Z vlaku cestou skrze Vysočinu ivončiným pokojem

(vždy mám problém s tím, jaký nadpis dát textu, který jsem psal ve čtyři hodiny ve vlaku a publikuji jej v devět u ivonky v pokoji)

Dočetl jsem Stephen King – Carrie a nemám tu na poslední půl hodině cesty k ivonce co dělat. Ale podezřele rychle to uteklo, možná zásluhou té divné knížky. Objezd přes Lysou nad Labem jsem pomalu nezaznamenal a v Kolíně jsme natuty byli dřív než obvykle. Dojíždíme k bigcity, díky brzdícímu vlaku mi noťas poskakuje na kolenou a oba zbylí cestující v mém kupé vystupují. Takže si pustím nahlas muziku. Vtipný okamžik, kdy jsem si ani nebyl jist, ve které jsme stanici. Vypadá to tu úplně jinak. Dvě možnosti, jedna by znamenala pár minut náskok, druhá dvacet minut zpoždění.

Mobil mám vyšťavený a nemůžu sehnat míšu, která mi pro ivonku uvázala kytici k narozeninám. Mám hlad a nemám s sebou nic, ani jablko. Mám žízeň a voda na to nestačí. Ale abych si v kupéčku otevřel lahváče jako jeden kolega, to zase ne.

Into the wild

Do divočiny. Tak se jmenuje nový film (režie Sean Penn?), popisující pomaturitní život Christophera McCandlese. Mekkendls. Už si nepomatuju, jak se to psalo. Ani jestli je křestní správně. Idealista, čtenář Tolstého, Jacka Londona, znechucený materialistickým světem kolem a kariéristickými rodiči, posílající skoro všechny své peníze na vysokou školu na charitu a s báglem a pár sty dolary vyrážející na cestu amerikou, během které se chtěl připravit na velké aljašské dobrodružství, tedy osamělé kempování uprostřed divočiny, jen sám se sebou a zasněženými vrcholky hor pod obzorem, sám, sám, sám. Hledání pravdy? Dobra? Porozumění?

Ivonce jsem tímto filmem asi zruinoval nedělní večer, ale já se nemohl odtrhnout, dokud po dvou hodinách neskončil.

Doporučuji přečíst stránku na wikipedii. Velmi zajímavé. Založené na pravdivém příběhu a pravdivě tragickém konci.

Atonement

… je úplně jiný film. Přes týden se stal mým jídelním filmem, tedy že jsem si jej vždycky pustil na těhc dvacet minut k obědu, k večeři, k obědu… bez promítání se na koleji pomalu ani nenajím :)

Byl zvláštní. Ta hra s divákem, míhání nezřetelných postav v davu, které by tam opravdu být mohly, ale přitom nejsou, tak jako hrdinové nevědí, ani divák neví. Je nechaný napospas svému úsudku, zda-li se známá tvář mihla ve dveřích jen díky hře vzpomínek a představivosti hrdinky nebo tam opravdu být mohla. Samozřejmě, není to nic objevného, ale v tomto filmu jsem to hraní se mnou úplně cítil :)

A ten fenomenální konec, ten mě – slovy vojty – naprosto rozsekal. Takhle vyjebávat si se mnou žádný režisér ještě nedovolil :) Dobré to bylo, dobré.


Teď už jen chvíli koukám z okna na ubíhající lesy a přemýšlím, co mi to pořád zní někde vzadu v mysli. O něčem jsem ještě chtěl napsat, něco mě silně vyvedlo z míry, něco emocionálního. Ale možná je to jen pocit.

Srnky na zeleném poli. U kolína jsem úplně zíral, jak náhle obvekly trnky. Keř obalený bělobou, celý kopec bělostný jak zasněžený. Jaro, jaro, jaro. Konečně.

Krápe a kapky nechávají na oknech rozprsklé stopy. Jedeme právě po hřebenu nad dalekosáhlou planinou východní Vysočiny a do kopců na obzoru prší, mraky je obepínají… a dlouhý silný čůrek vody z jedné strany okna na druhou :) Ačkoli je venku vlhko a poprchá, tak není škaredě. Od západu pod mraky prosvítá zlaté světlo. I to poprchání bych snesl. Nakonec, mokl jsem cestou do školy, mokl jsem i cestou ze školy.

A ve čtvrtek opět do knihovny. Nebo možná i dřív. Jinak se ve škole ukoušu nudou a ve vlaku budu jen spát. Na těch posledních deset minut už to ale nemá cenu :)


Ivonce jsem ještě vezl přání, takové to typické, do obálky. Ale k dvacetinám. Ivonce je dvacet tři a fňuká, že je stará a ošklivá. Takže jsem koupil přání s dvacítkou a pod ni nalepil papírek „Už potřetí!“. A ve vlaku přemýšlel, jak jí to předat, aby od začátku věděla, že jí předávám něco vtipného a nebrala to jako vážné přání a pak byla rozčarovaná. Inu, vyřešilo se to samo.

Předávám ivonce obrovskou květinu, přeji všechno nejlepší k dvacátým třetím narozeninám… jak k dvacátým třetím! diví se ivonka. Dvacátým! směje se. A já ji objímám a směju se: „Ani nevíš, jakou máš pravdu, mucí.“ Pak jí předávám přání k dvacetinám a ivonka se rozesměje, až … až… prostě moc :) Tomu říkám náhoda.

před desíti roky | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.