Stužkovák je za námi + Dodatky

Je tři čtvrtě na deset v pátek v noci. Spal jsem tři hodiny teď někdy k večeru, kdy už byla ospalost doslova chronická… cukl jsem hlavou a zíral na monitor… a nevěděl, že jsem vůbec upadal do spánku. Nedokázal jsem si toho všimnout… nespal jsem celou noc, nespal jsem přes den. Nespal jsem 35 hodin.

Ve čtvrtek mizím ze školy domů, kde se v hektickém stylu připravuji. Kvádro, oblečení, věci na další den do školy a podobně. Mezitím se ještě pokouším nahrát 2.5 giga porna od lukyho :) Což se mi povedlo. Právě u jeho zkoumání jsem dnes odpoledne vyloženě kolaboval :) Najedl jsem se, poslední detaily… a táta mě zavezl na hrad.

Organizace chaotická, takže jsem ani nevěděl, kam jít. Restaurace u hradu? Svítí se v ní… měli jsme to přece jen mít na hradě. Jdu k masivní bráně, odhodlaně beru za kliku malých vrátek. Ani se nehnou. Stejně tak celá brána. To mě docela zarazilo :) Volám jednomu spolužákovi, který by tam již mohl být, aby mi přišli otevřít… jenže hned po spojení to už ze zvyku z prozvánění típnu, takže volám pro změnu spolužačce a ta mi někoho posílá.

Je to hrad… se vším všudy. Bez fotek to popsat nejde, a fotky budou nejdříve příští týden, co naplat… kamenná cesta stoupající vzhůru k jádru stavby vyloženě vyzývá ke zlomení nohy nebo podpatku, rozlehlost a opuštěnost areálu k přemýšlení o všem možném. Na to ovšem není čas…

Ukládám si oblek i cestovní bágl v ubytovacích prostorách, jež mne příjemně překvapily. Moderní ubytovnu bych na hradě nečekal. Stejně tak jsem nečekal, že jejích vymožeností (např postel) v průběhu noci využiji. Vydal jsem se do kuchyně za holkama, jež měly ruce plné práce a chlebíčků, pečiva, zeleniny… mezi nimi pocházela paní kastelánová a dost se jim do všeho míchala. Občas až nepříjemně… co jsem dostal vůbec za úkol? Nevím… snad bylo prvních těch sedm lahví šampáňa, které bylo nutné odnést do rytířského sálu k přípitku. Nějaké zdobení profesorských šerp již bylo malichernou maličkostí.

Hrad stojí na skalním ostrohu, cesta k jádru tedy vstoupá vzhůru. Ubikace byly ze všech námi využívaných prostor nejníže… asi na polovině cesty mezi hlavní bránou a jádrem hradu. Hlavními „akčními“ prostorami byla patrně bývalá konírna, což mi muselo být řečeno, ale možná to mám popletené. Hned vedle historického jádra… obyčejné dveře ve zdi, za nimi schůdky dolů. Napravo místnost s kamny, stolky, lavicí… taková přípravna, skladiště proviantu. Nalevo tři místnosti za sebou… hned u schodů větší místnost s obrovským oválným stolem, v jednom výklenku stěny nastlaná kožešina, parádně se tam leželo. Prošlo se do další menší místnůstky, kde vyjma okna nebylo nic a vstoupilo se do největší místnosti, jíž dominoval obrovský kotel a dva dlouhé stoly podél stěn. Nerovná podlaha z hliněných dlaždic, všechno takové omšelé a zašlé… vyloženě pařební :)

Další námi využívanou prostorou byla kastelánovic kuchyně asi pade metrů od hlavních akčních prostor. Tam se chystaly obložené tácy, vše připravovalo… a konečně prostora poslední, rytířský sál. Do nebe se vypínající kamenné stěny, v jasně bílém světle reflektorů a temném nočním závoji až neskutečně plastické… takhle nějak musí vypadat Gondor, říkal jsem si a stoupal po schodech výše, procházel prázdnými chladnými místnostmi, všude jen bílé světlo, bílé stěny, opracovaný kámen, vdechuji středověk plnými doušky a dech se mi i přesto tají. Zdolávám stý schod, vstupuji do rozlehlé síně… je nádherná. A přitom je to jen předsíň nám slíbeného rytířského sálu. Vstupuji do něj, a dýchat přestávám… v poměru k ostatním místnostem hradu je to obrovská místnost, vyplněná přítmím než přebytkem světla, reflektory míří do stěn, obrazy, zdobený strop vysoko nad hlavou… tam budu pasován do stavu maturantského. Odkládám bednu s šampaňským na stůl, jana si zkouší svůj part na housle, klárka zapojuje svoji hifinu.

Vracím se do akčních prostor, kde již vidím dva první profesory… O. si mě bere stranou, děsím se, co mi bude zase chtít. Ráda by, abych vzal její digicam a natáčel, že jsem prý technický talent… odmítnul bych to jedině kvůli svým… svým… citům/necitům k ní? Bez náznaku čehokoli její přání plním, jako by mě o to požádal cizí člověk a já to ze slušnosti udělal. Napadá mě, že první záběr by měl být od brány… tam totiž čekají naši hoši vystrojení naprosto věrně jako středověcí rytíři. Železné meče, kroužkové „chrániče“ hlavy, štíty s erby, roucha, středověké oblečení. Naprosto věrné… u kovového „koše“ se zapáleným ohněm (kdo ho asi po x jejich neúspěších zapálil???) čekají, aby mohli uvítat profesory a odvést je do akčních prostor. Z opálených lejster s pečetí čtou šwabachem psané pozvání vojvody viléma či koho, výtají Mistry jazyků, přírodních věd, kunstmeistry (výtvarkářka), mistry alchymie (chemikář) atd… přicházím tam právě s příjezdem snad desíti profesorů, ale nevím, jak moc to ta kamera v noci vzala. Že by to bylo něco hi-tec, to ne.

Pozn.red: tady končím s korekturou. Usnul bych, než bych to znovu celé přečetl. Sice se za chyby budu časem stydět, ale žít s tím dokážu. Jen ten nedostatek spánku je jak drát ve voku… tak se na mě nezlobte.

Odcházím s nimi zpět do hradu, kde digicam vracím O. a s chochinem pospícháme do rytířského sálu nalít šampaňské, neboť se začne stužkováním. Naplníme sklenky, v předsálí čekáme, dokud všichni nepřijdou… do sálu vstupujeme v abecedním pořadí za zvuků Verve – The bittersweet symphony… ani se nad tím nepozastavuji. Jeden z profesorů předčítá jméno a k němu něco rýmovaného, co bedny sesmolil. Juneau to je príma kluk, když jde o lumpárnu, tak ani ťuk. To už klečím (na polštářku) před tříďasem, ten mi položí čepel meče na hlavu a obě ramena, řekne „Pasuji tě do stavu maturantského“, zašejkuje s rukou, přikročím k němčinářce, jež mi připne stuhu Tleskejte přátelé, komedie skončila a také mi potřese s rukou, je úplně na měkko, má mě strašně ráda. Šeptá mi, jak strašně mi bude držet u maturity palce… šeptem jí za to děkuju. Potřesu si rukou s dalším němčinářem, jež drží podnos se stužkami a odejdu zpět do řady.

Ze všech lidí chybí jenom roman, který musel na hokej :) Stužkování zahájila O. nějakým malým proslovem, nyní kiny vyzve všechny ke společnému přípitku a pobídne tříďase k proslovu. Stojíme kolem něj se sklenkami nažloutlých bublinek v rukou, posloucháme… pomatuji si jen konec jeho kratičkého proslovu… „…staří řekové měli pořekadlo, a možná to teď bude znít trochu tvrdě, že člověk by měl žít tak, aby zde po své smrti zanechal něco víc než jen prázdný sud od vína.“ To na mě hodně zapůsobilo… ťukl jsem si snad s padesáti lidmi, drtivé většině jsem se snažil dívat při cinkutí do očí, ale jako na potvoru se mi to nepovede právě u profesorky, která mi to hned s legrací vyčte :) Tuším, že dobrá polovina naší třídy o tomto zvyku ani nevěděla… přípitek, společná foto, odcházíme zpět do vytopených akčních prostor. Tedy v rytířském sále šla pára od úst…

V bývalé konírně usedají profesoři k jednomu stolu, studenti k druhému, likvidují se obložené tácy… kupodivu i přes zákaz alkoholu mají všichni naši kluci půllitry a nikdo jim nic neříká. Nikdo z patnácti profesorů nic nenamítá, ani ředitel, zástupce, tříďas… tak proč tedy ne. Osobně mám sklenku červeného vína. Jako jediný z kluků :)

Už to píšu hodinu… a opravdu jsem skoro nespal, až na ty tři pochybné hodiny v obýváku na pohovce. Můžu si dovolit to utnout a dopsat třeba zítra? To nechci, chtěl bych třeba psát i o dnešku se zuzkou, a pomatoval bych si to zítra tak krásně jako dnes? Nevím… píšu dál.

Po chvíli přecházím stejně jako některé holky ke stolu profesorů a zůstávám tam ale dvě hodiny s nimi :) Taky to jiný kluk neudělal… většinu času jsem si povídal s češtinářkou a angličtinářkou. Sám jsem nevěděl, co je za připravený program… nejdříve vešel bedny a uvedl jej znělkou večerníčku. Čepičku z novin na hlavě, rozhazoval papíry, šlapal na kolečku… no prostě večerníček :) Pak předvedl kiny s kýmsi dabované Riskuj od Izera. Pustili to z hifiny a jen do toho klapali hubama a dělali přesné pohyby :) Prdel k popukání, občasná sprostá slova rozesmívala všechny učitele stejně jako nás, nikdo si z nich nic nedělal… další scénkou byla pohádka o slepičce a kohoutkovi, který sezobl matku typu em šestnáct, a začala slepiččina odyssea za získáním pomoci. Obrovský úspěch… znovu nastoupil kini jako izer s jakousi karerašou. Takové vidlácké doremi. To bylo ještě lepší než předtím, profesoři museli slzet smíchy :) A vážně si nevzpomínám, zda bylo ještě něco. Nevzpomínám si… jo, šerpování profesorů. Podle výroku na šerpě se měli profesoři poznat. A většinou se i poznali. Němčinářka tam výrok neměla, ale reklamní slogan kofoly. Když ji miluješ, není co řešit… Usedala se stužkou a v očích měla slzy. My ji opravdu milujeme. Všichni na škole ji milují.

Přisedl si (ke mně mezi profesory) lácek, spolužák v lavici. Nalitý jak dělo. Určitě nejvíc ze všech. Po levé ruce češtinářka, po pravé ředitel školy… to mu nevadilo. Už byl mimo… kecal blbosti, tleskal o sto šest, opravdu… bylo nejlepší vytáhnout ho pryč. Takže mě táhl na panáka. Já s vínem musel být dlouho přemlouván, ale budiž… crcíček rumu nebo čeho, a utekl jsem od něj. Šel jsem se převléknout z kvádra do normálního školního oblečení, profesoři vědomi následujícího vývoje houfně opouštěli hrad a tuším, že v deset hodin už patřil pouze nám. To lácek mezi nimi ještě stihl hodit vyloženě ožraleckou držku ze ztráty rovnováhy, a pak si s každým odcházejícím profesorem musel vehementně potřást s rukou. Idiot… už se těším, jak mu to budu všechno připomínat. Ten to vážně nezvládl. Na všech frontách…

Co se dělo dál… profesoři odešli, vyprovodil jsem je k bráně. Rozduněla se hudba, na kožichu ve výklenku stojí vodní dýmka a kolem ní houf kuřáků, za chvíli necítím smrad tabáku, ale marjánky, a přestávám se v této místnosti zdržovat. V hlavní místnosti se paří na taneční muziku, ani tam mě nic nedrží.. neustále procházím místnostmi, nakonec se i já objevuji na kožešině a odpočívám tam se sklenkou červeného, ale ke kouření se zlámat nenechám. Jen se tam parádně existuje…

Od desíti hodin do sedmi do rána mám takové… okýnkovaté přemýšlení. Vzpomínám si, co jsem dělal, ale nejsem si jist, jestli to bylo jenom tohle. Rozhodně to není kvůli opilosti. Opilý jsem totiž nebyl. Upíjel jsem víno, celou noc, ale ředil jsem to z kofolou a pil jsem to pomalu. Sklenku jsem měl pořád plnou, ale hlavu čistou a nohy lehké, náladu skvělou… opravdu jsem se neopil. Nechtěl jsem.

Do půlnoci trávím chvíle porůznu po hradě, dokonce jsem se vyskytl i v odlehlé kuchyňce kastelánových, kde si daly děvčata chvíli klidu. O., míša, dorka, verča, dana… dana ve čtvrtek slavila svátek, odcházela a všem chtěla dát pusu. A taky jim ji dala, vlhký polibek na tvář. Jen mě vynechala… smířen s tím míchám vínem ve sklence (nosil jsem ji s sebou všude) a říkám si, že je přece jen všechno stejné jako dřív. Jako Nikdo… nebylo to tak fatální, ale jak by ses cítila ty, kdyby tě takhle někdo bezděky vynechal? U dveří se zastavila a zeptala se, zda mi dala pusu. Usmál se a zavrtěl hlavou, vrátila se a dala mi ji. Moc mě to potěšilo… snad se nedivíš. Ostatní holky odpadávaly, usínaly… já se vrátil do akčních prostor, snažil se vyhýbat láckovi, který mi opět tloukl do hlavy, že jsem naprosto jedinečný člověk, že si mě strašně vážný, a div mi nebrečel na rameni, jak mu to s holkama nejde… pak se tam začal sápat na spolužačku evu, o lásce k níž se mi předtím svěřil… mohl to posrat ještě víc? :) Ne.

Noc postupuje, objevují se první spící těla porůznu v místnostech, já si dál dolévám červené a pocházím kolem. Centrum života je tentokrát napravo od dveří v místnosti s kamny, kde jsem já, O., míša, dorka, luky, smejky… pořád někdo přicházel a odcházel, ale byla tam sranda a to bylo to hlavní. Ani nevím, zda se tam něco řešilo… trochu i to, že se míša urazila, když jsem ji nazval úchylem. Že si to jen blbě přeložila, když jsem mluvil o sobě, bylo vedlejší. Už ani nevím, proč jsem to říkal, tuším, že došlo na nějaký hovor o pornu nebo o čem, kde jsem ji upozornil „jako bychom toho úchyla už roky neznali“ a ona si myslela, že myslím ji. To, že mi pak moji omluvu moc nevěřila, mě nepříjemně rozladilo. Takže jsem se v této místnosti začal vyskytovat pouze fyzicky, ne psychicky… řekl jsem si, ať si obě smejkyho sežerou, a odešel. Hlavně že tam oni tři hodinu řešili, jaký je smejky už od primy tyran a hajzl vůči holkám. Hlavně že to tak vážně rešily a tvrdily… bylo mi do smíchu. Odcházím do místnosti s kotlem a stoly.

Nebo to možná taky bylo ještě před minulým odstavcem, nevím :) Někteří tam paří na všelijakou hudbu, já si toho nevšímam a se sklenkou posedávám na lavičkách, na židlích, pozoruji dění a poslouchám hudbu. Sedím na židli opačně, rukama se opírám o opěrátko. Přitančí ke mně míša a ať jdu pařit. Kroutí se přímo přede mnou, v sexi žhavém tanci, krouží boky a její odhalené bříško mám tak blízko před očima, že na něj nemůžu ani zaostřit. Nevstávám, před očima mám zuzku. Míša nechce, abych šel tančit, ale abych šel tančit s ní. Urazíš mě, říká… a já drze odpovídám, že to přežiju. Před očima mám zuzku a jsem rád, že tam je. Míša si volá na pomoc O., každá si obkročmo sedá na jedno moje stehno, což nevím, za jakým bylo záměrem, ale selhalo to tak jako tak… že to byla vzrušující představa, to je jiná věc. Tančit jsem nešel. To až když jsem si tam poté cosi pustil ze svých 4 cédéček, tak jsem pařit začal… decentně, mírně, a jen pro dobrý pocit z tance. Dohromady asi dvě minuty za celou noc :)

Spolužačka olga tam pak u stolu vede jakési hlubokomyslné filozofické rozpravy, což nikoho moc nebere a spřízněnou duši nakonec nachází ve mně. Oproti ostatním je plná energie a nadšení, úplně mě láká si s takovým svežím člověkem povídat. Protože jsem se cítil stejně. Rozebírá stužkovák a dojmy profesorů, pak drbeme celou školu a její vedení, a nakonec vše skončí na jedné jí nenáviděné spolužačce. Spíše jí jen přizvukuji, než že bych taky někoho drbal, ona si nenechá moc věcí vyvrátit nebo pozměnit. Nevadí mi to, člověk si tak brousí rétoriku. Jsou čtyři hodiny v noci a já a ona jsme patrně poslední lidé kontinuálně vzhůru… co chvíli se k nám někdo připojí a po chvíli zase odpojí.

Nechce se jí samotné na záchod, její kamarádce se nechce vůbec, takže s ní do noci vylézám já, také s potřebou. Začínají chumelit krupky, je vlezlá zima a tma. Na svých ubikacích jdu na wc, ona na holčičích zase pro cigarety, pak se vracíme do kuchyňky kastelánovic, neboť tam někde mají i „oficiální“ záchod, kde si ona odskočí. Pořád nevím, čím bych popsal, jak zvláštní pro mě tato procházka nocí byla. Nevím… možná jsem už začal být mírně opilý, neboť došla kofola a já pil čisté víno. Stejně jako ona.

Kredit se mi díky dvou voláním smrskl na deset korun, ještě někdy na začátku noci posílám zuzce smsky, jak to tam vypadalo, a jak moc bych chtěl být s ní, jak moc se těším do školy, až ji opět uvidím. A pak, časně k ránu, mě ona prozvoní, nebylo ani pět… ten její spánek je vážně pochybný :) Píši jí hned smsku, jsem naprosto mimo, už pod vlivem… vína a lásky. Naprosto v opojení. Vyznání lásky… od toho náhlý přebytek energie a šťastná euforie.

Ráno se blíží, k našemu rozhovoru se přidávají další lidi, vládne dobrá pohoda a euforie z přestálé noci. Odcházíme probudit ostatní, aby stihli bus a školu… terezka s olgou odcházejí na klučičí ubikace, mě posílají na holky. Jsem plný energie a rošťácké podlosti, z míši stahuji tři spacáky a nedbám jejích protestů, dorku tahám za nohu z postele, cloumák s patrovkou, na které spí O. a taktéž jí beru pokrývku. V rohu spí na posteli někdo další, opatrně se podívám, kdo se pod pokrývkou skrávý. Je to eva… ta, po které vyjel opilý lácek, ale také ta eva, která pro mě nějakých sedm let představovala vrchol všech lásek. Něco prosebně zašeptala, „Juneau, prosím, nedělej to…“ Neměl jsem to srdce :) Opatrně jsem ji opět přikryl, pošeptal jí dobrou noc a ať se jí krásně spí, podruhé se jal probouzet všechny ostatní a pořád se válející holky, abych jim nakonec ještě nechal otevřené dveře do ranní zimy :) Evča byla pod pokrývkou celá, zima jí být nemohla :)

Sbalil jsem se, hodil cestovní bágl na rameno a přes druhé oblek a s dalšími asi patnácti lidmi odešel na autobus. Cesta do školy jeden velký výtlem, teprve tehdy se naplno projevilo ranní čisté víno, ostatní pasažéři z nás museli být na větvi. A jak jsme také museli smrdět…

Do školy naštěstí jen pro těláky a nechat si v šatně bágly, ale i to stačilo, abychom tam udělali pořádný bugr :) Zpívali jsme, motali se, a hlavně vypadali jako po boji. Kdoví, jestli z toho něco nebude :) Do haly přicházíme samozřejmě pozdě, nikdo se nediví, pár nás jde rovnou do bazénu, abychom vylouhovali čuch tahu a trochu se probrali. Mně se směje každý, na koho promluvím, neboť mám od x litrů vína fialové zuby… stejně jako olča :) Zapomněl jsem si vzít kartáček, to byl ten problém. A žvýkačky tohle zachránit nemohly :) To bylo nad jejich síly :)

Poprvé jsem se koupal opilý. V bazénu, abych byl přesnější. Bugr na entou :) Bomby šipky salta, chechot a podlosti vůči holkám, třeba šipka, podplavání bazénu na druhou stranu, tam chytnout míšu, jet rukama po lýtkách, stehnách, bocích až k pažím, vynořit se, zašklebit se jejímu pohledu očekávajícímu vysvětlení :) Just joke…

Návrat do školy, už střízlivější… v šatně čekám na zuzku, nemůžu se dočkat, konečně přichází… sedá si proti mě, jako tolikrát… někdo si bere něco ze skříňky, přisedne si tedy na moji lavičku, aby uhnula tomu bezvýznamenému člověku, jsme si opět mnohem blíže. Beru její ruce, rty se jich dotýkám, jsem v naprosto sentimentální náladě, opilý láskou a vínem, červeným jako krev… „Tak strašně jsem se na tebe těšil, tak moc… nemohl jsem se dočkat, až tě opět budu moct políbit. Miluju tě, zuzko…“ Dlouze, překrásně dlouze mě líbá, a já nemám ve své pochybné náladě daleko k tomu, abych se rozbrečel :)

Nepíšu. Procházím se nádherným světem představ a vzpomínek. Poslední dva týdny jsem opravdu šťastný. Tak šťastný, jak jsem nikdy být nemohl. Je to krásný…

Němčina s němčinářkou, kde není co řešit, když ji miluješ… všem, kteří souhlasí, vaří kafe. Já si pro jistotu nedávám, nikdy jsem jej nepil, ale usrkl jsem od lukyho a docela mi to zachutnalo. Nic neděláme, povídáme si…

Další hodinu matika, jdeme s tříďasem do audiovizuálky, ale stejně nakonec všichni serfujeme a on nám ani žádný naučný pořad nepouští. Stejné je to v češtině, zatažené žaluzie, sophiina volba… moc si z toho nepomatuji, jen tak nějak útržkovitě, sem tam něco, dohromady bych z toho filmu nic nedal. Projevuje se spánkvý deficit a já se náhle probírám ze spánku, o němž vůbec nevím… prostě nevím, jak jsem usnul. Ne že bych to prostě vzdal a zavřel oči. Je to samovolné, náhle prostě spím. A přitom nechci… odcházím ze třídy a profesorka mi ještě děkuje za příjemnou společnost, kterou jsem jí na stužkováku dělal :) „Potěšení na mé straně…“ :)… anglina taky video. Nakonec z šestnácti lidí nespí snad jen pět. Já mezi nimi, chci to táhnout co nejdéle. Díváme se na kreslenou Orwellovu Zvířecí farmu…

Na oběd (špenát) nejdu, jen se pořádně napiju, jsem dehydratován jak pes, a v šatně čekám na zuzku… tentokrát jdeme do knihovny, kde se také dá strávit příjemná chvilka mezi regály knih, vybírá si nějakého povinného hemingveje, já ji zezadu objímám a říkám jí, ať mi náhodně vybere nějakou knihu, co si pak přečtu. Petr Pujman – Prevít a zvířátka, tuším. Vzal jsem si ji :) Usedám do křesílka, ji si posadím na klín, obejmu ji kolem pasu, její vlasy mě lechtají ve tváři… sedíme tak dlouho, povídáme si, já ve svém postupném ztrácení hlasu už jen šeptám… je mi tak blízko, dotýkám se jí, objímá mě kolem krku… not far from heaven.

Na zastávce nejenže čeká její máma, ale také její brách a její dědeček :) Za chvíli budu znát celou jejich rodinu :) Dává mi pusu a loučíme se, můžu ji spatřit ještě z přechodu, jak bude nastupovat, a ohlédnu se za ní. Čekala na to, mává mi… a já si uvědomuji, jak draze by mi to mohlo vyjít, kdyby tam jelo nějaké auto. Vcházel jsem do silnice a hlavu měl otočenou zpět :) Nu což… žiju.

Je po půlnoci… jsem živý jako dnes k ránu s olčou.

Přijíždím zničený domů, po cestě poklimbávám opět neregistrovaným spánkem, až se hrozím myšlenky, že bych zaspal svoji vesnici. Doma nikdo není, ani mi to není divný, neřeším to, existuju jako pitomý a otupělý stín, před pátou lezu pod pokrývku na pohovku… probouzím se v osm, a to už jsou všichni doma.

S olčou jsem také řešil jednu otázku… zrovna jsme tak nějak drbali moji osobu, můj internetový život. O tomto blogu jsem se nezmínil, ale ona mi neustále vtloukala do hlavy, ať nedělám to co dělám. Že píšu všechno… div mě na kolenou neprosila, ať si něco nechám úplně pro sebe, ať mám něco svého, co mi nikdo nemůže vzít, co nikdo jiný nebude vědět. Nebyl jsem s to pochopit, co by tím mohla myslet, nebo o jakém alespoň mluví principu… nevím, proč jí to tak strašně vadilo. Také byla čtenářkou mého bývalého webu a možná myslela tohle. Protože tehdy moje nejvnitřnější myšlenky znali desítky lidí ze školy.

Kdo ví, jak je tomu teď… každopádně k srdci si její radu nevezmu.

To byl stužkovák oktávy 2003 :)

Dodatky:

  1. K tanci jsem se tehdy v noci s misou a olinou neodhodlal sam, ale ze zidle jsem byl zvednut lukym a odnesen! doprostred mistnosti. Teprve pak jsem zamiril k hifine.
  2. Nekdo shodil reprak, pokud jsem to jeste nenapsal.
  3. Lacek rozbil na ubikacich vypln dveri.
  4. Nekdo ze stropu vytrhl takove obdelnikove cosi… asi na tom drive byly vyskladane svice a pod. Spadlo to primo na terku. Nevim, mozna jsem o tom psal.
  5. Ve skole, v cestine, u videa… misa sedela za mnou a na stole mela kofolu. Zeptal jsem se, zda se muzu napit, a ona rekla, ze ne. Myslel jsem, ze si dela srandu. Nedelala… vratil jsem ji lahev zpatky a otocil se dopredu, ac ona zacinala o svem NE pochybovat. I kdybych mel ve flasce posledni deci, podelil bych se. Budu si to dlouho pomatovat, prestoze to chci co nejdrive zapomenout.

MOTOjuneau je príma kluk _ 00:16

před 14 roky | Akce | 2 komentáře

Komentáře

1 | Chloe | před 14 roky | merit.bloguje.cz

asi to dopadlo lip nez ma zaverecna…

reagovat

2 | neithan | před 14 roky

takovehle akce se srovnavat nedaji. a vim ja vubec, jak tvoje zaverecna dopadla? myslim, ze ne. jdu se kouknout na web.

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.