Waiting for the sun...

Vstanu v osm, po necelých šesti hodinách spánku. Zítra se mi to už patrně nepovede. Ale co… sedl jsem se snídaní k pc, dolaďoval rs… docela důležitá fičurinka: vkládání wz.cz reklamního banneru. Ještě k tomu musím napsat důkladný tutorial Jak rozjet rs na webzdarma.cz… někteří tenhle banner neustále skrývají, ale když se mi to jednou téměř vymstilo, nechal jsem toho. Napadlo mě (teď) kouknout se k lucince, proč má tak divně rozframovanou homepage, když se jí banner načítá do pop-upu… luci, že ses nepochlubila s 30 000 návštěvníky Když koukám na svůj blog, tak do dvou tří dní budu na 20 000. V předchozích dnech jsem tedy musel překonat svůj starý web, který jsem zrušil při… 19 469 unikátních návštěvách. Roztomilé…

Blížil se bus do city, hodil jsem se do gala, vzal Vieweghovu Vybíjenou a krátil si poslední minutky před odchodem z domu, až jsem na čas úplně zapomněl. Ale bus mi naštěstí neujel… je to skvělá kniha. Přečti si kratičké zhodnocení za odkazem a budeš trochu v obraze. A s předsudky typu vždyť Viewegh stejně píše vo hovnu můžeš s klidem opustit tuhle galaxii. Ostatně, každý ať ci čte, co se mu líbí. Je to jednoduché, nemyslíš? Ale jak čteš mezi řádky o smutku z utíkajícího života, tak se sám propadám do zvláštního pocitu. Viewegh sedí za stolem a píše o lidech… a já sedím někde uprostřed dění a pozoruju je. Těžko popsatelné… to, o čem on píše, o tom já při sledování lidí přemýšlím. Necítím se ale dobře, nebavím se tím.

Staré dobré hnusné city. Nikde nepotkávám známé tváře, ač je lidí plné… přejít busák, sejít schody, dojít k průchodu na náměstí, tam se míjet s jinými lidmi… povědomé hledání známých obličejů. Džíny a košile, na zádech baťůžek… kolikrát jsem tu takhle šel? Osm let krát ~38 týdnů krát 5 dní… 1520 rán? 1520 odpolední? Plus mínus pade… pořád mě roztrpčuje myšlenka, že už tomu tak nebude.

Banka, skvostný finanční úřad… dobře vypadající slečna LK v zelném kostýmku, „Dobrý den, co si budete přát?“ „Chtěl bych si založit účet Student plus…“ a už to jelo. V křesílku vedle monitoru, před sebou svoje dokumenty, v ruce propiska nonstop podepisující lejstra. Měl jsem si to doma trochu nacvičit, rukou jsem dobré tři měsíce nic nepsal… nic, co by mělo více než deset slov. Karta, I.banking, souhlas k inkasu pro koleje, první vklad, obdržení složky se smlouvami atp, děkuji, sbohem a šáteček…

Do odjezdu busu mi zbývala půlhodinka… došel jsem na busák, posadil se na parapet pod výlohou místního marketu (jako x-setkrát dříve), vytáhl z baťůžku bílou knihu s vínovým pruhem a dál pokračoval v četbě. A sem tam zvedl zrak a podíval se, čí kroky drtí prach a písek na asfaltu parkoviště… voyeurská zvědavost. Palčivá nutnost přesně vědět, jaké je moje okolí… abych si byl jistý.

A tolikrát zodpovězená otázka v podvědomí… Ta holka nalevo, co dělá? Nekoukne občas po tobě? Klídek, nedívej se tam, hraj nezájem, vždyť si přece soustředěne čteš… to tu bylo tolikrát… I mobil položený mezi nohama na asfaltu, abych jej kvůli času nemusel neustále vytahovat z džín, ale takhle jen sjel pohledem z řádků knihy o něco níže na zem a podíval se na čas na displeji.

Čtu si pak na zastávce, jízdenku si kupuji s knihou v ruce, čtu si i za jízdy… jen ve vesnici se tak nějak proberu a pozoruji vystupující lidi. Sedím ob jedno sedadlo od zadních dveří… sympatická starší paní chce vstát ze sedadla, ale otevřená kapsa bundy se zahákne o spodní roh opěrátka, nedovolí jí se narovnat. Záblesk nejistoty v tváři, něco nečekaného. Pak bundu uvolní, usměje se na neurčité diváctvo, dojde ke schůdkům a vystoupí. Sympatická starší paní… (Budu i já jednou sympatický starší pán?) Vystoupila z autobusu a já se ptal: kam teď půjde? Domů? Těší se tam? Co bude dělat? Bude tam šťastná? Bude cestou přemýšlet o tom, že už jen prožívá podzim života? Díval jsem se někam do dálky před sebou…

Budu taky někdy takový? Zestárnu a budu si uvědomovat svůj život? Budu se jen smát nad tímhle hloupým tlacháním svého adolescentního věku?

Shrnuto: mám strach z toho, že jednou zestárnu. A se mnou vše, co jsem znal a co jsem měl rád… upřímně: netoužím se toho dožít. Jen mi možná nic jiného nezbyde. Doufám ale, že za tu spoutu let budu někdo jiný než sympatický starší pán, co vystoupil z autobusu…