Schody, vosy, jahody

Schody … dům máme na mírném kopečku, a ještě „nad zemí“, takže ke vstupním dveřím vede pět schodů z „terasa“. Jenže ty kdysi před lety „ujely“. Asi špatné základy. Nejhornější schod je OK, druhý také, ale už je znát, že nalevo se asi 2 cm pohnul, no a třetí schod na levé straně ujel asi o 10 centimetrů a sesunul se šikmo dolů, a vzal s sebou i zbývající dva schody. Super věc, mít v prostředku schodů najednou změnu výšky kroku o cca 5 centimetrů. Kdo to nečeká, tak zažije vzrušující okamžiky, naposledy to pěkně vystřelilo sestru, když šla dolů a šlápla „do prázdna“. Nejlepší ale byla pošťačka, co se mi i s dopisy rozsypala přede dveřmi – koukala do dopisů, zakopla o hranu schodu, a padla mi před dveře na všechny čtyři právě když jsem jí šel otevřít.

Takže když už jsem si říkal, že tam nalepím nějakou pásku, tak táta rozhodl, že se do nich pustíme. Nebudeme „dělat nové“, zkusíme je opravit. Padlé stupně opatrně odstraníme bokem, vykopeme stávající základy, napereme tam betonu a kamení aspoň do osmdesáti čísel hloubky, a ujeté stupně postupně po jednom vrátíme zpět. Což je logisticky ten největší oříšek, protože se to vždy dělá opačně → zabetonuje se nejnižší stupeň, a pak se pohodlně přidávají další, co se vždy zapřou o ten spodní, až se dojde nahoru. Jenže my ty dva horní už máme usazené, takže potřebujeme začít od nich, a dojít dolů, a kam nám to vyjde, tak ten spodní fest zajistit a zabetonovat. A manipulovat se 150–200 kg stupni, jejich nasouvání na pozice, podbetonování, usazení naprosto přesně, a ještě v omezeném prostoru … no bude to veselé.

Včera jsme tedy schody rozebrali, a začali robezírat část základů pod ujetými stupni. Skoro i rukama. Místo betonu mezi kameny skoro jen písek a stavební suť, a až jsme došli do hloubky, tak to bylo jasné → místo základů stavitel jen do díry naházel hromadu kamení, a začal budovat kamenici. Stačila tužší zima, mráz pohnul s hlínou, i s volně loženými šutry, a kamenice nad nimi to nevydržela, popraskala ve spárách, kameny se pohnuly, a schody sesuly. Kokot. Na jedné straně jsme se tedy zakopali do osmdesáti čísel, pak už jel táta domů, já pořešit e-maily, a jal se vykopat druhou díru na pravé straně. Tam základy pro schody docela drží, ale pod nimi je také jen kamení a hlína, kterou je třeba dostat ven, aby se tam místo tohohle výsměchu navalilo pěkných pár koleček betonu … pajcrem jsem to rozdloubával, lopatou zezhora vybíral, rozbíjel starý beton … až jsem narazil na šutr přes celou plochu díry, a dvě hodiny s ním bojoval. Díru jsem musel asi 2× rozšířit, a pak se mi konečně podařilo ho rozhýbat a po dvou pajcrech vysunout ven. Krásný placák, bude se někde v trávníku hezky vyjímat. Pokračoval jsem s kopáním až do sedmi večer, kdy už jsem fakt nemohl, ale ruce jsem měl plné puchýřů a věděl, že dneska bych si je akorát všechny rozerval, kdybych měl pokračovat s lopatou. Betonovat budeme asi až v úterý, tak mám pěkných pár dní pro regeneraci. I když v sobotu pojedeme nalámat kámen do kamenice, tak uvidím, jak moje tlapičky dopadnou.

Vosy … plná půda dílny, všude samé malé hnízdo a královny stavící si nové. A pak najdu papírové hnízdo pod střechou hned u terasy a tak to kurva ne! Tady bude celé léto vegetit Bára a nepotřebuju, aby mi tu lítalo tisíc vos. Vzal jsem plechovku od kafe, rychle do ní hnízdo utrhl a zavíčkoval. Bzukot žádný, takže ještě hnízdo jen s vajíčky. A za minutu tam po hnízdu pátrá sršeň. Aha! No, vyčíhl jsem si okamžik a sejmul ji lopatkou na smětí, a nebylo co řešit. Ale co tedy ta hnízda na půdce nad dílnou, taktéž vedle terasy? No, tak ta jsou již obydlená, doprdele. Dvě se mi také podařilo zavřít do kelímků od jakéhosi jogurtu, co jí ivonka po kilech, a nervózně sledoval rozzuřené obyvatelky snažící se dostat ven. Jenže rozestavěných hnízd s aktivní královnou tam bylo ale ještě pět … a jak se zbavit těch, pod hřebenáči, kam se nedá dostat jinak než násadou od koštěte, a vosa je tam navolno? Počkal jsem si na dnešní ráno, a v šest se tam vydal. Zárodky hnízd přilepené mezi latěmi, a u každého jedna vosa. Jedno jsem rozmáčkl tyčkou i s vosou. U druhého se mi to pořádně nepodařilo, vosa spadla živá na podlahu, ale byla rychle zpacifikována, a u třetího s nejaktivnější vosou ho šlo jen srazit na zem, a pak jsem mazal, protože vosa zůstala někde pod střechou… i když asi netušila, která bije. Zítra ráno jdu znovu na všechna dokončená hnízda, zase je posbírám do kelímků a … no, nevím, co s něma ty, první dva kelímky mám pořád venku a vosy v nich ne a ne umřít. Asi do nich opatrně napustím vodu. Soráč, holky. Bylo by fajn, kdybyste tady kolem sbíraly hmyz a jinou havěť, ale na to nepotřebuji deset kolonií.

Jahody … to si tak na jaře jdu kolem domu a obhlížím mravence, a koukám, že ze spáry mezi kamenicí a betonovým chodníčkem vyrůstá jahodí. No totok? Jdu tam později, a jahodí kvete. No totok? Jdu tam později, a místo květů jsou nasazené zelené jahůdky. Wut? No a teď už tam chodím a trhám si červené lesní jahody :-) Fajné! Je po deváté, půjdu se podívat na holky, vyjdu se kouknout ven … a dám si jahůdku.

před dvěma roky | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.