Byli jsme na dovolené

Ivonka mi někdy před dvěma týdny oznámila, že kamarádka by zamluvila chatu v Jeseníkách, a několik rodin by nás tam vyrazilo na dovolenou. Já se smál, že ani smykem. Práce mám, že nevím, co dříve, na pozemku složené obrubníky a dlažba, táta se akorát vrátí z dovolené a můžeme na to nastoupit, … a zase si odjedu já. Stejně tak jsem si moc nedovedl představit, jak budeme s bárou fungovat x dní někde jinde. A navíc na chatě, kde ve výsledku bude pět dospělých a osm dětí… od ročního až po puberťáky. Nakonec pouze já s ivonkou jsme byli kompletní rodina, ostatní tam jeli vždy po jednom jen s dětmi. Ti dva s nejstaršíma dětma se tam také jeli hlavně pelešit a nevěrně si vyšukat mozek z hlavy, a celá dovolená a účast nás ostatních byla jakási zástěrka. Jupi jou.

Nakonec jsem jel. Chata ušla, pozemek kolem fajn, hned vedle terasy tenisový kurt obehnaný plotem, kde děcka pod snadným dohledem řádila a neměla se kam ztratit. Jenže za domem mimo dohled do země zapuštěný magnet … pardon, bazén. Kdykoli se Bára nebo další dvě malé děti ztratily z dohledu, musel někdo během pár vteřin vyskočit a jít se podívat, kde jsou. Do toho jekot a ryk starších dětí vymýšlejících skopičiny, … hlučná zábava nás dospělých u krbu až dlouho do noci, když se děcka konečně uklidnila, resp. přesunuly své řádění do chaty.

V pondělí se jelo kolektivně na Praděd. Vyjeli jsme až na Ovčárnu tak nějak hezky na čas, abychom Báru přesunuli do kočárku a ona se během té hodinky výšlapu prospala. Hm, ani smykem, kámo. Asi jsme trošku přeťápli její čas, v autě jsme ji rušili, aby neusnula už tam … a pak nespala vůbec. Prakticky od naložení do kočárku řvala a vztekala se, byla nespokojená, motala se v něm, ale spát prostě ne … takže s ní jet pryč od skupiny, kde jiné dítě v kočárku spalo. Tlačil jsem ji do kopce, snažil se ji nějak zabavit – nakonec jsem zjistil, že se jí líbí, když s kočárkem jedu rychle, šněruji cestu ze strany na stranu, a nejlépe když běžím. Do kopce. Na Praděd. No ty krávo. A tak jsem poslední čtvrtinu cesty předbíhal zadýchané důchodce s kočárkem div ne smykem, jen aby madam neřvala. Na vrcholu mraky lidí, rastaurace našlapaná, a my v plánu oběd. Nakonec se to v tom vydýchaném prostoru „nějak dalo“, ale Báře jsem 20 minut čekal na párek v rohlíku, aby se nějak zabavila, zatímco my budeme jíst. A po obědě v kočárku okamžitě usnula jak šutr. Tak jsem s ní jel zase dolů, opět dál od skupiny, kde velká děcka řádila jak koně, a ta malá už byla unavená nebo v kočárku také nespokojená, a nechtěly ani nést, ani jít, nic … a k autům kilometry. Bára se v půlce probudila, a začala řvát, chtěla z koráčku ven, ale jít nechtěla, nést se také moc nechtěla … hysterák po celý zbytek cesty. Bože, proč jsi nás opustil …

Míša s těmi dvěma malými dětmi rázně jakékoli další výlety skrečovala, a my se v úterý vydali sólo na Červenohorské sedlo, že je tam nějaký okruh k Vřesové studánce, šest kilometrů s výhledy, pro kočárek. Který kokot to na ten internet napsal??? Vyjeli jsme po hrbolaté makadamové lesní cestě do kopce, a po chvíli potkali vracející se maminku s kočárkem. „Dobrý den, prosimvás, zlepší se ta cesta?“ „Ne, a tohle je ještě dobrý, pak je to jen horší,“ usmála se (hyena). A tak jsem další dobře DVA kilometry tlačil kočárek s Bárou po kamení vstříc nebi a za každou zatáčkou čekal rovinku, ale byla tam stále jen cesta vzhůru. Ale Báře se to líbilo, a ty výhledy, ty byly neuvěřitelný. A voda ze studánky na tom třetím kilometru byla samozřejmě ta nejlepší voda, jakou jsem kdy pil. Nebe modré, všude borůvčí, pod námi sráz do hlubin nějakého údolí, zakrslé stromy a zlámané ošlehané kmeny … no kurňa, já se překonám a nějakou tu fotku sem dám. 

Tohle byl prostě úplně nádherný výlet. Náročný, ale nádherný. Doporučuju.

Další den jsme opět strávili dopoledne na chatě, přes oběd dali Báru spát a šli se najíst s chůvičkou do blízké hospody … ale signál dosáhl jen k plotu jejich zahrádky, a i to bylo asi o 200m dál než jsem předpokládal. A tak jsem neustále odcházel od stolu k plotu zkontrolovat, jestli nám to mrně nevstává. Odpoledne jsme vyjeli na Rejvíz, že se tam dá po dřevěných lávkách pohodlně dojet s kočárkem k nějakému mechovému jezírku. Cesta tam autem byla na Báru už docela dlouhá, ale dojeli jsme a vyrazili do lesa. Tam se madam jala co chvíli vystupovat a sbírat šišky, přesněji řečeno všechny šišky, co byly v okolí (do náruče). K jezírku jsme nakonec také dojeli, les a mokřady kolem pěkné, jezírko bylo jezírko … a jeli jsme zase zpět, většinu cesty s Bárou na koni.

Ve čtvrtek už byl naplánován návrat, dopolední předání chaty a cesta na Dolní Moravu na stezku v oblacích. Nedovedli jsme si představit, že zvládneme chatu uklidit do desíti hodin, tak jsme předání o hodinu posunuli. Nakonec bychom ji mohli klidně předávat už někdy po deváté, a místo toho jsme tam museli na dopoledním slunci tvrdnout až do jedenácti, než mohl majitel přijet. Očistec. Všichni znudění, malá děcka nespokojená … a postupně jsme se rozhodli, že 70 kilometrů na stezku v oblacích a x hodin v davech lidí tam by možná aspirovalo na „Praděd 2“, tak jsme to odpískali a vyrazili napřímo domů.

Jsem rád doma. Dovolená to fakt nebyla. Všechna negativa a spol tu prakticky ani nezmiňuju, není třeba si je poznamenávat. Ovšem ověřili jsme si, že vyjet někam s Bárou na x dní by vůbec nebyl problém.