Z gauče o týden později

Prima Zoom dává v neděli brzy ráno historické dokumenty, což je pro mě docela velký světlý bod toho mého víkendového starání o Adama. Vzestup a pád starověkého Říma, tři díly o Kleopatře, teď právě něco o Kateřině Veliké … Adam na mě kouká z kočárku, kam jsem ho dal očividně předčasně, protože spát se mu tedy nechce a zvědavě zkoumá, co to mám na klíně. Všechno mě bolí. Sobota byla vydatná.

Terasa a chodník… dlažba dávno položená, ale nezapískovaná a nestlučená. Protože chybělo dořezání krajních kusů. Dvě pětimetrové strany bylo třeba řezat, dohromady asi padesát dlaždic. Flexou? Strašná představa. Celé sousedství by bylo pokryté bílým prachem. A půjčovna nářadí v city má lámačku dlažby?! Jaj! Vložíš dlaždici, zatlačíš na páku, rup, a máš zlomenou dlaždici jak potřebuješ. Není to úplně špica, ale lepší než flexa. Nepřáší to. Táta k tomu byl trochu skeptický, nejraději by si všechny dlaždice naměřil a odvezl do práce, kde by je postupně mohl nařezat bez nějakého obtěžování sousedů … ale říkám – půjčíme lámačku, za tři kila, zkusíme pár kusů zlomit a když by to bylo naprd, tak budeme holt řezat. A když volám do půjčovny, tak mi chlápek nabídne „A nechcete raději řezačku na dlažbu? Mám fungl novou, měli ji jen dva lidi a strašně si ji chválili.“ Hm … tak jestli mi bude prášit flexa nebo specializovanější řezačka, prašť jak uhoď. Kdepak kdepak, to je vodní řezačka, řežete, všude teče voda, vůbec to nepráší, prej ani rámus to moc nedělá… a tož tak jsem si ji na víkend půjčil. Instruktáž byla dle očekávání „tohle sem tohle tam tady utáhnout tady se to startuje, když to nepojede, tak stiskněte tohle tlačítko na kabelu. A k čemu je to druhé? No když to nepojede dál, tak zmáčkněte ještě i to.“ No, tak jsem si stáhl a přečetl návod, a byl trochu moudřejší. 

A v sobotu se šlo na to. Nejdříve jsem ovšem vystřelil k našim, abych si dovezl ale osm dlaždic, které už táta nařezal flexou – v terase se totiž potkávají dvě „roviny“ dlažby – rovina terasy, a rovina chodníku, a nejsou na sebe kolmé. Takže tam musí vzniknout asi dvoumetrová spára. A tedy z jedné strany dojít dlažbou do rovné spáry, a z druhé strany přesahující dlažbu přesně nařezat. No a co když tady budu celou sobotu řezat superpřesnou řezačkou dlažbu po okrajích terasy, pak vše uklidím, vyčistím, a teprve poté táta doveze chybějící dlažbu do té nejdůležitější spáry (je přímo na očích), a ta nebude úplně 100% … takže si pro ni nejdříve sólo zajedu, abych ji případně mohl nařezat předsněji sám, něco rezervní dlažby ještě mám. Naše jsem nakonec o půl deváté málem vytahoval z postele. To se někdo má … naložil jsem dlažbu, saláty a ředkvičky, a fičel zpět, abych ještě vyzvedl pstruhy z blízké rybárny na poukaz vyhraný na plese. A poté, co jsem se pro něj musel stejně vrátit domů, jsem je opravdu i vyzvedl. Táhlo na desátou a já měl konečně na terase vše nachystané, řezačka sestavená, vodou podlitá, … zbývalo ji jen zapnout a říznout první dlaždici. S respektem technika jaderné elektrárny jsem to spustil a opatrně rozřízl šest centimetrů vysokou dlaždici. Řez rovný jak špica. Prach žádný, jen sprška vodní páry. Paráda. Pokračoval jsem dál a za cca hodina a půl jsem měl nařezanou stranu terasy k domu – ke kamenici. Dost voser, snažit se nařezat to co nejlépe, aby kolem kamenice nezůstávaly mezery … ale to dost dobře nejde, když je kamenice různě vypouklá, a na řezačce udělám akorát rovné linie. Po obědě jsem pokračoval další stranou terasy kolem obrubníku, tam se už řezalo pohodlně rovným řezem. Ale stejně to šlo pomalu, dvě tři hodiny nějakých 25 dlaždic. Kleknout, změřit mezeru, přenést na dlaždici, udělat linku, stoupnout, dojít k řezačce, položit na pult a přesně naštimovat, spustit mašinu, pomalu říznout, vypnout mašinu, přejít zpět, kleknout, trochu strhnout hranu, usadit do mezery, ááá, dopiče, zase jsem to naměřil moc natěsno, kurvadoprdelepráce, stoupnout, přejít k mašině, uříznout dva milimetry … a furt dokola. A ještě že jsem si pro tu tátou řezanou dlažbu zajel, jen tři kusy z osmi přesně pasovaly, ostatní bylo třeba trochu seříznout do roviny, abych je na svá místa dostal … a dlaždici číslo pět táta dokonce někde zašantročil, protože tu jsem si vůbec nepřivezl :-D Takže jsem si to vše pohodlně přiřezal, dořezal, a spára jak víno. Zbývala jen mezera mezi chodníkem a kamenicí, kde jsem sem tam využil nějaký dřívější odřezek, ale jinak vyřezával speciální tvary kopírující tvary kamenů kamenice … a to už jak největší řazačský profík (a taky dost riskantně). A někdy o půl sedmé bylo hotovo, a já začal uklízet a čistit řezačku. A čistil ji další dvě hodiny … v její vaně byl už jen kýbl jemného „jílu“ (betonového prachu), vody už tam byly jen dva litry … no ještě jsem mohl ucpat čerpadlo. A pak jsem došel domů, a padl vyřízeně vedle ivky, vyřízené celodenním staráním o děti. Natlačil jsem do sebe půlku nožičky párku, a Bára chtěla jít spát, s pohádkou od táty … ach ty tátovské radosti. Bolel mě každý kousek těla, za celý den jsem tisíckrát klekl a vstal, stokrát od řezačky tam a zpátky, taky ruce nonstop v mokrých rukavicích… a dnes to všechno dál cítím. 

Už tu mám i Báru, Adam se stihl nakrmit, usnout, i probudit, Bára se ke mě tulí na gauči a Adam se mi válí po nohách na zemi a tahá za nohavici, ivka ještě spí. Bude devět. Čas vystřelit ven, a mohu si vybrat – pískovat spáry terasy? Nebo pokračovat s terénními úpravami a zakládáním trávníku, přesívat hlínu? Nikdo jinej to neudělá …

před třemi měsíci | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.