Toho bohdá nebude, aby juneau týden neblognul!
Vtipný oslí můstek. Kdopak z vás asi ví, kdo onu slavnou větu „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal?“ řekl? Že prý Jan Lucemburský? Těžko říct. Předně – byl to Lucemburk a těžko čekat, že by se učil česky. Obzvlášť, když jej česká šlechta nenáviděla a on raději jezdil po Evropě, než aby trčel v Praze (ještě k tomu s Eliškou Přemyslovnou, co spřádala plány na obnovu přemyslovské dynastie). Takže tak.
Týden jsem neblognul. U počítače jsem až na výjimky trávil dny i noci a v C# tvořil svoji semestrální aplikaci. Tu mám k dnešnímu dni hotovou a nebudu to dál hrotit. Jen zabalím zdrojáky, pošlu je učiteli a v pátek se dostavím na obhajobu. Tři hodiny ve vlaku, hodina ve škole, tři hodiny ve vlaku… na kulku. Ale pustil jsem se do první vánoční knihy a s Gomorou od Roberta Saviana to bude utíkat.
V týdnu jsme byli párkrát bruslit na rybníku, který jsme vždy ukázkově shrabali (jen kluziště, samozřejmě). Někdy s peťákem, někdy i s ivonkou. A na sobotu se domluvilo kolektivní sáňkování, ale to se šlo až ve čtyři a v pět už byla tma. Od ivonky jsem k vánocům dostal na stará kolena takové to nafukovací kolo na sníh, takže jsem se vozil a záhy přišel na to, že nejrychleji to jede, pokud na tom ležím na břiše. Sranda. Ostatní jezdili na sáňkách a míra svůj igelitový pytel naplněný sněhem roztrhal o první zmrzlý krtečák, na který narazil. Sám jsem na saních jel jenom jednou a to s ivonkou, které jsem názorně ukázal, jak se tady u nás létá vzduchem a ještě dva dny jsem se jí omlouval, protože si při tom narazila koleno. Ona je totiž velký fanoušek zvrtnutých kotníků a naražených kolen, takže mi nezbylo než nadávat si do debilů a slibovat, že příště pojedu opatrně. Njn. Celou dobu jsem jezdil na tom kruhu, který se ve srovnání se svištícími sáňkami po svahu plazil, a tak jsem neměl odhad, jak moc nás terénní nerovnost vystřelí do vzduchu. Ten samý den večer přijeli příbuzní a v obýváku jsme s nimi seděli až do jedenácti večer. Strašně fajn návštěva.
Zbytek týdne hodlám pracovat. Povinnostmi a úkoly jsem prakticky zavalen. A všechen sníh kolem taje. Dva týdny byla krásná zima. Teď bude všude jen břečka.
Ale zážitky ještě pokračují…
Máme dvě kočky. Amálku a Matýska. Amálka je přítulné čičí, zatímco Mates je stroj na smrt a utrpení ježící se tisícovkou drápů a ostrých zubů. A protože nechceme mít dům označkovaný smradlavým kočičím pižmem (od Matese) a poslouchat cizí kocoury snažící se noc co noc ušukat Málče k smrti (respektive zamořit celé okolí stovkami jejích potomků), tak došlo na tento radikální krok. Dostal jsem za úkol kočky kolem oběda zavřít, aby už nemohly utéct a máma s tátou je po práci zavezli na zákrok. Jenže včera večer jsem šel s ivonkou venčit Kimču a Málče se k nám přidalo. A šlo s námi do vesnice, obejít blok, abych tak řekl. No a v nejvzdálenějším místě od domu začalo cosi čuchat, zaběhlo do cizí zahrady, párkrát zamňoukalo a bylo slušně řečeno v prdeli.
Super. Šel jsem se po něm podívat, ale bylo fuč. A jen zpoza živého plotu na mě zle koukal cizí kocour, jehož rajón to byl a který vypadal, že by i ježka vojel. Inu, cestu domů snad kočka najde, dovenčili jsme Kimču a šli. Málče nikde. Ráno Málče nikde. Dopoledne Málče nikde. Před obědem Málče nikde, zato Mates už zavřený a hladový (narkóza je narkóza). No super… s ivonkou jsme obešli stejnou trasu jako večer a koukali po bílé kočce, ale nic. Třetí hodina se blížila, čas zákroku taktéž a jet s jednou kočkou a s druhou jindy by byl pěkný vopruz. Vzal jsem Kima na voďák a šel se po kočce podívat. Ve dne ho venčím jen před domem a na pozemku, protože nikdo nechce vidět, jak mu cizí podvraťák chčije na plot, takže jsem se s ním uprostřed vesnice necítil moc pohodlně, nedejbože abych ještě na všechny strany dělal „čičiči“ a volal na kočku, která se tam vyskytovala naposledy před dvanácti hodinami. Ale co se dalo dělat. Nic. V místech, kde nás včera opustila, jsem dělal (potichu) „čičiči“ a snažil se ji přivolat. Bez úspěchu. A tak jsem se vydal s pesanem zpět k domovu, zkusil poslední „čičiči“ a za zády se mi náhle ozvalo úzkostné „miau“. Ha! Jenže za mnou nikdo. Šlo to od domu (zahrady) na druhé straně silnice (křižovatky), přetáhl jsem tedy Kima na druhou stranu a znovu začičal. Ale ticho. A nikde ani pohyb, pod stromy, na zahradě, v keřích. Kdyby tam Málče bylo, tak by přišlo. Divný. Začičal jsem a zamňoukalo to v místech, odkud jsem předtím přišel. Tak sakra! Vrátil jsem se tam, zkoumal tamní zahradu (zahrádka hospody s lavičkami, stromy a krbem). Bílá kočka se na bílém sněhu hledá blbě, obzvlášť když tam není. A žádné mňoukání. Kočkama se to tam obvykle jen hemží, moc jsem to neřešil, obzvlášť když jsem žádnou nikde neviděl a Málče to tak jako tak být nemuselo. Vyrazil jsem k domu, zkusmo číčnul a zase se mňoukání ozvalo přímo za mnou. Vrátil jsem se pět kroků a po prozkoumání všech možností jsem zůstal zírat na krb v zahrádce hospody. Mohlo by to vycházet z něj? Mám se do něj vloupat? Nedostanu se do příštích hodů? Číčnul jsem, ono to zamňoukalo, podíval jsem se nahoru a v koruně stromu nad mou hlavu seděla mokrá a špinavá Amálka a po prudkém kmeni nedokázala slézt dolů. Holka nešťastná! Došel jsem k plotu, který se prakticky dotýkal stromu, na kterém byla vylezlá, Kima přivázal ke sloupku a začal se šplhat nahoru. Ani moje přítomnost čičinu nepřinutila zkusit nemožné a slézt po prudké větvi, musel jsem tedy z plotu přelézt až na strom a po něm ještě trochu vzhůru (špinavá jabloň, vlhko, sníh v rozsedlinách), abych na kotě dostal. To zařadilo zpátečku, jakmile jsem se ji snažil sundat z větvě, ale s plným nasazením a bundou zasranou jak prase jsem ji ze stromu dostal a v náručí ji donesl až domů.
Zachránil jsem ji.
Ale kdyby věděla, co ji dvě hodiny na to čeká, tak by na tom stromě seděla ještě teď.
před dvanácti roky |
Ze života | 
25 komentářů
