První zářijový víkend, vstal jsem brzy, abych v koupelně rozmžoural na displej telefonu, kde mi Anče hlásila, že je venku 6,8°C. A je to. Hlavou mi bliklo „Tak to už letos na ranní kolo nevyjedu“, a pak mi tam bliklo ještě „Vždyťs vole letos ráno na kole nevyjel vůbec!“ … pravda. Vždyť to bylo už před rokem, těch pár brzkých víkendových rán, kdy jsem se nasnídal na terase s novinami, a pak rychle skočil na kolo ještě před probuzením rodiny, a na hodinku dvě vystřelil na kopce, a vracel se, když se rodina pomalu vyšourala na terasu a dopolední sluníčko. A letos ani jednou. Dokonce mi končilo předplatné novin, tak jsem si ho od května opět předplatil i s tištěnou verzí, abych si mohl zase o víkendu snídat s novinami na terase, a doprdele nedopadlo to snad ani jednou.
A tak mám z tohoto léta vlastně takový docela špatný pocit … v tom smyslu, jak jsem ho promhral. A až si říkám, zda se z toho vůbec vypisovat, abych si tím zkazil náladu někdy v budoucnu, až na tenhle příspěvek zase narazím. No nevím. Začalo to vlastně na úplném začátku léta, kdy jsou ty dva svátky – vycházely tuším na úterý a středu, a ten týden „nikdo nepracoval“, a já na to nebyl připraven. Nikdo nic nechtěl, a já sám neměl co dělat. Nadával jsem si do blbců, že jsem si neudělal dovolenou, a týden jsem mohl na něčem dělat. A prd. Sezení u počítače, lelkování. A další týden, a pak další … úplné mrtvo, děsuplné vyhlídky, sem tam nějaký šolich. Postupně zase práce přibylo, ale hlavně jsem pak mohl fakturovat některé starší zakázky. Jinak slabota.
Stejně tak jsem v srpnu už jen pocházel kolem domu, a neměl moc co dělat … respektive moc co dělat, co bych zvládl dělat sám. Strašné plýtvání časem, který se dal nějak využít. Jenže k čemukoli, co by se nabízelo, potřebuju tátu jako rádce nebo pomocníka, a ten se celé léto nezastaví sám. Nemluvě o kůrovci rozjíždějícím druhé kolo plundrování lesa, takže se u našich aktuálně řeší jen les, dřevo, vyvažečky, prodej … a musí se to vyřešit teď, na podzim za mokra a později to dřevo z lesa nikdo nedostane.
Tak by se zdálo, že jsem měl spoustu času na ježdění na kole, ale … to taky jen výjimečně, ale přesto – pár parádních vyjížděk jsem měl, na kopce a do lesů, s azurem nad hlavou. A také třikrát přes kopce k našim zalít zahrádku, když byly na dovolené, to byla úplná cyklistická nirvána. Obden zamířit ke křižovatce, vyšlapat kopec, a pálit to po vrších – jednou, abych tam byl dřív než zbytek rodiny autem, jindy abych to stihl před potenciální bouřkou, jízdy úplně nakref. No a jak mám ten svůj morální závazek, že na té křižovatce musím být za 15 minut, i kdybych měl řidítka poblejt, jinak jsem sračka, a tedy dát si na pána na dvou kilometrech 190 výškových metrů … tak jeden den jsem tam došlapal pohodlně za 14 minut (fakt výkon), podruhé také, a potřetí za 13:10 a to už je kurva rekord! Teda pro mě, samozřejmě. A po obstarání zahrádky bylo před člověkem zase cca 12 kilometrů po toku řeky domů, po asfaltu, blížící se večer … kdo by to jel piánko, že. Lehnout na řidítka, šlápnout do toho a rozbrečet se, že kurva nohy bolí a není v nich už ani trocha sil, no a takhle šlapat a brečet až domů. Takhle třikrát za pět dní, a měl jsem najednou formu jak sviňa. No a to taky bylo, milé děti, na konci července naposledy, co jsem seděl na kole. V srpnu jsme pak vyrazili ke Krkonošům, a předtím jsem už kolo raději nevytahoval, a pak si na tu možnost snad ani nevzpomněl … ach jo.
Dnes se vrhnu na likvidaci bazénu. Posloužil dobře, těch tropických dní bylo hafo. Ještě v týdnu, když jsme večer vyšlapali kopec od tchánovců, jsme do něj s dětmi vlezli už skoro za tmy (což je na konci srpna po osmé večer), hezky do 27°C vody. Skleničky vína, a sledování prolétajících netopýrů. No a zatímco se bude voda vypouštět, tak asi odstrojím svoje síťové domečky od borůvek (proti ptákům). Těch se letos urodilo také fest, a jak jsem se o ně staral, hnojil a zaléval … borůvka je extra náročná na vodu, to si málokdo uvědomuje. Takže pár keříků obalených úplně do modra, a jen zrajte zrajte. No a pak jednou pořádně zapršelo, a já si celé dny podvědomě říkal „je zalitý“, až jsem si uvědomil, že už je to týden od deště, samé třicítky … a ty dva naražené keříky úplně oschlé, modré i zelené borůvky scvrklé, no to mi ho vyndej. Chodím kolem nich a říkám si, jak takovou nálož plodů ty keře vůbec můžou (a jestli vůbec) utáhnout, a pak je nechám týden bez vody. Několik dní jsem je přelíval, a sebraly se z toho, ale teď už je to pomalu jak trhání ledového vína – borůvek na nich ještě je, ale ty už ani nestihnout dozrát. Tak sundám sítě, a co už s tím …
A na třešni je snad polovina listů žlutá …
Připojte váš komentář