Sedím u noťasu a je mi zle
Máma si přes minulý víkend pořídila chřipku… podle všeho jsem další vyvolený.
Hlava mi třeští, ruce studené, tělo v ohni, záda bolavá, nohy slabé… je mi mizerně, jen tu dlouhé minuty sedím a zírám na šetřič obrazovky. Tak tohle opravdu nepotřebuju. Včera jsem jen pokašlával, dnes už kašlal a během sezení u pc a dodělávání projektu do javy (99% hotovo) se to něco přehouplo do druhé poloviny. Jsem nemocný, nejsem? Kdo ví. Ale je mi mizerně.
Tohle píšu na noťasu na koleji… a při představě, že budu muset sejít pět pater koleje, vyjít dvě patra školy, sejít dvě patra školy a vyjít pět pater koleje… no potěš. Žaludek se mi obrací. Ještě v pondělí ty výtahy jezdily…
Včera jsem noťas ve škole měl, ale nějak se mi nechtělo nic psát… povídal jsem si s miláčkem, serofval. Uklidňoval se po matice… když je šestý příklad z šesti první, u kterého se dobereš výsledku, pak jsou následující dvě hodiny plné stresu. Snad to na 4 body bude… napsal jsem ke jménu mejla, tak si možná výsledek přečtu po připojení na net.
Chce se mi spát a šel bych na chvíli spát… ale to vždy všechny moje nemoci startovalo. Člověk si lehl jako unavený a utahaný, a probudil se v horečce v propoceném oblečení. Riskovat to nebudu… stačí mi představa noční brigády ve stavu, v jakém jsem, a je mi to k smíchu. Takhle bych to asi ještě ustál… ale na vlak mě holky potáhnou za sebou. I s cestovkou.
Snad zabere paralen… musí. Sedím tu u stolu, přemáhám bolest zad a vůbec nevím, co bych někdy k ránu dvě stovky kiláků od domova a naprosto bez sil dělal. Už jen jak se od vlakáče dostat na druhý konec city na autobusák… dva kiláky s báglem na rameni. Já bych snad stopoval.
Ale třeba bude dobře. Třeba to přejde.
Ach jo.
Jaké jsou plány… zítra domů, v jedenáct odemykám dveře. Dejme tomu, že ve dvanáct bych už mohl spát, kdyby se mi chtělo.
Pokud mi bude fajn, zkusím dokončit javu, ať to mám kompletně z krku (deadline je v neděli 23:59)… v sobotu ráno se jde makat do lesa, raději tedy půjdu spát už někdy brzy. První díza tohoto roku je mi u tak strašně velké prdele, že to ani slovy popsat nejde. Právě v tento okamžik totálně. V sobotu podle stavu práce v lese… a v sobotu má také můj miláček dvacet let. Snad za ní budu moci přijet… snad budu moci. I proto chci mít projekt dodělaný ještě před víkendem…
Ruce pod tekoucí horkou vodou, neoholená tvář v zrcadle… takhle přece do školy jít nemůžu. Jdu ten kožich z xichtu odstranit.
Tak na mejlu nic nemám. Cesta do školy v poho, paralen asi zabírá, ale teď tu sedím v křesle a je mi zase mizerně. To bude noc…
před 13 roky |
Ze života | 
3 komentáře
