Přeskočit na obsah Přeskočit na navigaci

Junova reality-show

Žili jsme a museli jsme přemýšlet, jak budeme žít.

Dovolená v Krkonoších

Kam na dovolenou? A vůbec na dovolenou? Doba je zlá … ale rozhodli jsme se na pár dní vyjet na Broumovsko. Adršpach už máme prochozený, ale Broumovské stěny či co to tam je nikoli. Ale tak dlouho jsme „ležérně“ pokukovali po ubytování někde v Broumově a okolí, až nikde nebylo nic volného. Ani v Adršpachu. V neděli jsme chtěli jet, a ve středu bylo jasné, že je to beznadějné. No tak to už můžeme jet třeba do Krkonoš … no a nakonec jo, pojeďme mezi Krkonoše a Jizerské hory, tam jsme nikdy nebyli. Ve čtvrtek jsem objednal pobyt v Pensionu Troll v Rokytnici nad Jizerou, v apartmánovém studiu. Tááákže ráno snídaně, a v jinak nevyužité kuchyňce lednička na večerní vínečko 😀 Jenže jsem znervózněl, když po mně Booking nechtěl žádné peníze, a především mi souhrn objednávky tvrdil „bez stravy“. Wtf, co ty „snídaně v ceně“? Volám na penzion, a jsem záhy zmatenější ještě víc, protože se ukázalo, apartmány nejsou v budově penzionu společně s „pokoji“, ale ve vedlejší budouvě, o které na bookingu nebylo ani slovo. Ale tak na snídaně dojdeme do vedlejší budovy, v létě brnkačka. 

Děti si nabalily kufříky s hračkami, plyšáky tam napresovaly co to šlo, já to vše naskládal do kufru auta a nakonec se tam i Adamovo kolečko a Bářina koloběžka vešly. A vyrazili jsme na 200 km cestu, která nám i s obědem zabrala cca 4 hodiny. Projet „vzdáleným“ Hradcem Králové, a být teprve cca v polovině cesty, to bylo ubíjející. Adam spal, Bára ne, ale ta se už alespoň věžně neptá, kdy tam budeme … prndání skrz vesnice. V Rokytnici jsme byli po třetí, a setkali se u penzionu s paní šéfovou – na prázdném parkovišti. Hm. Kdy máme přijít zítra na snídani? No my vám ji nachystáme přímo na čas, protože jste tady u nás jediní hosté. Aha. Takže restaurace pro ubytované hosty – nefunguje, ano, bohužel. Super. Nebude vadit, že budeme bydlet daleko od centra, večeřet budeme v restauraci pensionu. Tááák nebudeme 😀 Njn. Vybalili jsme se v krásném apartmánu, děti nadchla jejich slibovaná patrová postel. A nás dospělé trochu překvapilo, že jsme tam měli nachystané povlečení na to … abychom si sami povlékli postele. To potěší. Obzvlášť povlékání patrovky. V duchu jsem si začal koncipovat závěrečné hodnocení pro booking. Apartmán tedy v budově vedle penzionu, v níž jsme logicky byli také úplně sami. Naštěstí. S dětmi nabitými energií to není jednoduché. 

A tak se pojďme nedělním odpolednem projít na blízkou vyhlídku nad městem. Asi by to bylo v dochozí vzdálenosti dětí – poprvé jsme jeli bez kočárku a Adam musel šlapat -, kdyby se právě Adam po pár stech metrech nešprajcl, že chce jít zpátky na apartmán a hrát si s hračkami, které si tam přivezl a hezky vyskládal do poličky. A hotovo. Sedl si na silnici, a dál nešel. Žádná domluva nebo slibování, nic nemělo efekt, stejně tak mu tam naliskat. Aspoň měl hezký výhled.

Nemělo smysl jít další cca dva kilometry na vyhlídku (ještě do kopce …), když jsme půl hodiny šli pár set metrů, uráčil-li se Adam loudat za námi. Tak nic, změníme cíl a půjdeme rovnou na večeři do centra, a pak se vrátíme na apartmán. Za hračkama. To Adamovi najednou stačilo, nebo možná vzal vážně jednu z mnoha výhružek („Přísahám bohu, že půjdeme zpátky na apartmán, a všechny hračky ti vyhážu do popelnice!“). Tak jako tak byla ta odpoledněpodvečerní procházka na rozhledu nad Rokytnicí možná dost velké sousto … a možná dobře, že z ní sešlo. Ale asi tak v tu chvíli, když jsem Adama chvíli nesl, mi došlo, že nemám přes rameno popruh své taštičky, ve které nosím doklady. S penězi. Aha. Bez peněz do hospody nelez. Cestu z kopce do centra jsem strávil laborováním s telefonem a nahráváním karty z AirBank do Google Pay, a pak na náměstí hledáním bezkontaktního bankomatu, který by mi vyplázl hotovost … a zadařilo se. Zastavili jsme se tedy na večeři v jedné restauraci po cestě k apartmánu, sedli na terase … do stínu, nad potokem. Z něj hučel chlad, a za ním někdo celou dobu sekal trávu. Dětské hřiště v rohu tvořeném neomítnutou zdí domu a neomítnutou opěrnou zdí … jak někde na staveništi. No, ještě že máme jednu luxusní restauraci hned pod penzionem, recenze špičkové … a na oknech áčtyřky s „K PRONÁJMU“. Nooo, dobrý.  Naše stravovací možnosti v místě ubytování začaly značně kulhat.

A ta první noc … apartmán byl vyhřátý, na noc jsme tedy nechali okna na ventilačkách. Jenže dům je hned u přímé hlavní silnice, a každé auto bylo slyšet už z dálky. Kompresor lednice dělal neskutečný rachost. Hodiny tikaly nahlas. Nemohli jsme si zavřít do ložnice, neb jsme potřebovali slyšet, pokud by se Bára probudila a snažila se v noci ve tmě sama slézt z patrové postele … a ta navíc neskutečně vrzala (rošty), takže kdykoli se jedno dítě zavrtělo, zaskřípalo to jak prase. Plus nezvyk na měkkou matraci, doma máme matraci nejvyšší tvrdosti (slast). Strašná noc. Od rozednění pak po silnici valil pondělní provoz, a já jen se zavřenýma očima čekal, až bude přijatelná doba budit zbytek rodiny a jít na snídani … kterou jsme si domluvili až na devátou. A měli ji pochopitelně nachystanou přímo na jednom stole v jinak prázdné restauraci. Talíře salámů a sýrů, ovoce, jogurty, pečivo … pochopitelné, ale člověk se těšil na víc. To mě vůbec nenapadlo, uvažovat o „obsazenosti“ nějakého ubytování, a od toho se odvíjejících služeb.

Nad hlavou azuro, pojeďme tedy do Harrachova k Mumlavským vodopádům. To „akční“ přešaltrování dovolené do Krkonoš na poslední chvíli také znamenalo, že jsme neměli namyšlené žádné cíle a výlety. Mumlavské vodopády za kopcem jsou tedy jasná volba, a pak se uvidí dále. Šlapali jsme k nim, v pondělí ráno, a před námi davy, za námi davy … lidí spousta. Až jsme přes kamení a kořeny došli kolem Mumlavy až k nim, a já co nečekal moc, byl nadšen. To ti vám byla nádhera. Pod vodopádem šomtali lidé bosí vodou, a děti chtěly také. Hele, děcka, radši ne, je tu docela zima, sluníčko sem nesvítí, voda je ledová … ale … kurva, co se budeme z pohodlnosti omezovat?! Když už jsme sem došli!? Zouvat a svlíkat, jdeme do vody! Jsme na výletě, který musí stát za to! Ivka vehementně nesouhlasila, ale co zmůže proti odhodlanému tátovi, že. Adam si stejně jen smočil nožku, zapištěl a fičel zpátky, to Bára je větší drsňák. Ale na velké škromtání vodou (po kluzké skále) to také nebylo – vyválet se tam prostě nepřipadalo v úvahu, v dopoledním lese daleko od auta. Pak jsem se postavil před vodopád a prostě si tam vyčekal chvíli, až všichni kolem vypadnou, a nechal se zvěčnit. 

  

V nejužším místě jsem pak děti přeházel na protější břeh, pomohl ivce, a už po asfaltce jsme se vraceli zpět k autu. Krásné to bylo. Pod rozpadajícími se skokanskými můstky jsme se pak naobědvali (první z mnoha „cash only“ restaurací…), ale „kachna s uho“ byl tedy zvláštní chuťový zážitek. Vše okořeněné Adamem, který cestou k restauraci zahlédl skákací hrad ve funparku, jehož návštěvu pak měly děti slíbenou. Pak. Já chci na hrad, já chci na hrad, chci na hrad, kdy půjdeme na hrad, já chci na hrad … tisíckrát. Po zemi se neválel, nepištěl, nehysterčil, ale pořád dokola neutišitelně mlel „já chci na hrad“. Ale kupodivu pak souhlasil, že nejdříve pojedeme lanovkou na Čertovu Horu, a až cestou zpátky na hrad. Rozhledy z hory krásné, ale že by Adam chápal, proč tam musíme „pobejt“, to tedy ne … takže se po chvíli hradní kolovrátek vrátil, až do absurdna.  A my chtěli ještě popojít po vrcholku kousek (50 metrů!) k vyhlídce nad Harrachov. Ne, nepůjde. Chce na hrad. S řevem ho ivka táhla přes plácek před občerstvením, uřvanej, ufňukanej … a za pár minut zase vše v pořádku. A jelo se lanovkou dolů. Nafukovací hrad, velká nafukovací trampolína, jakési skákací balóny, lanový hrad … vyřádili se tam náramně. Večer se blíží, kam v Rokytnici na večeři? Pokud možno pěsky, aby nemusel jeden řídit? Hospůdka U Vocta kousek pod penzionem? No top gastro to asi nebude, ale na jejich terasu svítilo slunce, když jsme se vraceli prochladlí z oné první restaurace s terasou ve stínu nad potokem… a panečku, tam se sedělo. Zapadající slunce přímo do xichtu, a jen mi pojď, to je tak příjemná změna oproti včerejší terase, že to člověku ani nevadilo. Výběr jídel ucházející, ceny příjemné (platba kartou!!!), hned pod terasou zastrčené dětské hřiště s dřevěným domečkem a malou trampolínou …  všechno fajné, než tam došla svéraznější rodinka se dvěma kluky, kteří dětské hřiště ovládli a začali dělat vylomeniny, třeba na trampolíně, kde se s nimi snažil maličký Adam držet krok. No pak už to bylo napínavé, a člověk aby se neustále hlídal hřiště, co se tam zrovna vymýšlí … 

V úterý už byli na penzionu ubytování další hosté, ale snídaně pro deset osob se změnila jen v tom, že stejný sortiment byl nyní uspořádán na švédském stole. Stále žádné párečky 🙁 Vyrazili jsme na Tanvaldský Špičák. A pod ním prázdné parkoviště a lanovka zastavená, bez sedaček. Než mě ivka rozkousala, tak jsem situaci zachránil odhalením, že jezdí jiná lanovka zpod jiného parkoviště. Ale těch pár minut zdržení nás obralo o promptní výjezd druhou lanovkou, která už „dojížděla“ aktuální jízdu. Ale u nástupu velká trampolína, presíčko do kelímku, nad hlavou azuro a bílé mráčky. A na špačáku rozhledna s restaurací zavřená, rekonstrukce. Tyvole. Rozhledna dle webu uzavřená „do června 2022“ je zavřená i v srpnu, super. Ale z okolních skalních vyhlídek se může člověk porozhlížet do kraje, jak je libo. A u vedlejší ski chaty velké dětské hřiště, naštěstí – protože „v rekonstrukci“ a páskou bylo obehnané i dětské hřiště přímo pod rozhlednou 😀 Děti vlezly na písek, a já zašel pro dvě lahodné plzně natočené do namražených půllitrů. Pěkné to tam bylo. Nakonec jsme se tam i najedli. Pak jsme se vydali pod kopec do Muzea dřevěných hraček, ale prohlídka výroby s průvodcem by už byla „bez výroby“, protože ve 14:30 všem padla, a mašiny se zastavily … a stejně byla otázka, zda by to děti bavilo. Takhle si prošmejdily podnikovou prodejnu a každý si koupily dřevěnou hračku. A jeli jsme dál, s cílem Bozkovské jeskyně, bohem zapomenutého kouta světa, alespoň dle stavu jednoautové silnice, která tam vedla … ale parkoviště našlapané, a davy lidí k jeskyním, davy od nich, protestující Adam (před cílem v autě usnul, a teď tedy superotrávený). A před jeskyněmi stovky lidí čekající na jejich prohlídku. Padesát minut čekání na tu naši, a jeskyně trošku zklamání … pochopitelně, pokud předchozí speleo byla Kateřinská jeskyně se svými obřími dómy a top krápníkovou výzdobou. Tady to bylo mnohem stísněnější, krápníků pomálu, ale podzemní jezírko na konci bylo naprosto nádherné. A zpět do denního světla v bundách proti fénu horkého vzduchu. Cesta k parkovišti do kopce, Adam absolutní šprajc, ale za gumový žížaly celkem šel, aby je pak o pár kilometrů dál vyklopil do blytlíku, zatímco já strhával auto do škarpy. Ach ty děti. Na večeři jsme se rozhodli zkusit blízký Hotel Helena, kam děti vyrazily na svých vehiklech. Na terásce volno, zázemí pro děti ovšem veskrze žádné, a z/do restaurace chodící davy mladíků ve sportovním … po deseti minutách čekání na terase jsem se šel optat, zda restaurace funguje, a prý že jo, ale že teď budou až do půl osmé vydávat 140 večeří pro nějaké sportovní soustředění, co je u nich celý týden. No super. Další restaurace poblíž apartmánu odepsaná. A tak jsme opět skončili U Octa, a bylo to tam fajnové, zapadajícící sluníčko, děti hrající si sami na hřišti, nebo operující se spoustou donesených hraček u stolu … 

Středa, Krkonošů třeba. Dojeli jsme do Horních Míseček, odkud jezdí kyvadlový autobus na Zlaté návrší k Vrbatově boudě, a člověk je „najednou“ ve čtrnáctistech metrech nad mořem, a už se může procházet „po Krkonoších“. Adam by žádné stoupání na vrstevnice nedal, a tohle bylo naprosto ideální. První autobus nám (a další stovce čekajících) ovšem zavřel dveře „před nosem“, víc lidí se už do něj nenamačkalo. Inu, tak budeme za dvacet minut alespoň nastupovat první a kráááásně si sedneme. Teď jsme si sedli na asfalt u zastávky, vytáhly bagříky a autíčka a hráli si 🙂 Děti jsme pak stejně vzali na klín, ať nezabíráme místo dalším, což Adam nesl zase nelibě, chtěl sedět na svém místě. A na kopci rychle do bund, mikin, dlouhých kalhot. Vítr jak prase, ale slunečno oblačno. A stačilo přejít kopeček do závětří, a pálící slunce a hic. Krásná cesta, k Harrachovým kamenům, vegetění s dětmi na skále, zkoumání řopíků kolem, výhledy. Původně jsme měli namyšlený takový menší trojúhelník „Vrbatova bouda – U Růženčiny zahrádky – U Čtyř pánů – Vrbatova bouda“, to by děti daly na pána … ale když už jsme tady … dojdou až k Labské boudě, respektive pak hlavně od ní zase zpět „po červené“, kde se otevírají prý nejkrásnější výhledy na Krkonoše, na Labský důl? Ambrožova vyhlídka, Pančavský vodopád … a pak návrat k Vrbatově boudě proti vrstevnicím? Dojdou! Prostě když už jsme tu a máme tak krásně, tak pak Adama prostě donesu, na zádech, v rukách, nějak. A šli jsme. A užívali si klidu, protože před námi nikdo, za námi nikdo, jen my a pláně horských luk 🙂 

Došli jsme po prázdné cestě až k Labské boudě – davy turistů mířily jinam, k Polsku, a až pak jsem zjistil, že je v těch místech „pramen Labe“ 😀 Ale to bychom už asi neušli. Labská bouda obklopená lidmi, seděli na trávě všude kolem, ale my stejně ani jíst nechtěji (ach to čtení recenzí předem…), ale děti měly za ten výkon slíbeného ledňáka. V restauraci to ovšem nevypadalo zle, a hlad přece jen byl, a tak jo, dáme oběd, … jenže mrazák s ledňáky byl přímo u vchodu, Adam se k němu přilepil a nějaké „dáme si oběd a ledňáka koupíme hned potom“ samozřejmě absolutně nefungovalo. Ivka už s ním chtěla málem smýkat po zemi, ale já říkám „ale co, celou cestu jim slibujeme, jak si tady dáme ledňáka … nemůžeme ho zase podvést“. A tak jsem si pochutnával na segedínu (výbornej), ivka na rizotu (taky dobrý), Bára na knedlíkách s uzeným (ty nic moc) a Adam si u stolu lízal ledňáka „Meloun“ za 45 Kč. Polovinu ho odložil, že už nechce (člověk už se pak jen směje), a snědl ivce půlku rizota, Báře trochu knedlíku, a dojedl můj houskový, co jsem už nesnědl. Nojono.  

Posilnili jsme se tedy, a byl čas na návrat na Zlaté návrší „po červené“. Tam už šly davy oběma směry, po úzké kamenité cestě. Adam už toho měl buď plný cecky, nebo je škromta, ale snad třikrát za tu cestu zakopl a padl do kamení jak podťatej. To bylo pláče … ale člověk už pak na to nemá. Už regulérně dumáme, co má Adam za problém, že tak často zakopává. Nohy má trochu do x, tak jestli to přispívá? No náročné. Ale ty výhledy. Naprostá bomba! Amrožova vyhlídka pidi a narvaná lidmi, ale kousek před ní ta samá vyhlídka, ovšem bez zábradlí a ničeho, a výhled stejný. Ale stát na rovném plácku, a třicet čísel před botama začíná kolmá skalní stěna dolů … to byl napínavej pocit. Vytáhl jsem telefon a natáčel rozhledové video, soustředil se na záběr klidnou ruku, a najednou si periferně všimnu, že si vedle mě stoupla Bára, ignorující befel, ať zůstane na pěšině a nechodí za mnou. A hned to bylo ještě napínavější. Tam by se rovnováha ztrácela raz dva.

A kousek za Ambrožovou vyhlídkou Pančavský vodopád. Nic jsem o něm netušil, a náhle taková krásná bystřinka plná lidí, hezký břežík, aby se tam Adam mohl chvilku rejpat ve vodě a písku a přešly ho negativní emoce. A netrvalo dlouho, a už jsme tam stáli bosí v (ledové) horské vodě. Nádhera! Adam opět okamžitě naznal, že si raději bude hrát na suchu, ale s Bárou jsme tam škromtali vodou a užívali si to. Pak tam jedna paní položila přímo do proudu barevný „kamínek“ a my s Bárou na sebe „jůůůů“ a za chvilku už byl náš, a rovnou jsme i další vyměnili a popovídali si o nich 🙂 Ale tam to bylo prostě krásný. Kdyby tak člověk nemusel řešit děti, a prostě si tam dvacet minut jen seděl na kamenech, brouzdal ve vodě, poslouchal šumění … 

Ale bylo po kochání, cesta začala stoupat do kopce, ještě kilometr před námi, den se pomaličku polehoučku také chýlil ke konci … a autobusy také jezdily jen do šesti či do kdy. Takže Adama na koňa, nebo na boku, pěšku už prakticky nešel, pot ze mě lil, všechno bolelo … ještě jsme prozkoumali jeden řopík při cestě, a kousek od Zlatého návrší mi došlo, že když trochu přidáme, tak stíháme odjezd „aktuálního“ autobusu dolů. A skutečně, za kopečkem vykukovala bílá střecha přistaveného autobusu – ono než se tam vždy těch cca 50 lidí postupně nacpalo, tak to taky deset minut trvalo. Došli jsme tam, no holt budeme stát, vypadá že přímo u řidiče. Ale prd, ten zavřel dveře a my zůstali stát jako druzí v pořadí na zastávce, změna 😀 A tak se zase vytáhly hračky, a dřepl jsem si tam s Adamem do štěrku cesty a na miniaturní destě jsem mu tam vozil kamínky na hromádku, kterou on přerovnával pidibagrem, zatímco Bára si kousek bokem na kamenu stavěla domeček pro plyšovou kočku či co. „A tatí, kdy už přijede autobus?“ „Za sedmnáct minut.“ „Za dvanáct minut.“ „Za šest minut třicet devět sekund.“ „Za minutu deset sekund.“ Naprosto bohorovně bez mrknutí oka jsem odbýval dotazy dětí smyšlenými údaji, a nakonec byl prakticky přesnej, autobus přijel pár chvil po tom, co jsem jim nalhal že, už ho slyším za zatáčkou 😀 Tentokrát jsme se rozsadili, abychom si všichni sedli, a nakonec se autobus ani tak nenaplnil, aby to bylo společensky neúnosné. Ale těch deset minut cesty stačilo, aby Bára klimbla a Adam regulérně usnul, takže při vystupování byl zase kyselej jak prdel. Do auta, a domů. To byl výlet … všichni jsme ze sebe smyli prach hor, a hurá k Voctovi. Uvítal nás nový výřečný číšník, usadili jsme se na terase, děti šly na dětské hřiště, a Adam měl několikrát výslovně zakázané běhat, aby nezakopl. A netrvalo dlouho a chtěl jít čůrat, tak jsem ho poslal přes cestu na travičku, ale tam se mu to nezdálo, tak jsem ho z terasy znavigoval k nějakému křoví, popoběhl tedy po absolutně rovném hladkém asfaltu bez kamínků kousek bokem a hodil uprostřed cesty takovou držku, že jsem pěstmi bouchl do skleněného stolu, až nádobí nadskočilo. Kriste pane! Koleno odřený dobitý, lišej jak sviň, slzy sople až na mikinu, řev jak hasičská siréna … ach jo. A pak už se poroučely bechery …

A když s námi děti absolvovali „takové hory“, tak jsme se rozhodli, že je ve čtvrtek odměníme opravdu dovolenkovým dnem na koupališti. Hledal jsem hledal, a našel jedno luxusní v Lomnici nad Popelkou, bratru třičtvrtě hodiny cesty. Čisté, moderní, uprostřed koupaliště ostrov se stromem, velké dětské hřiště s pirátskou lodí … dopoledne jsme tam dorazili, a  vypadalo to náramně. Jen těch mráčků se nějak honilo víc, a dost pofukovalo, a nebyl to úplně vypečený den na koupačku. A voda 21 stupňů 😀 Ivku málem vomejvali, ta se odvážila nanejvýš se brouzdat po kolena, stejně jako Adam, ten se neponořil ani smykem. Ale my s Bárou si tam užívali, ta holčina se toho nebojí. Voda azurová, průhledná z jedné strany na druhou, lidí minimum, paráda. Ale vylézt z vody, když bylo právě zataženo, to už bylo trochu o zdraví. A tak jsme se váleli, děti úřadovaly a kamarádily se na dětském hřišti, a bylo to fajn. A na nebi paraglajdisti. No ty kráso, vždyť my jsme kousek od Kozákova! Loni na dovolené v Českém ráji jsme tam vyjeli v pondělí, a rozhledna byla zavřená, ovšem koukat na startující paraglajdisty byl zážitek největší. Takže bylo jasné, že po koupání to vezmeme přes Kozákov. Rozhledna otevřená, vylezli jsme na ní a rozhlíželi se do kraje, ale letci tam nebyli, očividně ten den vzlétali odjinud. Děti se vyřádily na dětském hřišti (zatímco se předtím věšeli po všemožných konstrukcích na rozhledně), a my z hrany vrcholku koukali na Český ráj, a proti zapadajícímu slunci hledali svijanský zámek, naše loňské ubytko. Dal jsem si jedno pívo, projednou tedy řídila ivka, a chytání Adamových blitků do pytlíku tři kilometry od apartmánu jsem taky zvládl na jedničku, i Adam se pochválil, že si nepoblinkal tričko. Šikula. Prázdné bříško potřebovalo naplnit, rovnou jsme zamířili naposledy k Voctovi, na terase se nastavili zapadajícímu slunci, a jen letmo kontrolovali děti na dětském hřišti, kde vytvořily pirátskou skupinu se dvěma sestřičkama, a vyhrály si celý večer. Dokonce chodily krást hranolky jejich tatínkovi. A zaplatit, plus bechera, a když číšník zjistil, že jsme tam naposledy, tak si za námi přišel na terasu na rozloučenou taky ťuknout malou štamprličkou 🙂 A na apartmán, a lehce balit … 

Poslední snídaně a na pultu kovová várnice jak na párečky, a on v ní nějaký orestovaný gothaj-like salám, co ani nebyl moc dobrý. Ach jo. Dobalili jsme se, odevzdali klíče, a hurá – nakoupit dary. A mírnou zajížďkou do Dvora Králové, že se tam zastavíme v ZOO. No, když už jsme potísící slyšeli Adamovo „Kdy už tam budem?“ (prostě to opakoval v tahu za sebou, ať jsme mu odpovídali nebo ne), tak jsme naznali, že jsme se na nějaké kouskování zpáteční cesty měli vysrat, utlumit děti kinedrylem hned po snídani, a prostě to pálit domů. Tohle bylo o nervy. Chtěli jsme jen autem na safari, to bylo přece jen lákavé, ale pak nám došlo, že tím se děti moc neucaprtají, a bude potřeba je protáhnout i skrz ZOO, aby se trochu unavily na zbytek cesty domů. Safari … tak jako jo, zajímavé to bylo, ale, no, že by to byl nějaký zázrak. Do lvího výběhu se ovšem vjíždělo bránami a ploty jak do Jurského parku, a při čekání na zavření zadní a otevření přední brány zkoumám, co tam kde je za cedule s pokyny, a koukám na velkou televizi na plotě a tam náhle přiběhne k autu lev a vytáhne z něj řidiče! Dobrý, no, myslel jsem, že jsou to záběry webkamery na auta mezi bránami. A ony to byly výstražné šoty, co se taky kde ve světe stalo, když nějakého blbce napadlo na safari vystupovat z auta. Působivé, to ano. Ale lvi samozřejmě apatičtí a chrápající v trávě. To tam klidně mohli ležet nějací velcí plyšáci. V ZOO hned návštěva slíbeného shopu s plyšáky, Adam si vybral sloníka a Bára velkého delfína, ale že se pro něj zastavíme až nakonec, aby ho nemusela celou ZOO nosit. Zahrada placatá, polední slunce nad hlavami, lidí jako blech, ale procházeli jsme to celkem rychle, přece jen to byla jen zastávka a ne celodenní cíl.  Poobědvali jsme párek v rohlíku, ještě toho kousek prošli, a směřovali to k autu se zastávkou v obchodě s plyšáky pro delfína. Když Adam uviděl (což ale věděl), jak velkého plyšáka si Bára vybrala, a on má jen malého sloníka … no co budu vykládal, uřval se do spánku cca o deset kilometrů dál, a záhy jsme najeli na dálnici a pálili to na jih k Hradci. Cesta uběhla bezproblémově, pominu-li různé sebevražedné spoluúčastníky provozu. Rozum zůstává stát.

Někdy k půl sedmé jsme byli i s nákupem doma. Otevřel jsem si pivo, vystěhoval auto, nakrmil kočky, zalil borůvky a co bylo třeba … a bylo po dovolené. Mohlo to být lepší, ale na druhou stranu to bylo tak absolutní vypnutí od ostatních starostí, že to za to stálo. Možná jsem měl být ale pozitivnější při sepisování těchto vzpomínek, protože se jejich pročítáním budu hřát zase někdy v budoucnu 🙂

 

 

| Cesty Ze života | 0 komentářů

Komentáře (0)

Zatím žádný komentář.

Připojte váš komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Pole označená hvězdičkou (*) jsou povinná.