Střípky z listopadu a prosince
Kdy blognout, když ne našrot?
Malovali jsme. Nevím, proč se u nás maluje v zimě, přijde mi to nelogické, ale argumentovalo se mi tím, že jindy není čas … v létě je – pravda – spousta jiných srand na práci. Ale malovat, když v je venku mínus osm … no co naplat. A tak jsem přijel od ivonky domů, lup do sebe tři panáky calvádosu, co mi terka dala před rokem k pětadvacetinám, jako léčivo na podezřelé pocity v krku a věnoval se práci. Odpoledne přišli naši z prací, vyklidila se kuchyně a s tátou jsem se na ni vrhl. Vrhnul.
Podruhé v životě jsem držel v ruce štětku (poprvé před hágenovic narozkama, kdy jsem maloval pokoj ivonce), oháněl se co to šlo, ale musel jsem naznat, že myš a klávesnice mi bicáky fakt nezocelí. S výkonem táty jsem se nemohl rovnat, ten jedním tahem zamázl metr čtvereční, zatímco já obouma rukama svíral štětku, aby mi nespadla na zem … dřina. Jednou kuchyň, byl večer, šel jsem se zrelaxovat ke klávesnici a někdy ve dvě se dostal do postele.
A nemohl usnout … to už je tak trochu … častý.
Přesto mě budík v osm třicet probral, v osm čtyřicet opět a v osm padesát donutil vstát.
V kuchyni se snídalo, vařila se káva a já … no nevím, co jsem dělal já, byl jsem jako po koťatech a asi jsem si uvařil čaj a sedl k noťasu, abych zjistil, že nejede net. A už se makalo na druhé vrstvě barvy v kuchyni.
Dodělala se kuchyň, vyklidil se obejvák a na oběd. A na obejvák. Makačka, někdy odpo byla hotová první vrstva a já si sedl ke kompu úplně vyřízený. Ale fakt… kdybych v tu chvílu lehnul do postele, tak bych do pěti minut spal a nevěděl o světě až do příštího rána. Ale to je pro ženský a sraby, já si uvařil kafe, po kterém z hrnku slezla barva a vrhnul se na další desítky čtverečních metrů, který měly poznat, zač je toho bílá.
Hele lidi, jestli jste to nepoznali, tak jsem mohutně připitej. Pokud jste to nepoznali, tak mně osobně to vůbec nevadí.
Střípky
V opilosti si u klávesnice připadám jako Mozart u piana.
Ehm …
Sorry, volal jsem si pět minut s ivonkou a pak si četl nějaká blognutí. O čem byla řeč?
Střípky …
Nejstarší střípek je doslova hilarious. Hodová zábava tady u nás v obci. Prostě taková lepší akce, prostě hody. Jsme na Vysočině, ještě to něco málo znamená. Ráno obchází vesnici mladí, s nima maškary, pár týpků na koních, prostě haur akce. A já se jak na sviňu mezi nima soukám do rakety a s omrzlým autem projíždím mezi koňama, abych dojel na zabíjačku tam na jih k ivonce. Loni jsem tam omylem málem porozbíjel všechny archivní slivovice, letos jsem řezníkovi pro změnu vyhodil prázdné sáčky od koření, podle kterých odměřoval, kolik už toho do prejtu nasypal. Co bude příště? No ale především jsem začal den brutální kávou v devět ráno a od té doby pokračoval jen ve slivovici a dvanáctkách. Celý den na alkoholu, až bylo šest večer a my se jeli domů dát do kupy … při tom škívření sádla jeden docela načichne. A tak jsme se osprchovali, zalezli v sedm do postele a doslova usnuli, až jsem sebou nějak cukl a říkám Doprdele, přece jsme všem řekli, že jdeme dnes na hodovou … přece je nebudu všechny obvolávat, že na to sereme, ivi, voblíkej se, jedeme k nám a jdeme na hodovou. Fakt mi to v tu chvíli přišlo jako lepší řešení než všem volat a vymlouvat se, proč nejdeme na zábavu.
A tak jsme dojeli k nám. Ivonka řídila, protože já byl z té
zabíjačky pořád našrot, doma jsem něco pojedl a něco popil, vzal jsem
ivonku a ségru, před domem se scukli s vojtou, martou a pájou (asi,
nevzpomínám si) a vyrazili vstříc kulturáku. Někdy nevím kdy. Tam už
zábava jela a nebylo kam sednout, tak jsme v grupě zůstali stát u vchodu
do baru, což bylo extrémně nebezpečné, ale já byl natolik šílený, že
jsem začal chodit na panáky matonky a během hodiny vypil dobře dva litry
vody, takže jsem lehounce vystřízlivěl a náramně se bavil Fakt. Sociální
příběhy, ten s tím a ta s tou, najednou tom líbal ségru a lochec všude
kolem, a jdeme na bechera vole ne? a spousta jiných maličkých vláken života
vinoucích se parketem, až náhle během té půlhodiny, co jsem tam byl,
uběhly čtyři hodiny života a zatímco jsem se bavil s bráchou mého
spolužáka ze základky (kdo ještě neviděl fotky z našeho rybolovu
v Norsku?), přiběhla vodnikud sestra, že její strašně zle a že chce
jít domů.
Už jen ten tón, kterým mi to řekla, mě donutil nastartovat všechny
záchranný reflexy a dostrkal jsem ji k východu, kde hned za dveřmi začala
zvracet na všechny okolo a já ji strkal pořád dopředu pryč (hele ségra,
takhle si to fakt pomatuju … pokuds neblila, tak já si to tak pomatuju, a já
su ten, co si to pomatuje). Dovlekl jsem ji na nějakej trávník hned vedle
stožáru s obecní vlajkou (LOL) a tam to ze sebe všechno vyklopila, zatímco
já ji držel, aby se v tom nevyválela a tak, aby mi neblila na boty a
přemýšlel, jestli ji držet za culík nebo nějak jinak Došel míra, jestli mně
může nějak pomoct, a ségře vnucoval kelímek kofoly. Tak jsem si ten
kelímek vzal, poslal ho pro ivonku, že jdeme dom, a kelímek s kofolou hodil
do prdele, aniž bych ho ségře vůbec zkusil nabídnout. Ivonka za chvilku
dorazila, stejně jako tom, který ségru takhle zřídil a byl na tom obdobně
jako ona. Takže ivonku jsem poslal pro bundy a toma do prdele. Vyrazili jsme
k domovu a tom se pořád nedal, protože si myslel, že ségru může
doprovodit domů a my si s ivonkou nemusíme kazit večer (pokročilou noc),
ale nechal toho, když jsem ho ultimátně vysvětlil, že jsem kurva jednou
brácha ségry a že se o ni postarám a že ať jde konečně do piči, což
konečně pochopil a navzdory mým pozdějším obavám si nic z toho
nepomatoval
Ségru jsem dovlekl (doslova, LOL) domů, vytáhl ji do pokoje do postele,
svlíkl ji (LOL), popřál jí hezký sny a pak jen cosi schody, ivonka postel a
hele ona je neděle ráno. V neděli jsem schválně vstal tak brzo, jak jsem
jen toho byl schopen a nic netušící naše jsem při snídani připravil na
zdevastovanou ségru, která toho měla plný brejle a obědu moc nedala Fakt lochec, dělat si
z ní prdel
Já byl
samozřejmě na zábavě taky nalitej jak dobytek – to už když jsem tam
šel – ale dva litry vody mě lehounce vystřízlivěly a když jsem do sebe
lil asi šestýho bechera a začalo to být zase nakloněný, tak to všechno
utla ségra a já se doslova nestihnul ožrat
Neděla fakt dobrá … jelo se k ivonce, a v pondělí ráno jsem dorazil zpátky
domů, kde vegetila ségra a začaly se skládat střípky ze zábavy. To mi
totiž odpoledne zavolala ivonka, že jela do Brna vlakem s djem, který byl na
hodové s náma a nezávisle na nás se zliskal jak dobytek a vyčítal jí,
že jsme najednou všichni zmizeli a on musel jít domů sám … a že dom
došel v někdy krutě k ránu a – wait for it – usnul v předsíni na
botníku
Tam ho
v šest ráno našla jeho sestra a nějak ho dokopala do postele, ale prostě
… usnout na botníku … nééé
MEGALOL!
Tohle jsme zjistili o něm … nezávisle na tom se k nám doneslo, že
když šel dom, tak předešel martu s pájou, protože ti u samoobsluhy
nakládali na záda vojtu, kterýmu vypověděly službu nohy No to už byl lochec na
druhou. Celý pondělí se dávaly dokupy střípky ze sobotní noci a každý
další střípek byl lochec jak sviňa a utvrzení, že hodová
zábava byla nejlepší akce tohohle roku! Protože to se tam ještě dj
stihl zlíbat se sestřenicou a mirda si do pěti ráno „povídal“ s jeho
bejvalou … prostě akce. To se jen tak nezažije … jen já tam
střízlivěl, protože jsem chlastal už od rána
Prostě… akce. Fakt AKCE. A týden nato byla další, a to už u nás byl
na víkend hágen po
výletu do jeskyní. Myslivecké mecheche, které tu nebylo co pomatuji
(doslova). Šli jsme tam se všema brzo, protože se tam chystal úplně každej
a aby byla tombola, aby byly ještě nějaký speciality … nakonec bylo
všechno, jenom ne místo na sednutí, ale zapadli jsme ke stolu v baru a tam
vydrželi, ale nebyl to žádný zázrak, jen chlast to trošku zachraňoval
Děcka potom brzo
odešli a my jim tam pak s ivonkou ohlídali tombolu, zatímco já byl fakt
dobře nalitej po nepočítaně becherech… ale tombola trvala skoro hodinu,
já mezitím vypil vody jako sahara po dešti a domů šel naprosto
střízlivej, až jsem se tomu sám smál
A pak přišla neděle, snídaně s děckama,
povídání a vyprávění, vzpomínání na jeskyně a zážitky, cokoli
kdekoli… co bylo po jejich odjezdu ani nevím. Asi jsem jel k ivonce, kde
jsem strávil celý týden, na víkend se otočil doma a pak ivonka onemocněla
nějakým nachlazením, tak jsem jel zase k ní a dva týdny jsou v prdeli …
ale v dobré prdeli
A teď to skončilo malováním a mou opilostí. Ale chtěl jsem si to všechno poznamenat, protože – a nad tím se zamyslete – to, co si dnes nezapíšete, si za pár let nevybavíte. Prostě ten rok dva tisíce deset byl … jen byl. Bylo jaro, léto, podzim, teď je zima. Ale ty jednotlivé dny, ty zážitky, ta rána … co nemáte napsané v bajtech nebo zachycené na fotografiích, to za pár let nebude. Nevzpomenete si.
Jediné, co bude, bude překotný běh času. Prostě včera bylo srpnové ráno a dnes je prosincová noc. Stárneme tak rychle, jak zapomínáme jednotlivé dny našeho života.
před sedmi roky |
Ze života |
0 komentářů