Jsem inženýr

Alespoň teoreticky. Bakalářem jsem se stal v okamžiku složení zkoušky, inženýrem se stanu okamžikem převzetí diplomu (patrně za dva týdny). Ale je to za mnou … do včerejšího dne jsem se konečně probudil bez statutu studenta.

Poslední víkend před zkouškou byl relaxační. Rybáři od ivonky pořádali dětské rybářské závody, opět jsme je zajišťovali a rozhodcovali, i s mirdou, který za možnost odpoledního VIP rybolovu rád přiloží ruku k dílu 🙂 Přijel se tam podívat i dj. Slunce na nás pařilo, s mirdou jsme stáli ve stínu švestky a koukali po svých malých svěřencích, kdy který z nich uloví nějakého toho pstruha – každý jsme měli tři a především v prvním kole jsme se prakticky nezastavili. Hlavně mirda tam měl budoucího „bednaře“, který pstruha tahal každé tři minuty. Odpoledne již rybník patřil jen nám … sedli jsme si na břeh, já nahodil fungl novou udici od ivončiného táty a … dal ji djovi, ať si taky zachytá. Ten z toho byl vyvalený jak malej kluk, a to se holedbal, jak za mlada chytal a jaká je to hračka. Ani zaseknout neuměl 🙂 Ryby braly až u přítoku, kam jsme se záhy přesunuli a kde začal úplný masakr… jestli jsme tam chytli třicet nebo čtyřicet pstruhů? Jen jsem je ivonce a djovi sundával z háčků a rychlým grifem jim ulamoval hlavy. U přítoku je to holt maso… večer jsme padli únavou. Ale hicák to byl přes den pěkný, po tom týdnu deště a zimy.

V neděli jsem se už chtěl opět učit, ale nakonec jsme jaksi šli se sestrou, mirdou a djem tady u nás na procházku. Bylo krásně, já chtěl nafotit vyšší průtok řeky, nakonec jsme došli až na nejbližší zříceninu a vše zakončili dvěma desítkami u marcely. No a domluvili se, že večer některé ty ulovené pstruhy u nás ugrilujeme. Moc zkušeností jsme s tím neměli, ale dopadlo to na výbornou i přes takové peripetie, jako že nám skoro vyhasl gril a spol. Poslední snímek na foťáku zabírá neotevřenou lahev bacardi a 2l pepsi. Dokumentace skončila v pravou chvíli.

Do postele jsem už lezl nějaký rozpálený a někdy po půlnoci jsem se probudil v horečce. Domotal jsem se na záchod a po návratu mi ivonka naměřila 39,2°C. Fíha. Už jsem nebyl ani schopný mluvit, natož zvednout ruce… za chvíli jsem byl obalený mokrými obklady jak mumie, a tak to pokračovalo až do rána. Ale bez vážnějších následků, ráno jsem už byl v pohodě, leč máma mě vyhnala k doktorce – abych případně hned dostal prášky a nemusel státnice vypustit. Jakýsi test krve jsem měl trošku nad hodnotami, ale nic zvláštního. Prý abych si vymačkal citron do vody a odpočíval 🙂 A tak jsem se učil a prokládal to spánkem. A nervozitou.

Celé úterý jsem se dál učil a večer si dal do kupy obhajobu, aby to nebylo fiasko jak na bakalářských státnicích, před kterými jsem si říkal, že to dám nějak zpatra. No vedoucí mě tehdy raději zastavil a odvykládal to za mě. Ale to už jsem byl fakt ve stresu… hovno jsem si pamatoval, měsíc učení mi byl k ničemu, zbývala už jen rozlítaná středa, kdy jsem musel cestovat do prahy.

Ale ivonka jela se mnou a bylo to mnohem lepší, než kdybych s tím vším měl bojovat sám. Ubytovali jsme se na hotelovém na kolejích, krásný pokojík na renovovaném bloku. Přes ulici jsme zašli na večeři, ale nic moc mi to nejelo, prakticky od pondělí (od té horečky) mi bylo blbě a těžko jsem se rozhodoval, jestli je to následek nějakého rozhození organismu nebo nervozity a stresu. Do noci jsem pak piloval obhajobu, až jsem se ji naučil skoro zpaměti.

Ta poslední noc studentského života byla strašná. Zahraniční studenti na kolejích dělali bugr, vyřvávali jak na chodbě, tak pod okny, všeobecné horko a silné peřiny… probudil jsem se o půl čtvrté úplně opocený, až jsem se lekl, že mám zase horečku, a pak do rána už jen tak lehce dřímal, no a od pěti nespal skoro vůbec. A tak jsem po hodině vylezl, osprchoval se a začal se pomalu vypravovat – jako první v pořadí jsem musel na půl osmou dorazit do školy. V šalině jsem si sedl, zabodl pohled do podlahy a opět jsem si odříkal bezproblémově celou obhajobu, což mě taky trochu uklidnilo. A dlouhá chodba čtvrtého patra Nové budovy, sekretariát katedry informačních technologií a další tři čekající. Sekretářka nás zavolala dovnitř, vytáhli jsme si otázky a měli půl hodiny na přípravu, aby si nás pak komise rozebrali již do zkoušecích místností. Dva vějíře lístečků s otázkami, základ všeho, otázka života a smrti… Architektura řízení vztahu se zákazníky a Customer Intelligence. Dvě prakticky stejné otázky … a bylo mi to jasné, mám to v kapse 🙂 Během půl hodiny jsem se připravil, z rozhovorů sekretářek vydedukoval, že v mé komisi je opravdu pohodový vedoucí diplomky, takže zkouška nebude žádné maso a už jsem si šel s přípravou do zasedačky. Ani jsem si nevšiml ivonky, co stála hned vedle 🙂

Obhajoba byla bezchybná, otázky k ní zodpovězeny bez problémů. Neboť to bylo k tématu webových stránek a jejich hodnocení, tak se mě ptali na můj názor na kvalitu webu školy a jestli by měli vzniknout samostatné weby každého oboru … prostě pohodová diskuze. U zkušebních otázek také žádné velké problémy, jen v té druhé jsme se u jednoho bodu zasekli, nedokázal jsem přesně odpovědět a až později mi došlo, na co že se ptali – a co jsem moc dobře věděl. Tohle zaváhání mě stálo červený diplom. Ach jo.

Poslali mě ven, že se poradí. Tam už čekala ivonka a úplně se vyděsila, protože jsem ven vyšel opocený a zhicovaný (během odpovídání na otázky mi tekly po těle kapky potu, protože tam bylo fakt dusno a horko a sako jsem si svlékat nechtěl) … ale bylo to jen z toho tepla, věděl jsem, že jsem zkoušku úspěšně složil, a byl to úžasný pocit. Zavolali si mě zpátky, předali mi index s jedničkou z obhajoby a dvojkou ze zkoušky, popřáli mi všechno možné a ať nezapomenu na svoji alma mater a já mohl jít. Inženýr.

Kupodivu moje zkoušení trvalo slabou půl hodinu, většinou nebyl problém – co psali ostatní – i přetáhnout hodinu. Takže druhý v pořadí, co se na potítku připravoval, měl třeba 45 minut na přípravu. Jenže druhého hned po mě pozvali dovnitř až po dvaceti minutách (nevím proč), takže ten se sotva začal připravovat a já už končil. Nevím, jestli mu pak dali ještě nějaký čas (asi jo), ale měl to docela blbý 🙂

Ale to už jsem odcházel ze školy. Z parku u Churchilla jsem obvolal všechny, které jsem obvolat měl, máma se mě rozbrečela do telefonu a děda ani nevěděl, že jsem dnes dělal státnice 🙂 Nad Prahou se probouzelo krásné dopoledne.

Nešlo jinak, jako po každé důležité zkoušce či výjimečné události jsme si sedli do baru U Churchilla na stellu a opájeli se životem. Tedy ivonka poprvé, většinou jsem to praktikoval s hágenem 🙂

Sprcha na koleji, do tříčtvrťáků a košile a do Olše na oběd. Nevím, možná to bylo tou stellou nalačno, ale tamější plzeň jsem už dopil jen s největším sebezapřením, nevolnost pokračovala. Prošli jsme si Olšanské hřbitovy a pomaličku tak došli do Flóry, abychom strávili odpoledne v kině koukáním na Kuky se vrací. V sále nás bylo asi šest, příjemné soukromí, a film úžasný. Rád bych ho viděl znovu. Možná proto jsem v tom přítmí neusnul, před a po mě to bralo jako nikdy, únava a ospalost, vyčerpání.

Ale co pak? Posezení u piva (eh, fuj) bylo domluvené až na večer. A tak jsme i přes to kruté horko vyrazili do města. Pod hradem jsme si prošli Valdštejnskou zahradu a Malou stranou dokličkovali až k Čertovce a Lenonově zdi, kterou ivonka toužila vidět. Pak přes karlák a po nábřeží na národní třídu a metrem k Flóře, akorát nám to vyšlo na sraz se sestrou a holkama. No díky bohu za to metro a tamní chlad a vítr, jinak bychom dorazili zpocený a ulepený jak prasata. Od Flóry jsme pěšky došli do „rýgráčů“, venkovní hospodské megazahrádky, která vzhledem k počasí a žízni vypadala asi takhle … stovky a stovky lidí. Ale posezení příjemné, jen mě zase brala únava a nechutnalo pivo. Měl dorazit i hágen, ale nechtělo se mu zmetkovi, a tak že se sejdem ještě na jedno v Juve na kolejích.

Tam jsme se také večer sešli (po již třetí sprše ten den) a já mohl konečně konstatovat, že Krušovice jsou fakt pěkně hnusný pivo. Jak jsem psal, blbě mi bylo už od pondělí, ale panák s hágenem, to nebyla otázka volby. Škoda, že jim po první tekyle došli citróny 🙂 A tak se dál už pily jen becherovky, na střídačku se sedělo u stolu, stálo u baru, pohoda jazz a „Promovaní inženýři“ z jukeboxu. Ale jak jsem psal, já už byl fakt vyřízený, a tak jsme se poté, co jsme na celé juve předváděli všemožná zvířata, s ivonkou odebrali na kutě. Byl to fajn večer.

Ráno díky bohu nebylo krušné a nás již v osm hodin unášel vlak na vysočinu. V kupéčku se zaseklým oknem, dpč! Přečetl jsem noviny, chvilku zdříml, byli jsme v Tichu a za další hodinu u ivonky a za další hodinu u nás doma. Naši totiž o pár hodin dříve vyrazili na víkend do Mikulova a my se teď staráme o dům, zahradu a kimču. A mě dostihla povinnost posekat trávník a zahrádku, kde tráva díky dešťům z minulého týdne narostla na místy až třicet čísel. Sekačka vyrazila do rekordně teplého dne. Trávy plná prdel a sběrací koš za sekačkou plný asi tak 10× rychleji než normálně… ale půlka je hotova a druhou dodělám dnes.

Večer jsme se prošli nakrmit labutě, nafotit hustou mlhu ženoucí se řekou – z přehrady se upouští voda z hloubky třeba 50 metrů, která má teplotu kolem 4°C, takže za určitého počasí jde korytem mléčná mlha. Pak již jen relax u televize, vínko, nějaký ten sýr … ivonka se dál učila, já koukal do noťasu a v programu narazil na Sex Drive, oblíbenou prasáckou komedii. I ivonce se nakonec líbila, čemuž by určo předem nevěřila 🙂 A poté na ČT2 Mladí v partě, seriál, který šel vždy před (nebo po?) Červeným trpaslíkem, když ho vysílali snad poprvé v mých patnácti či kolika letech. Dva legendární seriály! Konečně jsem ivonce mohl představit i druhý seriál, který by měla znát, ale pravda, jako Červený trpaslík ji tedy neoslovil 🙂 Ale to se ani nedivím.

A dnešek … vlahé ráno, venčení kima, čekání na oschnutí trávy, abych ji mohl posekat.