Od kuchyňského stolu

Takže je čtvrtek a hlídám děti. Obě dvě. Je to taková Sofiina volba – pokud jde Bára do školky, tak ji tam ivka po osmé veze, a jede na (a přes) Brno mezi osmou a devátou, v nejdebilnější špičku. A o to později pak vyráží zpět domů. Jenže Adam si jde po obědě spát, a já mám i dvě tři hodiny času jen na práci. Ale pokud necháme Báru doma, tak ivka vyrazí už o půl sedmé, je v práci raz dva, a přijede mezi druhou třetí. Jenže zatímco Adam spí, tak Bára ani smykem a nehrozí, že bych si já odešel do kanclu regulérně pracovat. Sice si maluje nebo kouká na televizi, ale co chvíli po mně něco potřebuje. Už jsem slepoval dvě tiskátka, chystal jí jiné omalovánky, dával svačinku, teď čokoládky … a to by mě mrdlo, kdybych během těch cca dvou hodin akorát chodil nahoru a dolů po schodech a plnil její přání. Takže mám noťas v kuchyni, a vyřizuju tak akorát emaily a čekám na návrat ivky jako na smilování. Klienti taky. Nerozumím, jak může někdo pracovat / programovat jen na noťasu. Já jak nemám dva velké monitory a pořádnou klávesnici, tak se o to ani nepokouším. 

Ráno jsem vstávání ještě před ivčiným odjezdem vzdal, ale vylezl jsem po ní „z povinnosti“, abych jí šel otevřít bránu a nemusela se tím zaobírat ona. Takže jsem se z postele nasoukal do oblečení a ještě v polospánku nacpal do kapsy kapsičky pro kočky, na krk chůvičku a vyšel s ní ven. No stihl jsem dojít tmou jen k té bráně a při jejím otevírání si říkal, že mi ty kočky motající se pod nohama nějak divně mňačí, jak když mimino řve. Jop, Adam řval. Ivka ještě nescouvala k bráně a já už běžel zpět domů. Kočky byly hlady. Adamec má snad nějaký čuch na startující dýzl. Pro sichr jsem rychle uvařil mlíko a zalezl s ním do postele, ale chlapec byl celkem probraný a na spánek se úplně netvářil. Chvíli mu to trvalo. Někdy po sedmé jsem se konečně vyplížil do kuchyně, a jal se vařit kávu, když jsem mimoděk zaznamenal zvuk auta vjíždějícího asi dost rychle do zatáčky, brzdícího a vše utichlo s tupou ránou. A ticho. Ty vole, co to bylo? Tak buď tady nějaký auto projelo jako prase, a přejelo při tom nějaký zvíře a už je pryč za kopečkem, a nebo tu někde napálilo do naší kamenice pod mezí … ááá, tak kdepak do naší, ale do sousedovic. No ještě že, naši kamenici drží pohromadě už jen Babišovy sliby, místy je mezi kameny jen hlína. Nějaká holka prolétla zatáčkou, nevytočila ji nebo na štěrku u kraje vyjela ven a napálila to bokem sousedům do jejich kamenné zdi. Viděl jsem z okna, jak vystoupila za auta a šla obhlížet škodu, ale výhled jsem měl zakrytý a ani se mi nechtělo moc koukat z osvíceného okna kuchyně. Nevypadalo, to nijak tragicky, taky mohla během chvíle odjet, nevěděl jsem, jestli opravdu někam narazila nebo jen dostala smyk na štěrku, auto bylo na silnici  … a pod mezu a přes túje jsem také moc neviděl … ale děsil jsem se, aby nepřišla poprosit o pomoc / asistenci, když zůstala stát přímo před domem, v němž se svítí a někdo je očividně doma / vzhůru. Odejít k silnici s chůvou na krku by nebyl problém, jenže nehoda se stala přímo u rohu sousedovic pozemku, kde za plotem neustále hlídkuje jejich pomatený vlčák Rex, který mě úplně nesnáší a za ty roky si ještě nezvykl, a chraň bůch abych se já přiblížil k plotu – to se může uštěkat, jako kdybych byl největší nepřítel psů široko daleko. A ložnice s dětmi je přivrácená právě přímo tím směrem (k silnici) a ani plastová okna jeho štěkání neutlumí. Bára se zakreje peřinou, aby měla klid, ale Adama by bezpečně probudil, a protože spí na posteli, tak už si klidně sleze a bude mě (mámu) s hysterickým pláčem hledat po prázdném domě. Na šoférku také dvakrát štěkl, když se mu nárazem zatřásla zem pod nohama, ale pak byl z té situace asi tak vyplašený, že už mlčel. Ale kdybych tam přišel já s chůvou na krku, tak bych po pár sekundách mohl jít se štěkotem v zádech a s pláčem v chůvičce zpět. A tohle teď vysvětlujte nějaké rozhozené holce u dveří :-D Nedošlo na to, zastavovala u ní kolemjedoucí auta a ona je asi posílala pryč, po nějaké době scouvala z exponovaného místa na volnější plac pod zatáčkou … a tehdy teprve bylo vidět, že má čumák nabořený fest a pravé kolo se v pomačkaném blatníku s drhnutím točilo tak tak. Pak dorazila odtahovka a to už ji Bára sledovala ve stoje na posteli, a Adama jsem soukal na přebalováku do bodýčka … a začínal nový den. 

Nasnídal jsem je, uklidil kuchyň, vyluxovali jsme – Adam závislý na vysavači byl v sedmém nebi. Celé svátky jsme měli vysavač vytažený v hale a Adam ho fetoval. Tahal šňůru, tahal hadici, nosil nástavec, pak jsme mu vysavač i zapínali (na minimum) a on si luxoval. Až mě to ale přestalo bavit a vysavač jsme uklidili do komory, a jéje to byl vyrvál / hysterák. Ale stačí vytrvat, a přešlo to. No, dal jsem chlapce po obědě spát, a šel dát konečně kočkám snídani, a opatrně – pokud nebude na rohu Rex – šel přes plot nakouknout na místo činu pod kamenicí. A šokovaně jsem shlédl na rozrytou trávu a polámané plasty v ní už před naší zdí. Auto narazilo „v oblouku“ do naší kamenice a jelo kolem ní škarpou ještě asi deset metrů, než zůstalo stát před zdí kolem sousedovic pozemku. Jenže ta už hraničí přímo se silnicí, takže auto vylétlo zase zpět na asfalt.  Budu to muset jít obhlédnout ještě podrobněji. Pokud se tedy ivka vrátí za světla. 

No a pak se budu moci konečně sbalit a jít pracovat … do tmy / noci. Jupi jou.

před devíti měsíci | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.