K počítači jsem sedal v 5:30 a ještě jsem ani nedopil kafe a už bušil do kláves, a odcházel po páté na pívo. A nyní u něj sedím zase. S vínem. Aspoň chvilka na blog a ne jen to nekonečné budování socialismu.
Svatba se nám blíží, a s ní souvisely i naše rozlučky se svobodou. Původně jsem o žádnou nestál, tah po Brně nebo striptérka dovezená kamsi na chatu k hromadám hnoje, to mě opravdu děsilo, ale nakonec jsem chatu zamluvil, kamarády sezval, maso naložil a bečky domluvil … přece to nějak dopadne. Ivonka měla s holkama naplánovanou těžkou párty v nej-echt klubu v okolí padesáti kilometrů (dřív tam chovali prasata …), sex ve městě style. Každému co jeho jest. V sobotu dorazil Hágen a párty začala – jelo se převzít chatu, pro bečky do olší, uklidit je na chatu a pro maso a proviant zase domů … a pak už jen hodinka klídku na rozpáleném plácku před chatou uprostřed ztichlých kopců Svratecké pahorkatiny. Pak se přitrousili první kluci a pak už bylo ráno.
Těžká jízda. Bechery na rozjezd, slivovice pro udržení formy, sem tam pivko na žízeň … líbilo se mi, jak si před každým panákem největší alkáči chystali něco na zapití, a já tam naklopil slivku, zapití odmítl že „nepotřebuju“ a šel si po svejch 🙂 Trénink je trénink! Večer utíkal rychle, neustále jsem pro něco někam chodil, bos a v rozhalené košili (měl-li jsem ji právě na sobě), přijela policie, ale byl to jen kámoš, co se kvůli službě nemohl zúčastnit (a o 4 hodiny později zastavil i ivonku s holkama při jejich cestě z klubu). Pak začaly přijíždět odvozy, kdy jsme jedno auto úplně obsadili místo původní posádky. Popravdě, kdyby si to holky nevyfotily, tak bych vůůůůbec netušil, že jsem vlezl do nějakého auta a ležel tam přes řidiče až ke spolujezdci a pil při tom pívo. Tuhle část večera jsem už opravdu v paměti neměl. Asi někdy po tom jsem odvrávoral za chatu, strčil si ruku až do žaludku a všechnu tu otravu alkoholem vyhodil na trávník, opláchl se a jel dál jak fretka. Není to nic záslužnýho, ale i v té nejtěžší opilosti dobře poznám, že už je to špatný, a než se to snažit nějak rozcházet, tak to si raději pomůžu jak můžu a od té doby už je to (logicky) jen lepší. Takže noc ubíhala dál v těžkém ryku, až se pomalu rozšeřilo a s hágenem a honzou, posledními mohykány, jsme vystoupali na kopec pod lesem nad chatou a koukali, jak nad kopci a údolími před námi pomalu svítá. Kolem chaty aka na bojišti se to pomalu probíralo k životu, někteří spali na trávě, jiní zamotaní do dvacetimetrového ubrusu, všude bordel a zombies … vyšlo slunce. Začal jsem uklízet, umývat nádobí, hágen mi pomáhal a chata se vylidnila … a někdy po desáté se objevila ivonka. Nadvakrát se vše odvezlo, podruhé i s námi, hágen se opláchl a já už jen zíral před sebe, vlakem jsme ho poslali osudu a mě ivonka dokopala do postele. Každopádně, dane, děkuju že jsi tam se mnou byl (to hlavně!) a byl mi k ruce. Sám bych to asi nedal.
Někdy večer jsem se probral, šel na jedno pívo a zjistil, že druhou lehounce rozpitou bečku (1500,–) míša nebude na fotbalce chtít, protože ji nevytočí, a že ji nebudou chtít ani do hospody, přes kterou jsem je sehnal. To mně dost zkazilo náladu, ale jen do té doby, než jsme ji znovunarazili a dali si pívo … bečka zůstala den a půl absolutně vytlakovaná a byla to prakticky jen hořká voda, bez řízu a bublinek. Někomu to prodat na vytočení by bylo jen o ostudu. Nakonec se stejně skoro celá vypila, i když stála v garáži 🙂
Týden nato probíhaly u rybníka dvojité šedesátiny slibující velké zážitky. Jeden z nich byla hned pátečně večerní mega průtrž mračen, kdy jsme se tak tak vešli pod dvě stříšky. A jak přestalo pršet, přišly manželky a sestry oslavence a v husácích donesli čerstvě upečené kachny, divoké kachny a perličky. To.Bylo.Něco. Pečená perlička for the win! Druhý den (rybáři jeli nonstop) se pokračovalo v podobném duchu, do kastle se nasoukalo prasátko a začalo se pomalu péct, zatímco k obědu se náhle donesly tři plechy s „překvapením“. Na jednom byl obrázek hada, na druhém klokana a na třetím krokodýla. Takže … to odpovídalo 🙂 Krajta byla supertuhá a bez chuti, klokan tuhý a přitom „very rare“, až krokodýlí maso byla chuťovka. Pak už se začalo pomaličku s prasátkem, pívo teklo proudem, vytáhl jsem pár pstruhů a kvantum jich vykuchal … pohodový den od osmi ráno do pozdní noci venku. Neděle už byla jen vyklusávací, uklízelo se za mohutné asistence vos hodujících na všemožných zbytcích na zemi. S ivonkou jsme si pak vyjeli na rozhlednu, kterou jsem objevil při jednou větším výjezdu na kole, kdy jsme spolu celý víkend nemluvili a já se coural na kole, a tam jsem konečně dostal vosí žihadlo, co cítím ještě dneska (ve středu).
V pondělí jsme zajeli do penzionu a probrali nejasnosti, ivonka se uklidnila (já tím pádem taky), a teď už zbývá jen dofinišovat drobnosti. Každý se ptá, jestli už stresujeme, a že se nám to blíží a bla bla bla … myslím, že jsme těžce v klidu, a ještě si jedeme teď na víkend zarelaxovat na wellness do Jeseníků. Už se vidím naložený v sudu s bylinkovou lázní … pche.
diskomil
Bezpochyby Club 007 Hradčany u Tišnova