Čtrnáct dní do vánoc

Ale prd, něco málo přes týden. Letí to. Mrazivý prosincový týden, přes noc pět sedm devět pod, přes den to nad nulu nevylízá, včera vánice a dnes pár čísel sněhu / prašanu. Konečně se trochu zvolnilo tempo, protože to bylo pořád něco – v říjnu dušičky, takže ivka motala věnce pro míšu do květin. Což znamená, že kufr oktávky věčně v totálním bordelu – vožení slaměných korpusů, větví tújí nebo jehličnanů. To si pak vždy večer dotáhla do kuchyně a „motala“. Všude bordel, jehličí, z hromady větví se do všech stran rozbíhali pavouci a brouci, co vyhráli v loterii a místo umrznutí venku je čeká báječná zima někde v teplíčku za nábytkem … pak to přešlo do Halloweenu a chystání dílniček pro děti, velkého lampionového průvodu se strašidly atd, aby se začaly motat zase adventní věnce. Z jedle, ze stříbrňáku. Když si mokré větve zase vysypala na podlahu kuchyně, tak jsem namítal, že bude lino zalepené od smoly, a byl odmávnut, že na tom žádná smola není. Takže máme lino zalepené od smoly (už jsem jí pořídil plachtu), ale není čas to nijak vyčistit, protože se musí motat věnce jako o život, a začnou se chystat adventní trhy. Tam se ivka ujala organizace kulturního programu, komunikace se školkama školama atd, koordinace vystoupení, domlouvání podmínek a všeho kolem, společně se samotným chystáním těch trhů, sokolovny, zázemí, všeho kolem stánkařů … já už se toho účastním minimálně, to už je prostě moc aktivit nad rámec zdravého „pomáhání kamarádům“, jenže ivka v tom jede dál a věčně focus „pro spolek“, místo „pro doma“. Vánoční úklid si budu moci udělat tak možná sám. 

Jsem z toho takovej kyselej, protože místo toho všeho jsem potřeboval řešit druhé auto. Hledal jsem fábky na bazošu, různě zvažoval a vzdělával se, ale jakmile chci 1.4 motor a ne 1.2 htp, tak je 90 % nabídek pasé. Prosinec – a návrat ivky do práce dočasně na poloviční úvazek – se blížil, ale na koupi auta pořád byl čas … respektive nebyl, „protože adventní trhy“. A pak tu bylo potrhové pondělí, a v úterý jela ivka pracovně do Olomouce (a středa čtvrtek regulérka do práce), a potřebovala auto a jet brzy ráno, a já si nemohl na školkový rozvoz půjčit auto švagrové, neb to bylo v servisu. Super, v neděli skončila šaškárna s adventními trhy, a nyní mám přesně JEDEN DEN na koupi auta, abych měl druhý den jak zavézt děti do školy školky. Ach jo. Sedl jsem k vybraným inzerátům, a začal je obvolávat a zjišťovat, které z těch aut je „na značkách“ a můžu s ním teoreticky hned odjet. Hezká nablýskaná černá fábka ve velmezu, bratru hodina cesty sychravem a mrholením, a na místě jakási rozklížená rachotina, s nesvítícím světlem, upadlým sklem zrcátka, sice celá v elektrice, ale skla zajíždějící s takovým rachotem, že jsem se bál, že už zpátky nevyjedou … divně startující, mizerně brzdící. Mno. Dloooho jsme ji tam obcházeli, ale raději to odpískali. Hodinový přejezd jinam, kde byly dvě hezké fábky, ale „nová stk“ v inzerátu neznamenala, že auto může rovnou odjet, ale že je udělání nové stk v ceně vozu. A den dva prodlevy.

S možností rovnou v koupeném autě odjet jsme se už stejně rozloučili, a úterek nějak naplánovali – ivku vezme brzičko ráno do Brna táta, a tam pak počká na vlak, a já budu mít oktávku, rozvezu děti, a odpoledne pro ni pak do brna zase dojedu, aby nedorazila až v osm večer vlakem. Adama ve tři vzvednu já, a předám k babičce, a Báru o půl paté po atletice vyzvedne švagrová dědovým autem, zatímco já už budu na trase na brno pro ivku. A nebo si ještě dnes půjčíme auto našich, ivka pojede na brno okrávkou a já budu moci rozvézt děti, a ivka pak po páté pohodlně zase dojede zpět. Ale to já už budu muset mít zase auto vrácené našim, protože ti měli domluvenou odpolední návštěvu kadeřnice.

A tak nám majitel  bazaru nastartoval obě tam stojící stříbrné fábky, jednu poplil, druhou doporučil, do té sednu a zkusím stáhnout okýnka (v elektrice), a ty se ani nehnou. Aha, super. Co dalšího tam nebude fungovat? A to náhlé rachocení motoru na volnoběh je doprkýnka co? Tááákže zpátky k první fábce – méně kilometrů (dokladováno serviskou), slabší výbava, bez tažného, prý už spravovaná koroze … ale pohledově moc pěkné auto, i prostor motoru vizuálně v lepším stavu než u té druhé. A tak ji tedy projedeme – majitel řídil a odíral brzdy zatuhlé od pár týdnů stání, pak jsem se zpátky – po hlavním tahu – projel zase já, chvíli pak auto ještě obcházeli, a dohodli se, že jo, že ho vezmeme. Složil jsem zálohu na STK, a jeli jsme domů. A až pak si to v hlavě přezkoumával a nadával si do blbců – nezkusil jsem ani tisícovečku usmlouvat, nic, vezmu auto, které nám majitel nejdřív poplive, s chudší výbavou proti druhému, a nezkusím srazit cenu … nemluvě pak o tom projetí, kdy na dvou kilometrech devadesátkou na jednu stranu, a pak zase zpátky, o stavu auta, řízení, spojky, převodovky … moc nezjistíš. Jóóó, to zakličkovat si pár ulicemi, párkrát si zastavit, rozjíždět, řadit jedna dva tři, to vypoví nejvíc. Příště, no.

A tak jedeme domů, přes city, a že vyzvedneme po práci mámu a zavezeme ji domů, a poptáme se, zda bych si nemohl půjčit našich hjundé – pokud bych totiž měl jejich auto na rozvoz dětí, tak by ivka mohla ráno do brna oktávkou, a pak zase pohodlně domů. No a sto metrů před nabráním mámy zatočím doprava do ulice, a od pravého zadního kola jakési bouchnutí. Myslel jsem si, že se mi v kufru kutálí nějaký lahváč. Takové sem tam klepnutí cinknutí na nerovnosti. Čekáme na mámu, já v kufru hledám zatoulaný lahváč, ale vše na svých místech … opírám se do kastle a houpu s autem a ťuk ťuk ťuk. Doprdele, to jde fakt od kola. Klekám na mokrou zem, tak jako několikrát ten den, svítím si čelovkou za kolo, zkoumám, ale nic zvláštního, pružina ok, tlumič tam kde má být, žádná tyčka nikde netrčí. Co to ty vole je? S nasednuvší mámou ujedeme dvě stě metrů s klepáním a je jasné, že ten cizorodý zvuk je problém – něco s uchycením kola auta, které má druhý den valit na brno. Takže máma zase vysedla a šla na autobus, a já otočil auto a zamířil krokem – o půl čtvrté – k servisu. A jeho zavřené bráně. Doprdele. Během dumání a volání do dalších servisů ve městě vedle nás zastavil majitel, haleluja. Odchytnu ho, vysvětlím, ukážu, houpu s autem, zatímco on šátrá za kolem – „Jasně, zlomený tlumič, nahoře nedrží“. Super. Ale že to spraví, nic složitého, ráno je auto ready. Vau, div mu nelíbám ruce. Ale po všem tom lítání po autech, kombinování úterního ježdění a domlouvání, nám nakonec klekne i oktávka. Ivka už se jen hystericky smála. 

Tak jsme tam auto nechali, vzali nákup a Bářin podsedák, a za dvacet minut nás vyzvedl Michal, přítel švagrové, a zavezl nás domů (jel pod kopec ke tchánovcům, kde jsme ostatně měli i děti) … den totiž ještě nekončil – chodili čerti, jejich návštěva se u nás probírala poslední měsíc den co den, takže to muselo dopadnout. Dorazili i tchánovci, malá (zlobivá) Emča, no a nakonec i ti čerti. A tentokrát musím děti pochválit, vymáčkly se sebe jeden verš básničky… před Mikulášem, čerti nám do domu nesmí, to zase prrr. Bylo po všem, a já se po osmé vypravil na autobus, o půl deváté byl u našich, půjčil si hjundé a v devět dorazil domů, a konečně si po tomhle pondělku otevřel pívo. V úterý jela ivka někdy před pátou s tátou, já po sedmé rozvezl děti, a po osmé volá mechanik, že je oktávka opravená, takže zase skáču do hjundé a vyzvedávám tátu, hurá do města pro auto, šest táců mechanikovi, klíčky mě, a oktávkou zase domů. Odpo pro Adama, zavézt ho k babičce, a vyrazit ve čtyři do brna, do špičky, do Vaňkovky. Tam zaparkuji na volném stání, vydechnu si (nesnáším brno), a koukám, jak v řadě aut přede mnou obchází nějaký bezďák či co a okýnky nakukuje dovnitř, co je tam zajímavého / cenného. Dokud si nevšiml mě, jak ho upřeně pozoruju. Ach jo, ještě tak dojít k vykradenýmu autu. Sešli jsme se s ivkou, najedli se, a tmou se vraceli domů. Abych pak po osmé zase šlapal na autobus, opět si půjčit auto našich … ivka jela ve středu regulérka do práce, a švagrová vůz stále neměla, nešlo jinak. Vrátil jsem se o čtvrt na deset, otevřel si pívo … a ve středu ráno volá prodejce, že fábie je připravená i s stk. Odpoledne opět naberu tátu, a jedeme pro ni. Podepsala se smlouva, ze které  (z technického shrnutí stavu různých částí auta) samozřejmě vyplývá, že je to prakticky pojízdný šrot bez možnosti cokoli reklamovat, dostal jsem zelený papír za sklo, klíčky a mohl jsem vyrazit na úřad nechat ji zapsat. 

A tak mám stříbrnou fábii, sen každého důchodce. Najeto 134 000 km, rok výroby 2006, benzín 1.4, 55 kW, výbava základ, ale na klimatizaci jsem trval, ta se bude fakt hodit. Jezdí dobře, jako laik tam nevidím zřejmý problém, jen jsem neustále nejistý ze spojky – musím mít naprosto přesný střih, abych se nerozjížděl se řvoucím motorem nebo protáčejícími koly,  nebo to necukalo z jedničky na dvojku … to v dýzlovém bouráku moc řešit nemusím. S benzíňákem našich pohodička, tady mě to mate, jak je to choulostivé – normál? Vylítaná spojka? Nebo spojka před smrtí? To nepoznám. Dětem se líbí, protože v ní sedí výše než v oktávce, a vidí více z oken … a říkám jí Fifinka. 

A tak se pomalu přeorientovávám na matku v domácnosti, kdy budím děti, v polospánku je vypravuji, chystám Báře svačinu, a ještě za tmy vyrážíme Fifinkou do školy školky, a cca před osmou se teprve dostanu se snídaní k pc. No holt už musí začít finančně přispívat i ivka, po těch letech … ale stejně si ani nechci představovat, co se na bourákovi zase posere, když začne denně lítat na brno a zpátky. Ale nenadělám nic. Už je to neprodejný auto, takže člověku nezbývá, než ho udržovat při životě. Statisíce na nové „hlavní“ auto po tomhle podzimu tedy fakt nemám.

Druhý prosincový víkend jsem nazdobil velký venkovní stromeček, a jsem s ním velmi spokojen. Jen jsem u toho asi nějak nastydl – to jsem si myslel, když mě složila totální chlapská rýmička. Po pár dnech jsem si ze zvědavosti udělal covid test, a co myslíš, má ho tam! Druhý kontrolní test také dvě čárky. To mě poser. Minulý týden zaváhal Adam, rýma, sople, nebyl pár dní úplně ok. Pár dní na to na jeden den odpadla Bára, rýma, teplota, ale další den už v poho a šla do školy. A pár dní na to začnu smrkat kašlat já … a zase ten zkurvený netopýří mor.