To zase jednou bylo … nevím, jak to nazvat. Hágen mě do toho umotal někdy v září, respektive hned na začátku prodeje lístků, a já se nechal zviklat a jeden si promptně koupil a PDFko k vytištění mi tu na ploše viselo až do minulého pátku. To jsem ho konečně vytiskl a zamířil s ivonkou autem do pátečně večerního Brna (nápad za všechny prachy). Ta si šla po nákupech, a já na hlaváku počkal na Hágena a Dana. Střízliví nepřijeli a hned mě hledali v hale hulákáním jména na všechny strany 😀 Pak už jen obligátní stížnost u okénka a reklamace kvality služeb Českých drah včetně servírování tří plzní, zatímco chudák pán za přepážkou přemýšlel, jak s jejich stížností naložit. Večer se začínal rýsovat, jen co byla pravda 🙂
Před hlavákem nás přebral Ferenc, kterého jsem potkal tuším potřetí, a od kterého jsem očekával přínos trochy klidu a rozvahy, tak přece jen, zastupitel městské části Brno-Střed, že. No hovno leda! Když se nevrhal do cesty tramvajím při přecházení megadopravního uzlu, tak nás táhl do študácké hospody Desert, cestou k níž kluci poznávali hospody, nonstopy a kluby, kde se kdysi buď zlili jak dobytci, nebo kradli polštáře, nebo se tvářili jako fanoušci komety či se vyhýbali vytaženým kvérům. Musela to být tehdy divoká noc. No a v Desertu to začalo zostra, po prvním absinthu mi vstaly chlupy na zátylku hrůzou z neblahého očekávání, ale po pátém už nebylo co řešit 🙂
Připojil se k nám ještě Viktor a Docent, Ferenc mi ničil večer kouzelnickými triky (bejt holka, tak mě dostal), pak jsme se tuším domluvili na nějakém webu, a řešili bůhvíco s bůhvíkým … až jsme vyrazili k Ferencovi na byt, aby si tam kluci nechali věci a převlékli se. Kousek uzeného, bugr na chodbě / v pokoji / na balkóně, nahánění taxíků, kdy až tuším třetí souhlasil s odvozem na výstaviště za 200 Kč. Ve třech jsme se tedy řítili Brnem k „péčku“, ačkoli do geťákova startu to byla tuším ještě hodina a půl. I tak už mě šokoval neuvěřitelný bordel venku před halou, všude plastové lahve, kelímky, plechovky, no jak po bitvě. Kluci udávali špeka kde mohli, aby se z něho sami dva neposrali, když jsem jim odmítl pomoci, a záhy jsme byli uvnitř. Ty krávo tam to bylo velký … a pak se čekalo na dejva, během popíjení jakéhosi energy s vodkou a piva, ačkoli toho muselo být více, ale mimo ranní vodky s kolou ci jiné drinky nepomatuju. To bych si musel očuchat džíny a triko. A čím se blížilo půl jedné v noci, tím více dav houstl a … už se to rozjelo. Hovno si pomatuju, co hrál nebo jaký měl vůbec nástup, ale lejtka jsem cítil ještě včera, čtyři dny po akci! Zpocenej jak dobytek, zlitej pivem a vším možným sladkým, namačkanej na ostatní, skákal nebo nebo něco řval … to všechno pár hodin v kuse.
Pak jsem ještě do někoho drcnul, tak se otočím a v těch tisících lidí potkám spolužáka z gymplu, co jsem roky neviděl! Ani jsem ho pořádně nepoznával, ale oba jsme se na sebe podezřele zatvářili a já „Nejseš ty Luky?“ a on „Nejseš ty Juneau?“ A už jsme poskakovali jak dvě holky před výlohou se zlevněnejma kabelkama.
Nevím, byli jsme tam do čtyř? Déle? Dejvid už dávno odešel se slibem, že se za rok určitě vrátí (no jen aby), hrál někdo jiný a my se mohli producírovat až po pódiem, popíjet a já nevím co, nohy bolely a hlas nebyl. A kluci se nadchli pro nějakou afterpárty ve Faválu, což jsme nikdo netušili, kde je, a po taxikář nás poslal někam, protože si myslel, že si z něho děláme srandu. Pravda, sto metrů to nebylo, jak říkal, ale našli jsme to a zapadli za kilo do jakéhosi poloprázdného klubu, kde točili utrejch, pardon, starobrno. No nežilo to tam moc, ale co jiného dělat, relax s bagetou a producírování před repráky … z tama už to mám po těch dnech taky zamlžený, organismus už to moc nedával, pít se nic nechtělo, a čumět na ty vystajlovaný holky celý v bílým … něco jsme řešili s Hágenem, snad o odchodu nebo co, ale ve výsledku jsem se pak v jednu chvíli – asi tak o čtvrt na sedm – sebral a řekl si „Hele, před sedmou ti jede první přímej vlak, nemusel by ti ujet, tak se seber a běž.“ Kluky jsem tam nechal, nechtěl jsem se nechávat přemlouvat na zůstání a vypadl nejistým krokem do ranního Brna.
Ale… „Kde to kurva jsem?“ Měl jsem dojem, že když půjdu od výstaviště pořád po kolejích, tak musím po trase jedničky nějak dojít k hlaváku, ale jak jsem daleko nebo jestli mám vůbec pravdu, a zda to můžu taky stihnout za dvacet minut? To jsem netušil. A tam jsem se zeptal první osoby, na kterou jsem narazil, jestli se tímhle směrem dostanu na hlavák, a ona paní mi ukázala přes silnici na zastávku autobusu, že z té mi pojede autobus na mendlovo náměstí a z něj pojede jednička k hlaváku. Tak jsem poděkoval, přešel silnici na zastávku a tam kymácivě vlezl do prvního autobusu, co přijel. A on to byl hned ten správnej 🙂 Načerno vpřed, bez nějakého řešení. To Viktor mě naočkoval, že v noci revizora nikdy nepotkal 🙂 Na mendláku jsem se lehce zorientoval a už jela jednička, a kolem tři čtvrtě na sedm jsem byl na hlaváku překvapený sám sebou, jak jsem se dostal přes půlku Brna, kterou absolutně neznám. Dobře já! Lístek na vlak, litr vody a noviny a hurá hledat bratrance vojtu, co psal, že také pojede na Vysočinu. Proploužil jsem se celým vlakem tam a zpátky, než jsem ho našel, a zhroutil se na sedačku k němu.
Morava se probouzela, ze mě to táhlo jak z putyky a když se z mého vyřvaného hrdla vydral nějaký hlas, tak to byla stejně nějaká ptákovina. Pak už u vlaku čekala ivonka, já se nechal odvízt domů, zbouchal nějaké pečivo, smyl ze sebe pot, špínu a chlast a před devátou zapadl do postele. Do půl šesté večerní jsem nevěděl o světě, a před šestou jen vstal a hurá na vánoční rybářskou schůzi.
Píšu to jen proto, že jsem tam dal dvě pivka, a po prvním se cítil jak v horečce, polejval mě pot a lehce se mi chvěly ruce, leč pak to přešlo. Schůze proběhla, zapsal jsme zápis, porozdávaly se dary a my s ivonkou pokračovali na jinou seanci do jiné hospody, kde se už zdatně lilo i bez nás. Došlo tedy na smršť becherů a čtvrnáctek regenta a já se dám divil, jak to se mnou nic nedělá. Prakticky střízlivý, ale s ivonkou to zametlo 🙂
A druhý den narozeniny u babičky, sešla se nás tam kupa a zase pivko dvě, a pak smršť slivovice. A opět – po pár locích piva se mi začaly chvět ruce, opocený, a přešlo to. A další pití se mnou už nic neudělalo, až do večera jsem bezvadně fungoval.
Zajímavé 🙂 Asi to bylo nějakou tou dehydrogenázou, enzymem, co odbourává alkohol a po pití jeho hladina v krvi stoupá a pár dní se udržuje – člověk tedy lépe snese pít hned dva dny po sobě, než třeba v pondělí a v pátek. Proto se také traduje „vyprošťovák“ – dát si ráno po chlastačce další pívo přijde vhod, protože to opět nastartuje onen enzym a ten začne odbourávat nejen nově vypitý alkohol, ale i ten, co je ještě v krvi.
No … takže čtvrtý adventní víkend stál za to 🙂
Připojte váš komentář