Půl čtvrté v noci...
I včera jsem šel spát pozdě a dnes vstal před obědem. Lepší než prosedět ráno u komplu. Na což by natuty došlo… zírám někam za monitor… dál bych si hrál s redakčním systémem. Do večera jsem dodělal všechny šablony (editovatelné části dizajnu) a teď v noci je začal skládat do sebe. Není to tak snadné a hlavně to nemohu dělat bez uživatelem nastavených hodnot (např kolik textů vypsat v archivu na jedné stránce,…), takže musím nejdříve vytvořit sekci pro kompletní nastavení blogu a z ní pak tahat mnou zadané (případně defaultní) hodnoty.
Nastavení jsem chtěl nechat (naivně) na konec, kdy bych si byl jist, co všechno hodlám nastavovat. Takhle mě čeká vrcholně nepopulární přidávání dalších a dalších nastavovátek, přepisování scriptu, ládování databáze… ach jo. Jinak to asi nepůjde. Pokud si tedy jen zpočátku nevytvořím soubor s nastavenými proměnnými, jenž bude na konci nahrazen výpisem z databáze (aby šly tyto hodnoty měnit) a v němž by změna znamenala připsání 1 řádku. To je dobrý nápad. Ale když už mám zase většinu oné sekce hotovou… ale stejně to udělám takhle. Snad to do zítřka nezapomenu… stejně celé dny nemyslím na nic než na tenhle systém.
Úplně jsem také vynechal vzpomínku na nákupy v brně, kdy mi prodavačka nesundala ze sáčka elektronické čidlo a my se sestrou obtěžkáni igelitkami u východu zvesela zapípali. Rozepsal bych se, nebýt tak ospalý.
Více mi ale v hlavě leží jiná věc… a asi tam bude dlouho. Jmenovala se lucka a potkal jsem ji před rokem u moře. Všehovšudy jsme se znali tři dny. Bydlí v brně, což je prakticky za rohem, ale přesto jsem ani minutku nepřemýšlel nad tím, že bych ji navštívil. Ji jsem patrně ale zaujal mnohem více, čtrnáctiletá pobláznená holka (co vypadala na šestnáct, tak nekřič)… občas mě prozvonila, občas napsala. Já ji sem tam prozvonil zpátky a párkrát odepsal… nakonec proč ne, vždyť mi s ní bylo fajn. Ale také mi bylo jasné, že tehdy jsme se viděli naposledy. Asi před dvěma týdny se ozvala, že jedou k moři. Už dříve mě na moje přání ujistila, že ho bude pozdravovat… asi tedy čekala, že mě to bude zajímat. Ale já jí neodepsal. Že jí napíšu v týdnu, až bude u vody, říkal jsem si… a nenapsal. Prozváněla. A já neodpovídal…
Včera – to už se patrně vrátili – mi volala. Nevzal jsem to. Poprvé jsem nevzal nějaký hovor. Ptala by se, proč jsem jí nenapsal? Co bych jí odpověděl… vždyť mě má jen ráda. Bylo to jedno, mobil utichl. Později mě prozvání neznámé číslo, ale hned mě napadlo, že si třeba vzala mobil sestry a teď mě zkouší, jestli záměrně ignoruju jen ji. Později v noci se ozvalo ještě nějaké (no number)…
Udělal jsem něco, na co nejsem pyšný. Přežiju to a zase mi bude fajn a na nějakou lucku si ani nevzpomenu… ale teď mi to není lhostejné a vím, že jsem se nezachoval tak, jak by mi můj (tobě předhazovaný) charakter nařizoval.
Co na tom sejde… zítra se asi neozvu, to budu mít na starosti ivku. Ale teď, s touhle fucking mood, je nejlepší jít spát… How come we dont even talk no more…
před 17 roky |
Ze života | 
6 komentářů
