Zklamání, zklamání, zklamání, maturitní ples, zklamání, zklamání

Jsem zklamaný. Maturitní ples mé gymnaziální alma mater byla vždycky příležitost, jak se vidět s ostatními spolužáky častěji než na jarním slučáku a tentokrát jsem tam byl jen já a dva další. Až mě to šokovalo. Poslední ples, kde některého z maturantů znám, sestřenici. Od příštího roku už na gymplu nebudu znát nikoho. Život jde dál.

Nesplnil jsem svoji hrozbu, že se tam ožeru do němoty, jednak by to byla pěkná blbost, druhak mám svůj oblek opravdu rád, třeťak jsem chtěl řídit V tanečních botách je taky o co stát 

První půli dne jsem pracoval, druhou půli dne seděl na oslavě narozenin ivončiného dědy, pak superrychlý přesun k nám domů (kdy já už těch 100km/h v oné vesnici pokořím? 98 je pořád málo), 12 minut na oblečení do gala a tryskem do city… a stojíme před sálem a lístky na stání se prý neprodávají. Fcuk. Ale za chvilku jsme již byli uvnitř beznadějně natřískaného sálu, což bylo plus, ale díky tomu jsme se nedostali nikam, odkud bychom mohli vidět nástup maturantů a přidružené kulturní programy. Což bylo mínus. Tentokrát to vypadalo obzvlášť propracovaně. Njn. Korzování, popíjení bonaquí, tanyny tanyny, losování tomboly – odnesl jsem si výstražný torjúhelník, ivonka jakýsi fit-and-slim, sestra diář a hurá domů.

Příště si účast opravdu rozmyslím. Nakonec, ani tentokrát se nám tam moc nechtělo, dokonce ani ivonce ne, ale nechtěl jsem nechat ve štychu sestru, která s tím počítala… takže společenské povinnosti splněny, příště už jen ples v blízké obci, který vypadá ve stylu „zaplať 100,– a pak sežer co do sebe nacpeš“. Takhle akce dává švédským stolům úplně nový význam