Přijímací zkoušky na VŠE Praha s mojí maličkostí

Zase jsem si vzpomněl na pár vychytávek právě tohoto RS, jako například odkaz „Sejmout web“. Po kliknutí vyskočí dvě kolonky a tlačítko. Co napsat do první kolonky? Heslo. Kdyby se mi někdo dostal do admin části, nic by nespáchal. Ke každému procesu musí zadat heslo. A zda si text přečte tady nebo přes redakční rozhraní, to už není podstatné. Ale na co je ta druhá kolonka? Druhé heslo? Kdepak… jméno. Jedno jediné jméno. Pokud tě napadne, pak máš možná pravdu. Ale znám více lidí s tímto jménem… znám jich spoustu.

Co ale taková dvě nevinná slova udělají s webem? Sejmou ho Nadobro K čemu je ti web bez index.php? Sejmul jsem ho před odchodem do hajan. Že si můj web čtou lidi ze školy, toho se hrozím jako čert kříže a hlavně to také celou dobu předpokládám. Tedy tušíš, že moje obavy byly potvrzeny. Web byl odpojen a já s třemi cvičnými AJ testy na VŠE odešel do postele. Bylo půl jedenácté. Vypracování testů mi půl hoďky zabralo, 20% neúspěšnost mě nijak nepřekvapovala, dokonce mě i mírně potěšila, že mám blbě jenom každou pátou otázku. To uklidní Usínám…

Usínám tři hodiny, ve dvě snad konečně omdlím vyčerpáním a ve 2:30 mě máma probudí. Při usínání si sejmutí webu rozmyslím, jen ať si to čte, kdo chce. Kdo má odvahu číst moje myšlenky, ať je čte… ale ať mi pak nikdy nic nevyčítá. Znovu jej nahazuji a vyrážíme na zkoušky, venku je tma a lije, psí počasí. Plnou parou dobýt Prahu. Na dálnici dojíždíme v 4:05, motor feliny kroutí kilometry, kola hltají asfalt, proudy vod od kol kamionů oslepují čelní sklo, ručička tachometru se mazlí se sto čtyřicítkou… sedím na zadním sedadle, cítím apatii z nevyspání a únavy, sleduji světla aut, ubíhající tmu… úsvit, pokud mohu tímto pojmenováním dnešního rána slovo „úsvit“ takto urazit, je mizerný a nestojí mi ani za to, abych si ho všímal. Přitom tuto dobu považuji za nejkrásnější část dne…

Prágl. Cajzlov. Stověžaté maloměsto… sorry obyvatelům mezi návštěvníky, ale já nemám rád města. Brno je v tomto ohledu extrémním adeptem na zkrášlení jadernou střelou středního doletu. Pokračujeme po magistrále k hlavnímu nádru, k VŠE je to to pak co bys šalinou dohodila. Dokonce táta zaparkuje přímo před vchodem do budovy. Prší. Pejsci pejskařů serou na těch pár čtverečních metrů trávy kolem sochy Churchila. Podivná individua se trousí kolem, až i já neodolám volání budoucnosti a vydám se do nové budovy, mámu s tátou nechávaje napospas velkoměstu. Kde ovšem táta osm let pracoval, takže v době mé nepřítomnosti (a v dešti) si prošli známá místa. Času měli hafo…

V prostorách nové budovy nás postávala spousta. A jak rád si v takových chvílích hraji svoje role… ostatní pocházejí, těkají pohledy, neví, co dělat. Já stojím pevně rozkročený na nějakém frekventovaném místě, ruce založené přes prsa, zkoumavé a neuhýbající pohledy přejíždějí po ostatních zoufalých Mě to baví, takhle si hrát… nikdo mě nezná, je mi jedno, co si o mě pomyslí. Baví mě hrát si na někoho jiného… umožňuje mi to cizí prostředí. Proto ho mám občas rád.

Na posluchárně Bé visí seznam jmen odsouzených ke zkoušce, jsem třetí od konce. Vlezu dovnitř jako druhý, usadím se na pofidérní otočné sedátko. Mohlo to začít… brzy obklopen z obou stran jinými jinochy, sedíme v poslední řadě nejvýše. Nebavíme se, koukáme před sebe, místa je tam pro každého fakt málo. Až se ten napravo zeptá, čím budeme začínat, zda matematikou nebo anglinou. Hovor je zapředen, kecáme o testech a o všem, pak se přidá i ten nalevo a brzy je náš úsek zadní řady plný lochecu Takhle si prostě zkoušky představuji, uvolněně se bavím s novými kamarády, kteří jsou také vyklepaní a chtějí se odreagovat. Přiznám se, nebyl jsem vyklepaný. Nebál jsem se. Zvláštní neurotický pocit má každý, ale já si věřil. Já si na matiku věřil. Svíčku mi mohla zhasit jedině anglina.

Kontrola občanek, maturitních víz a pozvánek od fakulty, rozdání papírů, pomocných lejster (s těmito tabulkami to vážně nejde projet), pár rad, děkan přináší varianty testů, můžeme psát… test rámcově naprosto shodný s tím, které fakulta nabízí na svém webu k vyzkoušení, proto hned vím, vo co gou. Například že dva či tři výsledky budou „Ani jedna z odpovědí není správná“. Vychytanej chyták, vždy parádně zmate. Ale když už ho očekáváš, tak ten příklad nepřepočítáváš stokrát, pokud ti nevyšel výsledek nabízený v možnostech, ale vybereš možnost poslední zmíněnou výše. Jel jsem a jel a jel, až bylo všech 15 příkladů za mnou. Všechny jsem je spočítal ještě jednou. Pak už jen pokukování, vyplňování výsledkového formuláře. A dobrej pocit, zatraceně dobrej pocit.

Přestávka, kdy můžeme opustit místnost posluchárny jen v urgentním případě (a dvě třetiny lidí jsou v tahu), my tři kecáme, sdělujeme si zážitky z maturit a pod… Chce se mi šíleně spát a mám hlad. Bolí mě oči a jsem unavený… opět kontrola občanek, zda si třeba místo mě nepřijde anglinu napsat nějaký jazykový expert. Mám strach. Mám strach, že v anglině nedosáhnu ani na tu potřebnou polovinu úspěšně zodpovězených otázek. Spoléhám na tu nejošemetnější věc: jazykový cit. Párkrát mě podržel, párkrát mi podkopl nohy. Vyplním formulář s padesáti otázkami, dobrý pocit z toho nemám, neboť prostě nevím, co je a co není dobře. A mám strach. Společně s druhým parťákem odevzdáme testy půl hodiny před koncem (první rozhodně nejsme) a odejdeme. Na tátu narážím na chodbě, rodiče se po procházce prahou přišli kouknout do školy. Podělím se o své rozproruplné pocity a odjíždíme.

Vymotat se z prahy, no ble-e-e… město bez dopravního řádu. Statisíce aut. Fuj… konečně dálnice a směr nach Hause. Naprosto vyčerpán si ustelu na zadních sedadlech a po třiceti minutách spánku v noci naberu nějaké dvě hodinky lehounkého dřímání. Doma…

Ani bych nevěřil, že jsem byl dnes v Praze. Přijde mi to pěkně dávno.

Usedám k pc a od onoho okamžiku obléhám stránky příjmaček, kde se mají k večeru objevit bodové výsledky. Neřeknou mi, zda jsem byl přijat, ale poví mi, zda jsem prošel zkouškami do přijímacího řízení, pokud bych to měl nějak napsat. Potřebuji z obou předmětů více jak 2×50 bodů, mít z AJ 49 bodů, pak bych zkoušky neudělal. Od svých sousedů jsem se dozvěděl, že minulý rok byli přijímáni všichni nad 127 bodů.

Jak to bude letos, to ti nepovím, ale tuším, že jsem se svými 168 body (90M a 78AJ) pekelně za vodou