Posledních pár dní mého života

Ukradl jsem si chvilku a posadil se k počítači se sklenkou vína, tudíž ne k práci (uznejte, rozumné rozhodnutí).

Středa čtvrtek s ivonkou u ivonky, čtvrtek pátek s ivonkou u mě, pátek sobota nedělě u ivonky a v neděli večer (teď) zase u mě. A za tu dobu se nestalo nic podstatného až na včerejší výlet do brna do kina na Simpsnovy. Film se líbil, byla nás tam banda sedmi lidí, koupil jsem si malý popcorn (poprvé v životě), zábava a sranda. Třeba když si DJ ve fastfůdu koupil jakési kungpao, nad kterým kuchaři očividně ujela ruka s vyhořelým jaderným palivem, neboť od prvního do posledního sousta byl opocený jak vrata od chlíva a očividně zakoušel stejný gurmánský zážitek jako já ve čtvrtek, kdy jsem konečně ochutnal ždibíček domácích kozích rohů, zvláštních uzounkých paprik, kterých se letos urodilo a jejichž jedna polovina (úrody) je absolutně superpálivých. Ale mega. I otrlí konzumenti přestanou býti otrlými a nakonec i konzumenty. Inu, dvakrát jsem žvýkl do kousku papričky (1cm²), vyplivl jej a vymačkal si do huby celý citron, což je prý jediná účinná látka na toto pálení. Účinná nebyla, půl hodiny se mi ještě chtělo blít a potil jsem se asi stejně jako DJ. Tomu říkám zážitek

Stavili jsme se dnes za babičkou a na noťasu jim ukázali fotky z dovolené. Užší výběr 170 fotek z celkem 600. Ty jsme pak ukázali komplet všechny našim. Dalo to fušku, zkompletovat mých 200 fotek, sestřiných 150 a ivončiných 300 (přibližně). A ještě je seřadit podle data a hromadně přejmenovat, aby šly po sobě. Občas vtipné záběry, kdy máme s ivonkou pět fotek z pizzerie po sobě a mezi nimi jedna fotka, kterou vyfotila v ten samý čas sestra svým foťákem někde v apartmánu

Což mi připomíná, že první věc, kterou jsem s mým milovaným noťáskem po obdržení udělal, bylo nafutrování všech fotografií, co jsem kdy pořídil a na DVD zálohoval, na jeho disk. Dnes mě napadlo nechat si vyjet vlastnosti oné složky – skoro 32 000 souborů. Fotek. Panečku.

Večerní fotbálek, v šesti lidech (sestra a ivonka), po dvou týdnech bez většího pohybu ze mě lilo jak… když prší. Ono taky chvilku docela pršelo. Což mi zase připomíná včerejší stání na krajnici úzké silnice pod jedním deštníkem pod listnatým stromem pod kvalitním deštěm v okamžiku, kdy se míjel traktor s náklaďákem. Adrenalinu není nikdy dost.

A teď už jdu zase za ivonkou