Přeskočit na obsah Přeskočit na navigaci

Junova reality-show

Žili jsme a museli jsme přemýšlet, jak budeme žít.

Další prodloužený víkend

Druhý květnový víkend, další svátek v pondělí. V sobotu se šlo do lesa, rozřezat poslední velké klady na metry, a ty největší naložit a odvézt… aby tam pak již zbyly pokud možno lehčí metry, které táta se strejdou naloží bez nějaké velké dřiny sami. V sobotu jsem tedy vstal opět brzy, chvíli snídal a pracoval u PC, a odešel na autobus k našim. V lese jsme byli ale do dvou, otočili jsme se se třemi vlečkami dřeva, a vycukaný jsem byl pořádně. Až mi nebylo moc dobře a bál jsem se, že jsem si strhal břicho. Ale v plánu bylo ještě naložit na zahradě hromadu kamení, tu vyvézt za traktorem k silnici, a tam ji přeložit na vozík za auto a až to pak převézt k nám, aby bylo kamení do betonu. Jenže před tím vším bylo třeba složit vlečku dřeva (aby se na ní mohlo převézt kamení), které táta v týdnu přivezl a kde 90% byly tenké klacky, tedy dřevo „z větví“ místo „z kmenů“. Skládali jsme to snad hodinu, stovky a stovky šťaklíčků … taky to shoří, ale práce s tím je k nasrání. Pak se naložilo kamení, přejelo se k silnici, zajelo se pro vozík, kamení se přeskládalo do něj … a vezl jsem si ho domů. Tam jsem po trávníku vyjel až k domu, a kamení se mohlo sházet přesně na místo … jenže bylo půl sedmé v sobotu večer, a já potřeboval ještě posekat trávník. Takže jsem se ani nenapil a z auta vyskočil hned za nastartovanou sekačku, a běhal s ní po pozemku, abychom to tu měli hezké. Ivonka zatím kamení složila (nebyly to těžké šutry, spíš spousta menších párkilových), Báru měla posazenou ve vozíku. A po sedmé bylo hotovo. Usnul jsem u televize.

V neděli ráno jsem na nic nečekal a vstával v sedm, a na hodinu si sedl se snídaní a knížkou do obýváku … k PC se mi nechtělo, na práci nic nemám, tak proč čumět do FB. Ostatně, ono také docela slušně pršelo, takže první co, tak jsem v pláštěnce vyběhl ještě ospalý ven a přikryl igelitem hromadu stavební suti a rozbitých cihel, aby do ní zbytečně nepršelo. To byl totiž hlavní nedělní úkol – odvézt ji na vozíku zase k našim, tam ji přeložit na vlečku za traktorem a vyvézt do cesty do lesa. Konečně to tu budeme mít chvíli hezké a trávníku nebude dominovat hromada bordela z bourání příček, omítek a stropů. Hodinu jsem si četl a čekal, až doprší, a pak jsem vyrazil ven. Přistavil jsem si vozík k hromadě, zacouvl k němu autem, připojil, a jal se házet lopatou. Doufal jsem, že ho nepřeložím, „čepici“ jsem na něm nedělal, náklad jsem zakryl a zatížil a vyrazil jsem. U našich jsem zajel hned na smluvené místo, a jen jsem vyplnul motor, tak mi táta volal, jestli už to mám naložené… jak na sviňu se se mnou chtěl domluvit, ať nezajíždím, protože je všude mokro, že to raději přeložíme na vlečku na silnici před domem. Pozdě. Otočit jsem se nemohl, vycouvat po mokré rozježděné cestě už vůbec ne. A měl jsem problémy pak vycouvat i se samotným autem, ale podařilo se. Na prázdný vozík jsme zase naložili kamení, a hurá s ním domů. A to jsem si ještě po cestě zastavil u jedné z mnoha zvětralých skal, kde se nedávno kus zřítil až na silnici, a vybral si tam také pár poctivých šutrů … ať jedu naložený, když už teda.

Doma jsem se rychle najedl, a hned jsem šel zase k lopatě, odvezl jsem sotva třetinu hromady. Co k lopatě … nejdřív jsem musel na kolečku převozit kamení na místo, na promáčený trávník jsem tentokrát zajíždět nechtěl. Po této rozcvičce „na vytrávení“ jsem si přistavil vozík přesně na místo, aby se mi na něj dobře házelo, přicouval k autem, zapojil, a hurá na to. Měl jsem pokyn toho tentokrát naložit víc, na vlečku by se bylo ještě vešlo, a vozík uveze tunu nákladu. A tak jsem nakládal, nakládal, a pořád sledoval kola vozíku, jak se zabořují do trávníku 🙂 Měl jsem poctivě naloženo, a jal se popojet k bráně, abych mohl vyrazit hned jak táta zavolá, že už je zpět z lesa s prázdnou vlečkou. A koukám nevěřícně do zpětného zrcátka, že kolo vozíku míří přímo do kořenu po loni skácené jabloni. Notypičo! Vozík jsem si postavil sice tak, aby se mi do něj dobře házelo lopatou, ale nepřemýšlel jsem o jeho bezpečném odjezdu. Ani mě to nenapadlo, kořen byl dva metry bokem, stačilo ho „objet“ … jenže zatímco s autem jsem sjížděl rovně dolů k bráně, vozík šikmo připojený na dlouhém oji neopsal oblouk za auto, ale začal se stáčet co nejpříměji ve směru jízdy … přímo do 40 čísel vysokého kořenu. No ty vole. Jediná možnost je co nejvíc couvnout, a pokusit se s autem opsat co největší oblouk, aby se vozík kořenu vyhnul. Couvnout. S plně naloženým vozíkem. Po trávě. Do svahu. Kurvakurvakurva! Zkusil jsem to, a trochu to šlo, dostal jsem se od kořenu pryč … jenže vozík stál na měkkém trávníku, ne na uježděné „cestě“. A tak se jedno kolo zabořilo do hlíny a šlus, ende. Z palubovky na mě začala blikat signalizace prosmyku kol, vozík stál na místě a byl jsem v piči. Dalších dvacet minut jsem strávil snahou kolo vyprostit a najet na betonové dlaždice, ze kterých jsem si dle potřeby „stavěl“ cestičku. To se mi podařilo, jenže já vůl řešil jen jedno kolo, a když jsem pak popojížděl, tak zapadlo druhé, které bylo do té doby na pevnější ploše. To už se vrátila z procházky i ivka s malou a ještě švagrová, a našli mě s hlavou v dlaních, vozík obskládaný betonovými dlaždicemi, oktávku naštorc přes cestu, kolem ní na hlínu vydřené fleky … zkoušeli mi pomoci, rozhoupat vozík, když jsem se s ním snažil pocouvnou nebo popojet, abych dostal obě kola na dlaždice. To vše se nakonec podařilo, ale bylo čím dále zřejmější, že jakkoli se pokusím s autem vytočit, tak vozík vždy zamíří do pařezu – nemohl jsem s ním vyjet přímo, v cestě mi stála stará garáž. Proto nemělo smysl ani zkoušet plně naložený vozík odpojovat a nějak lépe si k němu nacouvat … jak holky pořád navrhovaly. Amatérsky jsem odhadl, že bych musel v teplejch udržet nějakých 200–300 kilo váhy, žádný hever nemám, abych si pomohl. A tak jsem nad tím zlomil hůl, a celý vozík zase složil zpátky, nezabralo to ani deset minut. Přeparkoval jsem ho na lepší místo, kola rovnou podložil dlaždicemi, a zase jsem bordel naložil, tentokrát ne tolik. To ještě volal táta, že měl v lese co dělat, ať toho tentokrát nakládám míň. Pobavil jsem ho svou patálií, a pak vyrazil. Kořen byl bezpečně minut. U nás jsme to přeházeli na vlečku, vrátili vozík, a já jel domů. Tam jsem poklidil způsobenou paseku, zaplakal nad vymydlenými fleky v trávníku, a byl už úplně KO. Ještě jsem si od našich dovezl dva pytle dřeva, a ty musel vynést do schodů … to už byla příslovečná poslední kapka.

A ve sváteční pondělí mě mobil vzbudil v 5:55, protože jsem si zapomněl vypnout „pracovní budík“. Spal jsem až do půl osmé, pak jsem vyskočil a koukal na teplé slunečné jarní ráno. Svátek jak má být. Uvařil jsem si kávu, na talířek naskládal štrůdl, pod rameno vzal knihu a sedák na venkovní židli, a vyšel si posnídat na sluncem zalitou terasu. To byla nádhera! NÁDHERA! Klid, pohoda, sluneční paprsky … nebylo úplně teplo, za krk mi pofukovalo, ale naprosto jsem si tu chvilku užil. Holky ještě spaly, když jsem se převlékl do pracovního a šel opravovat trávník … vymydlené fleky jsem rozhrabal (kupodivu tam spousta trávy zůstala) a posypal jsem je travním semenem. Místa, kde se vozík zabořil a kde byly nyní díry na zlomení nohy, jsem opatrně vyryl, vysypal hlínou, a drny zase vrátil zpět. A celkem by nikdo nepoznal, že se tam něco dělo. Tak aspoň že tak. 

S holkama jsme pak vyrazili na sváteční výlet, na zámek Rájec nad Svitavou, respektive do jeho parku … což byl částečně park, a pak rozsáhlejší „les s cestičkama“ … místy jsem musel kočárek převzít já, nebylo to úplně po rovince, ale šlo to a především tam bylo liduprázdno. Krása. Bára to celé prospala, což se ukázalo jako chyba, protože pak byla extrémně čilá, když jsme se chtěli najíst. V restauraci tropila scény, nechtěla být v židličce, pořád knučela nebo řičela, krupičnou kašu vůbec nechtěla, … no hnusná. Nakonec jsem do sebe rychle hodil trochu své porce, a Báru si vzal a na dlouhou dobu ji zabavil tím, že jsem ji postavil na parapet (záhy zapatlaného) okna a koukali jsme na náves před restaurací, aby se ivonka stihla najíst, a pak si ji vzala zase ona a najedl jsem se já … to už šli i ven napřed, na dětské hřiště. No zážitek pro nás i pro ostatní hosty 🙂 Ne vždy je to pohodička.

Odpoledne jsme pak oslavili návrat ivončiných rodičů z rybaření v Norsku, a den jsem končil s knihou u hokeje. 

A nyní je úterý, už  po půl desáté, a já nemám co na práci. Budu si muset něco najít, květen je nějaký slabší.

| Ze života | 0 komentářů

Komentáře (0)

Zatím žádný komentář.

Připojte váš komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Pole označená hvězdičkou (*) jsou povinná.