You light the skies up above me, a star so bright...
Čím Hvězdný prach, tím moje dnešní noční bloudění
začíná. Hudba z následujícího videa ( 
Take That – Rule The World) se
rozezněla kinem společně se závěrečnými titulky. Nevím, pravděpodobně
je to sladká limonáda, nikterak její text nezkoumám, leč jedno je jisté:
zamiloval jsem si film → a ten song mi jej připomíná → ten song se mi
líbí. Nemluvě o ve videu obsažených scénách z filmu, které často
zabírají Yvaine, jak jí lehce září vlasy. Yvaine je hvězda (jako ty
ostatní na nebi) a zářením vyjadřuje radost, štěstí, lásku,
nakonec co jiného. Co dělají hvězdy? Září. To byly ve filmu
momenty, které dokázaly rozechvít i srdce natolik okoralé a
ostražité, jako je to kritikovo – jak jsem zmínil v předchozím
zápisku. A tak jsem si práci v předchozí hodině zpříjemňoval
posloucháním instrumentálního soundtracku.
Njn, ačkoli mě v první půli film několikrát lehce vytáčel jistou naivitou/blbostí hlavního hrdiny, opravdu rád se na něj podívám znovu.
A nyní k posledním dnům…
Včera draci v slabém větru opět nelétali, ovšem tentokrát to už
jeden odnesl rozkopnutím. Ten, který nebude létat ani omylem. Tak těžkého
draka jsem nikdy neviděl, a zpracováním vypadal spíše pro účely dekorace,
nebýt nápisu Pouštět za středního až silného větru. Přesto
pochybuji, že by vzlétl. Druhý obyčejný z dřívek a igelitu by létal jak
drak, jen kdyby foukalo o trochu více – přece jen pouštění draků je
o něčem jiném než o běhání 
Takže někdy jindy.
Večer opět bowling, v šesti lidech jako před týdnem. Zatímco minule jsem měl jakous takous techniku, tak tentokrát mi to šlo fakt mizerně – ty hody byly takové, no, no jako od cizího. Ne výsledkem, ale technikou. Přesto jsem obsadil první, druhé a třetí místo ve třech hrách. Dvě plzně k tomu, zpěv s djem na zadních sedadlech, příjemný večer.
Dnes bylo také nádherně, s ivonkou jsme se tedy procházkovali po okolí
a fotili podzimní lesy a makrem sem tam nějaký ten hřib. Pár kiláčků to
bylo, a to si nás dokonce u jedné chatky začal dávat hlídací vořech.
Malá hlavička, malé nožičky, vyžrané tělo. Potkali jsme ho již jednou,
to se k nám lísal a my si mysleli, že je to těhotná fena. Po roce je to
nasraný (a stále těhotný) zuřivý čokl, který se ivonce nezakousl do
odhalené holeně jen proto, neboť nedokázal natolik otevřít hubu. Takže
zatímco ivonka ztuhla něveda co ta zrůda udělá, já na ni dupal a zlostně
pokřikoval, z čehož si tedy – budiž jí k dobru – moc nedělala.
Než jsem dokončil myšlenky na to, jak nejlépe usmrtit psa kopnutím do
hlavy, dospěchal páníček a čokla odtáhl, všichni jsme se tomu ze
slušnosti zasmáli a my šli dál. Ivonku dokonce přešla škytavka Vtipné, ale nebylo to nic
příjemného, ač šlo o bestii nesahající mi ani do půli lýtek. Taková
mrcha je ale nejhorší – nemá co ztratit
Dorazili jsme uchození domů, ale bylo ještě brzy, půl čtvrté… fotbal
v blízké vesnici jsme zavrhli, přece jen byly dvě minuty do výkopu, a
rozhodli se pro autoturistiku po okolí, projeli jsme tedy moji oblíbenou cyklistikou trasu,
kde jsem ivonce popisoval všechna její úskalí a zajímavé úseky. Podivila
se nad značkou oznamující železniční přejezd po následujících
240 metrech (o žádné trati v těch místech nevěděla), já bez mrknutí
oka konstatoval železniční koridor na Svitavy, což mi lehce spolkla a pak se
rozesmála, když jsem přibrzdil před úzkokolejkou spojující přes silnici
dvě budovy nějakého dřevařského závodu
Prošli jsme se kolem Tovické nádrže a při zpáteční cestě nakoupili sladkosti na tamějších hodech nebo pouti, příjemná tečka za dlouhým výletem.
Nyní jsem tu sám, ivonka jde zítra do školy, já jen ráno vezu sestru na vlak a pak budu pracovat s tátou na zásobách dřeva na zimu, večer k ivonce, v úterý od ní do prahy, ve středu ráno za mnou dojede, půjdeme na World Press Photo, na Bodies Exhibition, a večer pro jednou ne do kina (nic zajímavého, nebo podruhé Hvězdný prach?), ale někam jinak. Ve čtvrtek domů, v pátek ráno do jeseníků tak jako před rokem.
Alespoň bude na co vzpomínat.
před 13 roky |
Myšlenky Ze života | 
4 komentáře
