Když jsem sundal pracovní rukavice ...

… tak vyšly první hvězdy. V sedm večer už se zkraje října venku pracovat nedá. Bez čelovky. Ve čtyři hodiny jsem to u klávesnice zapích, a šel do montérek. A mikiny. A bundy. Od rána tu fičí jak na severní točně, břízou cloumá vítr a její lístky roznáší po okolí. A já se jal rozebrat kovový přístřešek na dřevo. Nebo spíše „regál na palety“, který předchozí majitelé využívali na uskladnění dřeva. Hnusná kovová oranžovočerná konstrukce z jeklů, ze které jsem poslední dřevo minulý týden odvozil, a nyní tu už jen strašila. Asi ji rozeberu a někde zašiju … a ještě k tomu je podestlaná rozpadlou lepenkou, kterou můžu frknout hned v sobotu do svozu nebezpečného odpadu (aspoň doufám). O důvod víc se do toho rozebrání konečně pustit, stejně to chci teď na podzim udělat, a co pak se starou lepenkou?

… chtěl jsem popisovat celý zdrouhavý proces, ale k čemu to. Nezastavil jsem se, toť vše. Vše rozšroubovat, odskládat bokem, zajistit rázík polínek dřeva původně o onu konstrukci původně opřený, vytrhat a očistit do hlíny zarostlou IPU, jekly a vše ostatní odnosit a uskladnit za dřevník, a finálně zajet s grilem do dílny. Už za tmy. Jeden by neřekl, že to bylo na tři hodiny práce. Ještě jsem zašel zavřít bránu, a vracel se šerem k domu se zářícími okny. V koupelně se svítilo, ivonka tedy už koupala malou, já si sundával rukavice a na temně modrém nebi zářily první hvězdičky. Zítra mají být čtyři stupně … říjen. Brzy mi bude … hm, kolik je mi vlastně let? Třicet dva mi bude. 

před devíti měsíci | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.