Plodný týden plný zápisků rázně skončil

Ve středu jsem si liboval, jak každý den něco napíšu, ve čtvrtek jsem jel k ivonce a ouha, je pondělí a mezitím jsem u počítače moc neposeděl. Maximálně u práce. V osm ráno se blbě bloguje. Není o čem.

Ve čtvrtek jsem jel k ivonce na kole. Je to slaboučkých třináct kilometrů podél řeky, projel jsem tama na kole již stokrát a v autě alespoň tisíckrát… za 28 minut 23 sekund (rekord) jsem byl u ní a zbytek dne se jen belhal. Nádherná jízda.

V pátek ráno, v 8:15, jsem stejnou trasu šlapal zpátky, v úžasném jasnu a čerstvu. Jízda na sever je stoupavá a méně akční, ale prostě… je to můj kraj. Pak není co řešit. Zavezl jsem tátu k doktorce, nakoupili jsme, oběd, práce u domu, pár hodin u pc, k večeru přijela ivonka.

V sobotu odpoledne jsme se i přes ukrutný hic odhodlali k výletu na kole kolem přehrady → první letošní delší společná vyjížďka. Na konci nás čekalo vychlazené pivo a o to těžší cesta zpátky Večer k ivonce a pak na zábavu k výročí založení zdejších železáren… díky informačnímu šumu jsem čekal, že jedeme na nějakou tradiční zábavu v kulturáku, kde budou všechny místní slepice vyfintěné a já dorazím v šortkách a košili neobeznámen s tím, že tam vůbec jedeme (původně jsme tam měli jen hodit kamarádku). Tyhle akce prostě nemám rád. Jedině s kamarády a napůl namol, pak to jde přežít. No a co se nestane, ono to není v kulturáku, ale pod širým nebem prostě jen posezení s případnou muzikou od stále více opilé kapely… a tam míra! Nejlepší kamarád a poslední člověk, kterého bych tam čekal. Dostal se tam víceméně náhodou (jako já) a já najednou přicházím v doprovodu vyšňořené ivonky a míši a on hned vystřelí ruce k nebi z klubka kluků a mává na nás. Přece jen – vzhledem k povaze zábavy – tam moc mladých nebylo a holek v rozmezí 20–25 let dohromady asi tak pět. A když dvě z nich znáte, tak to vůbec není špatný Resktep. Ale co… tehdy to byla vtipná situace.

Tři hodinky jsme spolu poseděli, čtyři černé hory neurazily, pořešilo se všechno nepodstatné, a pak se jelo domů. Čekal jsem tragický večer a přišla naprosto skvělá akce 

V neděli jsem ivonce posekl trávník a odpoledne jsme jeli do brna na Indianu Jonese a Tajemství křišťálové lebky. Yummy! Naprosto, naprosto a naprosto skvělé dobrodrůžo, už se těším, až ho uvidím znovu.

Večer návrat ke mě domů, koukání na Penelope…

A dnes práce a práce. Chvíli ráno u pc a pak už jen tvrdá dřina kolem domu. Posekání celého trávníku, hrabání trávy posekané křoviňákem minulý týden, neustále být po ruce tátovi, který i se zraněnou rukou kutí a kutí, ale jednouč toho stejně moc nezvládne, opravování hadice, příprava kubíkové nádrže na vodu, a milion jiných drobností… večer si člověk sedne k večeři, spálený na ramenou od slunce, s puchýřy na rukou od hrábek, s klouby na prstech odřenými od bůhví čeho, … a pak se sklenkou vína opět pracuje u klávesnice.

Jen mám dojem, jako bych měl v očích nasypaný písek. Nevím proč, ale mhouřit oči do monitoru, to už je zu viel. Jdu spát.

Zítra začneme připravovat plac pro bazén. S lopatou a rýčem si asi užiju až až. Kdybych nebyl už druhý týden doma, měl stále ještě zkoušky a nebyl tu nikdo, kdo by byl (doslova) tátovou pravou rukou… tak by to bylo opravdu těžké. Zvláštní shoda okolností.