Pondělí jako žádné jiné

Kupodivu to nebude rant o „zasraným pondělku“, ale naopak – pondělí jako žádné jiné v tom, že jsem prostě nevstával. Válel jsem se v posteli s ivonkou až do skoro devíti. Do oken se opíralo skoro velikonoční sluníčko, štěbetali ptáci, projížděla auta … z postele jsem vylezl už v 5:30 a děsil kojící maminku, že už vstávám, ale to jsem šel jen na záchod, když už se tedy šumovalo po pokoji s kojením. Po víkendu mi v poště visel jen jeden e-mail, na kterém bych měl pracovat, ale kde čekám na podklady od klienta. A nic jiného na práci, jaj! Po chvilkovém záchvatu paniky, že nebudu mít na hypotéku, jsem v zůstal v posteli. 

Dvacetiminutový telefonní hovor …

No vida, a už je všechno jinak, a můžu dál pracovat. Ale co odpoledne? Svítí slunce … půjdu na kolo? Měl bych, jsem chcíplej jak … chcíplina. A nebo rejpat kolem domu do země? V sobotu jsme měli plány na malý výlet, tak jsem se do nějaké práce pustil až v neděli. Odvezl jsem kamení zpod mohutné břízy (proč ho tam naskládali?) ivonce na místo jakési okrasné zahrádečky, během čehož jsem si všiml spousty krťáků v dané části trávníku, a tak jsem se je tam pak vrátil rozhrabat. Pak jsem se zastavil v nejzašší části pozemku u mohutného ostružiní … jako ostružiny jsou fajn, ale nasrat, nechci mít za domem pichlavou divočinu (vysokou jak člověk), co ještě leze přes plot k sousedovi. A tak jsem to začal pomalu a bolestivě likvidovat, tři obrovské keře. V jedno chvíli jsem se zastavil, dal ruce v bok, přikrčil se před větrem, přešlápl v kypré hlíně … a rozjímal nad tím neznámým pocitem, že jsem si řekl, že kurva žádný ostružiní na svém pozemku nechci, tak ho kurva pomlátím, vytrhám, a spálím. Nebylo to tak jako desítky let předtím, že mi někdo řekl, ať něco takového udělám, protože si to on rozhodl … sem tam mě tyhle myšlenky přepadnou, a pobaví. Byla to prostě strašně rychlá transformace z „bydlíme v jednom pokoji a nemusíme se vůbec o nic starat“ k „máme malé dítě, dům, a 1000m pozemek k obhospodařování“. Žádný mezikrok přes podnájem, placení účtů, řešení nějakých smluv … inu, zvykneme si. 

před jedním rokem | Ze života | 2 komentáře

Komentáře

1 | youngparisian | před jedním rokem

ostružiny! věčná škoda :-D

reagovat

2 | juneau | před jedním rokem

No ivonka mi pak řekla, že jsem je mohl jenom ostříhat u země, ony vyrostou, zaplodí, a pak je na další rok zase zarovnat u země … no, mohl jsem jeden keř takhle nechat, to jo. Na druhou stranu si nemyslím, že bych to nyní 100% vyplenil. Byla to jen první (byť vítězná) bitva vleklé války.

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.