Ten pocit, že se člověk po těch dlouhých měsících zimy a brzce jarního „ničeho“ konečně dočkal. Ten optimismus. Jaro. Raší lístky, třešeň kvete (a zatím nezmrzla), švestky kvetou, borůvky se snaží, kytičky, pampelišky, tráva svěží … je to tu. Jen to sekání trávy, včera už potřetí, mě už teď sere. To mě teda fakt nebaví, ale nenaděláš nic. Právě včera byl nejkrásnější den týdne, už před obědem dvacet stupňů, nebe modré, těšil jsem se ven, a že si snad klidně i deku roztáhnu a budu prostě ležet na sluníčku. Jenže na sobotu předpověď škaredá, neděle je neděle, … a kdy tedy poseču trávu? Nechat ji přerůst je chyba, která se mi vrátí. A tak jsem se hodinu a půl casnoval se sekačkou. Co naděláš.
Také jsem vlastně už týden jaksi divně KO. Týden zpět si ve čtvrtek v pátek číkám, že se mi chvilkama divně motne hlava, zavrávorám, zajímavý. Trávu jsem ale musel posekat, že, i přes ivčiny obavy. Ta s dětmi zatím sešla ke švagrové, a já tam pro ně pak vyřízený dojel, a nechal si jejich mašinkou změřit tlak, a hle, docela vysoký cca 145/90. Myslel jsem, že se hlava motává z nízkého tlaku. Změnřil jsem si i teplotu a vida, 37.5°C. Něco se o mě pokouší. Večer jsem se to pokusil zahnat vínem, ale druhý den mi tedy moc hej nebylo. Místo pěšího výletu se rozpršelo, a tak jsme vzali děti do Brna na nákupy jarního oblečení (jeden by nevěřil, jak se dokáže loňské letní oblečení přes zimu ve skříni zmenšit …). Oba dostali poučení, že se nám nesmí ve Vaňkovce ztratit, a do kapsy každý papírek s telefonním číslem na mámu … a byli z toho tak vystrašení, že Adam si papírek neustále držel levou ručkou v kapse, aby ho neztratil, takže když jsem ho chtěl vzít za ruku, tak mě vždycky oběhl tak, abych ho vzal za pravou, a on nemusel levou vytahovat. Bára pak neustále kontrolovala, jestli od nás ona nebo Adam někde mezi regály není dál jak dva metry. Měly bychom je asi brát do velkého světa častěji, to, že vědí, jak kravám v kravíně přihrnovat siláž shrablem na sníh až pod čumák je na moderní život moc nepřipraví.
A vrcholem dne pak byla tajená výstava Šmoulové na Výstavišti. Šmoulí vesnička a dobrodružství, pěkné to bylo, ale člověk to prošel během deseti minut, děti spěchaly dál a dál, co bude v další části, a buch, další část byla občerstvo a obchod se suvenýry, a šmitec. Pak tam byl sál s virtuální realitou, kdy se pouštěl nějaký 7minutový film letu na čápovi Pírkovi, fronta dlouhá, tak jsme vzali brýle jen pro děti, nakonec jsme nevěděli, co na to budou říkat, tak je budeme „hlídat“. Uvaděčka je posadila na otočné židličky, nasadila brýle, a za chvílku se jim rozjel příběh … a Adam z toho byl úplně perplex, že jsme se s ivkou mohli smíchy potrhat. Ten se otáčel kolem dokola, „ukazoval“ nám všude možně, co tam vidí, on taky nakonec hubu nezavře… když jsme o hodinu dvě později odcházeli, tak byla hala poloprázdná, tak jsme tam vlezli znovu a vzali si brýle všichni – v 38 letech jsem měl poprvé na hlavě VR brýle. Ale zrovna byly uvnitř nějaké upatlané a obraz pak jaksi mázlý, nebylo to úplně ono 😀 No ale pak tam bylo ještě druhé patro, aby se po těch deseti minutách ve šmoulím světě necítil rodič akorát okraden o peníze, takže lego dílničky (o prdu), bruslařská dráha pro kolečkové brusle (na zlámání hnát), čtyři skákací hrady (oukej) a dráha pro šlapací káry – a Adam se zamiloval, a duši by tam vypustil. Když se konečně dočkal volné káry, tak na ni sedl, a s vyplaženým jazykem (což dělá, když se soustředí nebo snaží) kroužil a kroužil a jednoduše závodil s ostatními, co si tam jen tak pošlapávali … tak on ne, on to dral, až se za ním podlaha shrnovala. Celého uhnaného jsem ho pak z toho po čase dokázal dostat, obešli jsme si, co ještě na patře je dalšího, ale ani na hrady nechtěl, a … že chce jít na ty autíčka. Po pěti minutách. Tak si vystál zase frontu, drapsl káru, a jal se tam vypustit duši. Bára tentokrát taky, na větší káře pro větší děti, a jezdili tam s ale šesti dalšími … zatímco se venku strhl brutální slejvák, takže nebylo kam spěchat. Adam se tam uhnal tak, že měl spocené vlasy, zůstaly mu suché jen ty na vršku hlavy. Pak teda ještě poskákali na pár hradech, ale pryč se šlo zase kolem dráhy, kde si chtěl dát ještě jedno kolečko, no a především kolem shopu se šmouly, kde jsem teda další litr hodlat nechat nehodlal, takže to skončilo pláčem a fňukáním a táhnutím se deset metrů za námi přes výstaviště k autu, a pak fňukal ještě u Kuřimi … dokud jsem mu nezačal na mobilu ukazovat na Alze autíčka na ovládání, neb si – až přestane být ufňukaný (což nebyl problém jen toho jednoho dne) – bude moct nějaké vybrat.
Ještě jsme se stavili na pozdní večeři, a posledních 20 km cesty domů mi začalo být tak zle … do té doby jsem si říkal, že ta páteční teplota byla jen anomálička, ale druhý večer mi nebylo oukej. V neděli ráno jsem polehával a cítil se zesláblý, jenže odpoledne – čarodky. Spolek pořádal akci, jak jinak, ivka měla funkci, jak jinak, v jednu se vypařila chystat, a před čtvrtou pro nás přijela. Mně bylo mizerně, ale čtyřletý Adam si tam prostě sám bez dozoru úřadovat nemohl. Ivka mě ujišťovala, že to „nějak“ udělá, ale na tohle slovo jsem alergický v zadáních práce, natož zde, že „nějak“ pohlídá dítě, když bude stát u nějaké soutěže a nebude moci odejít. A samozřejmě Bára se hned zapojila do jejich školní party a začali lítat všude možně, a Adam se je snažil všude následovat, protože se považoval za součást party (ale nebyl). Takže výživné dvě hodiny, než Adam naznal, že ho to tam už nebaví, a odjel se švagrovou k nim opéct si s malou sestřenicí buřta na zahradě. A já si jel domů na hoďku lehnout, než ho u nich vyzvednu … ještě že jsem si budíka nařídil, abych se pak v sedm probudil s 39°C. Třásl jsem se zimnicí, že jsem si ani nemohl zip na mikině zapnout. Ale to bylo hlavně z toho ležení pod peřinou … během pár minut jsem to rozchodil, opatrně sjel pro Adama, a pak jsme až do půl desáté „museli“ čekat na mámu s Bárou. Dočkali jsme se, a ehm ehm, od teď už bude maminka hezky jezdit autem, a ne že ji pak někdo po akci doveze, obzvlášť má-li tam do tmy ještě jedno dítě na starost. Noc na paralenu, na prvomájové pondělí ale krásný den a „co kdybychom si to jen obešli kolem řeky?“ … cítil jsem se nemocně, ale s paralenem a Adamovým tempem to dám, „když je tak krásně …“. A tak pomalá procházka pučícím jarem, za odměnu zmrzlina, a pak podvečerní posedávání na terase a drobné podělávání kolem domu. A večer 38, a stejně tak i Adam, kterého rozbolelo ucho. No super. Ivka nakonec zůstala doma, protože Adam noc profňukal a ona nezamhouřila oka, ve středu jsem s ním byl doma já, ve čtvrtek a pátek už do školky šel, zatímco já se pomaličku dávám dokupy … a i to sekání trávy včera jsem přežil, tak snad už dobrý.
Zkoumám fotky, co jsme od té půlky března dělali … to tu bylo ještě hnědo, sotva bledulky pod břízou lezli, medvědí česnek pod pozdněbřeznovým sněhem. Na velikonoce opět nadělil zajíček dobroty kolem domu, a děti na ně s košíčky do těch tří stupňů vyrazily, a pak hurá na Vrchy na výlet. To byl krásný den, s vycházkou na kopeček, lesem … ty výhledy tam! No každý víkend jsme někam vyrazili, na vápencové skalky tady za humny, pak pěšky jarním lesem na hrad na ledňáka … už to začínají být opravdu výlety, když je Adam schopný ujít nějaké ty kilometry pěšky.
No a samozřejmě nesmí chybět ani sraní s autem, žejo? 😀 Na oktávce začala ubývat chladící kapalina, co dva tři týdny ivce ráno pípla, a dolít. Nemilé. Takže se na mě zase stal odborník na chladící okruh. Je na víčku od oleje zespoda bílá emulze? Není, takže „do oleje“ se přes válce (…) kapalina nedostává. Je cítil olej v expanzní nádržce, nebo jsou v kapalině bublinky vzduchu? Ne? Tak to není ani fouklé těsnění pod hlavou. Tak kurva kde se to ztrácí? Čelovka, inspekční zrcátko, válím se po motorovým prostoru, jak kdybych ho chtěl ošukat, až na mě najednou v zrcátku koukají kapičky růžové kapaliny na hadici vzadu za motorem, hadice mezi plastovou přírubou hlavy motoru a chladičem zpětného vedení plynů či kýho čerta. Docela úleva, že jsem to problémové místo opravdu našel, a je to gumová hadice a ne prasklá hlava motoru nebo fouklé těsnění. Domluvil jsem se s mirou, že se mi na to podívá, přivezl mu auto a celé odpoledne pak u táty štípal dřevo, dokud bylo co … zatímco strejda je na čtvrt roku mimo po operaci nohy, tak táta „pomaličku“ plánoval operaci karpálů, a shodou řízení osudu mu ruku rozfilki málem ještě ten samý den, co se o tom před doktorem zmínil. Takže strejc sedí před domem s berlama, táta pochází s rukou v šátku, v lese leží nevytahané klády, kůrovec tam okusuje snad už i kameny … a těžební holport se kompletně zasekl. Táta pořád vymýšlel, jak bychom to nějak zvládli, já řídil supra, vojta zapřahoval klády, on by tam jen pocházel … z představy, že budu muset k lesu nad vesnicí dojet suprem mě braly mdloby, to už je jednoduší kličkovat T72 skrz Bachmut. Ale když jsem štípal to dřevo a pak ho převážel tátovou pětadvacítkou a po letech si to zase vyzkoušel, tak už se to nezdálo tak hrozný … ale když se o tátových plánech dozvěděla máma stojící u sporáku, tak ho málem umlátila hrncem, a veškerý lesácký plány se odsunuly na „po zahojení“. No, mira hadici vyměnil za novou, a bohužel v hadici problém nebyl, protože se kapky na stejném místě po chvíli objevily znovu – takže je nějaká prasklina na té plastové přírubě, ke které je hadice připojená. Objednal ji, auto jsem mu přivezl znovu, tentokrát našim pomohl na zahrádce s chystáním záhonů, a ukázalo se, že objednaná příruba na auto nepasuje, a je třeba objednat druhou. Půjčil jsem si auto našich, aby mohla jet ivka do práce, a druhý den bylo auto cajk. A na staré přírubě fakt malá prasklinka. Od té doby kapalina drží. Akorát teď stará dáma dává dva tisíce kilometrů měsíčně… tak jsem fakt zvědavý, jak dlouho to vydrží.
Připojte váš komentář