Přeskočit na obsah Přeskočit na navigaci

Junova reality-show

Žili jsme a museli jsme přemýšlet, jak budeme žít.

Ach ty dětské nemoci …

Naposledy (v neděli ráno) jsem fňukal, že na mě leze nějaká rýma. Během toho rána u PC jsem posmrkal tři balíčky papírových kapesníků. Ivka byla také nalomená, pálil ji nosohltan, rýma … oba jsme to chytli od Báry, kterou něco takového přepadlo po čarodkách. Od brzkého rána jsem venku „zapravoval meze“. Svah z vykopané jílovité hlíny, jejíž hrudky přes zimu tak akorát ztvrdly na šutr, zavážím malou vrstvou „top“ svrchní hlíny, co jsem si před rokem růčo odkopal ze stání pro auto. V tom snad tráva růst bude … pohrabat, sesbírat největší kamínky, vytrhat největší plevel, dovézt kolečko hliny, smíchat jej se substrátem, pomalu po lopatách „naklást“ na svah, aby mi všechno akorát nesjelo pod něj. Zasít trávu, pohrabat jemnými hrábkami, poplácat naplocho lopatou, zalít konvou … mám toho tak polovinu.

No, a během této práce jsem se předkláněl k zemi, z nosa mi kapala voda,… odpoledne jsme šli procházkou kolem řeky za babi, Bára testovala novou koloběžku a úplně profi na ní uháněla před námi. U babi jsem vypil dvě píva a posmrkal balíček kapesníků. Peklo. Ale pravé peklo začalo v noci – nemohl jsem dýchat nosem, dýchal jsem pusou, v krku mě pálilo … když jsem se (co chvíli) probral, tak jsem se mohl udusit, jak jsem měl „všude vyschlo“ … a ráno jsem to někdy za úsvitu raději vzdal a vstal. Blbě se mi polykalo. No super. Díval jsem se do zrcadla, svítil si do krku, co tam uvidím … a uviděl jsem tam, že „krční čípek“, taková ta malá volovina uprostřed horního patra, je docela velká … vlastně tak velká, že se mi až skoro válí po jazyku, a při polykání ji „připolykávám“. Notykrávo! Při zakášlání, kdy se čípek rozlítal po celé hubě, se mi navalovalo, jako kdybych měl vražený pírko v krku. A to jsem málem zapomněl na brutální bolest zad … před osmou ráno jsem zavolal tátovi, že s tímhle jim do lesa dle slibu pomoct bohužel nepřijedu. Holky k deváté vstávaly, já Báře nachystal mlíčko, a pak si ještě zalezl za ivkou do postele … a probudil se v jedenáct. Naobědval jsem se, Bára šla spát, šel jsem také … a vstával o půl paté. Večer už jsem byl funkční, bylo třeba zalít zasetou trávu … no pekelný den, pekelná dvoudenní virózka.

Sváteční úterý jsem chtěl zasvětit neustále hořící práci u PC, ale po ranní procházce kolem domu jsem to přešaltroval na práci venku. Bylo hezky. Po obědě jsem do meze zasadil tři zlaté deště. Taková ptákovina, a stejně tím člověk stráví hodinu a půl. A vyrazili jsme na výlet na kopečky, do kavárny, procházka k rybníku s dětským hřištěm … a vymýšlení strategie, jak Báru donutit jej opustit bez hysterického záchvatu. Protože v autě byl nechaný dudu a Yša, tak jsme ji přesvědčili, že pro ně do auta zajedeme, aby se mohli jít taky klouzat na klouzačku a točit na kolotoči … no a u auta že pojedeme domů, aby mohla zavolat babičce, že byla na výletě a měla zmrzlinu a zákusek, pak jiné „lákadlo“ na těch deset metrů mezi autem a domovními dveřmi … … uff. Člověk volí slova jako kdyby odjišťoval bombu.

| Ze života | 0 komentářů

Komentáře (0)

Zatím žádný komentář.

Připojte váš komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Pole označená hvězdičkou (*) jsou povinná.