Já a ona. Další dějství...

Chci psát samozřejmě o ní, ale než na to dojde, rozeberu dnešní den. Bylo toho opět hafo. Hups, už je dokonce sobota.

Ve škole pohoda bájo, jen ten tělák mě štval… beru to jako nutné zlo, klidně bych místo toho měl normální vyučování. Jsem línej, to je vše. A nijak moc mi nejde basket, na kterém jsou naši profesoři závislí… samo o sobě hrozivé. Dnes si zapomenu plavky, takže zatnu zlostí zuby a hodinu pobíhám po palubovce, místo abych blbnul v bazénu, kde se tak i tak nadřu více než kdekoli jinde. Tělák sucks…

Další hodina němina, která padla za obět včerejšímu stužkováku čtvrťáků… to je mezi profesory docela neoblíbená třída, plná průšvihářů a průšvihářek. Ti tam vážně převažují :) Vysazení jsou na ně ředitel a jeho žena, češtinářka… jejich organizaci sedmnáctého listopadu naprosto strhala, že to byl totální šit s nulovou invencí a snahou tuto událost zesměšnit. Kdo chce psa bíti… Je to z doslechu, neručím… tohle se probíralo před verčou, která de facto vše zorganizovala, dala dohromady celý program sedmnáctého listopadu i jejich stužkováku, o vše se starala a veškerá váha ležela na ní. Nadaná recitátorka, miluje herectví, dojíždí na zkoušky kdoví kam, hlásí se na jamu famu damu a tamtamu… holka s cílem. Poslouchala, jak jiřin vyprávěl o rozhovoru s kritizující profesorkou, a nedokázala zadržet slzy. Zpočátku si toho snad nikdo nevšiml, já tedy určitě ne…

Musíme je nějak pomstít. Protože začínáme kolektivně nesnášet vedení školy. Nějak jim to musíme vrátit. Ale taky by to potom chtělo odmaturovat.

Jenže… kdoví, kde je pravda.

Doma hned beru do rukou digitál a hraji si. Baterky mi vydržely až do teď, a pořád v pohodě. Sice signalizují vybití, ale co chvíli zase plný stav. Ještě jsem si ani nepřečetl manuál… měl bych. Jak fotit se zoomem, jak s tím a tím, jak tady a jak támhle… doma je málo světla, venku to o moc lepší není. Sněhová krajina by se fotila lépe. A udržet desítku zoom, to chce kumšt. Ještě se mi to do ostra nepovedlo. Hned jsem si ho teď musel vzít do ruky a povrtat se v něm… tolik možných kombinací nastavení… musím si najít to, co mi bude vyhovovat. Nemám baterky, nemám kartu, nemám brašnu, hodil by se stativ… a nemám ani pořádnou kartu :)

Máma potřebovala jedlové větve, na adventní věnce pro celé příbuzenstvo. Táta byl kdesi pryč, vyrazil jsem s ní já. Nevěděl jsem, co mě čeká, oblečen v pracovním a zničeném… jenže bylo pozdě, stmívalo se. V lese už bylo vidět opravdu málo a v takovém „světle“ jsem měl lézt na vysokou jedli. Přivázal jsem si pilku na zápěstí a začal šplhat po téměř holém kmeni vzhůru. Bylo poznat, že z něj naši větve poctivě rok co rok ořezávají. Do desíti metrů nad zemí totiž žádná nebyla :) První zjištění: jedle má křehké dřevo. Hodně křehké. Větev stačilo třemi tahy naříznout a ulomila se sama. Fajn, nenamáhal jsem se deset metrů nad zemí. Nevýhoda? Stejně křehké byly větve, na kterých jsem stál. Pevně jsem se chytil rukama a přenesl váhu na jednu z nich. Křup a padala k zemi, máma vyděšená, že jsem to nečekal a letím hned za ní. V duchu si říkám, že to není moc dobrý, a láme se pode mnou druhá větev… stihl jsem se přitáhnout ke kmeni a sevřít jej koleny, jinak bych šel po zádech k zemi. Máma dole omdlívá, já to zlehčuji, ale vím, že stačilo málo… Každopádně, lézt po holém kmeni vzhůru je mnohem snažší než opačným směrem. A nezapomeň: byla téměř úplná tma :)

Ale protože tohle píšu, tak jsem to asi přežil. Šrám na noze je vším, co mi z toho zůstalo. Samozřejmě se super adrenalinovým zážitkem.

Doma na mě čeká mobil s esemeskou. „Jestli te zajima, co je to cizi cislo 0732×xxxxx zac, tak patrej ve tretaku… jana“ Usmívám se a odepisuju, konečně se ozvala, říkám si. Po druhé esemesce zjišťuji, že jde o její kamarádku a ne o ni :) Mohlo to být zajímavé faux-pas :) Říkáš si, že mi přece napsala její číslo, ale já si při prvním kouknutí nevšiml, že se liší od čísla odesilatele smsky.

Prozváním tedy pravé číslo, prozvoní zpátky… jsem lehčí o nějakých 40 ká čé z kreditu :) Fajn, fajn fajn fajn… :) Jak jsem napsal, začíná další dějství. Ona se jmenuje zuzka… už od první esemesky si spolu píšeme, jako bychom se znali roky, nebo spolu už měsíce chodili. Až mě to přišlo divné, protože ona nevypadá na kdovíjak průbojnou a odvážnou holku. GSM a realita… no a tady ve vesnici má babičku, téměř každý víkend sem jezdí. Tak tomu bude i příští víkend ;) Tohle vypadá velmi, velmi dobře :)

Včera mě prozvonila O. To nikdy sama od sebe neudělala. Nechápu, jaký to mělo smysl. A rád bych napsal, že se tím netrápím, ale pravda by to nebyla.

Znáš vůbec našeho hafanana kimču?

Kimča

Teď už ano :)

Web v novém kabátku funguje. Sice mi to opět dalo zabrat, zprovoznit to pro msie, operu i mozillu, ale vesměs to odpovídá mým představám. Více o tom psát ani nechci, málokoho by to zajímalo. MOTOneithan má hlad _ 01:04

před 15 roky | Ze života | 5 komentářů

Komentáře

1 | juneau | před 15 roky

jo a nerikam, ze tohle je konecna podoba dizajnu. zatim si nejsem jist, jak to sladit.

reagovat

2 | sirenka de noir | před 15 roky | emotion.wz.cz

to je peknej pes… haf:)
btw, gratuluji k tomu se zuzkou… rekla bych, ze u nas obou se ted deje stejna vec: smulu jsme si vybrali, prichazi doba stesti… tuk, tuk. nechci to zakriknout:)

reagovat

3 | Hughhh | před 15 roky | hughhh.magical-dreams.net

Víš že máte stejnou deku na posteli jako mám já na svý pohovce ;) (jen takovej postřeh)

reagovat

4 | maggie | před 15 roky

prosím Tě, už po těch stromech nelez. Radši je jen foť, jo?:)

reagovat

5 | neithan | před 15 roky

to slibit nemuzu :)

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.