Poprvé v lese

Dřevní sezóna začala. V půlce března se šlo konečně kácet, asi tak o dva měsíce později, než by bylo záhodno. Stromy už dávno natahují vodu, všechny metry budou kurevsky těžký na nošení, a budou déle schnout. A letos to bude ještě šťavnatější, protože strejda je na neschopence, a všechno tedy zůstane na mně, šedesátiletém tátovi, a Vojtovi. Takhle ve třech jsme vyrazili včera, a káceli vybrané stromy po celém panství. Alespoň 10 „statných“ bylo třeba, na plánovaných cca 40 kubíků, a různé poschlé pokřivené a nebo pádem větších stromů poškozené mrchy k tomu. Chtěl jsem konečně také kácet, táta mě k tomu nikdy nepustil. A já se k tomu taky nikdy nehnal, je to kurva nebezpečný. Ale včera to vzal táta hned od začátku a piliny lítaly. Co naplat, kácí stromy třicet let, jde mu to od ruky, já bych se s tím pižlal a trvalo by to. Ale stejně na to nakonec došlo, táta v prudkém svahu podřezával dva propletené javory, bylo to hodně akrobacie, a když stromy padly a on se vyškrábal nahoru, tak měl obličej zkřivený bolestí a braly ho záda. Od té doby už jen opatrně chodil a snažil se výbec neohýbat. Fajn, takže budu pokračovat já, pokácených bylo ca 75% potřebných stromů. Takže bez tréninku na malých stromech, a hned na mohutnou, ale dutou olši. Stáli s vojtou bokem, já ji obřezával, ale místo aby si ji člověk mohl do hloubky naříznout na jedné (pádové) straně, zatímco jádro kmene strom stále udrží, dokud jej nenaříznu z druhé strany, tak tady jádro chybělo (duté). Jop, na začátek super. Opatrně jsem to obřezával, až mi strom náhle pilu zakousl a hotovo. Naštěstí se ještě dala vyprostit, když jsme do řezu natloukli klín, ale byl to okamžíček … a taky mohlo být dořezáno, a jelo by se domů pro druhou pilu, abychom tu první vůbec vyprostili. Dořízl jsem ji, zapraštělo to, zem se pohnula, a olše padla úplně jinam, než jsme si plánovali, dvě mladší zlomila jak sirky a opřela se o jiné, a zůstala viset. Dřevorubcova noční můra. Až s ní traktorem cukneme, tak spadne, ale do té doby tam bude nebezpečně zakleslá, a pokud by nějakéhi idiota napadlo pod ni vlézt, a ona právě povolila … ani nedomýšlet. Pak jsem kácel ještě dva javory, jednoho poctivého, a druhého obra. Ten první měl suchou špičku, což znamenalo spoustu starých suchých větvý ochotných k ulomení, jakmile se strom pohne. Takže já pod ním budu mít sekundu dvě na to sbalit pilu a utéci, jakmile v kmeni křupne a začne se naklánět. Měl jsem očištěnou cestu k útěku (to poslední, co potřebuješ je zakopnout o větev nebo se zamotat do ostružin, když vedle tebe padá strom), táta stál za mnou a sledoval vrch stromu a byli jsme domluvení, že jakmile uvidí na špičce pohyb, tak mi zaklepe na rameno a utíkáme pryč. Domluva na houby, čekal jsem, kdy mi zabuší na rameno, a on mi tam zatím „přistával jemný motýlek“. Ale to už v kmeni praštělo a nebylo na co čekat, utíkali jsme pryč, a strom padl do houštin, cca ve správném směru. A ten obří javor byl sladká tečka na závěr, snad sedmdesát čísel v průměru, jasně nakloněný jedním směrem, bylo tedy jednoduché jej tam složit. Z jedné strany vejra (véčkový zářez), aby se mu pomohlo, jenže jak z druhé strany? Při takové šířce hrozilo, že se spodek kmenu akorát rozštípne, protože ho nestihnu dostatečně podříznout, a ta napružená část mě i s pilou během zlomku sekundy přemístí o deset metrů (a přerovná mi orgány a kosti). Takže se ještě nařízne do třetiny kmene zleva, pak ještě zprava, takže kmen už bude notně oslabený a svolnější k úplnému ulomení, jakmile jej začnu nařezávat z poslední (horní) strany, která drží celou váhu stromu. Ve stromě zapraštělo, zem pod nohama se mi zatřásla, jak se uvolnil tah na kořeny, a já vzal nohy a pilu na ramena a utíkal pryč, a poslední mohykán zaduněl do podmáčené louky. Dočistil jsem kořen, a vypnul pilu. Fajn, tak už jsem kácel i stromy.

Dost ale na tom, že vůbec žiju, toho dne jsem byl ale asi nejblíž smrti, co jsem kdy byl. Táta kácel javor, ten padl ze svahu dolů, zvířilo se suché listí, já stál o pár metrů dál, lomoz a praskání utichalo, a jen jsem zaslechl tátovo „June!“, Vojtovo „Bacha!“, nad sebou zaznamenal pohyb a v sekundě překonal pět metrů, a na místo, kde jsem stál, dopadla pětimetrová větev deset čísel silná, odhadem 40 kilo těžká. Zůstali jsme stát, dívali se po sobě, a … nic, jen ve vzduchu visel šok z té situace, která se náhle udála. Mohlo to být o chviličku jinak, mohl jsem hrůzou přimrznout k zemi, a patnáct metrů volným pádem letící kulatinka by mi z lebky a obratlů udělala kaši. Táta s vojtou měli lesácké helmy, já jen čepici, ale ta helma chrání před padajícími větvičkami, ne malými stromy. Zvláštní, celý den jsem se při každém padajícím stromu díval vzhůru a dával pozor, co se z padajícího stromu odlamuje nebo co sráží z ostatních korun, myslel na chlápka, co si před lety zabil pomáhající manželku, když na ni z padajícího stromu spadla větev (a ona jen lehla na zem, mrtvá, a z uší jí vytékala krev…). A pak se jednou nahoru nedívám, a stojím na stejném místě jako ta nebohá žena.

před dvěma roky | Ze života | 2 komentáře

Komentáře

1 | youngparisian | před dvěma roky

Trochu děsivý… neblbni, už seš táta od rodiny :)

reagovat

2 | juneau | před dvěma roky

Jop, děsivý. Viděl jsem toho už v lese hodně divokýho, ale nikdy nic takhle reálně smrtelnýho. Vlastně jsem se asi podruhé narodil, když to tak vezmu … ale místo nějakých filmových rozjímání zase akorát sedím u práce, nebo odevzdávám přiznání k dani … jako by se nechumelilo. Zvláštní.

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.