Nyní mohu blogovat přes esemesky

Zajímá tě, jak jsem tento SMS systém rozchodil? Jednoduše. Bloguje.cz tuto funkci podporuje, v nastavení svého blogu si uložíš číslo svého mobilu a při odesílání smsky ve tvaru „BLOG mezera Cokoli jiného“ bude jako regulérní zápisek vloženo právě „Cokoli jiného“ přímo do tvého blogu, neboť systém ví, ke kterému blogu patří které číslo odesilatele. Od toho je již jen krůček k napsání scriptu zde na mém blogu, který je co pět minut spouštěn (skvělá serverová funkce Cron), načte úvodní stránku mého blogu na bloguje.cz, rozkrájí ji na kousíčky, z celého toho mišmaše HaTMatiLky vytáhne datum, nadpis a text smsky, tu zde porovná s databází, zda ji již nemám uloženou a případně ji uloží. A za pět minut se tam koukne znovu, zda jsem nesmskoval něco nového. To je celý princip.

Kdo si rozumí s php a má hafo kreditu (kupodivu to já nejsem), zvládne to také. Jen zmíním výhodu, kdy si na bloguje.cz nastavím vypisování pouze jedné zprávy na index stránku, script to má potom snažší. No a chybějící Cron na serveru nahradí webcron.org, kde se můžeš zaregistrovat a tuším, že tento systém plně nahradí chybějící Cron na tvém hostingu. Nemohu to tvrdit, sám jsem tento web neprolízal. Neprolézal? Heh

Neptej se mě, k čemu budu tuto novinku používat… patrně když budu mimo pc a budu se nudit, tak abys věděla o tom, že se nudím. To se všechno uvidí…

Vstával jsem a na budíku 00:07. Je mi blbý tady po-x-té psát, že mám budík nastavený o 12 hodin pozadu. Stejně tak hodinky, jenže hodinky od zimy nenosím. Prostě zvláštnost, blbovinka… po těch letech tě to při probuzení přestane i překvapovat a čas 18:12 je pro tebe prostě skoro čtvrt na sedm ráno, ať jsi fit či po opici.

No, tedy vstal jsem pozdě. Oběd, u pc si začínám hrát s sms archivem, k večeru se nás banda vydá hrát fotbal na hřiště. Já19, vojta18, jeho sestra marta15(?),brácha míry daniel14(?), tam už byl jiný míra19 s tomem18, po chvíli dorazil dj17. No a také sestra17 se spolužačkou janou17. Bylo zábavné pozorovat dje, jak moji sestru s novým sestřihem nepoznává a dělá, že ty dvě cizí holky vůbec nevidí

Fotbálek fajn, jenže pořád ještě trpím na vysílené nohy, včera lezení po stovkách schodů, dnes běhání za tím kulatým nesmyslem na hladkých podrážkách, co chvíli jsem díky tomu žral trávu. Ale zábava to byla, navzájem jsme se dokonale uhonili (čuně), unavili, zplavili, zpotili, zasmáli, zanadávali… prostě fotbálek. Tolik srandy si taky člověk každý den neužije

A co teprve ta banda holek (~14 let), která vedle hřiště objevila spícího ožralu, co tam vychrápával sledování předchozího dopoledního fotbalového turnaje. Tak nějak asi vypadalo mučení zajatců v Abů Ghraib či jak se ta írácká věznice jmenuje. Ty ho otravovaly a bavily se jeho neschopností, pak ho popichovaly klacky, až mi nakonec i jednu chvíli připadalo, že se ho pokoušejí svléci Chlapík se zmohl jen na občasné zamžourání kolem, ale tenhle zájem bandy puberťaček mu beztak nevadil. Utéct jim nemohl, co mu tedy zbývalo?

Doma přííííííjemnááááá sprcha, kterou posl dobou začínám úplně zbožňovat. Ale co bych dal za pořádný bazén s pěti metry hloubky a festovním pevným skokánkem (prkna nemám rád)… až jsem teď zatnul zuby, jak mnou cloumají vzpomínky na skákaní do moře! Pět metrů dlouhý betonový chodníček mezi útesy, končící dvacet centrimetrů nad hladinou, pod ním dva metry vody… kráčím po rozpáleném betonu, poupravím si plavky (=zkontroluji, jak drží v pase), rozběhnu se, na posledních centimetrech se odrazím do výšky… celé dlouhé dny jsem nedělal nic jiného než vířil vody Jadranu. Plavání mě jednak nebavilo, druhak jsem si v prvních dnech při kilometrové trase kolem pobřeží natáhl nějaké úpony v koleně a prudší pohyby nohou při plavání nehrozily. A to se pak plave dobře možná tak ke dnu

A což teprve večerní chvíle, kdy s podivnou pravidelností přicházelo vlnobití (příliv?). Někdy ho člověk nepostřehl, jindy se pod nárazy vln do útesů pomalu zem třásla. Lidé stáli na plážičce po pás ve vodě a vlny s nimi smýkaly, všude výskot a smích… to jen já stál na chodníčku a čekal na nějakou pořádnou vlnu, která se vždy přehnala přes útesy div mi nohy nepodrazila. Rozběhnu se a vlnu přeskočím, padám mnohem déle než dříve, neboť díky sinusoidám vln je hladina třeba i o metr níže… což je asi přehnaný, neboť jinak by tam bylo (pod chodníčkem) tak metr a půl vody, když moc. Drsný… odplaval jsem kousek dál od skal a nechal se vozit na vlnách. Klidné moře je nudné. Rozbouřené moře, kdy jsi jen pouhým splávkem ve vlnobití a temná síla vody tě zvedá o celé metry vzhůru, aby ses po přejetí vlny zase o metry propadl, je naprosto kouzelné… ty metry ber s nadhledem, šlo tak maximálně o jeden metr. Ale i to je zážitek. Obzvlášť, snažíš-li se v takových vlnách vydrápat na chodníček z vody, neobcházíš útes po pláži. Počkáš si na vlnu, ta tě nadzdvihne, ty se pokusíš vyšvihnout na beton, jenže vlna opět klesne a stáhne tě s sebou přímo dolů pod chodníček, aby tě druhá vlna vší silou hodila přímo na drsný beton. Jo, dodřela mě řádsky, mrška. Ale proti těm šestnácti šrámům a třem ostnům, co jsem si od moře na konci odvážel, to bylo slabý kafe. Mluvím pouze o chodidlech a nártech A to jsem si nejhorší šrám udělal o zkurvený střep… tu bolest slané vody bych ti nepřál. A což teprve taková rozpálená pantofle dotýkající se rány, to si člověk teprve zaječel.

Ale víš, co ti povím? Klidně bych si to všechno zopakoval. Stejné místo, stejný apartmán, stejná doba, stejný ježek, stejné střepy… stejná… lucka. Stajně nádherných deset dní života, na které se nezapomíná.