Přes Vysočinu se přehnala bouře

Je čtvrtek odpoledne a co já celé ty dny dělám… sedím u pc, druhým týdnem programuji e-shop a zaříkávám se, že už nikdy nebudu takové projekty dělat za čtyřcifernou částku a už vůbec ne pro zákazníky, kteří v e-shopech nenakupují a mají o jeho principech zcestné představy. A raději ani nepřemýšlím nad tím, že celé první dva týdny června jsem dělal na potřebných úpravách redakčního systému, které možná byly potřebné, ale které mi nikdo nezaplatí.

Raději nepřemýšlet. To bych si pak ještě zkusil spočítat hodinovou sazbu a hrábne mi.

Včera přišla bouře. Úžasná a dechberoucí. K osmé hodině večerní od západu připlouvalo mračno podobné obřímu létajícímu talíři (pár takových (mračen) jsem již za život viděl), ve kterém se neustále blýskalo. Ne zablýsklo, ale neustále blýskalo. Jako nebeský stroboskop, nepřetržitě blikající temně se valící děsivo. Světla pomalu ubývalo, máma s tátou spěchali vyřídit cosi sousedům a cestou vyvenčit kima, já začal vypínat počítače. Co kdyby. A nenechav nic náhodě jal jsem se vyšroubovat kabel od wi-fi anténky z routeru. Kdekdo vytáhne při bouřce počítače z elektřiny… a pak mu švihne do telefonního vedení → do domácí sítě mezi počítači a vše k ní připojené jde do kytek. Táta už za zvedajícího se vichru na zahrádce zajišťoval skleník, máma sotva dala domů kimču a běžela mu pomoct a já zpocenými prsty nebyl schopen odšroubovat jistící závit, abych to měl rozpojené a mohl rychle běžet pozavírat dvoje balkónové dveře a polovinu všech oken, co na domě máme.

Neuvěřitelné rány zabouchávajících se balkónovek a domácích dveří zvrhly situaci do začátku pekla. Router – stále připojený k anténě – mi vylétl z rukou a nedbaje na v poledne vytažené stehy na zádech jsem se rozběhl domem, jako bych chtěl balkónovkami proskočit až na trávník, zatímco venku začalo šílenství. Dunění vichru mi ani nedovolilo otevřít dveře, deku jsem nechal na balkóně a hnal jsem do kuchyně pomoci mámě, neboť tou se průvan prohnal s největší intenzitou, během minuty byl dům hermeticky uzavřen a ještě mě stihla vyrušovat ivonka po mobilu, které jsem jen řekl, ať se tam u nich o 15 kilometrů jižněji připraví na peklo a zavěsil jsem. Postávání za okny, zírání na déšť a blesky bičující oblohu… jestli bylo dunění výplodem vichru nebo nekončící hřmění, to by se jeden hádal.

Bouřka, řekl by někdo… taky že ano. Ale nikdy jsem nezažil takový nárazový vichr. Když se domem rozlehly ty strašné rány, jak se do něj opřel vítr ženoucí se údolím, byl jsem naprosto přesvědčen, že se z balkónovek vysypalo sklo nebo minimálně kolem futer popraskala zeď a omítka popadala na podlahu. A to se zatím jen v kuchyni sypaly na zem různé serepetičky, které vichr posbíral po poličkách…

Pak vše ustalo, přestalo pršet, na západě se rozjasnilo a mračna ozářilo zapadající slunce – vše přešlo do oranžového nádechu… optimistická krása jako protiklad k démonickému děsu. Od západu.

obrazek
obrazek

(Nakonec, vždy to tady zdůrazňuji – jsem na mraky. Pořád bych je fotil, protože příroda s nimi dokáže divy.)

před desíti roky | Obrázkově Ze života | 3 komentáře

Komentáře

1 | ailyn | před desíti roky

nejen přes vysočinu :)

reagovat

2 | frettie | před desíti roky

a já tím v brně proběhl od šaliny k privátu (cca 30 metrů), mokrej durch en durch. :)

reagovat

3 | CZNeo | před desíti roky

Jo, slyšel jsem, že to v některých místech bylo fakt hustý…takže u vás hrůza, u nás všechno v cajku, o vesnici dál větší hrůza…no pěkné. Co wi-fi?

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.