Nebylo co psát? Ale bylo… jen se na mě zase navalila práce a když jsem nebyl u pc, byl jsem s ivonkou. Nepracoval jsem na ničem zajímavém… pondělní skype hovor o aktuálních pracovních povinnostech, rozjetých projektech, úkolech. Všechno jsem si poznačil do bloku (papír je papír) a celkem si i liboval, jak je to vše jasné. A do večera vylezli ze skříní čtyři kostlivci starších projektů… na kulku. Všechnu smluvenou práci jsem mohl hodit pod stůl a zase jsem se zavrtal do věcí zdánlivě vyřešených. Deptalo mě to.
Ale těšil jsem se na středeční noční skvoš s ivonkou a peťákem, kde jsem si od zamluvené hoďky a půl sliboval pořádné rozhýbání po těch celých dnech u pc. Jenže ono mi to tak strašně nešlo, že jsem z haly odjížděl s regulérní depresí. Není to k smíchu… dva dny se těším, jak se zase protáhneme, a pak minu polovinu míčků a další čtvrtku trefím obroučkou pálky (nebo jak to nazvat). Každý druhý podání taktéž posraný a psychický rozklad byl na světě. Uff…
Ve čtvrtek dopoledne jsem opět potrápil Visual studio a pracoval na stále chybové aplikaci zajišťující komunikaci mezi eshopem a účetním softvérem, vyjeveně koukal na problematiku UAC na W7 u mě vs stará XP na ostrém pc, ale v noci jsem se mohl připojit na vzdálenou plochu a instalovat. Nějaká neošetřená výjimka tam ještě odkudsi vyskočila (hopla), ale to již není takový problém. Problém ovšem je ladit aplikaci, která na vašem pc bezchybně běží a na ostrém pc s úplně jiným OS má problémy. A k tomu pc se dostanete jen přes vzdálenou plochu a jen v pozdních nočních hodinách. A chyba je vám popsána jako že „to nejelo“. Další leitmotiv minulého týdne.
Ve čtvrtek se mi také podařilo dokončit synchronizaci dalšího eshopu s jiným skladovým systémem, tedy součást projektu, na kterém pracuji od poloviny září. Původní požadavek, tedy aby náš eshop dokázal nasypat data o objednávkách do firemního programu, nebyl nijak komplikovaný. Ale když se po čtvrt roce rozhodne, že se změny objednávek v onom programu mají zase zpětně promítnout do eshopu, aniž by s tím bylo nějak počítáno, to už situaci docela zkomplikuje. Ale ve čtvrtek v noci bylo vše hotovo. A v pátek jsem se konečně dostal k práci naplánované v pondělí.
Sobotní skvoš v šesti lidech na dvě hodiny byl úplně super. Hráli jsme tři dvojice, každá 15 minut a tempo to bylo smrtící. S peťákem jsem sice prohrál všech pět setů, ale vadilo mi to jen minimálně, protože mi to tentokrát šlo a nebylo se za co stydět. Luxusní pohybové zničení. Skoro doslova – v pravém (podávajícím) rameni mě píchá jak ve vydřené kyčli. V neděli jsme šli u nás na kopec do louček, kde jsem se vyválel v hlubokém sněhu, ivonka mě u toho nafotila a šli jsme domů 🙂 V noci – poúplňkové noci – jsme pak vyrazili s peťákem, foťákem a slivovicí zachytit proměnlivou krásu noční vsi a přehrady. Zatímco já měl s ivkou v sobě již dvě flašky vína, peťáka jeho díl slivovice naprosto zboural a při návratu o půl dvanácté už po vesnici dělal bordel jako po regulérní zábavě. Idiot 🙂
Některé fotky vyšly nádherně – i přes to, že mi v půlce upadla jedna nožička od stativu, což je v noci docela problém. U pár snímků bych neváhal tvrdit, že byly foceny ve dne. Takovou sílu má úplněk na jasném nebi, když foťák snímá nějakých 15 sekund.
Teď je tu další týden… v pondělí jsem doháněl resty z týdne minulého, částečně u nás a odpoledne již u ivonky. Od té jsem přijel dnes v sedm ráno (bože…) a vrhl se na větší úkol, který mám v tuto chvíli víceméně zpracovaný. Respektive, hotový byl již někdy ke třetí hodině a v tu chvíli jsme se pustil do diplomky, ale… ve výsledku je to jen unavené a ospalé zírání na obrazovku. Nevím, jak to dnes vyřeším. Ponocování mi problém nedělá, ale muset vstávat brzy, to pošle moji odpolední aktivitu do kytek. Ani kafe nezabírá.
Prokrastinace.
Připojte váš komentář