ani nešlo. Jel jsem v koleji vyjeté do hlíny a snažil se držet v jejím středu, aby mě to tam někam nevypláchlo a nebrzdil, aby do mě nevletěl peťák, který s těmito off-road sjezdy nemá tolik zkušeností. Nakonec se mi podařilo z koleje vyjet jen abych okamžitě vletěl do té na druhé straně, až se cesta konečně urovnala – a zatáčela o 90%. Jen jsem za sebe stihl zařvat „Brzdi!“, houpl na přední zadní a v randálu nadskakujícího kola dokázal zatáčku projet v náklonu, jaký vídáš při závodech terénních motorek – díky bohu za klopený okraj Podložím cesty byla nyní omletá skála, což pro jízdu na kole taky není nejlepší, ale přejel jsem to a efektně zabrzdil na okraji lesa. To byla jízda jízd. Asfalt je pro holky.

Večer na tancovačku a ačkoli se to tam rozjíždělo pomaleji, pět až sedm vodek s džusem udělalo své a byla to fakt nádherná akce trvající až do půl třetí tuším.

Druhý den byl krušný. Už proto, že džus s finskou stál 65 a džus s obyč stál 35 a už proto, že si na takovéhle akce beru vždy minimum hotovosti, abych toho nepropil zbytečně moc a od určitého okamžiku už prostě pít nemohl No po dvou finských jsem pil už jen džus s obyč vodkou (samý methanol) a druhý den mě hlava bolela až do večera. Se vstáváním o půl dvanácté to bylo jen pár hodin 

Odpoledne vyvětrání na fotbalovém utkání našich fotbalistů a jakýmisy kotěhůlkami, sešli jsme se tam skoro všichni ze zábavy a seděli se svými kocovinami na tribuně. Večer Krvavý diamant na HBO a potom až do půlnoci koukání na World Poker Tour. Poker jsem nehrál od Písňáků a úplně jsem to hltal. To byla liga!

Dnes od rána práce, pak jsem zavezl ivonku domů, koupil si dvě plechová Géčka a ve dvě s peťákem vyrazil dobýt zdejší nejvyšší kopec, monumentální Kaču nad vesnicí. Na jeho vršku nic není, ale nikdy jsme tam nebyli. A tak jsme od řeky vyrazili kolmo vzhůru v místě nejprudšího svahu a za hodinu byli o bezmála tři sta metrů výše u mohylky ze šutrů, na níž vlála kartička v plastu. Písmeno Q a pak neuspořádané číslice. Fakt nevím, co to mohlo znamenat. Umístili jsme tam vrcholovou knihu, připili si rumem a vydali se po hřebeni na jih. Ta panorámata… to pozdně srpnové odpoledne. Na strništi jsme povalili balík slámy, vyškrábali se na něj a popíjeli gambáče. Celý svět nám ležel u nohou.

Produktivní dny…