You light the skies up above me, a star so bright...

Včera draci v slabém větru opět nelétali, ovšem tentokrát to už jeden odnesl rozkopnutím. Ten, který nebude létat ani omylem. Tak těžkého draka jsem nikdy neviděl, a zpracováním vypadal spíše pro účely dekorace, nebýt nápisu Pouštět za středního až silného větru. Přesto pochybuji, že by vzlétl. Druhý obyčejný z dřívek a igelitu by létal jak drak, jen kdyby foukalo o trochu více – přece jen pouštění draků je o něčem jiném než o běhání Takže někdy jindy.

Večer opět bowling, v šesti lidech jako před týdnem. Zatímco minule jsem měl jakous takous techniku, tak tentokrát mi to šlo fakt mizerně – ty hody byly takové, no, no jako od cizího. Ne výsledkem, ale technikou. Přesto jsem obsadil první, druhé a třetí místo ve třech hrách. Dvě plzně k tomu, zpěv s djem na zadních sedadlech, příjemný večer.

Dnes bylo také nádherně, s ivonkou jsme se tedy procházkovali po okolí a fotili podzimní lesy a makrem sem tam nějaký ten hřib. Pár kiláčků to bylo, a to si nás dokonce u jedné chatky začal dávat hlídací vořech. Malá hlavička, malé nožičky, vyžrané tělo. Potkali jsme ho již jednou, to se k nám lísal a my si mysleli, že je to těhotná fena. Po roce je to nasraný (a stále těhotný) zuřivý čokl, který se ivonce nezakousl do odhalené holeně jen proto, neboť nedokázal natolik otevřít hubu. Takže zatímco ivonka ztuhla něveda co ta zrůda udělá, já na ni dupal a zlostně pokřikoval, z čehož si tedy – budiž jí k dobru – moc nedělala. Než jsem dokončil myšlenky na to, jak nejlépe usmrtit psa kopnutím do hlavy, dospěchal páníček a čokla odtáhl, všichni jsme se tomu ze slušnosti zasmáli a my šli dál. Ivonku dokonce přešla škytavka Vtipné, ale nebylo to nic příjemného, ač šlo o bestii nesahající mi ani do půli lýtek. Taková mrcha je ale nejhorší – nemá co ztratit 

Dorazili jsme uchození domů, ale bylo ještě brzy, půl čtvrté… fotbal v blízké vesnici jsme zavrhli, přece jen byly dvě minuty do výkopu, a rozhodli se pro autoturistiku po okolí, projeli jsme tedy moji oblíbenou cyklistikou trasu, kde jsem ivonce popisoval všechna její úskalí a zajímavé úseky. Podivila se nad značkou oznamující železniční přejezd po následujících 240 metrech (o žádné trati v těch místech nevěděla), já bez mrknutí oka konstatoval železniční koridor na Svitavy, což mi lehce spolkla a pak se rozesmála, když jsem přibrzdil před úzkokolejkou spojující přes silnici dvě budovy nějakého dřevařského závodu 

Prošli jsme se kolem Tovické nádrže a při zpáteční cestě nakoupili sladkosti na tamějších hodech nebo pouti, příjemná tečka za dlouhým výletem.

Nyní jsem tu sám, ivonka jde zítra do školy, já jen ráno vezu sestru na vlak a pak budu pracovat s tátou na zásobách dřeva na zimu, večer k ivonce, v úterý od ní do prahy, ve středu ráno za mnou dojede, půjdeme na World Press Photo, na Bodies Exhibition, a večer pro jednou ne do kina (nic zajímavého, nebo podruhé Hvězdný prach?), ale někam jinak. Ve čtvrtek domů, v pátek ráno do jeseníků tak jako před rokem.

Alespoň bude na co vzpomínat.