Pohled do zrcadla

Pololetní slohovka, vlastní charakteristika. Odevzdávám ji tuším v pondělí, tak uvidíme…

Spoustu let se již do našeho zrcadla dívám… snad vždy, když se ocitnu v koupelně. Obdélníková skleněná tabule odrážející nazlátlé světlo a měkkou béžovou barvu stěn. A ty spousty let před ním stávám já. Vždy jen na chvíli, déle když si čistím zuby, ještě déle před odchodem na diskotéku, občas se před ním jen mihnu… kdybych se byl do něj díval pozorněji, mohl bych si všimnout určitých změn. Věšák s ručníky stojí jinde než kdysi. Na malou poličku přibyla zelená pokojová rostlinka. I obyčejné kartáčky mají noblesní chromovanou přihrádku, o níž se jim dříve ani nesnilo. Ale vy víte, kam jsem zpočátku mířil…

Ze všech obrazů, které se v zrcadle střídají, se nejvíce změnil ten můj. Pomíjím drobnosti typu „už konečně vidím celý obličej a ne jen vlasy“, mluvím o sobě samém. Trochu tragicky si to uvědomuji právě dnes, kdy píši tento text… unaveně stojím před zrcadlem, ručička budíku sahá na jedenáctku, a já se můžu sám sebe ptát na tolik věcí… co se v průběhu let stalo, že vstávám tak pozdě? Co se v průběhu let stalo, že chodím tak pozdě spát? Co se proboha stalo, že mám na tváři nepříjemné strniště vousů a ne tu chlapecky hladkou tvář? A co strašného se muselo stát, že tu nyní stojím v červeném tričku „Oktáva 2004 – znamenitý ročník“ s jmenným seznamem spolužáků na zádech?

Do mysli se mi vypalují slova písničky, která právě zní… „Všechno hezký za sebou mám…“ Je to opravdu tak? Nyní mi skutečně připadá, jako by všechny změny vedly jen k… problémům? Ke zklamání? Ke smutku? Vždyť dříve mi vše připadalo tak bezstarostné, lehce naivní, šťastné, zbavené jakýchkoli pochybností. A to je právě to, co již v zrcadle nevidím. Už takový nejsem. Už dlouho.

Asi to s dospíváním souvisí a bránit se tomu je jen snahou skolit větrný mlýn, nezbývá mi tedy než se s tím smířit. Možná postupem času na svoje dětství pozapomenu, stane se pro mě samozřejmá nedůvěra ke všem a ke všemu, předně k televizi a politikům, která mě v minulosti rozhodně netrápila tolik jako teď. Tohle se nedá zastavit. Můžu se s tím pouze smířit. Ale je snad tohle dospělost?

Určitě přemýšlím ještě více. Až bych to nazval úchylkou, tu svoji patologickou snahu vždy klást argumenty i z druhé strany než je veřejně přijatý názor. Snažit se diskutovat tam, kde to smysl má, a mlčet tam, kde je již dobojováno a nelze nic změnit. Neříkat vždy všechno, co vím, ale vždy vědět, co říkám… spoustu jiných mouder bych vyjmenoval, a přesto bych jich dvakrát tolik bez mrknutí oka zamlčel, pokud se mi to právě nehodí. Jak pokrytecké, zařve mé svědomí…

Další rys, který si s sebou z puberty přináším: odzbrojující upřímnost. Vlastnost, kterou si na sobě piplám jako poslední zbraň proti zmíněnému pokrytectví, kterého se nezbaví nikdo, jehož vnitřní myšlenkový svět je natolik spletitý jako ten můj. Upřímností úspěšně bojuji proti výčitkám svědomí, přiznávám svoje chyby a přehmaty, mystifikace v diskuzích, a ač mi společnost nepřipravená na takovou dávku otevřenosti nemusí uvěřit, já sám jsem s pokojen v tom slova smyslu, kdy si nemusím nic vyčítat. Ale co když mi společnost opravdu nevěří…

„Vždy věř jenom sobě…“ poučuje Polonius Hamleta a s jeho radou se snažím ztotožnit pokaždé, když mám nějaké problémy s veřejným míněním, jehož ignorace je mým mírným koníčkem. Člověk, který celou svoji existenci sváže pouze s tím, jak se na něj dívají ostatní, je podle mě ubožák, který si zaslouží lítost, ale více snad nic jiného. Jsem nenapravitelný individualista, kterého před pesimismem už nikdy nic nezachrání. Přesto… jsou dny, kdy stojím uprostřed skupiny a vesele se s ní směji, a jindy hrdě postávám na jejím nejokrajovitějším okraji a opravdu tam být chci.

Čím to je? Jsem náladový. Mnoho faktorů má na směr mého myšlení vliv, občas koušu bez dostatečného přídělu slunečního svitu, jindy si libuji v podmračené podzimní obloze se sychravým vichrem ve vlasech, jindy bych lámal tužky kvůli nepovedené písemce, která mi dalšího dne přijde jedině k smíchu… jak tohle vysvětlit? Pověz zrcadlo, co za tím stojí?

Zrcadlo mlčí, což je jen dobře. Promluvit, tak nevím… to bych byl asi opravdu nenormální. Takhle jsem jen chronicky nevypočitatelný, případně chorobně toužící po originalitě… nemám rád šeď kdekoli jinde než na ocelově šedém temném nebi, ale v lidech ji odsuzuji. Příliš kruté a příliš černobílé, leč všem se nikdy nezavděčím a snažím se o to jen tehdy, kdy bych mohl blízkému člověku ublížit. K odlišení se od ostatních sahám tehdy, kdy je mi spojitost s nimi protivná, v něčem odpudivá… příkladem budiž dav lidí v podvečerním městě, všichni hystericky spěchající odněkud někam, kabáty, vlají, kufříky se natřásají, kabelky naráží do boků, igelitky námahou vrzavě protestují… připadám si mezi nimi jako ve stohlavém stádu, jež uhání jen proto, že nic jiného neumí. Zpomalím, drasticky zpomalím svoji chůzi a stanu se mezi nimi rušivým elementem, překážkou, ostrůvkem odlišnosti. Pomalu proplouvám desítkami spěchajících osudů a na rtech mám úsměv…

Přesto… nevidím postavy v šedivých kabátech jako méněcenné osoby. Jsou to lidé, a mají své starosti, které jim nedovolí při pohledu na klidně kráčejícího chlapce zpomalit, jsou to děti, které doma čekají na maminku, je to rodina, která čeká na v práci se zdrživšího otce, jenž je má zavést k babičce… jsou to miliony dospělých starostí, které mě z větší části úspěšně míjí a tím mi dovolují být ještě stále tím roztomile potrhlým člověkem, kvůli kterému v davu nikdo nezpomalí, ale kterého si mnohý všimne, a za čas si na něj třeba i vzpomene.

Stojím před zrcadlem a obraz v něm neslyšně promluví: „Tak to tedy je. Ty se bojíš zapomnění. Bojíš se, že budeš obyčejným a jako obyčejný zemřeš ve svém fyzickém světě, následně i ve vzpomínkách společnosti. Bráníš se tomu, neboť tak nějak si představuješ Smrt.“

Stojím před zrcadlem, novorozenecky blonďaté lokny nahradilo tmavě hnědé vrabčí hnízdo, dětsky jasné bělmo modrozelených očí protkaly krvavé linky nevyspání… ptám se, co bude zítra, co bude dál. Už nejsem dítě, nikdo mi to nepoví. Budu si to muset zjistit sám…

před 14 roky | Spisovatel | 4 komentáře

Komentáře

1 | ailyn | před 14 roky

krásný. hlavně konec

reagovat

2 | juneau | před 14 roky

diky.
konec… a to jsem si az v noci vsiml, ze jsem zapomnel dopsat dve jeste uzasnejsi vety :)

reagovat

3 | D0lphin | před 13 roky

Skvely. Vazne se me to moc libi. V nekterych mistech se primo poznavam, kdyz jsem byl v maturitnim rocniku. Rozhodne se ti nech a precti za 2 az 3 roky a pak v dospelosti… Uvidis nadherne ten posun…

reagovat

4 | juneau | před 13 roky

vsak to je jeden z duvodu, proc pisu…

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.