Tři týdny v září

Jsem zaseknutý v pátečním časoprostoru, je jedna odpoledne a já dodělal jednu větší ucelenou věc, nic nového začínat nechci (protože jsou to také velké věci) a za tři čtvrtě hodiny jedu za ivonkou na nákupy. Tak mám najednou 45 minut času a nevím, co s ním. A samozřejmě jsem si při psaní první věty hned vzpomněl na jednu věc, na které bych pracovat mohl a využít tak čas tohoto týdne do mrtě, ale co už.

Zase to uteklo. Ale dosavadní září bylo krásné. Týdny sluníčka od pondělí do pátku, ježdění na kole, chození na pívo. O druhém víkendu proběhly ženské rybářské závody, kde se soutěžilo o zájezd do Paříže (!). Ivonka si na něj hodně myslela. Dva dny předtím jsme s jejím tátou připravovali a udili 71 sivenů (pěkné galeje), které se před závody také premiérově nasadili do rybníka. A to byla chyba. Oproti duhákům jim byly nástrahy a návnady úplně ukradené a za celé závody se chytlo jen třicet ryb! V minulých ročnících to byly stovky, a vítězka měla nachytány desítky ryb. Nyní vyhrála holka, co se po úvodní neaktivitě přezbrojila na červenky a vytáhla jich 40. A holka se dvěma siveny tak skončila třeba pátá. A ivonka? Ani drb, za celé závody :) Zpestřením bylo, že si sestra prohodila s našima bydlení a oni odjeli na víkend do prahy, a ona přijela s kamarády na vesnicu. V pátek jsem ji a dvě kamarádky jel odvézt od vlaku, a v sobotu jsem odvážel zase zpozdivší se kluky, kteří měli nějakou párty. Podle toho v sobotu vypadali, z vlaku vypadli hned do hospody (a já na ně u kolejí deset minut čekal), a pak se rozhodli jít podívat k rybníku. To bylo fajn, protože jsem mohl jako velký rybář machrovat a učil jsem je chytat :) Večer už jsem se do toho mohl opřít sám a všechny jsem tam vyškolil, když jsem si chytl ale dvacet sivenů a jedno 59 cm duháka. Ryba jak sviňa.

Od té doby jsme chodili k rybníku skoro den co den, jednou přijel i táta, který dostal povolenku k vánocům, ale ryby (tedy siveni) nebrali a nebrali. Ale hospoda je přes silnici a je to skvělý relax.

Obzvlášť nyní, kdy jsem zavalený prací tak, že nemám čas ani si vyjet na kole a kdy mi nedělá problém už pátý den po sobě vstávat s ivonkou v pět a od půl šesté sedět u komplu až někdy do šesti. Ale včera už jsem na kolo konečně sedl, navlečený jako v zimě, a hurá na kopce. Ale jen na chvilku, právě jsem pracoval na docela zábavné věci, a tak jsem se k počítači zase i těšil. 

A příští týden do Adršpachu! To bude odměna … 

Smutnou zprávou bohužel je, že jsme přišli o Kimíčka. Po třinácti letech pejsan najednou ze dne na den začal hubnout a hubnout, skoro nežral (až na pamlsky, samozřejmě), ale nic ho viditelně netrápilo. Pak byl najednou schopný pětkrát denně doma udělat bobek, žrát prakticky přestal a začala mu chybět vitalita. Poslední týden už byl jen polovinu vážící kostra potažená kůží, celé dny jen spal. Doktor konstatoval vodu na plicích (prášky na srdíčko bral už roky), pak selhávající ledviny a nutnost napíchnutí kapačky s výživou, pokud nezačne žrát. Jeden den pak speciální směs s námahou snědl, všichni jsme se radovali, a za dva dny to vyzvracel netknutý. V pondělí ho tedy naši vezli na napíchnutí kapačky, a mě pak jen k rybníku došla smska, že Kimíček už spí pod šeříky a nic ho netrápí. Asi je doktor přesvědčil, že už je jeho uspání nejlepší řešení. Doteď jsem se jakž takž držel a tady „v cizím“ u ivonky to nebyl problém, ale bojím se, abych si dneska pěkně nepobrečel až dorazíme domů do toho slzavýho údolí.

Září. Podzim.

před pěti roky | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.