Dream of Californication...

Jak tak usedám ke stolečku v jedné nárožní kavárně, všímám si hudebního výběru… hrají moji oblíbení Red Hot Chili Peppers. Sluchátka tady nechávám v tašce a na mramorovou desku kulatého stolku pokládám pouze notebook. Připravuji si poznámky k následujícímu rozhovoru a po očku sleduji vchod do této klidné kavárničky…

Není to ani pět minut a sebejistě vejde do dveří. Je horko a on přichází v džínách a rozhalené světlé košili, zvýrazňující jeho opálení… kdepak, schovaný za oranžovými skly slunečních brýlí se ani v nejmenším nevzrušuje pohoršenými pohledy ostatních, jež zjišťují, co všechno ještě vlající cípy košile odhalí (opravu to končí u lemu značkového prádla, milé čtenářky). Klidně se usadí přímo proti mně, usměje se a pozdraví. A konečně odloží i brýle…

Mlčí on a mlčím i já, hledám totiž cokoli, čím by se lišil od své minulosti. Poprvé po sedmnácti dnech se vrátil do moderního světa a musím se vám svěřit, připadá mi nějaký jiný. Bezstarostný a klidný. Ničím nespoutaný. Uvolněný. Při posledním rozhovoru přede mnou seděl on, a přesto jiný člověk. Nyní je mým úkolem zjistit vše, co by si naše věrné čtenářky přály zjistit o sedmnácti dnech jeho života… sedmnácti dnech…

Red.: Před námi je dnes spousta slov, budu se tedy přímo ptát, pokud vám to nebude vadit… J.: Ani v nejmenším. Prosím, ptejte se.

Red.: Naše čtenářky by zajímal důvod vašeho náhlého zmizení. Ničím jiným pochopitelně začít nemohu. J.: Důvod zmizení… jak nádherné by bylo rozvést některé teorie, které jsem v posledních dnech zaslechl, ale myslím, že je na čase říci pravdu, případně onu pravdivou teorii rozvést. Snad to bylo někdy na sklonku července, kdy můj počítač začal trochu… blbnout, mám-li použít svoje slova. Zapnout jej znamenalo 4× jej restartovat, teprve tehdy se spolehlivě rozběhl. Pro technikou nedotčené čtenářky vašeho časopisu zmiňuji, že to není normální. Řešit jsem to začal bohužel den po záruce… a tak nastala situace, kdy jsem se musel během deseti minut rozhodnout, zda dát pc pryč a pokusit se uplatnit reklamaci, či si pc nechat a někdy v budoucnu stát u stroje, z něhož by stoupal proužek dýmu a pach škvařených megahertzů a tehdy bych záruku už neuplatnil. Odvezl jsem tedy pc pryč a bylo to dobré rozhodnutí.

Red.: Promiňtě, že vás přerušuji, ale copak je běžné, aby reklamace trvala tak dlouho? J.: Nemohu říct ani ano ani ne. Nevím. Bylo mi řečeno, že by se mi můj kompl mohl vrátit do čtyř dní tuším. Problémy nastaly s vypršením reklamační lhůty, kterou jsem o den minul (mimochodem vypršela v neděli). To byl patrně první průtah a dozvěděl jsem se, že nadobro odešla základní deska a ne nějaký pitomý větráček, jak jsem bláhově doufal. Jenže takovou desku nikde neměli, bylo nutné dodat jinou. Ta byla záhy dodána a bohužel šlo o vadný kus. No co se dá dělat, to se stane. Tak tedy čekání na novou desku… a další problém? Můj počítač již něco pomatuje stejně jako jeho komponenty a nová deska nebyla kompatibilní s mými operačními paměťmi. Abych trochu sobecky řekl, tak to nebyl můj problém a byly mi zdarma vyměněny i paměti za modernější kousky. Nevím, jakou zásluhu na tom má můj dodavatel Radek, ale jsem mu za celkovou ochotu velmi vděčný a děkuji mu alespoň na stránkách vašeho časopisu, neboť on sám si užívá (možná beznetové) dovolené.

Red.: Jaké byly vaše pocity při zapínání pc po tolika dnech? J.: To byste paní redaktorko moc spěchala. Domů mi počítač doručen nebyl, musel jsem si jej ve večerních hodinách vyzvednout na opačném konci vesnice. Bez auta docela problém, musel jsem tedy poprosit strejdu/souseda, zda by tam se mnou nezajel. Také jemu děkuji. A co následovalo poté? Kdo by čekal, že k návratu do online života to byly ještě dlouhé čtyři hodiny? Snad ani já ne. Nainstalovaný systém byl totiž nastaven na předešlou základní desku, s níž spolupracoval. Ta je v tahu a nyní je místo ní naprosto cizí kus elektroniky, se kterým si proště nerozumí. Pc se donekonečna restartovalo a mně bylo jasné, že mě čeká reinstall systému. Tak fajn, přes DOS si zálohuji data ze systémového disku a pak natáhnu nový systém, za hoďku není co dělat… jak bláhové!

Red.: Obávám se, že se mnohé naše čtenářky pomalu ztrácejí v neznámých termínech. J.: To je mi líto, ale co v tomto byznysu naděláte? Spuštěcí diskety nefungují, bootCd vyžaduje formát disku… co dělat? Ironie… musel jsem nainstalovat Windows98, v něm zálohoval data (mejly, profily, projekty,…), poté zformátovat disk a teprve tehdy nainstalovat seriózní XPéčka… věřila byste, paní redaktorko, jak božské bylo slyšel opět vlastní mp3ojky? Dokážete si představit, jak strašně mi moje hudba chyběla? Neskutečná slast, poslouchat opět oblíbené tóny a melodie… pak už jen stačilo nainstalovat ovladače síťové karty, což mi ovšem také pár vrásek přidalo… kdo má tušit, že na nové základovce se nalézá integrovaná síťová karta? Ale jen naskočila síť a já spustil dokonce i zatracovaný Internet Explorer, abych byl konečně online

Red.: To se mi až nechce věřit. Vy a Internet Explorer? J.: Na přečtení komentářů i tahle rachotina stačí (hned po jejich dočtení jsem ale nahrál svůj Firefox). Tak moc jsem se na svůj web těšil… bylo 23:34 a já ťukal do adresového řádku reality-show.net… poprvé po sedmnácti dnech. Čímž vyvracím všechny teorie, že bych se byl bavil nad komentáři už dříve. Viděl jsem je poprvé až dnes… i svůj web.

Red.: Chyběl vám? J.: Víte… jak na to odpovědět? Sedmnáct dní nemám zapsáno… sedmnáct dní mého života bude prostě zapomenuto a nic s tím neudělám. Sedmnáct překrásných dní… každý den jsem na to myslel a každý den toužil po možnosti uschovat si svoje zážitky. Na papír jsem je ale psát nehodlal… ano, tehdy mi web chyběl. A chyběli mi lidé kolem něj? zeptám se hned za vás… ani ne. Náhle tu nebyli. Nikdo z nich. Vyšel jsem před dům a tam nikdo z nich nestál. Byli pryč. Téměř všichni.

Red.: Na mnoho z nich máte čísla a nikomu jste se neozval. Není to trochu sobecké, nechat je v domněnkách? J.: Je to sobecké a já jsem sobec, tak co po mně chcete? A hlavně, pro mě je velká část vztahů sociologický výzkum

Red.: Nad čím jste se teď zamyslel? J.: Prosím? Ah… jo. Víte, nevím ani, kolik je to let… dva roky? Patrně… třídní akce, hluboká noc, chata, živá zábava… snad první akce, na které se sešla celá třída. Přiopilá verča se svěřuje evči se svými názory, myšlenkami, dojmy… chtěl bych být u tohoto upřímného projevu dívčí duše, chtěl bych jí naslouchat, být mužským faktorem v daném rozhovoru. A Eva mě posílá pryč. Odbývá mě, že to pro mě není nic jiného než sociologickej výzkum… zvedl jsem se a odešel. Od holky, kterou tolik let milujete, to bolí vážně hodně. Nejvíc ale zklame nedůvěra…

Red.: Chcete tím naznačit, že měla tehdy slečna Eva možná pravdu? J.: Tehdy neměla pravdu. Pravdu byste měla vy, kdybyste tak zhodnotila moje internetové mlčení. Mě opravdu zajímalo, jak se bude na mém webu vyvíjet diskuze o mém zmizení… moji oblibu sama znáte, píšu pravidelněji než vy menstruujete a náhle nic. Ticho. Ani v sms archivu nic nového, neodpovídá na mejly, komentáře, ve statistikách se neobjevuje jeho ajpíčko… a co se mi také povedlo, tak v prvních dnech jsem měl vždy náhodou vypnutý mobil, když se mě někdo pokoušel sehnat. To už začínalo být hodně podezřelé… bohužel k dokonalosti chybělo mnoho, sestra neprozřetelně prozradila závadu na pc v knize návštěv na fotoalbu a ti, kteří se postupně dozvídali pravdu nedokázali její tíhu unést, aby alespoň něco neprozradili. Řekl bych, že mě to mrzí… ale copak mě může mrzet to, že jsem svoje přátele nemohl vodit za nos o to více? To už by bylo asi příliš… nepopírám ale, že bych byl poté na sto procent spokojen. Totální mystifikace… co se dá dělat, snad jindy.

Red.: Kde vás dostihla zpráva o skonu vaší přítelkyně Ailyn? J.: Hm, ai… pokud to potřebujete vědět, tak na opuštěné noční silnici dýchající horkem dne, kdy jsem se zakloněnou hlavou sledoval tisíce hvězd na černém nebi, dýchal svěží noční vzduch a poslouchal šumění vody v blízkém potoce. Mimojiné se sestrou venčil kimču. Oznámila mi to sama s tím, že to snad pochopím… je mi líto, ale to se mi nepovedlo. Snad se to někdy vysvětlí…

Red.: Abych… chtěl jste něco dodat? J.: No, ehm… když jsem tvrdil, že mi nikdo z netpřátel nechyběl, tak jsem lhal. Občas jsem ležel na posteli, sledoval strop a přemýšlel, jak rád bych si s Ai opět popovídal… teď už ale opravdu nevím, co dodat. Tak jako jsem nevěděl, co si myslet, když mi včera nad hlavou pluly hvězdy… to mi bylo patrně stejně.

Red.: Dobře, zeptám se na něco jiného: jak jste dobu mimo online svět trávil? J.: Chcete sedmnáct dní v kostce, že? Nádhera… stejně mi to všechno splývá v jedno… neskutečně mnoho času jsem trávil se svojí dívkou Ivonkou. Přemýšlím, zda byl den, kdy bychom se neviděli. Ono to totiž koresponduje s ježděním na blízký koupák, kam za námi ona den co den přijížděla… má to sice jednou tak daleko, ale autem přijela jen jednou. U vody jsme byli snad každý všední den. Co taky jiného dělat… ne že by mě plavání nějak bralo, to opravdu ne. Ale je tam šikovný skokánek a na tom se vyřádím jako nikde jinde. Já, sestra, vojta a marta, dj, tom s mínkem, láďa… a samozřejmě ivka, jednou i její sestra míša. A jednou i jana, spolužačka sestry… prostě jezdilo nás hafo. V posledních dnech jsem skokánek okupoval hlavně já s vojtou a mínkem, které jsem učil salta. Co bych komu nalhával, jsem profík na všechny možné skoky, které jen skočit jdou… a ty, které nejdou, zkouším taky. Jen to někdy víc bolí… začínal jsem na šipkách a saltu, a dnes už tam skáču skoků…

Red.: Promiňte mi ten dotaz, ale necítíte se trochu jako plážový frajírek? J.: No dovolte?! Já jsem plážový frajírek! Parádně jsem se opálil, nějaký ten sval se na mém štíhlém těle také najde, mám parádní červené plavky s oranžovým lemem a nemám jen jednu věc: strach. Nemám strach a podle toho skáču. Šipka s rukama podél těla? Není problém, co na tom, že je pode mnou jen 1.8m vody a já si ničím nechráním hlavu před betonovým dnem… šipka po zádech? Není problém, ač se hlavou zastavím asi pět centimetrů ode dna. Efektní šipka placák? Záměrné plácnutí na hladinu? S klidem… co na tom, že vám náraz do hladiny vrazí vodu až za oči, ne jen pod víčka. Salto vpřed? To umí každej… salto vzad? Jen někteří. Salto vzad s rozběhem??? To umím jen já. A tak bych mohl pokračovat dál… ano, jsem plážový frajírek a jsem na to hrdý. Stačí, aby mě pozorovala třeba i jen jedna holka, a strhám si kvůli ní tělo a hlavu o beton dna rozbiji… nic to ovšem nezmění na tom, že vylezu z vody, přilehnu si k ivce a schladím ji kapkami vody,… , a jiná holka pro mě na koupáku neexistuje. A že už se jich tam pár vystřídalo…

Red.: Až by se mohlo zdát, že jste ležel u vody od rána do večera. J.: Ani nevíte, jak blízko jste pravdě. Hned ty první dny bez pc jsem od vody nijak nespěchal, nebylo kam… co mě čekalo doma? Maximálně televize a v deset hodin večer naprosto zoufalá nuda. Proto jsem s ivkou na koupáku klidně zůstal až do večerních hodin, kdy ostatní byli třeba už dvě tři hodiny doma. Posouvali jsme se po trávě podle posledních paprsků slunce, jednou tam zůstali až do devíti hodin… ale přesto tam skoro nikdy nebyli sami. Škoda ;) Pěkně jsem ale tehdy prochladl a od té doby jsem poctivě nachlazený. Ale těch večerů tam rozhodně nelituji… jak jsem ale řekl, byly to jen první dny.

Red.: Kolik volného času jste nyní bez počítače měl? J.: Hafo, strašný hafo… nejhorší to bylo v noci. Co mi zbývalo než jít spát? V deset, většinou… spal jsem třeba dvanáct hodin a co příští noc? Dvě tři hodiny se pokouším usnout a nic… deset dvanáct hodin spánku, to je u mě příděl na dva dny a něco. Vyřešil jsem to vstáváním alespoň v osm. Snídaně u televize, pak do báglu voda a foťák a vyrazil jsem na kole. Nikdy nikam daleko, většinou kolem desíti kilometrů, ale strašně mě to bavilo. Ještě nebylo horko, vzduch byl čerstvý, jezdil jsem přírodou… první dny to byl dokonce totální offroad v lese, kdy jsem jel 4 kiláky na kopec nad vesnicí a poté se vrátil po polňačkách, loukách, lesních cestách. Každou jízdu rychleji a rychleji, až jsem toho raději nechal a příště vyrazil jinam… a fotil a fotil. Třikrát jsem za těch sedmnáct dní naplnil 256megovou kartu. Jenže kam nahrát fotky, když mám pc pryč? Poprvé jsem je nahrál k vojtovi, který mi je obratem večer smazal. Díky bohu si dobré 2/3 fotek ještě před tím jeho sestra vypálila, zabít jsem ho tedy nemusel. Podruhé jsem už ale fotky nahrál k djovi :) Alespoň díky focení budu mít určitou představu o tom, co jsem celé dlouhé dny dělal…

Red.: Ale snad jste nejezdil jen na kole a neležel u vody? Věřím, že jste toho zažil více. J.: Samozřejmě máte pravdu, ale už je i těžké tyto vzpomínky dostat z paměti. Třeba hned ten první den, kdy jsem odvezl pc reklamovat, jsem vyrazil s ivkou na jednu místní vyhlídku. Je tam krásně a ona se výšek nebojí, tak proč ne? Parádní výlet do přírody… usmívám se nad vzpomínkou, kdy přede mnou poskakovala na cestě z kopce a já se kochal pohledem na její zadeček v těsných džínách. Řekl jsem jí to a nakonec i přes její hrané uražení dostal rozesmátou pusu :) Ani nechci vědět, o kolik podobných okamžiků jsem díky nepřítomnosti počítače (potažmo zapomínání) přišel… tehdy se mnou šla domů, poprvé to tuším nebylo. Zavřeli jsme se v pokoji, zbytku světa si nevšímali… odjížděla domů kolem půl druhé. Ani se nemusíte ptát, o tomto večeru a ani o těch dalších vám nic bližšího nepovím. Ale podobně krásný mohl být i večer či noc na přelomu 11. a 12. srpna. Ano, to měly padat perseidy… byl jsem s ní domluvený, že si pro ni přijedu a pak si usteleme na louce někde za domem a budeme spolu sledovat padající hvězdy. Jak romantické, že?

Red.: Mluvíte, jako by k tomu nedošlo. Stalo se něco? J.: Jo, stala se kurevsky blbá věc. To jsem se totiž parádně ohákl a připravil na setkání s jejími rodiči, plánoval jsem totiž nejdříve zůstat hodinku u ní a teprve poté si ji odvézt k nám. A tak jako největší elegán vyrazím, za jízdy si pěkně poslouchám muziku, pečlivě pozoruji silnici, dbám na předpisy a bezpečnost jízdy… v jednu chvíli bezstarostný člověk, o sekundu později prošlapuji pedály spojky i brzdy, nočním údolím se rozezní pískání pneumatik a i přes to to má ta zkurvená srna spočítaný. Vběhla mi do silnice z níže položené louky vlevo, rozstřelil jsem ji pravou částí vozu. Stačilo by strhnout volant vlevo abych se jí vyhnul. Kupodivu na celém kilometrovém úseku právě v onom místě stojí jediný strom. Vlítl bych asi přímo do něj, kdybych se pokusil jí vyhnout. Ale to mě v ten okamžik ani nenapadlo… dokonce jsem ani nevěděl, jak se mi povedlo tak rychle zareagovat a houpnout na brzdy. Dvě dvacetimetrové černé čáry… a stejně málo.

Red.: Tak to je nemilé. Ale zabít srnku… nevyčítal jste si to alespoň trochu? J.: Tak to tedy opravdu ne. Za prvé, byl jsem v pěkném šoku. Opravdu. Zapnu výstražná světla, vystoupím… jel jsem sice osmdesát, ale dokázal jsem to skoro ubrzdit, do tý srnky už jenom tak trochu ťuknul. Dojdu před auto a tam na mě místo obvyklého pohledu čeká zprohýbaná maska vražená do chladiče a vysypané sklo světla, rozbitý blinkr plandá na drátku u blatníku… Nárazník to vydržel a kapota naštěstí taky. O srnku jsem se vůbec nezajímal. Nasedl jsem, nějak se mi povedlo ujet pár metrů, na polňačce otočit auto a vrátit se domů. Alespoň potkávačky svítily obě…

Red.: Jaké byly vaše pocity, když jste se s takhle poničeným autem rodičů vracel domů? J.: Veselý jsem nebyl, ale aktuálně se chystám na koupi notebooku a nemalou hotovost u sebe mám, škoda tedy byla z čeho zaplatit. Že se mi vzdálil noťas, s jehož představou jsem se asi tak týden úplně nekřesťansky mazlil, bylo v ten okamžik opravdu vedlejší… zastavil jsem před domem a protože zbytek rodiny pod domem se sousedy mírně oslavoval u krbu, přiběhl nehlídaný kimča a za ním sestra. Divila se, co dělám tak brzy doma a kde mám ivku. Moc jsem si jí nevšímal, prohlížel zepředu auto a to už si určité nesymetričnosti všimla i ona… naši to vzali celkem dobře, v širším kolektivu ovíněných lidí to bylo považováno pomalu za vtipné zpestření věčera. Jenže co vám budu povídat, jsme bez auta, škoda na něm byla o dost větší než se z prvního pohledu zdálo, celá přední konstrukce posunutá o deset cenťáků k motoru a to není dobře, zpřelámané plasty atd… naši jsou samozřejmě hlavně rádi, že se nic nestalo mě. Ale věřte mi, raději bych si něco udělal, než abych vyvázl tak hladce. To je možná jen určitá póza, ale sestra se do mě naváží neustále… bez toho bych se určitě obešel, ležet někde v bezvědomí.

Red.: To je až moc tvrdé, řekla bych. Ale pojďmě dál. Šuškalo se něco o oslavě. J.: No… oslava, akce. Jedna byla, další dvě tři jsou přede mnou. Tato akce kombinovaná s opékáním čuníka byla celkem podařená, jen celý den a celý večer pršelo… co naděláte. Byl jsem víceméně host, jen tam seděl, objímal ivku a upíjel bílé s tonikem (nic moc). Zábava to byla fajn, nafotil jsem toho hafo… ale ať už by to bylo jakékoli, těšil jsem se na pozdní noc. S ivkou jsem tam totiž nehodlal zůstávat do rána a vyrazil s ní domů, aby u nás mohla přespat, jak jsem byl s rodiči domluven. Pěkně v mé posteli, já ve spacáku na koberci.

Red.: Ani tady se o průběh noci nepodělíte? Věřím, že by to mnohé zajímalo. J.: Tak to si mnozí můžou políbit prdel, to mi věřte.

Red.: Chápu vás, je to vaše soukromí. Zeptám se tedy, co vám vztah se slečnou ivkou přinesl, čím váš život obohatil? J.: Nevím, zda dokážu uspokojivě odpovědět… prostě se mám fajn, jsem šťastný. Den co den usínám na polštáři, na kterém již tolikrát usínala ona, cítím z něj její vůni… a těch smsek. Utrácím přibližně 200kč za deset dní. Ale nelituju toho… když mi na smsku o tom, jak moc bych ji tu chtěl mít, klidně opět (z legrace) i „pchotivnou“, ale hlavně moji odepíše „vždyť jsem tvoje, jenom tvoje…“,… to mě nějaké peníze nezajímají.

Red.: Zeptám se přímo, řekl jste jí už „Miluji tě“? J.: Tuto otázku jsem čekal… víte, přes smsky si toho vždy řekneme více, to je pochopitelné. Ale v smsce jsem tohle říkat nechtěl, bylo by to pekně laciný… a stejně, kdy se to má říct? Jak poznat, kdy je ta správná chvíle? Kdy ve vztahu to říct? To vám asi nikdo nepoví… jedna krásná chvíle se ovšem naskytla a já ji využil.

Red.: Přeji vám oboum upřímně mnoho štěstí. Jaké jsou vaše další plány, když jste nyní opět online? J.: To je těžké. Ukázalo se totiž, že bez netu se dá plnohodnotně žít a nyní hodlám svůj pobyt u pc co nejvíce omezit. Vědomí, že můžu být online mi bohatě stačí, ale sedět u něj celé dny již nehodlám… léto nebude trvat věčně a den, kdy já odjedu do prahy a ivka do brna se nemilosrdně blíží. Nemluvíme o tom, ale neutečeme tomu… mno, a nejbližší plány? Zítra se koná slučák oktávy, ale co je mi to bez auta platné? A na kole se mi tam moc nechce. V sobotu na oslavu u ivčiných známých, večer je pak snad akce naší party… a žádné jiné plány nemám. Ohledně netu už vůbec ne… samozřejmě mi bude pár dní trvat vyladit si systém podle sebe, nainstalovat všechny potřebné programy, rozjet php server a mysql databáze, rozpomenout se na všechna ftp hesla, rozchodit mejly… jo, holt to bude chvíli trvat.

Red.: Nebudu vás tedy od tohoto obrovského úkolu zdržovat. Děkuji vám za rozhovor, snad se někdy naskytne příležitost jej zopakovat. J.: Děkuji, nashledanou.

před 14 roky | Ze života | 17 komentářů

Komentáře

1 | juneau | před 14 roky

…a premyslim, proc se tu uz dve hodiny jenom nudim…

reagovat

2 | pif | před 14 roky | www.pifik.com

vitej zpet, vazne to tu bez tebe bylo tak trochu jiny

opet jsi me prekvapil svou originalitou, no co jeste vic dodat ;))

reagovat

3 | maggie | před 14 roky

Welcome back, lost friend!!!!

reagovat

4 | chuck.m | před 14 roky | morrisland.wz.cz

rad te tu zase ctu (a vidim)

mel jsem to misto snidane :-)

reagovat

5 | juneau | před 14 roky

hm, tak abych se nenudil, tak mi vcerejsi zalohovani pres DOS ulozilo nazvy hafa souboru VELKYM pismem, cimz prestane online fungovat jakykoli projekt. Tak si jdu napsat script… nebo pokud znas nejaky fajn programek pro hromadne prevedeni nazvu souboru, budu ti vdecny.

reagovat

6 | Hughhh | před 14 roky

zajimavy jako vzdy, mozna ze si fakt za tech par dni zmenil (podle meho nazoru…)

reagovat

7 | Lukyn.cz | před 14 roky | sweb.cz/skladiste.postrehu

Jsem rád, že Tě zas vidim… :) I když podle toho závěru, co jsi psal, už to asi tak často nebude, co? A co teprve až budeš studovat v Praze.

Uvidíme… ;)

reagovat

8 | chuck.m | před 14 roky | morrisland.wz.cz

[5] zkus Slunečnice.cz – na přejmenovávání souborů je tam asi 14 programů. ale nemám s tím moc zkušenosti, takže nevim..

reagovat

9 | juneau | před 14 roky

hergot, co to mam doma za krapa? Priblizne pet hodin jsem byl bez netu, ostatnim sit jela a mne ji sitovka ani nenasla! Opet reinstall celeho systemu prokladany asi triceti samovolnymy restarty. Jakmile najedou windows, je to v poho, ale nez najedou, to se potim strachy… zakladni deska je to sice hezka, cervena a moderni, ale asi ji prestanu mit rad, pokud se to bude opakovat… grrr…

btw, slunecnici jsem prolezl a nic nenasel, napsal jsem si to tedy v phpku a je po problemu.

Jo, a vecer opravdu jedu na ten slucak, takze bye

reagovat

10 | juneau | před 14 roky

aha, takze ono nam to bude padat i za normalniho behu… no to je proste rozkosne. Chci zpatky svoji starou desku!!!!!!!

reagovat

11 | Aleonotschka | před 14 roky | aleonotschka.bloguje.cz

Vitej hvezdo rozhovoru internetoveho platku:))

Tyral jsi nas tady ale hezky a rikas tomu sociologicky pruzkum:)

reagovat

12 | endlife | před 14 roky | podnebi.wz.cz

ahoj :)

reagovat

13 | pif | před 14 roky | www.pifik.com

sociologicky pruzkum, ten mam ja ;))) tampony nebo vlozky juneau?

reagovat

14 | chuck.m | před 14 roky | morrisland.wz.cz

[13] a jeste se zeptej jestli za nohama nebo pred nohama ;-)

reagovat

15 | pif | před 14 roky | www.pifik.com
:))))))))))))))))))

hele jsem zjistil, ze to tak uplne neni ;))))

reagovat

16 | lucinka | před 14 roky

vítej zpět :)

zajímavé počtení, snad právě proto, že forma je jiná než obyčejně :)

reagovat

17 | Charlotte | před 14 roky | arogant-angel.wz.cz

No sláva, už jsem myslela, že zmeškáš nejkrásnější dny mého života:-)

btw – 3 až 4 týdny reklamace jsou dle mé práce v somputer-firmě celkem normální….

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.