Jakoby se zastavil čas...

Hitem dnešního dne ovšem byla cesta do prahy. A zpět. Kvůli poslednímu zápisu do indexu (ještě k tomu trojka) strávím sedm hodin ve vlaku a dvě hodiny v neuvěřitelně rozpáleném městě. Alespoň posezení s hágenem nad jednou stellou dalo parnému dni tu správnou příchuť, ale za chvíli už jsem opět kráčel šervůdem k hlavnímu nádraží zpocený jak pes a jediné, co mě mohlo v dalších třech čtyřech hodinách cesty vlakem vytrhnout z apatie, bylo… horko a ekonomie.

Cestou do prahy to docela šlo. Snad ještě nebylo takové horko, nebo nevím… ale učil jsem se eknu a dokud jsem někde u čáslavi neusnul, odsejpalo to. Pak jsem se v kutné hoře nějakým šokem probral a učení sklidil, že už teda cestu do prahy dospím. Od té doby se mi nepodařilo zamhouřit oka, učení jsem si tedy zase vytáhl… cestou z prahy to bylo kvůli horku horší, ale hlavně jsem si prožil se dvěmi spolujezdkyněmi tříhodinové řešení jejich existenciálních problémů. Co si mám doháje myslet o dvou čtyřicítkách, které jsou schopné pět minut řešit, že si místo ledovýho kafe (nějaký fruko) koupily obyčejný kakao. Ty si o nich těžko uděláš takový obrázek jako já za tři hodiny, ale pokud si vybavuješ matku bridget jonesové, tak jsi v obraze.

Ale i tak jsem si makroekonomii docela prošel. Ale zítra už je čtvrtek, a na mikro jsem ještě nesáhl… špatný, špatný. Přitom makro mám načtený třikrát, ale dokupy bych toho dal fakt málo. Zítra ještě jeden pracovní pohovor, pak na kole k ivce… dny mi ubývají čím dál rychleji.

Ale to je budoucnost… teď půjdu spát. Po dnešku toho mám fakt dost.