Začal květen

Víkend přelomu z chladného dubna do chladného května a svátečí pondělí svátku práce je pryč. Dělo se toho celkem dosti. V sobotu jsem se udřel … ráno jely holky do bazénu, já do montérek. Pohnojil jsem borůvky, pak probral staré cihly z bourání příček, které jsem chtěl původně zlikvidovat, ale tátovi to přijde škoda, a tak jsou ty „lepší“ dány bokem … a ty horší rozmlácené na menší kousky, a půjdou do cesty v lese. Především jsem ale potřeboval posekat trávník, který byl po nočním dešti mokrý… musel jsem si hledat práci, kterou bych mohl dělat, než třáva poschne. V pátek jsem vylezl na půdu dílny a jal se tam zlikvidovat jakýsi vikýř pro vlet holubů do holubníku, co tam kdysi byl. Ten se rozpadal a zatékalo do něj, a proč mít na očích takovou příšernost. A když jsem zjistil, že původních šest tašek předchozí majitelé schovali bokem, tak bylo jasno – doprdele s ním! Rozebrat jej z půdy a neposhazovat okolní tašky byl kumšt, a umístit pak staré tašky zpět zevnitř z půdy byla ještě větší sranda. Ruce bolely fest, jemná hodinářská práce to nebyla. Jednu tašku jsem také nahradil skleněnou, co jsem našel na půdě domu, a ač tam moc nepasuje, tak drží. Jenže zrovna v té části půdy jsou už dva skleněné průhledy a je tam světla dost, zatímco v druhé části je šero, a tam jem vylezlý často.

Jeden z hlavních sobotních úkolů tedy byl vyměnit některou z tamních tašek další skleněnou – opět nepadnoucí. Ale nakonec jsem zjistil, že když z vedlejšítašky urazím rožek, tak tam skleněná bezpečně sedne a ještě se zaklesně za lať tak jak je zamýšleno. Jenže urážej si rožek staré tašky, když nemáš žádné náhradní. Raději jsem ho půl hodiny piloval pilníkama, a nachystal si to úplně na míru, „jak z výroby“. A shodou okolností jsem si vybral místo ve střeše, ze kterého se dalo dosáhnout na rozbitý hřebenáč … a jeden nepoškozený jsem kdesi také našel. Prosoukat se mezerou po dvou taškách stojíc na židli, a ještě operovat s hřebenáči … žádná sranda. Ale dílo se povedlo, hřebenáč vyměněný, tašky vrácené na místo (jedna skleněná), a na půdě je nyní světla jak sviň. Z toho jsem měl absolutní radost. Po roce hotovo.

Odpoledne jsem pak posekal celý pozemek, pak ještě dlouho vyrejpával pampelišky. A jelo se na návštěvu k našim, kde už jsem byl úplně KO a chtělo se mi strašně spát. Na nedělní ráno jsem si poprvé po měsících nenařídil budík, především proto, že jsem neměl nic na práci (u PC). A ještě po takové sobotě se odpočinek hodí. A navíc – v noci z neděli na pondělí jsem měl zavézt mámu se sestrou na autobus do Brna (aby dojely do Vídně na letiště a odletěly na výlet do Turecka), jmenovitě o půl čtvrté ráno. A tak jsem si myslel, že když si pospím, tak to pro noční vstávání bude lepší. A spal až do desíti.

No nevím … spíš to mělo úplně kontraproduktivní účinek, protože jsem šel v deset spát, a nemohl zabrat. Když už jsem tak tak začal pospávat, tak mi mozek naservíroval představu ivonky nesoucí báru v náručí a škobrtající na nějakém kameni a padající bezmocně na zem … ta hrůzostrašná představa mi napumpovala adrenalin do žil a byl jsem totálně probraný. Pak došla od televize ivonka, a dobu se neklidně převalovala, kdy mě zašustění peřiny vždy vytrhlo z usínání. Pak mi bylo teplo. Pak byla neklidná Bára. No horor. Z možných pěti hodin spánku ubývalo a ubývalo, až jsem se sebral a odešel si lehnout na gauč do ticha obýváku (v jednu). Jenže jsem si nebral peřinu, a tamní deka nebyla moc teplá. Když jsem si ji přitáhl k bradě, čouhaly mi nohy. Co chvíli jsem slyšel Báru, pak šla Ivka ohřát mlíko. A pak, když jsem už usnul, tak vypadl proud. To by nebyl problém, kdyby s jeho nahozením nezapípala mikrovlnka. A to asi tak pětkrát, než se jim to povedlo nahodit. Ve výsledku jsem spal asi půl hodiny, než zabzučel budík. Chystal jsem se – a přemýšlel o tom celou tu dobu, co jsem nemohl usnout – uvařit si celou plechovku kafe, jenže on zase nešel proud. Snědl jsem buchtu, zapil to studenou vodou, a nalodil se k našim do auta a zavezl je do liduprázdného Brna, a s tátou jel pak zpátky. O půl šesté jsem byl opět na gauči, a až do desíti spal, to se pak vypelešily i holky. Díky bohu za těch pár hodin spánku.

Bylo totiž hezky, a ivonka chtěla jet ve svátek na výlet. A tak jsme jeli. Přes Brno (!) do Židlochovic do zámeckého parku, abychom mohli tu naši divou zvěř celkem bez obav vypustit. Pěkná procházka, a ještě jsme si natrhali medvědí česnek, jaj! Cestou zpět jsme se stavili v Olympii nakoupit Báře nějaké zamýšlené hračky a oblečky, vy rychlosti si ji celou obešli, a zastavili se na jídlo. Pak ještě rychlá zastávka v Makru, kam ivonka zaběhla koupit kovové ohniště … které si může člověk postavit kam chce, zapálit v něm oheň, opéct buřty, pak vymést popel a zase uskladnit. A už se jelo po tom kurevsky dlouhém dni domů. 

před čtyřmi měsíci | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.