Týden června pryč, naposledy jsem si něco sepsal v půli dubna. Událo se určitě tolik věcí, že ani nevím, jestli se mi chce snažit se je vyvzpomínat … a zapsat. Jinak all those moments will be lost in time, like tears in rain.
Z celých těch časů poslední dny ovládá Bářino ježdění na kole, teď už bez koleček. Kolo jsme jí koupili už loni v září, kdy tu drandila na odrážedle (regulérní minikolečko, ale bez šlapátek) jako pán. A my kokoti naznali, že můžeme přeskočit ostatní minikolečka se šlapátky, a jít rovnou o velikost výše, na 16 palcové kolo. Takovou blbost vy budoucí rodiče kristepane nikdy neudělejte! I kdyby to výškou postavy atd odpovídalo, tak aniprt, pěkně ještě malé kolo se šlapátky, kde si pohodlně dosáhne na zem. Na podzim jsme kolo kupovali velké „na pár projetí“, a že přes zimu Bára ještě povyroste, a na jaře už to bude brnkačka. No ani smykem, kámo, o dvacet čísel Bára fakt nevyrostla, a na zeleném bajku byla pořád jak pavouk na … no, na něčem velkém. Takže objednáno za 2 000 Kč 14 palcové malé kolečko, a to bylo hned o něčem jiném. Ale celé dny tu jen kroužila na terase kolem stolu, a o sundávání pomocných koleček nechtěla ani slyšet. A na příjezdové cestě se to zkoušelo také blbě – z kopečka se rozjela a jela by sama, ale na otočení je cesta úzká. Do kopečka to zase sama neušlapala. A tak jsem šel jedno odpoledne na audit kravína s nimi, Adam na odrážedle, Bára na kole – kolečka jsme odmontovali, a na tamních rovinách se učili jezdit – respektive, jet rovně zvládla během chvilky, ale zastavovat, bezpečně sesedat … to byla jiná. O rozjíždění ani nemluvím. Ale když zvládla po hladkém betonu přejet nový kravín tam a zpět … tak jsme s ivkou prostě zírali. Druhý den jsem sekal trávu, a Bára si vyfňučela, ať jdu s nimi zase (protože ivka by Báru učící se na kole a Adama na odrážedle sama nezvládla). Tož jsem odstavil sekačku, a šli jsme. A opět další pokroky, ale pořád jsem byl v poklusu vedle ní – a když už něco nezvládala ušlapat, tak se s křikem pouštěla řidítek a sápala na mě, než aby si zabrzdila a slezla. A každé rozjetí jsem jí musel podržet kolo, ona si nasedla, nachystala šlapky, a pak rozjela. No opět jsem domů došel propocený, jako den dříve. Ale včera šla se mnou ven, zatímco ivka uspávala Adama – z terasy jsem jí odklidil veškerý nábytek, ať má 5×5 metrů na ježdění na kole do kolečka – ostatně, ať se učí zatáčet 🙂 A bylo. Pak jsem jí naučil, že se má odšpichovat špičkama na rozjetí, a pak zašlapat, že jí to půjde samo. Nevěřila mi, ale chvíli to zkoušela a – a bylo. Já si tam kutil, a Bára si hodinu jezdila do kolečka, sama se rozjížděla… pak jsem ji naučil i zatočit „do osmičky“, ať se jí nemotá hlava. Pak přišla ven ivka, a zůstala stát na kraji terasy a nevěřila vlastním očím, jak si tam Bára jezdí jak se jí zlíbí, sama se rozjíždí … no a pak přijeli odpoledne naši, byl jsem s nimi u auta a Bára celá natěšená konečně mohla babičce a dědovi předvést, jak se naučila jezdit, tak dojela po trávníku z terasy (z mírného kopečka), přejetí obrubníku ji rozhodilo, a rozbila se před námi jak čínská váza. To bylo pláče … trošičinku odřené koleno asi trochu bolelo, ale 70% toho řevu přikládám šoku z pádu a především lítosti, že místo aby ukázala, jak umí jezdit, tak se spektakulárně rozplácla na dlažbu. Po chvíli se ale utišila, a předvedla ježdění po terase 🙂
To jsem ale už já držel zbíječkovrtačku se skoro metrovým vrtákem, co táta přivezl, a provrtával se zvenčí domu do sklepa – chci si vyvést pitnou vodu k terase, respektive kamkoli ven. Bylo kolem toho spousta dumání, protože ve stejných místech je ze sklepa vyvedená i elektřina do dílny. Už minule jsme narychlo provrtali díru vedle elektřiny, že vodu vyvedene tam a na stěnu domu … jenže to se mi prostě nelíbilo – muset to uchytávat na polystyren, voda bude stříkat na zeď, a poteče rovnou ke kamenici, bude-li si někdo umývat ruce. Tak jsem si to pak rozmyslel, a rozhodl se vodu vést zemí až k dílně, kohoutek na tamní zdi by byl naprosto špica. A na zimu vypouštět, jakýpak s tím sraní. Což by ovšem znamenalo provrtat kamenici znovu, pod úrovní země a „ve spádu“. Včera jsem tedy celé dopoledne strávil odkrýváním kamenice až do dobře půlmetrové hloubky a hledal vhodné místo, kudy znovu vrtat – a na opačné straně ve sklepě nenarazit na elektřinu, která právě tam byla celá zalištovaná, ještě se zásuvkou, s krabičkou. Prostě úplně naprd. Až tu nakonec byla vrtačka a 80cm vrták, dvanáctka průměr tuším, na první provrtání, a pak další 80cm dvacítka … vrták, kterým bys zabil mamuta. Prvně jsem vrtačkou dostal přes ruce, protože se mi vrták hned kousl ve spáře mezi kameny, ale to jsou ty chyby, kterými se člověk učí. Pak jsem projel zdí jako máslem … čti „dvě minuty jsem tlačil do vrtačky jak ženská při porodu“. Uff. Provrtat 50–60 čísel kamenobetonu, fuška. Vrták vylezl přesně tam, kde jsem plánoval – tedy kdekoli mimo elektřinu. Nasadil jsem druhý 2cm vrták, a šli jsme do sklepa provrtat se zase ze sklepa ven (za tama pro lepší přístup)… no ty kráso, pomalu jsem si myslel, že jdeme mimo předvrtanou díru a skrz nějaký kámen, ale holt větší vrták. Kapal ze mě pot, ale provrtali jsme se. Pak ještě jedna rychlá díra kolem futer mezi sklepy, a hurá do sprchy, do čistého, a na párty. Zatímco naši si zase jednou pohlídali a poctivě pohráli s vnoučaty.
Posekal jsem křoviňákem meze, piplal se s lučními květinami a kopretinami (aby zůstaly stát), a všechno to kvantum trávy tentokrát naházel na kompost, s žádným senem se sušit nebudu. Ostatně toto jaro jsem (starší) půlku kompostu zlikvidoval – přesel, a dobře 10–15 koleček různě zapracoval do pozemku, ať k tújím, a nebo pracně rozprostřel v trávníku. Ideální řešení.
Už někdy v půlce května se také udělaly tak hezké dny, že jsme pak večer, po uspání dětí (čti „o půl jedenácté“) vylezli s vínečkem a svíčkou na terasu, a koukali na nebe. Dva večery po sobě. Létaly družice, letěla ISS …
A celý květen jsem si „projektoval“ v dílně. Nevím, co přesně mě vyprovokovalo, ale rozhodl jsem se tam zrekonstruovat celý jeden roh, a zvětšit ukládací prostor dvěma dřevenými regály z Ikey. Takže vyrabovat jakousi historickou skříňku, co tam byla, myslivecký monstrvěšák, pak kovovou konzoli, na kterou jsem si věšel lopaty a hrábky, než ji to napůl vyrvalo ze zdi … nemám rád tady to zahradní náčiní jen tak poházený, chci ho mít organizovaně pověšené … až jsem objevil Goliat system, a přesvědčil sám sebe, že se bez něj neobejdu. Takže jsem vyklidl celý roh dílny, čímž se ve zbytku dílny „nedalo hnout“, zapravil všechny díry po hmoždinách sádrou, dvakrát vylíčil vápnem, ještě objel všechny „spáry“ kolem stropu montážní pěnou, ať se mi na regály nepráší z půdy. Přesně naplánoval uchycení goliat systému, dvě odpoledne vrtal a velmi pečlivě přimontovával, protože tenhle držák už se mi kurva ze zdi vyrvat nesmí, pak smontoval ikea regály, pečlivě vyrovnal a přivrtal také ke zdi … a mám tuhle část dílny jako fakt vostře vystajlovanou.
Ale kdybych místo toho pracoval na děcáku, že … než si tady hrál v dílně, nebo si natahoval vodu ven z domu. Na to dojde.
Půl desáté, dole se vstává.
Připojte váš komentář