Dvacet čtyři let

Stárnu. Nijak se to neprojevuje, ale mladší už nebudu. Co bylo už není a možná si to jen více uvědomuji pro svoji lásku k historii.

Na přesný okamžik narození mě upozornila máma smskou do vlaku, 10:35 jsem prošvihl čtením nového Viewegha. Ještě někde v kopcích Vysočiny jsem jej rozečetl a na předposlední zastávce šaliny před kolejí dočetl. To mám na úterý do vlaku, potěžkal jsem v pátek útlou knížečku a nemýlil jsem se. Přesto velmi, velmi, velmi zajímavý Román pro muže. Těch krutých pravd. A trefných citátů…

Praha … teplo. Před hlavákem jsem se svlékl do trička a užíval si tuto krásnou výstřednost mezi oblečenými lidmi, ale ono bylo opravdu teplo. Pak už jsem jen seděl za monitorem. Od jedné hodiny do do dvou. Třináct hodin. Práce ne těžká, docela zajímavá, ale… není manuál. A technická podpora – jak jsem si již stěžoval – odpovídá ze dne na den. Blbé, pokud potřebuji znát odpověď hned. Rozmrzelost a apatie. Bolest zad a únava. Tma za okny a šero v pokoji. A pak přijde Dan a s Ondrou mi popřejí k narozeninám a spiklenecky kují pikle na příští týden, zatímco já bych … nejraději nedělal nic. Jen stál a mlčel, unavený z celého dne. A pak, když už jsem zase sám, si nadávám do debilů a strašně mě to mrzí, ale nic tím nezmění.

Je pozdě. Šest hodin spánku.